František I.

, francouzský král od roku 1515 z dynastie orleánsko-angoulêmské; syn vévody Karla Orleánského. Na trůn nastoupil po smrti svého strýce Ludvíka XII. Upevnil královskou moc, podpořil řemeslnou výrobu a obchod. V roce 1519 neúspěšně kandidoval na císařský trůn. Obnovil francouzskou expanzi do Itálie, bojoval s Karlem V. o hegemonii v italských válkách; v roce 1526 uzavřel protišpanělskou koalici. Postupně byl nucen zříci se nároků na Savojsko, Flandry a Artois ve prospěch císaře. V zájmu omezení habsburské moci navazoval styky s říšskými protestanskými knížaty. Vůči pronikajícímu protestantismu postupoval v zájmu své protihabsburské politiky uvážlivě. Podporoval umění a vědy (zval na svůj dvůr italské umělce, např. Leonarda da Vinciho), založil Collège de France.

Ottův slovník naučný: František I.

František I., král franc. (1515 až 1547), syn Karla Orléanského, hraběte z Angoulême, a princezny Luisy Savojské, pravnuk Ludvíka Orléanského, bratra krále Karla VI., a Valentiny Viscontiovy (*dne 12. září 1494), nastoupil na trůn dne 1. ledna 1515 po smrti Ludvíka XII., jehož dceru Klaudii měl za manželku. Zdědiv po tchánovi a prabábě Valentině Viscontiové nároky k vévodství Milánskému, jež tehdy držel Maximilián Sforza, neprodleně na tažení se vydal do Italie. Vojsko franc. překročilo Alpy cestami dosud neobyčejnými, průsmyky Col d'Argentière a Col d'Agnello, i porazilo Švýcary vévody milánského ve dvoudenní bitvě 13. a 14. září r. 1515 u Marignana. V bitvě této vyznamenal se František chrabrostí a pasován pak na bojišti od reka Bayarda za rytíře. Maximilián Sforza vzdal se vlády a postoupil dne 4. října r. 1515 Františškovi Milánsko za roční pensi 30 000 dukátů. S papežem Lvem X. způsobil František nezadlouho potom konkordát, jímž mu obětoval pragmatickou sankci krále Karla VII. z r. 1438 a dovolil vybírati annaty. Za to papež králi udělil právo osazovati vysoké úřady církevní, čímž moc panovníkova nad církví ve Francii podobně byla sesílena, jako ve Španělích za Ferdinanda Katolického. R. 1516 zjednal František s Karlem, novým králem špan. z rodu Habsburského, v Noyoně smlouvu, jížto si oba panovníci navzájem slíbili pomoc na útok i na obranu, a Karel mimo to se zavázal, že Johanně z Albretu vrátí Navarrsko, jehož se byl zmocnil děd jeho, Ferdinand Katolický. Avšak když r. 1519 zemřel druhý děd Karlův, císař Maxmilián, přátelství mezi králi franc. a španělským se zvrhlo v nepřátelství. F., chtěje obnoviti říši císaře někdy Karla Vel., ucházel se o korunu německou i nešetřil za tou příčinou peněz ni slibův; avšak kurfiršti dali přednost králi španělskému, míníce, že on jakožto dědic zemí rakouských vlasti jejich usilovněji hájiti bude od Turků, jižto tehdy zkázou hrozili světu křesťanskému. Ale spojením říše Německé a zemí rakousko-burgundských se zeměmi španělskými povstala velmoc nebezpečná státům evropským vůbec a Francii zvláště, a mimo to nový král německý, Karel V., nemohl oželeti Burgundska, jež Ludvík XI. byl odňal bábě jeho Marii Burgundské. Jakožto císař chtěl pánem býti také v Italii, o což však usiloval i František jakožto dědic a nástupce Karla VIII. a Ludvíka XII. Následkem toho podnítily se mezi Františškem a Karlem V. kruté války, a nepřátelství mezi Francií a Habsburky trvalo pak po více než 200 let; i bylo jako osou, kolem níž se točily politické dějiny státův evropských. První válku (1521 – 25) započali Francouzi vpádem do Navarrska i dobyli Pampeluny. Na severu však plukové Karlovi zaplavili Champagni a pronikli až k pevnosti Mézières. Nebýti Bayarda, pevnost byla by padla, a nepřátelé byli by se prodrali snad až k Paříži. V Miláně velitel Františškův Lautrec, zoškliviv se obyvatelstvu vyděračstvím, musil ustoupiti z města i poražen od vojsk španělských u Bicoccy (22. dubna 1522). Milánsko tudy ztraceno, a roku potomního (r. 1523) vojska Karlova třemi proudy vpadla do Francie. Nedávno před tím connétable Karel z Bourbonu, rozhněvav se na Františška, uchýlil se k císaři, a tento s ním umluvil plán směřující k roztržení říše Františškovy. Bourbonovi mělo se dostati někdejší říše Arelatské (Provence, Dauphiné a Lyonska), Karel hodlal zabrati Burgundsko a Jindřich VIII., král angl., jakožto dědic Edvarda III., hodlal opanovati krajiny západofrancouzské. Plán ten ovšem se nezdařil, neboť vojska nepřátelská z Francie byla vypuzena. Za to však byli Francouzi (r. 1524) v Italii poraženi u Biagrassa a generál jejich Bonnivet donucen dáti se na tažení zpátečné, na kterémžto padl Bayard, jemuž uloženo bylo zadních vojů hájiti od záhuby. Vítězové a s nimi Bourbon vpadli potom do Provence, avšak město Marseille se jim ubránilo; a když se přiblížil František s více než 40.000 bojovníky, kvapem nazpět odtáhli přes Alpy. R. 1525 král franc. vypravil se do Lombardie, a zmocniv se Milána, táborem se položil před Pavií. Města hájil špan. velitel Leyva, a když přitáhli plukové Karlovi, jež vedli Pescara a Karel Bourbonský, vojsko franc. se ocitlo mezi dvěma ohni. Staří válečníci Tavannes, Lautrec a Trémoille radili, aby král si vybral bojiště jinde; avšak Bonnivet mínil, že neslušno couvati před zrádcem, před Bourbonem. František tedy ostal, a 25. února r. 1525 svedl bitvu, ve které nejenom rozhodnou vzal porážku, nýbrž i padl do zajetí. Tehdy psal do Francie, že ztratil všecko, vyjímaje čest a život. I odveden do Madridu, kdež (14. ledna 1526) učinil mír, jímžto se zavázal, že Karlovi odstoupí Burgundsko, že se vzdá nároků k Sicilii, k Neapolsku, k Milánsku, k Flandrům a k hrabství Artois, že Karla Bourbonského uvede v držení statků mu zabavených a že sestru císařovu Eleonoru, ovdovělou královnu portugalskou, pojme za manželku. Avšak mír ten v platnost nevešel, antě František neměl opravdové vůle výminky jeho plniti, a notablové francouzští králi popírali právo odciziti říši které provincie. Touže pak dobou řádění vojska a vůdců španělských v Italii způsobilo takovou rozhořčenost proti císaři, že papež Kliment VII. s Benátčany, Švýcary, Milánem, Florencií a králem angl. ujednal ligu, po něm řeč. klimentskou, ku které i František přistoupil, sotva že propuštěn byl ze zajetí. Ve druhé válce, jež tudy (1527) mezi ním a Karlem V. se podnítila, Francouzi vrazili do Neapolska; avšak výprava zmařena morem, jemuž podlehl i generál Lautrec (1528), a druhé vojsko Františškovo zničeno (1529) u Landriana v Lombardii. Že pak Habsburkům toho času nebezpečenství od Turků nastávalo, strany obě žádaly míru, jenž také (5. srp. 1529) prostřednictvím matky Františškovy Luisy a sestry císařovy Markéty k místu přiveden v Cambrai (mír dámský). František podržel Bourgogne, avšak uznal ostatní podmínky smlouvy madridské, čímž Italie na déle než na tré století vydána byla v područí domu Habsburského. R. 1535 zemřel vévoda milánsky František Sforza, poslední svého rodu potomek, a země jeho, jakožto léno říše Německé, spadla na císaře. Tehdy F., obnoviv nároky k Milánsku, žádal, aby Karel v léno je udělil synu jeho, a mimo to zmocnil se (1536) Savojska a Piemontska, táhna se k zemím těm jako k dědictví po matce, jež byla starší, nevlastní dcera vév. tamního Karla III. Za války, jež proto povstala s císařem (již třetí, 1536 – 38), František měl spojencem sultána Sulejmána II. Vojska Karlova vpadla do Provence, avšak vrátila se s nepořízenou, antě connétable Montmorency zemi před nimi dal zpustošiti; a podobně pochodili císařští také v Picardii. Válka skončena mírem v Nizze, jejž zprostředkoval papež Pavel III. (1538). Strany podržely, kde která čeho před tím se byla zmocnila; Františškovi tedy ostaly Savojsko a Piemont. R. 1539 císař zavítal do Paříže, kdež přijat i hoštěn s velikými poctami, ale přes to přese všecko válka mezi panovníky (čtvrtá, 1542 – 44) opět vypukla již r. 1542. František hleděl tehdy využiti oslabení moci Karlovy následkem nešťastné výpravy na Chaireddina Alžírského, jakož i tísně, do které padl bratr císařův Ferdinand následkem zabírání Uher od sultána Sulejmána. Záminku pak k válce vzal z toho, že dva jednatelé, jež byl vypravil do Benátek a do Cařihradu, v Lombardii od lidí Karlových byli zavražděni. I vešed ve spolek s vévodou klevským, jenž s Karlem V. se znesnadnil pro Geldry, vpadl do Nízozemí, a mezitím co janičáři Sulejmánovi pustošili Uhry, loďstvo franc. ve spolku s piráty tureckými hubilo pobřeží italská. V Piemontě zvítězili Francouzi vedením vévody z Enghien (14. dub. 1544) u Cerisol, za to však se jim špatně vedlo na severu. Císař vraziv (1544) do Champagne a dobyv měst Épernay a Château-Thierry, pronikl až blízko k Paříži, kdež k němu přiraziti měl spojenec, Jindřich VIII., král angl. Ten však, zdržev se obléháním Boulogne, nepřitáhl, a ježto zároveň vojsku na půdě franc. se nedostávalo potřebných zásob, císař naklonil se k míru, jenž pak 17. září r. 1544 ujednán v Crespy. František ostal pánem v Savojště i v Piemontě a podržel též Burgundsko, kterého mu Karel již neupíral, ale vzdal se všech nároků k Milánsku a k Neapolsku, jakož i k Flandrům a k hrabství Artois. František neměl valně štěstí v podnicích ni válečných, ni politických. Avšak sluší uznati, že, seč byl, se přičinil, aby Francie za těžkých dob tehdejších nepoklesla. Proti Jindřichovi VIII. podporoval Skoty a proti Habsburkům spolků hledal s Dány a Švédy, s Turky a protestanty německými (ačkoli protestanty doma potlačoval), ba i s nepokojnými magnáty uherskými a králem jejich Janem Zápolským. Spojenství jeho se sultánem Suleimánem působilo veliké pohoršení, a František zahájil tak v politice evropské novou dobu, v nížto výše než zájmy náboženské se klade prospěch politický. František zřídil národní pěchotu franc., nechtěje spoléhati na žoldnéře německé ni švýcarské, zakládal pevnosti na hranicích, postavil mocné loďstvo, zbudoval nové přístavní město Havre de Grâce (Franciscopolis), podporoval výpravy do Ameriky, kdež pak Jakub Cartier objevil Kanadu. K tomu ovšem třeba bylo peněz, a František tedy přimnožoval daní, uzavíral půjčky, prodával úřady a dle vzoru italského zavedl loterii. Předním věcí těchto původcem byl kancléř Duprat, na nějž proto také všecka nenávist padala. Vláda Františškova byla despotická. Místo generálních stavů svolávány schůze notáblů. Auktorita parlamentův a soudní pravomoc pánův a praelátů značně obmezeny. Prohlášeno, že panovník povýšen jest nad zákony, a zákony vydávány od krále s hrdým dodatkem »takováť jest naše vůle« (car tel est notre bon plaisir). František choval hlučný a nádherný dvůr, proslulý uhlazeností, avšak pověstný též i zkažeností mravů. Dvůr tento mocně působil v rozvoj umění, literatury a ducha národního, i byl ostatním dvorům evropským vzorem. František zvał k němu nejenon šlechtice a šlechtičny, nýbrž i učence, umělce a básníky. Libovalť si netoliko v zábavách dvorských a rytířských, nýbrž byl také příznivcem věd a umění, humanismu a renaissance. Kupoval obrazy, sochy, odlitky, knihy a rukopisy, z nichžto mnohé i dal tiskem vydati, založil návodem učeného Budaea kollej řeč. francouzskou (Collège de France), stavěl nádherné a velkolepé zámky a paláce (jako Fontainebleau, Chambord, Louvre), volal k sobě vynikající umělce italské (jako byli Lionardo da Vinci, Andrea del Sarto, Rosso Rossi, Primaticcio, Ruggieri, Fontana, Bellini, Benvenuto Cellini), ale podporoval zároveň i umělce domácí (jako byli Pierre Nepveu, Jean Bullant, Pierre Lescot, Jean Goujon a j.). Básník Marot byl jeho miláčkem. – Srv. Capefigue, François I. et la Renaissance; Mignet, Rivalité de François I. et Charles-Quint; Coignet, François I.; Paulin Paris, Études sur François I.

Související hesla