Fyziologie

, věda o výkonech a funkcích živých organismů (starší, již nepoužívaný název biodynamika). Studuje mechanismy umožňující činnost jednotlivých buněk, orgánových soustav i celých organismů a způsoby, jak jsou tyto činnosti řízeny a vzájemně propojeny ve funkční celky. Zkoumá také vliv faktorů vnějšího prostředí na životní funkce a způsoby adaptace organismů na změny faktorů vnějšího prostředí.

Ottův slovník naučný: Fyziologie

Fysiologie (řec) jest přírodní věda jednající o jevech a dějech zjevných na živých tělech. Úkolem jejím jest nejen vypátrání a stanovení jevů životních, nýbrž také výklad jejich příčinné souvislosti. Proto nepostačuje jí pouhé pozorování, jako popisným přírodním vědám, nýbrž ona užívá též umělých prostředků vzbuzovati děje životní za různých podmínek, aby mohla děje ty dle příčin stanoviti nebołi determinovati; jest tedy vědou experimentální. Fysiologické experimenty odhalují děje životní, jež pouhému pozorování by zůstávaly skryty. Výzkumné prostředky béře fysiologie z lučby a fysiky, pokud zkoumá hmotné děje životní; její výklad dějů těch směřuje též k tomu, aby uvedla děje ty na známé fysickochemické zákony. Vedle výzkumu hmotných dějů životních jest úkolem fysiologie též výzkum dějů psychických, jako pravých jevů přirodních, pokud mají totiž hmotný podklad; jsou to zvláště výkony smyslové. Fysiologie jako nauka o životě, pokud se jeví na jednotlivých živých tělech, rozeznává se od biologie, jednající o vnějších podmínkách života a o vzájemných poměrech mezi jednotlivými třídami živých bytostí, tedy o životných jevech celkových, mimo jednotlivé živé bytosti. Fysiologie není pouhou pomocnou vědou lékařství, ačkoli se v jeho službách vyvinula. Její cíl jest poznání života vůbec, i směřuje skutečně dále, než sahá potřeba lékařství. Život, první ze všech jevů přírodních, stojí sám za poznání, i bez zřetele ku praktickým potřebám; i má býti f., jako první z přírodních věd, předmětem obecného vzdělání. Mš. Prvé stopy badání fysiologického nalézáme ve starém Řecku, kde fysiologie nejdříve byla velmi těsně spojena s filosofií. Tak zvaní fysiologové řečtí snažili se totiž na základě pouhého nedostatečného pozorování přírody a na základě jednostranně, ano i způsobem naivním prováděných pokusů vysvětlovati úkazy přírodní a nejdůležitější úkony člověka. Prvou, důsledně provedenou nauku soustavnou nalézáme u Hippokrata (470 až 364). Ze zvláštní základní hmoty masité (sarks) vytvořily se působením tepla veškery částky tělesné. Tělo lidské i živočichů vůbec obsahuje v sobě čtvero základních šťav, totiž hlen (flegma), jehož hlavní sídlo nalézá se v mozku, krev, jejíž hlavní zdroj jest srdce, žluč se sídlem v játrách a vodu se sídlem ve slezině. Šťávy tyto nepřipravují se v těle, nýbrž bývají extrahovány ze zažité potravy v žaludku na základě affinity šťav. Nalézají-li se tyto šťávy v náležité proporci, jest tělo zdrávo, jakmile však poměr ten je porušen, tělo churaví. O aktivní činnosti orgánů nenalézáme tu skoro ani zmínky. Hlavním jaksi duševním činitelem v těle je pneuma v nejrůznějších odstínech od jednoduchého výparu vodního a dechu počínajíc až k příbližnému pojmu duše nebo síly životní. Je důležito, že tento základní názor udržel se ve vědě celkem až do XVI. stol., ovšem v roušce galenismu, a že jmenovitě názor o pneumatu v nejrůznějších odstínech, jako byly hlavně duchové životní, duše nebo síla životní, znovu nabyl velikého významu ve fysiologických výkladech XVII., XVIII. ano i v zač. XIX. stol. – K přesnějším výsledkům nežli Hippokrates dospěl Aristotelés (384 až 322), zejména pokud se týče činnosti jednotlivých ústrojů; u něho však fysiologické názory zastřeny jsou skoro úplně účelností. Teleologií prodchnuty jsou též veškery názory Galenovy (130 – 210). Na základě podrobných znalostí anatomických a četných správně prováděných pokusů fysiologických dovedl velmi dobře vypozorovati úkony jednotlivých ústrojů i částí těla. Dle něho je výkon přesně vázán na skladbu ústroje, dle sestrojení orgánu lze poznati jeho výkon a proto dle přesné závislosti výkonu i skladby ústroje podřízena je fysiologie jaksi anatomii – názor, který částečně potrval až na naše časy. Pokud se týče původních a základních příčin, přidržoval se názorů Hippokratových, zároveň však přijal Aristotelův názor o účelnosti všeho a dospěl takto ke zvláštní nejvyšší bytosti, která řídí výkony veškerých tvorů oživených. Podporován jsa velikými zkušenostmi anatomickými, fysiologickými i lékařskými a veden jsa podivuhodným duchem filosofickým, dovedl sestrojiti mohutnou soustavu filosoficko lékařskou, ve které nalézaly se na všecky záhady a pochybné otázky vždy náležité odpovědi a výklady, tak že dovedeme si proto vysvětliti, proč i lékařské i fysiologické názory jeho potrvaly přes celý starověk i středověk tak daleko do věku nového. Po celý středověk nalézala se fysiologie ve velikém úpadku, ježto vězela naprosto v poutech scholastického teleologismu, který mimo víru zvláštního odůvodňování nepotřeboval a pochybností nepřipouštěl. Teprve když v XVI. stol. počaly se vědy lékařské, zejména anatomie, z dosavadní nečinnosti probírati a když lékaři znovu vraceli se k pozorování skladby člověčí a zvířecí, kdy počalo se vůbec objektivní badání, nalézáme prvý popud k novému životu a obrození f., které prozrazuje se tím, že znovu obrácena byla pozornost k pokusům. Prvý v té příčině byl Vesal (1514 – 64), který na pevný základ postavil anatomii a při tom zároveň obnovil pokus fysiologický, jmenovitě vivisekci. Čím více prohlubovala se známost skladby těla člověčího i zvířecího, tím správnější počaly se objevovati též názory o jeho výkonech. Největší triumf tohoto nového směru byl Harveyův (1578 – 1657) epochální objev oběhu krve, jenž r. 1628 vešel v širší známost jeho spisem De motu cordis et sanguinis, kdež rozluštěna byla konečně zcela exaktním způsobem stará hádanka o nejdůležitějším výkonu těla. Po způsobu Harveyově snažili se učenci vysvětlovati veškery funkce lidského těla způsobem mechanickým, zejména fysikálním, později též chemickým, a mnozí z nich, jako na př. Helmont (1577 – 1644), Descartes (1596 – 1650) a Borelli (1608 – 79) učinili mnohý pozoruhodný objev, pokud se týče fysiologie čidel, fysiologie pohybu, tepla, prvé pokusy o stanovení výměny látek a pod. Těmito prvopočátečnými úspěchy zavedeni jsouce, počali jejich následníci vykládati veškery úkony tělesné i duševní na základě fysiky a chemie, považujíce organismus člověka za pouhý stroj. Ježto tyto názory přenášeny byly též na praktické lékařství, v němž vznikly dle toho hlavně dvě školy, totiž iatrofysikové a iatrochemikové, ukázala se záhy chabost, ano i zhoubnost obou směrů, tak že záhy nastala velmi nápadná reakce a na místě skutečného badání počaly se tvořiti nejbujnější a nejdobrodružnější hypothesy bez jakéhokoli věcného podkladu. Jediná příčina, proč tento v základě svém zdravý směr zklamal, byla nedostatečná znalost zákonů fysikálních i chemických, aby na jich základě mohl se zbudovati správný názor o mechanické povaze dějů životních. Teprve za doby Hallerovy (1708 – 1777) nastává příznivější obrat. Objevením dráždivosti (irritability) byl uveden opět pokus v badání fysiologické a mimo to podařilo se tomuto badateli soustřediti veškeré dosavadní vědění fysiologické ve velikém díle Elementa physiologiae, postaviti je na základy přesně anatomické a podepříti zákony přírodními. Platné služby prokázaly mu ovšem při tom četné předcházející objevy, jmenovitě v mikroskopické anatomii, jež učinili Malpighi, Boerhaave a j. Mohutnou oporu pak nalezl tento seriosní směr v mnohých důležitých objevech, jež vykonány byly koncem XVIII. a zač. XIX. stol. v oboru chemie a fysiky. Zejména sluší tu vzpomenouti objevení kyslíku Lavoisierem a Priestleyem, t. zv. zvířecí elektřiny Galvanim (1737 – 1798), rozdíl u vedení v předních a zadních kořenech nervů mišních Bellem a mn. j. Mimo to byla i velice zdokonalena anatomie všeobecná a drobnohledná Bichatem, tak že i podklad fysiologie stal se pevnějším. Dalo by se tudíž mysliti, že při pokračujícím zdokonalování method pozorovacích a při stále větším hromadění positivních fakt i fysiologie více se zdokonalovala. Než i tentokráte opustila konkretní půdu a uvedena byla vlivem filosofických nauk z konce XVIII. a zač. XIX. st. na scestí pouhých dohadů filosofických, jak nejlépe je viděti na přírodní filosofii Okenově a jiných jeho stoupenců. Že znovu zavedeno bylo fysiologické badání na reálnou půdu věd přírodních, jest největší zásluhou J. Müllera (1801 – 58), jenž je též tvůrcem t. zv. srovnavací fysiologie Od té doby počíná velice intensivní badání v jednotlivých oborech f., podporováno jsouc netušeným rozvojem drobnohledné anatomie, embryologie a srovnavací anatomie, jakož i rozvojem fysiky a lučby, zejména chemie organické. Nemalý vliv měla na moderní fysiologii též theorie evoluční. Z velké řady vynikajících autorů buďtež tu jmenováni aspoň někteří repraesentanti určitých směrů v badaní odborném: Magendie (1783 – 1855), Flourens (1803 – 73), Claude Bernard (1813 – 78), Schwann (1810 – 82), Schleiden (1804 – 81), Purkyně (1787 – 1869), bratří Weberové, Dubois-Reymond (1818), Helmholtz (1821 – 94), Fechner (1801 – 87), Liebig (1813 – 73). Srz.

Související hesla