Florencie

, italsky Firenze – město v severní Itálii, hlavní město Toskánska, na řece Arno; 377 000 obyvatel (1998). Průmysl chemický, keramický, kožedělný, polygrafický. Železniční a dálniční křižovatka. Jedno z turisticky nejvýznamnějších italských měst. Vynikající historické a umělecké památky, spjaté zejm. s obdobím renesance (15. stol.) a manýrismu. Muzeum, galerie, knihovny, umělecké školy, univerzita. Historické centrum je od roku 1982 součástí světového kulturního dědictví UNESCO. – Florencie založena Etrusky, ve 2. stol. př. n. l. dobyta Římany. Od 4. stol. biskupství, v 11. stol. součást toskánské marky. Pod svrchovaností římských (de facto německých) císařů poměrně samostatný městský stát ovládaný bohatým podnikatelským patriciátem (zejm. textilní výroba a obchod, bankovnictví), v bojích o investituru na papežské straně (guelfové). Od 13. stol. samospráva na demokratickém principu. V roce 1321 založena univerzita, 1378 v důsledku sociálních rozporů povstání ciompi. 1434 – 1737 (s přestávkami 1494 – 1512, 1527 – 30) za vlády rodu Medici se Florencie stala kulturním centrem humanismu a renesance. Rod Medici jako mecenáš kultury podporoval přední filozofy, literáty a umělce (L. Ghiberti, F. B. Brunelleschi, L. B. Alberti, Donatello, Masaccio, S. Botticelli, Leonardo da Vinci, Michelangelo, N. Machiavellli, G. Galilei aj.). Ke své roli se Medicejové (už jako velkovévodové) vrátili i po dramatických událostech na sklonku 15. stol. (francouzská okupace, Savonarolova vláda a negace humanismu). Od roku 1531 hlavní město vévodství (1569 velkovévodství), 1807 – 14 připojena k Francii. Od 1737 s velkovévodstvím toskánským v držení Habsburků (vládli zde druhorození synové rodu), od roku 1860 součást jednotné Itálie. 1865 – 71 hlavní město Itálie.

Ottův slovník naučný: Florencie

Florencie (ital. Firenze, lat. Florentia), nazývaná obyč. »la Bellæ (krásná) nebo »italské Athény«, jest hl. městem ital. provincie florencké, druhdy hl. město Toskány a po jistý čas bývala sídelním městem království Italského. Leží při 43° 46' s. š. a 11° 14' v. d., 55 m nad hladinou mořskou, po obou březích řeky Arna. Poloha města jest neobyčejně půvabna; ležíť Florencie v údolí arnském, kdež ono začíná se šířiti, jsouc ověnčena na sev. i jihu věncem rozkošných hor, kdežto údolí samo jest jediná zahrada. Města větší díl leží na pr. rovnějším břehu ř. Arna, menší díl na břehu levém, který rychleji se zvedá. Arno, jenž bývá v létě takřka vyschlý, opatřen jest širokým řečištěm a s obou stran pěkným nábřežím (Lungarno). Šest mostů spojuje obojí břeh, dva nové mosty řetězové, pak Ponte alle Grazie (z r. 1237), Ponte vecchio, Ponte S. Trinità a Ponte alla Carraia. Nejzajímavějším jest Ponte vecchio (starý most) z r. 1362, na němž vystavěny jsou po obou stranách malé sklady hodinářů, zlatníkův a j. obchodníků, jakož i chodba, která ve výši prvního patra spojuje dvě největší obrazárny florencké (Galleria degli Uffizi a Galleria Pitti). Město bývalo obklopeno hradbami, které, byvše strženy, ustoupily na pravém břehu pěkné třídě okružní (Viale) s bohatým stromořadím a se 2 náměstími (Piazza Beccaria a Piazza Cavour), vyznačujícími se domy zcela stejné, symmetrické architektury. Na sev. cípu zbyla tvrz jedna (forte S. Giovanni), druhá na konci již. (forte Belvedere). Rychlým postupem Florencie rozšířila se i za třídu okružní, tvoříc tam nové a nové ulice. V jádře města starého na pr. břehu Arna ulice rozbíhají se odstředivě ode dvou hlavních náměstí, Piazza del Duomo (náměstí kostelní) a Piazza della Signoria (náměstí radní), tvoříce opět nová náměstí, z nichž nejhezčí – mimo již zmíněná – jsou: Piazza d'Azeglio s pěkným sadem, Piazza di S. Croce se sochou Dantovou, dílem sochaře Pazzi, Piazza della SS. Annunziata se sochou velkovévody Ferdinanda I., P. San Lorenzo s Bandinellovou sochou Jana z rodu Medici, P. S. Maria Novella se dvěma obelisky, kde druhdy dostihy byly konány, P. S. Marco s pomníkem generála Fanti, P. dell' Indipendenza, největší náměstí florencké, a P. dell' Unitŕ italiana s obeliskem 18 m vysokým, postaveným na počest těch, kteří padli v bojích za sjednocení Italie. Na l. břehu řeky Arna ulice od nábřeží sbíhají se ku bráně římské (Porta Romana); z nám. na té straně nejkrásnější jest Piazza Pitti před palácem stejnojmenným. Ulice v nejstarších částech města jsou nerovné, uzoučké, v částech nových jsou delší a široké; nejdelší jest Via Cavour (1026 m). Jsou všecky dlážděny velmi dobře. Pamětihodnými budovami Florencie jest velmi bohata. Jenom kostelů počítá se 87! Největší jest arcibiskupský dóm (duomo, cattedrale di S.Maria del Fiore), založený na místě staršího kostela r. 1294, s mohutnou kupolí Brunellescovou a sličným průčelím, jež dokončeno bylo teprve r. 1887; vedle dómu stojí zvonice (campanile) vysoká 85 m, dostavěná r. 1387 dle návrhu slav. Giotta, obložená pestrým mramorem; basilika sv. Jana (Battisterio), stojící rovněž na náměstí u dómu, byla prý založena již ve stol., VII. po Kr. ze starého chrámu pohanského a přestavěna od Arnolfa di Cambio r. 1293; slyne převzácnými bronzovými dveřmi s krásnými reliefy, o nichž ve stol. XIV. a XV. pracovali Andrea Pisano, Lorenzo a Vittore Ghiberti; chrám Zvěstování P. Marie (S. S. Annunziata) na náměstí stejnojmenném, založený r. 1250, zdoben jest překrásnými obrazy a freskami Ondřeje del Sarto, Petra Perugina a j. mistrů; příléhá k němu skvostně vyzdobená kaple Zvěstování P. Marie z pol. stol. XV.; kostel sv. Marka na náměstí téhož jména, založený r. 1290, opatřen byl průčelím teprve r. 1780; při něm jest klášter sv. Marka, v němž Girolamo Savonarola (upálený r. 1498) působil, s překrásnými obrazy al fresco slavného Frŕ Giov. Angelika z Fiesole; chrám sv. Kříže (S. Croce) na náměstí sv. Kříže, vystavený v l. 1294 – 1442 a doplněný průčelím teprve v l. 1857 – 63, proměněn jest v nádherné mausoleum národní, pln jsa pomníků předních mužův italských a děl nejlepších umělcův jejich; kostel sv. Vavřince (S. Lorenzo), vysvěcený od sv. Ambrože r. 393, obnoven byl po požáru péčí Brunellescovou v l. 1425 až 1461 ve formě starokřesťanské basiliky a vyzdoben Michelangelem; slavna jest stará sakristie kostela toho, vystavěná od Brunellesca, jakož i nová sakristie, dílo Michelangela, s převzácnými náhrobky Juliana a Vavřince de' Medici, pocházejícími také z ruky Michelangelovy, a skvostně vyzdobená kaple knížecí, vystavěná r. 1604; kostelík sv. Máří Magdaleny (S. Maria Maddalena de Pazzi), počatý od Brunellesca a dokončený r. 1479 od Juliana da S. Gallo, působí úchvatným kouzlem poetickým; chrám S. Maria Novella, založ. r. 1279, dostavěný r. 1470, jejž Michelangelo nazýval svou nevěstou, jest pln pokladův uměleckých a slyne svou španělskou kaplí, ozdobenou překrásnými freskami; chrám sv. Ducha a sv. Karla vynikají jednoduchostí své architektury; chrám P. Marie (S. Maria del Carmine), zal. r. 1422, ale vyhořelý r. 1771, zachoval si ze staré slávy své kapli zvanou Brancacci se vzácnými freskami Filippina Lippi. Synagoga židovská jest jedna z nejvelikolepějších moderních staveb florenckých (1874); vystavěna jest ve slohu maurském a opatřena štíhlou kupolí. Z ostatních budov veřejných na předním místě jmenovati jest radnici městskou (»starý palác«. palazzo vecchio), založ. r. 1298, opatřenou mohutným cimbuřím a štíhlou věží, překrásného tvaru, vysokou 94 m; slyne půvabným nádvořím a nádhernými sály, v nichž zprvu signoria florencká, později Mediceovci a někteří z papežů sídlili; k paláci tomu přiléhá směrem k Arnu velikolepá Galleria degli Uffizi, v níž nyní jest umístěn přebohatý archiv státní, nár. knihovna, skvělá obrazárna a hlavní pošta; naproti radnici je proslulá loggia dei Lanzi ze stol. XIV. s překrásnými sochami; na náměstí u dómu stojí menší loggia del Bigallo, mistrovské dílo slohu gotického, rovněž ze XIV. stol.; na l. břehu Arna stojí Palazzo Pitti, vystavěný dle plánu Brunellescova, dostavěný teprve ve stol XVII.; patří rodině královské a honosí se obdivuhodnou obrazárnou; k paláci patří zahrada Boboli, založená r. 1550, s překrásnou vyhlídkou na radnici a dóm; Pal. Riccardi, druhdy palác rodu Medici, v ulici Cavour, dílo Michelozzovo (1430), s mohutným průčelím, jest nyní sídlem praefektovým; Bargello čili pal. del podestŕ, též pretorio, založ. r. 1255, druhdy sídlo podestů, potom správců policie, proměněn byl po obnově (1859 – 65) v museum národní; poblíže něho stojí zajímavá stavba slohu barokkového, Palazzo nonfinito (ze XVI. stol), nyní úřad telegrafní. Z paláců soukr. vytknouti sluší: Palazzo Strozzi s trojím průčelím, vystavěný dle návrhu Benedetta da Majano (1489); jeví nejdokonaleji florencký sloh palácový a zdoben jest vzácnými svítilnami nárožními, dílem to Mikuláše Grossa, řečeného Caparra; Pal. Spini, jinak Ferroni, z poč. XIV. stol., řadí se slohem svým k paláci Bargello; Palazzo Stiozzi-Ridolfi, nyní Orlov, s krásnými zahradami (orti Oricellari) a s podzemním chrámem; Palazzo Ruccelai, jako předešlý dílo L. B. Alberti z pol. XV. stol.; Pal. Corsini ze stol. XVII. s pěknou obrazárnou. Vedle těchto a j. památek architektonických Florencie slyne přebohatými obrazárnami a musei. Z obrazáren veřejných jmenovati jest tyto: accademia delle belle arti, která výborně znázorňuje rozvoj malířství vlaského až do doby Raffaelovy a chová v sobě též originál Michelangelova Davida a sádrové odlitky nebo podobizny jiných děl jeho; k téže akademii připojena jest obrazárna moderní a florencká škola pro mosaiku; obrazárny Galleria degli Uffizia Galleri a Pitti, spojené vespolek chodbou, ukazují nejvyšší rozvoj malířství italského a mají bohaté ukázky také cizích škol, mimo to pak několik skvostných děl antické skulptury; galleria Buonarotti je památna hlavně kresbami a skizzami Michelangelovými. Ze soukromých obrazáren vynikají galleria Corsini, Martelli, Torrigiani a Panciatichi. Musea nejzajímavější jsou: museo Nazionale s krásnými sochami, pracemi z jantaru a slonoviny, s odlitky bronzovými, s obrazy, freskami a gobeliny; museo di San Marco, zřízené z býv. kláštera dominikánského, s krásnými freskami, s cellou Savonarolovou a j. upomínkami naň: mus. archaeologické s přebohatými sbírkami starožitností egyptských a etruských, jimiž předčí nad museum vatikanské v Římě; museum přírodovědecké s pamětihodnou tribunou Galileovou; museum anthropologické, ethnologické a indické při universitě. Bohaty a velice cenny jsou také veřejné knihovny, k nimž Florencie vůbec položila počátek první ze všech měst italských; nejstarší z nich jest biblioteca Laurenziana, vystavěná r. 1524 dle plánů Michelangelových; chová v sobě přes 10.000 vzácných rukopisů (klassiků řeckých i římských, spisů právnických a j.), jež upevněny jsou k lavicím řetězy; biblioteca nazionale v Gallerii degli Uffizi má na 300.000 knih a 14.000 rukopisů, hl. středověkých; biblioteca Marucelliana o 130.000 svaz., 3000 rukopisech a 80 000 rytinách a kresbách mistrů starých i novověkých; bibl. Riccardiana má na 30.000 knih a 4000 svazků, mezi nimiž některé vzácné cestopisy. Ústavů vzdělávacích a vědeckých Florencie má dostatek: několik gymnasií a lyceí, reálek, universitu (zal. r. 1438), techniku, akademii orientální, akademii krásných umění, zahradu botanickou (giardino dei Semplici) z r. 1543, nejstarší v Evropě; král. akademii (della Crusca) z r. 1582, král. akademii pro vědy hospodářské (R. accademia dei Georgofili) a j. Divadel počítá se 12 ve Florencii, z nichž největší jsou: teatro della Pergola pro opery a ballet a t. Pagliano. Ústavy dobročinnými Florencie jest opatřena velmi dobře; z nemocnic největší jest arcispedale S. Maria Nuova (zal. r. 1288 od otce Dantovy milenky Beatrice a rozšířená r. 1574) s krásnými freskami a spedale di Bonifazio; sirotčinec (spedale degli Innocenti), hospic sv. Onufria, sirotč. del Bigallo. Spolky dobročinné jsou: arciconfraternitŕ della Misericordia (založ. r. 1244), pia casa di lavoro (dětské pracovny) a j. – Sadů veřejných poskrovnu jest uvnitř města; nedostatek ten nahrazuje rozsáhlý park pod městem na pravém břehu řeky Arna, řečený Cascine, na jehož konci stojí zajímavý pomník holaporského sultána z Přední Indie, jenž zemřel ve Florencii r. 1870 a byl spálen na místě tom. Jiné velikolepé sady (Viale dei Colli) počínají za branou římskou na l. břehu Arna a vinou se v délce 5 km kolem města a zahrady Boboli nazpět k řece, nad níž otvírají se rozsáhlou, vysokou planinou (Piazzale Michelangelo), zdobenou bronzovým odlitkem Davida Michelangelova; s místa toho lze užiti rozkošné vyhlídky na město s okolím. Nad planinou pak strmí památný chrám S. Miniato al Monte, zal. ve XII. stol., vzor původního slohu pisskoflorenckého, s přílehlým hřbitovem. Blízko sadů těch stojí bývalá hvězdárna Galileova, Torre del Gallo, a nedaleko ní Villa del Galilei, v níž Galilei strávil sklonek svého života, kteréžto budovy proměněny jsou v jakési museum Galileovo. Florencie jest sídlo arcibiskupa, praefekta, soudu porotního i appellačního, vojenské intendantury, vojenského ústavu topografického a j. Má 164.460 ob. (1891). Lid florencký jest velmi intelligentní, čilý, ochotný, ale nakloněný spíše k vážnosti, nežli k bujnému veselí. Vyniká v průmyslu uměleckém (mosaice), zlatnictví, stříbrnictví, u výrobě porculánu a zboží z kameniny, v průmyslu hedvábnickém, plátenickém, v pletení ze slámy. Spojení železniční je výhodné (2 nádraží). Ale ani průmysl ani obchod nynější Florencie nerovnají se ani stínu někdejšího hospodářského rozkvětu města. Dějiny. F., kolébka umění moderního i civilisace novodobé, vznikla jako vojenská osada římská v posledních dobách republiky Římské; slula tehdy Florentia Tuscorum. Po celou dobu římskou zůstala městem nevelkým. Již ve IV. stol. po Kr. stala se sídlem biskupským. Brzy potom Stilicho osvobodil ji z obležení hord Rabagaisových. Pozdějším stěhováním národův utrpěla velké pohromy. Vzmohla se teprve za vlády Karla Velikého v VIII. stol. VX. věku pokrývala již 26 ha (dnes – 947 ha !). R. 1078 vystavěny hradby druhé, v l. 1284 až 1327 hradby třetí. V těch dobách Florencie měla velikou účast na bojích mezi císaři římsko-německými a stolcem papežským, uvnitř pak trpěla sočením Guelfův a Ghibellinů. Florencie vybaviti se dovedla z moci falckrabat císařských i z područí papežského a utvořila stát samostatný, který již na počátku XIII. stol. byl dosti mocný. Florencie ponenáhlu šířila moc svou na města okolní a k moři; dala si zřízení republikánské. Správu obce vykonávali zprvu náčelníci jednotlivých »umění« (cechů, nejprve čtyř, potom sedmi), později (koncem XIII. stol.) priorové (nejdříve 3, pak 6). Koncem XIII. stol. Florencie měla již 100.000 obyv. Následujícími domácími boji »černých« s »bílýmį, krutými válkami se sousedy (Castruccio Castracani a j.) a morem klesl počet ten do pol. XIV. stol. na 70.000 duší. Ale Florencie záhy se zvedla hospodářsky: průmysl znovu se vzmohl a v obchodě peněžním Florencie zaujala první místo přes velikou míru úrokovou (20% !). R. 1378 přičiněním Silvestra z rodu Medici došlo k reformě ústavy, a tudy přihlásila se aera Mediceovců, která pro Florencii znamená rozvoj věd, umění, průmyslu, obchodu i blahobytu, ale zároveň úpadek zřízení republikánského, jejž zadržeti nedovedlo ani spiknutí rodu Pazzi, ani nadšené vlastenectví Savonarolovo. Rodu Medici dostalo se po krvavém potlačení odboje titulu vévodského (1530), potom velkovévodského (1569) a Florencie zůstala v moci jeho do r. 1737. Připadši potom s ostatní Toskanou rodu Habsburskolothrinskému, osazena byla r. 1799 a znovu r. 1800 od Francouzů, načež zavřen tam mír mezi Francií a Napoleonem (28. břez. 1801). Po válkách Napoleonových vrátila se rodu Habsburskolothrinskému, ale vypudivši jej revolucí r. 1849 a znovu r. 1859, plebiscitem z 15. břez. 1860 prohlásila se pro království Italské a byla v l. 1865 – 1871 jeho městem sídelním. V krátké době té snahou klopotnou zvelebiti město Florencie zabředla do dluhův, a když Řím stal se sídlem král., zašla ve špatném hospodářství až k úpadku (1878) a stát musil převzíti na se velkou čásť dluhu florenckého. Od té doby Florencie dosud nezotavila se úplně. Větší význam než v dějinách politických Florenciemá v dějinách osvěty a umění. Kdežto Řím přidržel se latiny, Florencie jala se pěstovati usilovně jazyk vlaský, a tudy se stalo, že nářečí florencké stalo se spisovným jazykem italským. Štědří Mediceovci stejně horlivě podporovali humanismus jako umění, a také novější proudy měly své zástupce ve Florencii (Macchiavelli, Guicciardini, Galilei). Největší chloubou Florencie jsou slavní rodáci její: Dante, Arnolfo del Cambio, Giotto, Passavanti, Villani, Cimabue, Andrea Orcagna, Acciajuoli, Bonaccorso Pitti, Agnolo Pandolfini, Brunelleschi, Masaccio, Leo Batt. Alberti, Ghiberti, Michelozzo, Donatello, Ben da Majano, D. Ghirlandajo, A. del Verrocchio, Luca a Andrea della Robbia, Filippo a Filippino Lippi, Savonarola, Macchiavelli, Andrea del Sarto, Leonardo da Vinci, Mich. Ang. Buonarotti, Guicciardini, Benvenuto Cellini, Baccio Bandinelli, Amerigo Vespucci, Galileo Galilei a jiných více. Florencká provincie, druhdy čásť Toskány, nyní království Italského, sousedí na s. s provinciemi bolognskou a ravennskou, na v. s pesarskou, forlijskou a arezzkou, na j. se sienskou, na z. s luckou: má na 5798 km2 as 900.000 ob. Dělí se na 4 kraje (F., Pistoia, San Miniato a Rocca San Casciano) a 31 okr. Srvn. Macchiavelli, Dell' istorie fiorentine 1205 – 1494 (Florencie 1532); Bocchi, Le bellezze di Firenze (1677); B. Righi, Annali della cittŕ di Firenze (Mantova, 1841); F. Guicciardini, Storia fiorentina (F., 1859); Ad. Trollope, History of the common wealth of Florence (Lond., 1874, 4sv.); Hartwig, Quellen und Forschungen zur älteren Gesch. der Stadt Florenz (Marburg & Halle, 1875 – 81, 2 sv.); Perrens, Histoire de Florence (Pař., 1877 – 90, 9 sv.); týž, La civilisation florentine du XIII au XVI sičcle (t., 1893); Yriarte, Florence (t, 1880); Byers, Florenz (Curich, 1881); Kleinpaul, Florenz in Wort und Bild (Lip., 1886). Koll. Dodatky Srv. E. W. Fischer, Etudes sur Florencieinedit (Lip., 1908). Do češtiny přeloženo dále: Povídky, přel. A. Z. (Praha, 1894, J. Otto); Salambo (t., 1896); Výchova sentimentální, přel. Stan. Mašek (t., 1898, J. Otto); Pokušeni svatého Antonína, přel. Jar. Borecký (t., 1898).

Související hesla