Francouzská literatura

, nejstarší francouzskou písemnou památkou je text Štrasburské přísahy z roku 842. První francouzským dialektem psané texty, převážně náboženské a výchovné tematiky, vznikaly v 9. stol. V 11. stol. se začala rozšiřovat světská literární tvorba; největšího úspěchu dosáhla v podobě epických hrdinských eposů, tzv. chansons de geste, odrážejících ideály feudální společnosti – věrnost vladaři, oddanost Bohu, statečnost (Píseň o Rolandovi). Od 12. – 13. stol. se na šlechtických dvorech rozvíjela aristokratická milostná lyrika opěvující ideály kurtoazní lásky (původně umění provensálských trubadúrů, později pěstováno i truvéry ze severní Francie). Kurtoazní a rytířské romány se objevily ve 13. stol. (Chrétien de Troyes, Marie de France, román Tristan a Isolda). Od konce 12. stol. se rozvíjela i měšťanská, realisticko-satirická literatura (fabliaux), vrcholící ve 13. stol. v satirickém Románu o Lišákovi. Významný didakticko-alegorický Román o růži pochází ze 13. stol., v té době vznikaly i první divadelní hry (J. Bodel, pol. 12. stol. až rok 1210), ve 14. stol. první kroniky a polemiky o vzdělávání a morálce. Konec 14. a počátek 15. stol. byly obdobím Velkých rétorů, potlačujících lyriku ve prospěch formy. Dílo F. Villona z 15. stol. již ohlašovalo nástup humanismu a renesance 16. stol. (F. Rabelais, skupina Plejáda). Konec 16. stol., pod vlivem tragických náboženských válek, vyústil ve skepticismus (Montaigne). V 17. stol. se vedle klasicistní literatury odrážející královský absolutismus (P. Corneille, J. Racine, Molière) objevil psychologický román (madame de La Fayette) a filozofická literatura (R. Descartes, B. Pascal). Osvícenská víra 18. stol. v rozum, pokrok a neomezené možnosti člověka (Voltaire, encyklopedisté v čele s D. Diderotem), doplněná citovostí a společenskou kritikou sentimentalismu (J. J. Rousseau), vyvrcholila za Velké francouzské revoluce, jež podnítila rozvoj zvl. francouzské písně, řečnictví a žurnalismu. Romány a prozaické komedie 18. stol. odrážely realistické tendence osvícenství (A.-R. Lesage, P.-C. Marivaux, P.-A. Beaumarchais). Po nostalgické a subjektivní citlivosti romantismu (zač. 19. stol., F.-R. Chateaubriand, A. de Lamartine, V. Hugo, A. de Musset, A. de Vigny) nastoupil v 2. pol. 19. stol. realismus (Stendhal, H. de Balzac). Krize hodnot v roce 1848 se projevila v celé literatuře 2. pol. 19. stol. (G. Flaubert, parnasisté, Ch. Baudelaire, jenž otevřel cestu nové poezii prokletých básníků – J.-A. Rimbaud, P. Verlaine, Lautréamont). Touha po objektivnosti a vědeckosti, ovlivněná pozitivismem a vrcholící v naturalismu (E. Zola), byla vystřídána v dekadentním konci 19. stol. hlubokou krizí společnosti a hledáním nových hodnot (tradicionalistický román – M. Barres; román socialistický a humanistický – R. Rolland, A. France; symbolistická poezie – S. Mallarmé, P. Valéry; avantgarda G. Apollinaire, dadaismus, surrealismus). Snaha po nalezení východisek z krize 20. a 30. let se odrazila v rozvoji románu psychologické introspekce (A. Gide, M. Proust), románu katolického (F. Mauriac), románu revolučních ideálů (H. Barbusse) a románů humanistických (A. de Saint-Exupéry). Od 30. let se objevil zájem o angažovanost (odbojová poezie – L. Aragon, P. Eluard), jenž byl dovršen existencialistickým hledáním smyslu života v absurdním světě (J.-P. Sartre, A. Camus). Na problematiku odosobnění světa odpovídal v 50. letech nový román (A. Robbe-Grillet), nová kritika (M. Butor) a absurdní divadlo (E. Ionesco, S. Beckett) hledáním nových literárních postupů. V současnosti se rozvíjí jak realistická tradiční literatura (E. Robles, R. Merle), tak literatura ovlivněná modernismem (M. Tournier, P. Modiano, C. Simon) a zvl. historický román (M. Yourcenarová, B. Clavel).

Související hesla