Garibaldi Giuseppe

, italský revolucionář; vůdce demokratického křídla italského risorgimenta, od roku 1831 účastník hnutí Mladá Itálie. 1834 byl mezi povstalci v Janově, poté odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. V letech 1835 – 48 bojoval za nezávislost jihoamerických republik (Uruguay, Brazílie). 1848 – 49 se účastnil revolučních bojů v severní Itálii a v Římě proti Rakousku a francouzským intervenčním vojskům. Po porážce žil v emigraci (mj. i v USA). 1859 jako piemontský generál a velitel dobrovolnického sboru alpských myslivců bojoval s Rakouskem. 1860 vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol; pomohl svrhnout vládu Bourbonů a zasloužil se o sjednocení Itálie. 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku, prusko-francouzské války 1870 – 71 se účastnil na straně Francie (jediný úspěšný generál francouzské armády; zvolen do francouzského Národního shromáždění). Sympatizoval s italskou iredentou, s 1. internacionálou a Pařížskou komunou.

Ottův slovník naučný: Garibaldi Giuseppe

Garibaldi Giuseppe, vlastenec a válečník ital. (*4. čce 1807 v Nizze – †2. čna 1882 na Capreře). Pocházeje z chudé námořnické rodiny, došel jen nepatrného vzdělání; nejnutnější snažil se dohoniti později, kdy první cesty námořské, zejména poznání Říma a Cařihradu, vznítily všechnu čilost jeho smělého a velikých věcí chtivého ducha. R. 1832 stal se námořníkem v loďstvu savojském a již po dvou létech, zapleten jsa v rejdy mazzinistické »Mladé Italie«, musil po smutném konci výpravy savojské prchnouti v ún. r. 1834 do Francie a byl in contumaciam odsouzen hrdla. V Marseilli vyučoval mathematice, pak sloužil jako důstojník na kupecké lodi franc., nějakou dobu prodlel ve službách beje túnisského a konečně zdržoval se v Jižní Americe. Za povstání provincie Rio Grande do Sul byl Garibaldi vrchním velitelem malého povstaleckého loďstva, s nímž dovedl obratně, často s nezřízenou odvahou, Braziliány porážeti. Zde také unesl mladou Španělku, Anitu, již pojal později za choť v Montevideu, kam se byl odebral (1841), když v Rio Grande nastal mír. Za bojů Uruguaye s Brazilií byl Garibaldi zprvu velitelem námořní moci republiky a postavil se v čelo legie italské v bojích na pevnině (1846). Na zprávy o propuknutí revoluce v Italii r. 1848 pospíšil s hrstkou soudruhů do vlasti a nabídl své služby králi Karlu Albertovi. Byl odmítnut a teprv, když válka s Rakouskem porážkou u Custozzy vzala pro Italy hrozivý obrat, byl obranným výborem milánským povolán v čelo dobrovolnického sboru, s jehož 1500 muži dovedl v bojích u Lago Maggiore a u Luina dáti za obecné zmalátnělosti příklad neohroženého odporu. Konečně musil 26. srp. ustoupiti přesile do Švýcar, ale jeho statečnost zjednala mu v Italii velikou popularitu. Zván Siciliany, aby řídil obranu ostrova proti Ferdinandovi II., vstoupil, když v listop. propukly nepokoje v Římě, do služeb prozatímní vlády římské a byl zvolen do ústavodárného shromáždění, kde se prohlásil pro republiku. Na jaře r. 1849, když Francouzi obléhali Řím, byl Garibaldi duší houževnaté obrany, vyznamenav se zejména v bojích u brány Cavalleggierské, u brány San Pancrazio (2. kv.) a proti Neapolským u Palestriny a Velletri (19 kv.). Konečně přesvědčen o marnosti dalšího odporu, svolal 2. čce vojáky republiky na náměstí sv. Petra a vyzval je, aby ho následovali. S 3000 muži obrátil se na půdu neapolskou, chtěje tu vzbuditi povstání. Pronásledován přesilou rakouskou, unikl do Santa Marina, odkud, provázen jen asi 300 muži, chtěl proniknouti do Benátek, jež jediné v Italii se dosud hájily. Většiny rybářských lodic, v nichž se jeho četa plavila, zmocnily se rakouské lodi; Garibaldi unikl s nemnohými a bloudil pak po několik dní s rodinou v lesích u Ravenny, v nichž choť jeho Anita útrapám útěku a následkem porodu podlehla. Garibaldi byl konečně v Chiavari zatčen a odveden do Janova, ale propuštěn pak s výminkou, že opustí Ilalii. Svěřiv děti matce své v Nizze, odebral se přes Túnis do Ameriky. Pobyv v Novém Yorku, kde pracoval v továrně na svíčky, cestoval do Kalifornie, Peru a do Číny, načež vrátil se r. 1854 do vlasti a přijal místo kapitána na přepravní lodi mezi Nizzou a Marseillí. Ušetřiv něco peněz, zakoupil čásť opuštěného ostrova Caprery (na sev.-vých. pobřeží Sardinie) a věnoval se cele svému novému hospodářství; ale ocitl se pak brzo znovu v popředí veřejného života, když po krimské válce Cavourovy snahy o sjednocení Italie pod žezlem sardinským vystupovaly určitěji. Zvolen místopředsedou »Národní italské společnostį r. 1857 založené, byl již ku konci r. 1858 Farinou představen Cavourovi, jemuž se podařilo zaplašiti nechuť Napoleonovu k účastenství Garibaldiovu v chystané válce s Rakouskem. Od poč. r. 1859 organisoval dobrovolnické sbory v Piemontu, dne 23. kv. překročil se svými »alpskými myslivcį Ticino, ale úspěchy, jichž dobyl proti generálu Urbanovi, byly nedůležité. Rozhořčen mírem villafranckým, odebral se do Toskány, kde organisoval vojska prozatímní vlády, zanášeje se pod vlivem mazzinistů úmyslem způsobiti povstání i v státu papežském a v Neapolsku. Když však vláda Viktora Emanuele z ohledů k Napoleonovi k plánům takovýmto svoliti nemohla, podrobil se G., ač nerad; rozmrzelost jeho vzrostla, když Savojsko a Nizza byly postoupeny Francii a když sněmovna skutek ten schválila. V téže době byl Garibaldi nemile zasažen i v soukromém životě; oženiv se r. 1860 s mladou šlechtičnou z Coma, jejíž smělost mu připomínala Anitu, opustil ji ihned po svatbě zvěděv, že dosavadní život její nebyl bez úhony. Vzdav se hodností sardinského generála a poslance, byl by se znovu vrátil na Capreru, kdyby snahy sicilských exulantů o povstání proti Bourbonům v již. Italii nebyly právě tou dobou vedly k velikému podniknutí, jehož řízení Garibaldi konečně přijal a jež mělo založiti trvale slávu jeho jako osvoboditele jižní Italie. Podporován La Farinou a tajně i Cavourem, vyplul Garibaldi v noci na 6. kv. (1860) s 1000 muži na dvou lodích od Janova k Sicilii, 11. kv. přistal u Marsaly a sesíliv se Siciliány na 4000 mužů, porazil královské vojsko u Calatafimi a 6. čna vynutil již kapitulaci Palerma. Převzav diktaturu ostrova jménem krále Viktora Emanuele, pokusil se o správní a vojenskou reorganisaci Sicilie, nejednal však v intencích politiky Cavourovy, proti níž jej popuzovali mazzinisté, zejména neoblíbený Crispi, duše nového sicilského ministerstva a přední rádce důvěřivého diktátora. Ku konci čce vzdaly se poslední pevnosti sicilské, Milasso a Messina, od poč. srpna připravoval Garibaldi válku v Neapolsku, 19. přistal nedaleko Reggia, jehož se ihned zmocnil, a již dne 7. září vjížděl slavně ve svém fantastickém obleku pampasského guerillera do Neapole. Bezodkladné postoupení dobytých království Sardinsku však odkládal, přes osobní oddanost k Viktoru Emanueli, a to opět pod vlivem Crispiho. Ale přání obyvatelstva bylo nepokrytě na straně Sardinska a proti Crispimu, a Garibaldi sám se přesvědčil, že vlastními silami nezmůže zbytků královského vojska, stojícího dosud na Volturnu. Garibaldi sice v boji z 1.-2. říj. svých posic proti nepříteli uhájil, ale konečně přenechal dokonání porážky jeho Sardinským, přitáhnuvším od severu, a svolil k plebiscitu národa, jímž byl Viktor Emanuel provolán králem. Dne 7. listop. vjel po jeho boku slavně do Neapole. Po dvou dnech, odmítnuv jakoukoli odměnu či poctu, přeplavil se se svými syny na Capreru. – Zbývalo ještě dobyti papežského státu s Římem, a tato dávná myšlénka Garibaldiova, živená ještě více jeho vášnivou nenávistí k papežství, zaujala jej nyní celou silou. Garibaldi ve své bezohlednosti naivního hrdiny neměl smyslu pro moudrou vypočítavost státnickou a odtud jeho nechuť ke Cavourovi, jejž v dubnu r. 1861 v sněmovně prudce napadl. V čnu r. 1862 odebral se tajně na Sicilii, sebral něco dobrovolníků, s nimiž 25. srpna přistal v Kalabrii, chtěje táhnouti na Řím. Vládě nezbylo než vypraviti proti němu generála Cialdiniho; 28. srpna byl Garibaldi u Aspromonte obklíčen a jat. Těžce raněn dopraven byl do Spezie a pak do Varignana, kde byl amnestován. Vyhojiv se po nesnadné operaci, vrátil se v pros. na Capreru. R. 1864 vydal se na cestu do Anglie, kde byl zahrnut ovacemi, ale politické cíle této návštěvy se nezdařily. Za války s Rakouskem r. 1866 velel 20 praporům dobrovolníků; byl však po pokusu offensivy proti již.Tyrolsku 3. čce u jezera Gardského poražen a vrátil se brzo na Capreru. Roku násl. připravoval znovu nerozvážný podnik římské výpravy. Aby ho nemohl uskutečniti, byl zatčen a dopraven zpět na Capreru. Uniknuv odtud střeštěnou jízdou v bárce středem italských křižáků, pronikl do církevního státu, postavil se v čelo připravených dobrovolníků; ale brzo po vítězné srážce s papežskými u Monte Rotondo byl (3. list.) u Mentana od Francouzů na hlavu poražen. V listop. byl dopraven znovu zpět na Capreru. Zde, střežen italskými loďmi, ulevoval svým hněvům v protiklerikálních novellách (Cantoni il volontario; Clelia ovvero il governo del Monaco; později I Mille di Marsala), způsobuje vládě nesnáze mimo jiné i podporováním ital. irredenty. Když v září r. 1870 zvěděl o pádu Napoleona a proklamování republiky, pospíšil se svými syny do Toursu ke Gambettovi, aby nabídl zápasící republice své služby. Obdržev v říjnu velení nad dobrovolnickými sbory na jihových. bojišti, zahájil tu drobnou válku, v níž po několika úspěších v listop. a pros. ukázal na konec svou vojenskou neschopnost. V lednu r. 1871 dal se zdržeti nečinně v Dijonu, nepřispěv ničím Bourbakimu proti Manteufflovi. Řádění jeho nekázaných dobrovolníků a příkré proticírkevní vystupování jeho budilo také odpor, jehož výrazem byly pak insulty v únoru v národ. shromáždění bordeauxském. G., veleben upřílišeně tiskem, byl zvolen do bordeauxského sněmu 4 departementy, ale zahrnut výčitkami monarchistů, vzdal se mandátu a vrátil se na Capreru. – Poslední léta Garibaldiova života k slávě jeho nepřispěla. Podporuje proklamacemi a listy všechny výstředně radikální snahy (tak pařížskou kommunu a irredentu) a sám republikán, složil přece přísahu na ústavu, a jest snad právě v tom jeho největší zásluha, že svým příkladem, svou osobní příchylností ku králi, smířil republikánské živly italské s monarchií. Jsa od r. 1874 zástupcem Říma v sněmovně, nevynikl tu ovšem na poli, cizím jeho povaze i vzdělání; přece však dal popud k regulaci Tiberu a k assanaci římské Campagně. Odporů plné projevy a listy jeho uváděly v rozpaky i jeho přátele. Kromě toho byl nadmíru zadlužen, ale přece, když sněmovna mu r. 1873 povolila summu 1 mill. lir a velikou roční pensi, odmítl a přijal ji teprve později za vlády Depretisovy. Smrť jeho vzbudila okázalé projevy smutku v Italii a i ve Francii, a hrob jeho na Capreře stal se národním poutnickým místem. Jeho vdově (G., když sňatek jeho z r. 1860 byl r. 1879 zrušen, pojal za choť chůvu své vnučky, Francescu Armosinovu, s níž byl zplodil syna Manlia a dceru Clelii) a pěti dětem jeho povolil stát roční pensi po 10.000 lir. Z četných pomníků Garibaldimu postavených jsou nejpozoruhodnější v Leccu, Benátkách, Veroně, Římě (1895) a franc.-italský památník v Nizze. – Srv. Elpis Melena (M. Schwartzova), Garibaldis Denkwürdigkeiten (Hamburk, 1861, 2 sv.); táž, G., Mittheil. aus seinem Leben (2. vydání v Hannoveru, 1886); Delvau, G., sa vie et ses aventures 1807 – 59 (Paříž, 1859); Bordone, Garibaldi et l'armée des Vosges (t., 1871, 3 sv.); týž, Garibaldi (1807 – 82); Guerzoni, Garibaldi con documenti inediti (Florencie, 1882, 2 sv.); Mario, Garibaldi e i suoi tempi (t, 1884); Epistolario di Garibaldi (Milán, 1885, 2 sv., vyd. Ximenes); Memorie scritte da sè stesso (Florencie, 1889, 9. vyd.); G. B. Brignardello, L'avo ed il padre del generale Garibaldi (t., 1884); A. Bianchi, Garibaldi capitano del popolo. Vita privata, pubblica e militare (Řím, 1892).

Související hesla