Giotto di Bondone

, italský malíř, sochař a architekt; představitel gotiky, tvůrce nového malířského pojetí. Od roku 1334 první architekt florentského dómu (zvonice a její reliéfní výzdoba). Tvůrce nové obrazové kompozice: perspektivní výsek prostoru s mělkou scénou a skříňovou architekturou sjednocuje skupinu postav. Postavy s výrazným obrysem a plasticky modelovaným objemem spojují poučení z antiky a z francouzského gotického sochařství. Hlavní díla: Výjevy ze života Josefa Egyptského a Krista (San Francesco, Assisi), Krucifix (Sta Maria Novella, Florencie), Biblické výjevy a alegorie (fresky v kapli Scrovegniů, Padova), Kristus zachraňuje apoštoly (mozaika u sv. Petra, Vatikán, viz též Navicella), Výjevy ze života sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty (kaple Peruzziů v Sta Croce, Florencie), Výjevy ze života sv. Františka (kaple Bardiů, Florencie).

Ottův slovník naučný: Giotto di Bondone

Giotto [džoto], vlastním jménem Ambrogio di Bondone, malíř, sochař a stavitel ital. (*1266 ve Vespignanu – †1336 ve Florencii), byl podle legendy přistižen malířem Cimabuem, jak na pastvě kreslil na kamenu uhlem, načež stal se jeho žákem. Prvním dílem jeho jest 28 fresek v hořejší basilice sv. Františka v Assisi, jimiž poprvé v malířství plně jest odhozena tradice byzantinská a ono opřeno o pozorování přírody a skutečnosti. Fresky v Assisi byly skončeny již r. 1298, kdy Giotto povolán byl kardinálem Jac. Gaetanim dei Stefaneschi do Říma, kdež pracoval řadu děl, většinou již zaniklých, jako Crucifix malovaný vodovými barvami pro kostel Sta Maria sopra Minerva a fresky v San Giorgio in Velabro. Důležitější jsou díla Giottova zachovaná v basilice sv. Petra: proslulá mosaika Navicella di S. Pietro, jež zdobí dnes vestibul chrámu, a obraz pro hlavní oltář, chovaný od XVI. stol. v sakristii kanovníků, malovaný na zlaté půdě. Skládá se z velikých tří stěn gotických a z nástolku taktéž o 3 částech. Veliké tři stěny pomalovány jsou po obou stranách. Ve středu líce jest Žehnající Kristus mezi 8 anděly, po straně Ukřižování sv. Petra a Stětí sv. Pavla, na rubu ve středu sv. Petr mezi 2 anděly, k jehož trůnu vedou kardinála Stefaneschiho sv.Jakub a sv. Kajetán, po straně 4 apoštolové; na nástolku jest Madonna s apoštoly. Dílo to jest ve mnohém směru vrcholem geniálního malíře; obrazy spojují jemnost a přesnost miniaturisty s přísnou prostotou, jíž se podivujeme na freskách. V basilice lateránské nalézá se zlomek posledního římského díla Giottova, freska Papež Bonifác VIII. ohlašuje jubileum z r. 1300, čásť to veliké komposice Prohlášení milostivého léta 1300. R. 1302 maloval Giotto ve Florencii v kapli podestova paláce fresky Muka pekelná a Radosti ráje, jež nalézají se nyní, velice poškozeny, v Museo nazionale; poslední zasluhuje pozornosti i pro podobiznu Danteovu, s nímž se Giotto setkal v Parmě roku 1300 a jehož byl přítelem. R 1306 ozdobil Giotto v Padově kapli Sta Maria dell' Arena, kterou snad i sám stavěl, freskami Příběhů svaté Panny a Krista (38 scén), pod něž postavil 14 allegorických figur Ctností a Hříchů, malovaných jednou barvou. Na vrcholu triumfální brány trůní Spasitel vzývaný anděly, na stěně, jíž se vchází, je rozvinut Poslední soud, na jehož komposici měl Dante vliv. Na stropě azurovém se zlatými hvězdami vyniká polofigura Žehnajícího Krista a Panny Marie se synáčkem. 14 allegor. figur je z nejdokonalejších děl Giottových; prostota jejich a důstojnost svědčí, že malíř znal veledíla antická. Potom dekoroval Giotto kapitulní sál kláštera sv. Antonína Proroky a sv. františkány, Smrtí a třemi obloukovými komposicemi, freskami to dnes napolo zničenými. Podle Vasariho odebral se pak do Verony a Ravenny, kde maloval pro strop kaple chrámu sv. Jana E. Církevní otce a Evangelisty. Pak pobyv dlouho na severu Italie, navrátil se do Florencie a podruhé navštívil Assisi, neznámo přesně kdy, kde k oslavě sv. Františka maloval 4 fresky allegorické (Svatý František snoubí se s chudobou, Triumf čistoty, Triumf poslušnosti a Sláva sv. Františka), jež jsou nejčistší plody křesťanské inspirace v umění. Kromě toho ozdobil pravou stranu příčné lodi basiliky assiské devíti výjevy z Dětství Kristova; na kraji namaloval tři fresky líčící Zázraky sv. Františka, v blízké kapli pak Příběhy sv. Maří Magdaleny. V Santa Croce ve Florencii ozdobil 4 kaple rodin Peruzzi, Bardi, Giugni a Spinelli freskami, jež pouze ve dvou kaplích v žalostném stavu jsou zachovány. V kapli Peruzziových maloval Giotto Příběhy sv. Jana Kř. a sv. Jana Ev. (šest obrazů) a v kapli Bardiových Příběhy sv. Františka v 6 obrazech a Čtyři ctnosti františkánské na stropě. Přednosti Giottovy vykazují tyto obrazy všecky: velebnou prostotu skupin, hlubokou výraznost a soustředění citu. Komposice cyklu Františkova napodobili, ale nedostihli, později Ghirlandaja a Benedetto da Majano. Jsou to poslední veliké fresky z jeho ruky. Vasari píše pak o velikých cestách, jež prý Giotto podniknul. Archivem jest však stvrzena jen jedna z nich: r. 1330 povolán byl Giotto králem Robertem do Neapole, kdež setrval do r. 1333. Ze mnoha fresek stylu giottovského nelze mu tu však žádnou určitě připsati kromě Krista množícího chléb a ryby v klášteře Sta Chiara. Vrátiv se do Florencie oddal se Giotto více pracím stavitelským a sochařským. Přes to spadá do tohoto posledního období jeho života řada cenných děl malířských, tak veliká freska Vlády v paláci podestově, o níž se zmiňují Ghiberti a Vasari, a řada maleb vodových, jež je nutno srovnati podle námětů, poněvadž chronologická posloupnost je nemožna: několik Ukřižovaných, díla velkých rozměrů, kde Giotto. první maloval lidsky a vznešeně umučené tělo Kristovo, nejstarší v Padově, pak v S. Marcu, v Ognisanti a v S. Felice ve Florencii; Madonny, z nichž jedna nalézá se v Akad. florencké, jiná v Breře v Miláně jako ústřední pole gotického oltáře, jehož čtyři křídla a nástolek nalézají se v obecní galerii v Bologni. Jiným oltářem o 5 polích Korunování sv. Panny inspiroval se Fra Angelico. Smrt Panny Marie z chrámu Ognisanti chová se v Martinově sbírce v Londýně; Večeře Kristova patří kněžně Orlové ve Florencii; Sv. Cecilie obklopená 8 obrazy z jejího života nalézá se v galerii dei Uffici ve Florencii a v Louvru; Stigmata sv. Františka, kdysi v klášteře Sv. Františka v Pise. – R. 1334 Giotto, jmenován byv prvním stavitelem chrámu Sta Maria del Fiore ve Florencii, vystavěl zvonici, věž 84 m vysokou, až po vrchol dekorovanou inkrustacemi barevných mramorů, pokrytou basreliefy a sochami, vrchol smělé lehké elegance, nejkrásnější co do detailů dílo celé gotiky italské (Burckhardt). Kolem základny vinou se dvě řady basreliefů, z nichž první, komposicí a z části i provedením, náleží Giottovi. Náleží mu úhrnem 21 komposic, jež objímají celý lidský život a rozvoj. Prostou pravdivostí a jasností připomíná nejedna z nich umění řecké. – Giotto zahajuje ital. renaissanci pozorováním přírody, hledáním života. Měl sice předchůdce, ale nejisté a bojácné; on stvořil novou tradici, která po 2 stol. pronikala celou Italii. Vytušil často harmonické umění řecké; je veliký a prostý. Nalézá pravdivé posuny, jež vyjadřují hluboké vášně; odívá figury svoje do rouch, jež mají sochařskou plnost. Profily osob jeho jsou většinou výrazně vznešené, ale těla často příliš hmotná. Všude pozorujeme, že odvrátil se od strnulosti byzantinské a stvořil pohyblivý život se skutečným národním rázem. Jak v technice, v níž užíval fíkového mléka a žloutku, tak i v podání barevném šel novou cestou; barvám dal světlo a jasnost, a světlo a stín široce a plasticky rozvrhnul. Stoupenci Giottovi jsou nesčetni. Všecky školy, jež rozvily se v Italii: florencká, bolognská, modenská, ferrarská, veronská, neapolská, benátská, umbrijská i římská vycházejí od něho. Žádný umělec kromě Raffaela nepůsobil mocnějším vlivem. Masaccio a Fra Angelico napodobují jeho fresky; Ghirlandajo a Raffael jsou jimi nadšeni. Středověký život italský nejceleji zpodobil Giotto Na tvorbu jeho měl Dante zvláště mohutný vliv a čásť citová a náboženská v díle Giottově je z valné části asi výsledkem tohoto vlivu, poněvadž Giotto sám byl člověk veselý a smyslný. Srv. Vasari, Vite, 2. vyd. Milanesi, sv. I.; Rumohr, Italienische Forschungen; Crowe a Cavalcaselle, Storia della pittura in Italia (1875, l.); Rio, De l'art chrétien (1874, l.); Ruskin, Giotto and his works in Padua (Londýn, 1854); Thode, Franz von Assisi und die Anfänge der Kunst der Renaissance in Italien (Berl. 1885); Cristofani, Storia d'Assisi (1875); Quilter, Giotto (Londýn, 1880); Janitschek, Die Kunstlehre Dantes und Giottos Kunst (Lipsko, 1892).

Související hesla