František z Assisi

, italský mnich, básník; zakladatel řádu františkánů. Původem z bohaté kupecké rodiny, v roce 1206 pod dojmem nadpřirozeného vidění zanechal bezstarostného života, rozdal majetek a stal se pokorným kajícníkem. Pečoval o malomocné a vedl žebravý život. Od roku 1209 získával stoupence, jako menší bratry (minority) je zavázal ke službě bližním a církvi v chudobě a pokání. 1209 potvrdil založení řádu menších bratrů papež Inocenc III. František z Assisi získal postavení generála. V roce 1220 se vzdal vedení řádu. 1228 svatořečen. Autor prvního významného díla v italské literatuře, hymnu Píseň bratra slunce (v umbrijském nářečí), radostného chvalozpěvu na Boha, od něhož pochází veškeré dobro. Hymnus psán rytmickou prózou s rýmy a asonancemi.

Ottův slovník naučný: František z Assisi

František z Assisi, světec a zakladatel řádů (*v Assisi v Umbrii r. 1182 – †1226 t.), pocházel z rodiny kupecké a slul původně Giovanni Bernardone; Františkem (Francesco) nazván byl záhy po biřmování pro snadnost, s jakou naučil se frančtině. Jako mladík žil dosti lehkomyslně, ač ne výstředně; ale zůstal panicem. R. 1202 byl zajat na výpravě proti Perugii a rok vězněn. Vrátiv se domů, upadl do těžké nemoci, čímž obrácení jeho uspíšeno. Oddal se úplně chudobě, čistotě a milosrdenství, žebral peníze, jež daroval chudým a nemocným, rozdával i majetek otcovský a obsluhoval malomocné a jiné vyvržené nemocné. Již v té době měl několik vidění, tak zejm. ve zpustošeném kostele svatého Damiána za Assisi, kdež napomenut hlasem, aby jej opravil. F., aby vyhověl vyzvání, prodal některé zboží svého otce, který jej za to přísně ztrestal a vedl před biskupa, aby před ním vzdal se všeho dědického práva. Tu František zřeknuv se pro vždy svého otce přirozeného, oddal se výlučně Bohu (1207). Dvě léta žil pak z části jako poustevník, z části jako opatrovník nejhorších nemocných, žebraje a strádaje, až konečně opravil kostelík sv. Damiána. Stejně učinil s kostely sv. Petra a P. Marie Andělské (zvaným Portioncula), jenž mu byl darován benediktiny. Poslední kostelík oblíbil si pak hlavně a trávil v něm dny a noci na modlitbách. Zde dostalo se mu také r. 1208 pokynu pro další činnost slovy evangelia sv. Matouše 10, 7 – 10, vyzývajícími ho, aby kázal v chudobě pokání hříšníkům. František prodal všechen statek svůj, oděl se v jediný šat a bez hole, bez střevíců a bez peněz vyšel kázat hříšníkům. Kázal slovy prostými, nehledanými, ale proniklými citem a přesvědčením. Brzy při družili se k němu stejně smýšlející. První tři žáci jeho byli Bernard de Quintevalle, Gilles z Assisi a Petr z Catany, kteříž 16. srp. 1209 oblékli roucho chudoby. Den ten pokládá se obecně za den vzniku řádu Františkova. Jim i jiným, zatím se přidruživším kajicníkům dal František řeholi o 23 kapitolách, složenou z valné části z kázání na hoře (Ev. Sv. Matouše, k. V. – VII.), které však v původní formě neznáme. Obsahovala obvyklé sliby řeholní; avšak slib chudoby pojat byl tu přísně a doslovně a rozuměn nejen o jednotlivcích, nýbrž i o celém řádu. František odešel pak do Říma prosit papeže za potvrzení řehole. Toho však se mu nedostalo; Innocenc III. dovolil jen jemu a jeho soudruhům kázati pokání a vysvětil jej na jáhna. František vrátiv se do Assisi, nazval řád svůj fratres minores (menší bratři), nejmenší v království Božím. Ale řád jeho ani na 4. koncilu lateránském (1215) formálně potvrzen nebyl. Papež prohlásil jen, že ústně schválil řád bratří menších, a dal jim kardinála Hugolina za ochránce. Před tím r. 1212 utvořila se ženská větev řádu jménem Chudých paní pod vedením sv. Kláry z Assisi, kterážto ženská větev se uvádí jako druhý řád sv. Františška. R. 1212 chtěl podniknouti František cestu do Syrie, ale bouří byl zahnán na pobřeží dalmatské. R. 1214 chtěl hlásati evangelium v Marokku, ale došel jen do Španěl, kdež zadržen byl nemocí. Zatím rostl počet bratří nejen v Italii, ale i ve Španělích, Francii a Anglii (Německo jediné jevilo z počátku nechuť), všude zakládány kláštery. R. 1219 bylo konáno první obecné shromáždění řádu (kapitola) bylo obesláno 5000 bratřími a 500 sestrami. Zde také ustanoveno vyslati bratry do všech zemí. František sám s (( druhy vyhradil si Syrii a Egypt. Ustanoviv za gener. vikáře Eliáše z Cortony, odeplul do Damietty, obléhané tehdy (1219) křižáckým vojskem, a vešel do tábora sultánova, doufaje ho obrátiti nebo vytrpěti smrt mučednickou. Ale sultán, dojat jeho vírou, propustil ho bez úrazu a svěřil mu péči o svatý hrob v Jerusalemě. František vrátil se do Portionculy, kdež sesadil Eliáše Cortonského, poněvadž nezachovával v ryzí přísnosti přikázání chudoby, a dosadil na jeho místo Petra z Catany jako generála řádu. R. 1221 zaI. Františškem třetí řád tertiariů a tertiarek pro ty, kdož nechtějí vyjíti z běhu světského života, při tom však duchovního vzdělání píleti zamýšlejí. R. 1223 bullou pap. Honoria III. uděleny jsou plnomocné odpustky všem křesťanům, kdož, vyzpovídajíce se, navštíví kostel portionculský, kteréž odpustky později rozšířeny jsou na všecky tři kostely františkánské. Bullou z 29. list. 1223 potvrdil konečně Honorius III. formálně řád menších bratří. Dne 15. srpna 1224 odešel František na vrch Alvernský, kdež pohřížil se v samotě do vroucích modliteb, načež 14. září v den Povýšení sv Kříže viděl s nebes sestupovati serafina se šesti ohnivými křídly, mezi nimiž zjevilo se zastřené tělo na kříži. V tomto vidění vtištěny byly rány na ruce, nohy a v bok Františškův, napodobící tvar ran Kristových (impressio stigmatum Scti Francisci). Z Alverna vrátil se F., do Portionculy, kdež žil ještě dvě léta v krutých mukách tělesných, vesele a klidně snášených. Legenda záhy zmocnila se Františška. Nekonečný počet zázraků, které jemu byly přičítány a které zaznamenal sv. Bonaventura ve svém životopise nedlouho po jeho smrti, ukazují nesmírný dojem, jaký učinil na vrstevnický svět. Bylť z největších mystiků církevních. František byl kanonisován 2 léta po svoií smrti r. 1228 Řehořem IX., který mu daI přívlastek otce serafického. Den jemu zasvěcený je 4. říjen. Kromě řehole obsahuje dílo Františškovo, Sermones, Breves, Collationes monasticae,Testamentum Fratrum Minorum, Cantica spiritualia, Admonitiones, Epistolae, Benedictiones a bylo vydáno několikráte, poprvé L. Waddingem (r. 1623 v Antverpách), pak r. 1641 v Paříži a r. 1849 v Kolíně n. R. Authentičnost mnohých z nich je velmi pochybna. – Životopis Františškův, napsaný r. 1229 Tomášem de Celano na rozkaz Řehoře IX., byl doplněn r. 1246 třemi »sociį Leonem, Angelem a Ruffinem. Několik let potom složil legendární životopis Františškův sv. Bonaventura. Pokud moderního knihopisu se týče, jest uvésti práce: E. Vogta (Der heil. Franz, 1840), F. Haseho (Ein Heiligenbild, 1856), Thodeho (František und die Anfänge der Kunst der Renaissance in Italien, 1885), Chavina de Malan (Histoire de S. François, 1869), Magliana (Storia di S. Francesco e de' Francescani, 1873), Bonghiho (Fr. d'Assisi, 1884), Chérancé, Le Monniera (Histoire de S. F., 1889), Berthaumiera (1890), a nejlepší s hlediště kritiky dějepisné i filosofické Paula Sabatiera (Vie de Saint František d'Assise, Paříž, 1894). O básních Františškových jedná J. Görres (F., ein Troubadour, 1826) a Ozanam (Les Poètes franciscains en Italie au XIII, siècle, 1872).

Související hesla