Filozofie středověká

, filozofie v období středověku. Navazovala na antickou filozofickou tradici prostřednictvím filozofického výkladu obsahu křesťanské víry. Základem je zjevená pravda a učení církve, které jsou vykládány zejména prostřednictvím novoplatónské a později Aristotelovy filozofie. Ve vztahu víry a rozumového poznání, které jsou cestou k Bohu, hájí víra svá rozumem neproniknutelná tajemství nebo naopak rozum objasňuje a odůvodňuje (zejména za pomoci aristotelské logiky) obsah víry. Velký vliv na filozofii středověkou mělo arabské a židovské filozofické myšlení. Filozofie středověká se rozvíjela nejdříve v prostředí klášterů a katedrálních škol, od 12. stol. na univerzitách, zejména v Paříži a Oxfordu. Po období apologetů a patristiky, spojeném hlavně s novoplatónismem, byl ve vrcholné scholastice největší filozofickou autoritou Aristotelés. Jeho dílo bylo částečně zpřístupněno zásluhou arabských a židovských komentátorů a překladatelů. Ještě ve 13. stol., kdy se objevily latinské překlady přímo z řečtiny, však Aristotelovy přírodovědné a metafyzické spisy církev zakazovala. Ke konci středověku byla harmonie mezi filozofií (a vznikající vědou) a vírou narušena (viz též dvojí pravda), v renesanci metoda i předmět filozofie středověké odmítnuty.

Související hesla