Fraška

, komediální žánr dramatické literatury, jehož námětem je anekdotická zápletka zdůrazňující situační komiku a zveličující komické rysy schematicky vykreslených postav. Vznikla již v antice, rozvíjela se zejm. ve středověku (např. Fraška o kádi); v 19. stol. byla rozšířena fraška z maloměstského prostředí.

Ottův slovník naučný: Fraška

Fraška je zvláštní útvar komédie, nikoliv samostatný druh její. Znakem jejím je jednostranná tendenční patrnost komická. V ní přepíná se komičnost v burlesknost, charaktery v karikatury, výraz sestupuje k čirému naturalismu, vulgárnosti mluvy, kdežto v osnově a ději opouští se pevná půda pravděpodobnosti a věrojatnosti. Fraška může býti – stejně jako komédie – idealistická i realistická, dle toho, je-li složena samočinným tvůrčím rozmarem velebného ideového humoru, který sám sebou je kritikou reality, a je-li tak tedy formy symbolické, či je-li ustrojena z určitých konkretních, empirických prvků, je-li individualisována v určité historické ústředí, v určitý případ, v určitý průběh jeho, jímž právě se stává komickou v reflexi divákově. Nejdokonalejší vzory prvního druhu, frašky idealistické, máme ve fantastických satirách Aristofanových, v »Oblacích«, »Vosách«, »Žabách«, »Rytířích« a j., k nimž z nové něm. literatury lze přiřaditi některé literární a politické parodie Ludwika Tiecka (»Zerbinœ, »Obrácený svět«, »Fortunatus«), hraběte Platena (»Romantický Oedipus«, »Verhängnisvolle Gabel«), Prutze (»Politische Wochenstube«), hr. Fr. Ad. Schacka (»Kanká◁). Také sem spadají kouzelné frašky Raimundovy (»Alpenkönig u. Menschenfeind«, »Verschwender« a j.), které humor lidový spojují rády se sentimentální mravoučností. Fraška realistická vyvinula se v západních literaturách převahou jako charakterová neb karikaturní (ne intriková), to jest sama úsoba osob, jež v ní vystupují, jest jednostranně a typicky vyhnána v komičnost, která dějovým průběhem jen se osvětluje. Tak je tomu ve frašce lidové i umělé, v ital. pantomimách, středověkých hrách masopustních, ve frašce loutkové, ve farci, ve hrách Moli-èrových i dánského žáka jeho Holberga, který přejal všecky typy komické z mistra svého. Tradičnost a souvislost komických typů ve frašce právě povahou její je zdůvodněna. Z moderních fraškářů nejvíce vynikli: ve Francii Scribe, epigoni jeho Bayard a Legouvé, Eug. Labiché, Meilhac a Halévy; v Anglii Stirling Coyne, Douglas Jerrold, Watts Philipps, H. J. Byron, W. S. Gilbert; v Italii Camillo Federici, Gherardi del Testa, Paole Ferrari; v Německu ve hrubé frašce, t. zv. lokální, L. Angely, Kallisch, L'Arronge, Nestroy a nejnověji berlínský parodista M. Böhm. Pokud literárně dějepisných detailů se týče, dějiny literární těch kterých národů. Srv. Gottschall, Poetik (5. vyd.) II, 214 a n.

Související hesla