Girondisté

, parlamentní frakce (podle departementu Gironde) umírněných republikánů za Velké francouzské revoluce; tvořili ji představitelé obchodní a průmyslové buržoazie (J. P. Brissot, 1754 – 1793; P. Vergniaud, J. A. Condorcet aj.) . Prosazovali hospodářský liberalismus, odmítali popravu krále a státní centralismus. Rozhodující vliv měli po oddělení od jakobínů v roce 1792; za jakobínského teroru čelní představitelé girondistů 31. 10. 1793 zatčeni a popraveni.

Ottův slovník naučný: Girondisté

Girondisté č. Girondini [ži-]. Francouzský sněm národní čili ústavodárný (1789–91) rozešel se dne 30. září 1791. Dekretem jeho ze dne 16. kv. 1791 nesměl žádný člen jeho býti zvolen do nového sněmu zákonodárného, jenžto zasedal od 1. řijna 1791 do 21. září 1792. Do sněmu tohoto, ana Francie do národního sněmu vypravila skoro všecky své výtečníky, zvoleni byli mužové většinou neznámí. Departement Gironde zvolil 12 poslanců, mezi nimiž duchem a výmluvností nad jiné vynikali právníci Vergniaud, Guadet a Gensonné, lidé to mladí a nezkušení, blouzniví republikáni, jimžto ideálem a vzorem byli rekové a poměry klassického starověku. Ve sněmě zákonodárném seděli na pravici konstitucionalisté, přívrženci konstituční monarchie. Na levici seděli republikáni. Mezi stranami těmito centrum klonilo se brzy sem, brzy tam, lnouc obyčejně k tomu, kdo právě měl větší moc. Vergniaud, Guadet a Gensonné usedli s přáteli svými na levici, a za krátko přidali se k nim poslanci podobně smýšlející také z jiných departementů, jako Brissot a Roland, ba i někteří členové centra, jako Condorcet, Fauchet, Lasource, Isnard, Kersaint a Larivière. Tak povstala mocná strana, jež dle předáků svých, poslanců z departementu Gironde, slula girondská a členové její Girondisté Girondisté mínili, že k úplnému obrození vlasti třeba jest zavésti republiku, a v tom byli s nimi zajedno Jakobíni a všecka strana revoluční po celé Francii. Konstitucionalisté měli ve sněmě zákonodárném většinu; že však nedocházeli náležité podpory u dvora, ochabovali a za nedlouho se octli v menšině. Vláda a dvůr podněcovaly stranu proti straně, zamýšlejíce ze zmatků kořistiti ve směru zpátečnickém. Křiklavým způsobem okázalo se to, když při volbě nového maira v Paříži v list. 1791 dvůr podporoval republikána Girondistu Petiona proti konstitucionalistovi Lafayettovi, kterého nenáviděla zvláště královna. Za okolností takových většina na sněmě připadla republikánům, totiž Girondistům, kteřížto na levici vévodili nadáním a výmluvností jakož i vážností a oblibou v národě. Následkem toho byl také král nucen vybrati v bř. 1792 nové ministerstvo ze strany girondské. Dumouriez jmenován ministrem záležitostí zahraničních, Clavière ministrem financí a min. vnitra Roland, jehož manželka mezi Girondisty velký měla vliv. Nové ministerstvo, jemuž, poněvadž nedbalo etikety, též říkali le ministère sansculotte, přimělo krále v dubnu 1792 vypověděti válku králi pruskému Bedřichu Vilémovi II. a Františkovi I., králi českému a uherskému. Francie uvítala skutek ten s jásotem, neboť válka byla nutná i vypovídala se na obranu nového zřízení konstitučního, jež ohroženo bylo emigranty a mocnostmi evropskými. Avšak štěstí válečné nepřálo Francouzům a v Paříži vzmáhala se nedůvěra v královu upřímnost i vznikal strach před spojenci. Mezi králem a sněmem panovalo napjetí již od list. 1791, ježto král dekretům tehdy vydaným na emigranty a nepřísežné kněze nedal potvrzení. Když pak s bojiště docházely zprávy nepříznivé, navrhl sněm dne 25. kv. 1792, aby kněží dotčení jako nepřátelé vlasti odvezeni byli do vyhnanství do Ameriky, a dne 8. čna vznesl na krále žádost, aby k ochraně Paříže sebrati dal 20.000 branců ze všech departementů. Ministerstvo žádalo, aby dekrety tyto byly schváleny, avšak král odpíral, věda, že vojsko, jež by mělo tábořiti u Paříže, vlastně by bylo nástrojem strany revoluční proti trůnu a národní gardě, v níž převahu měla bourgeoisie, tedy živel mírumilovný. Roland poslal králi pohrůžlivé psaní, jež potom i dáno na veřejnost. Dumouriez pak, jenž nebyl stranníkem rozhodným, radil králi, aby ministry girondské propustil, ale aby se nevzpíral proti dekretům. Rady této král uposlechl jenom na polo: propustil ministry, na jejichž místa potom povoláni konstitucionalisté (feuillanti), ale proti dekretům položil veto. Tehdy Girondisté vidouce, že prostředky obyčejnými u krále nepořídí, dali se ve spolky se živly podvratnými a dne 20. čna způsobili »ozbrojenou peticį, totiž bouři, jež měla krále ustrašiti a donutiti k povolnosti. Když pak luza v Tuileriích se dopouštěla násilností, vysláni Isnard a Vergniaud, aby ji přiměli k odchodu; to však podařilo se teprve Petionovi. Události dne 20. čna podaly děsný důkaz o moci a síle živlů podvratných. Nicméně strana girondská i dále s nimi ostala ve styku, domnívajíc se, že dosáhnouc svých záměrů, snadno se jich zbaví a bez valné námahy zastaví proud revoluce. Král nepovolil, i vyhrožováno mu a konány přípravy k jeho sesazení. Záští lidu proti němu podníceno ještě také pověstným manifestem vévody Brunšvického. Dne 10. srp. způsoben nový útok na Tuilerie. Král měl býti zabit a království zničeno. Rodina královská utekla se do sněmovny. Žádáno, aby král byl svržen. Vergniaud tedy učinil návrh, aby svoláno bylo nové národní shromáždění, které by věc Ludvíka XVI. náležitě vyšetřilo, aby ministři dosavadní byli svrženi a král prozatímně odstraněn. Zákony, jimž král odpíral potvrzení, byly nyní provedeny a přes 4000 kněží nepřísežných odvezeno za moře. Do nového ministerstva girondského vstoupil však i Danton jako ministr spravedlnosti, maje zároveň i místo v nové městské radě pařížské, která si teď přisvojila skoro veškeru moc výkonnou. Ta také dala dne 13. srp. rodinu královskou z Luxembourgu dopraviti do Templu. Pak následovaly strašné vraždy zářijové, jichžto původcem hlavním byl Danton. Girondisté nedovedli jich zameziti, neboť proti Jakobínům a městské radě pařížské byli slabí, ztrativše po 10. srp. ponenáhlu všecku skoro vládu nad lidem, jemuž radikalismus Jakobínův a městské rady daleko více byl po chuti, nežli umírněnost strany girondské. V konventě, jenž se sešel 21. září 1792 a hned v prvém sezení Francii prohlásil republikou, Girondisté seděli na pravici, ani přívrženci monarchie o nových volbách z poslanectví byli vytlačeni. V shromáždění tom mohli Girondisté, kdyby byli k sobě připoutali živly nerozhodné, míti pevnou většinu; pohříchu strana jejich nebyla náležitě ustavena a neměla určitého programmu společného. Chtěli zastaviti proud revoluční a založiti republiku rázu timokratického s vládou lidí majetných a vzdělaných; chtěli departementům poskytnouti značné samosprávy a Francii ustaviti federalisticky; hleděli zlomiti přílišnou moc Paříže, proti níž ostře vystupoval zejména poslanec Isnard. Zásady tyto však vysloveny byly toliko všeobecně a za časů tehdejších naprosto nemohly míti úspěchu. Jakobíni, opírajíce se o Paříž a kořistíce z vášní lidu, jakož i z nebezpečenství, která se tehdy odevšad valila na Francii, připravili za nedlouho Girondisty o vliv, jehož s počátku požívali v konventě. Tak již 25. září prohlášena republika jednotná a nedělitelná, což ovšem bylo osvědčením pro Paříž a proti Girondistům. Girondisté navrhli, aby původcové vražd záříjových byli vyšetřeni a potrestáni; Jakobíni však vzali je pod svoji ochranu a vytýkali Girondistům »moderantismus«, nebezpečnou prý umírněnost. Mimo to Girondisté návrhem dotčeným od sebe odpudili Dantona. Robespierre žaloval, že chtějí Francii rozdrobiti, totiž proměniti ve federaci departementů. Naproti tomu Girondisté zase žalovali, že Robespierre domáhá se diktatury, avšak nedokázavše toho, dopomohli mu k lacinému triumfu. »Horæ pak, jež byla s Robespierrem za jedno, jala se odtud pracovati o jejich zahubení. K účelu tomu posloužil jí též i soud nad králem č. Ludvíkem Kapetem. Girondisté snažili se zachovati mu život. Dokázali toho, že konvent zamítl návrh Robespierrův, aby král bez zvláštního soudu, toliko mocí insurrekce, bez odkladu byl k smrti odsouzen. Než při soudě samém okázala se nesjednocenost a polovičatost strany jejich: prohlásili s Jakobíny společně, že král jest vinen a že zasluhuje, aby byl potrestán. Návrh jejich, aby se v příčině té stalo odvolání k národu, padl a způsobil jim přezdívku »appellantů« a též tak propadl i druhý návrh jejich, aby poprava krále, pro niž hlasoval i Vergniaud, byla odložena. Oba pak návrhy velice jim uškodily v očích lidu, jenž odtud je pokládal za aristokraty, royalisty, nepřátele republiky a zrádce vlasti. Již v únoru 1793, krátce po zavraždění Ludvíka XVI., byli v Paříži zrovna tak nenáviděni, jako o rok dříve stoupenci soustavy monarchistické. Škůdci jejich úhlavními byli Robespierre a Marat. Danton, žárliv jsa na muže tyto a zošklivuje si též chátru, klonil se k Girondistům, avšak oni (najmě Guadet a paní Rolandová) nikterak se nechtěli spolčiti s původcem vražd záříjových. Marat štval na ně luzu, i nechodili na ulici leč ozbrojeni dykami a bambitkami. Za času sněmu zákonodárného král odepřel schválení dekretu stran vojska, jež počtem 20 000 m. z departementů sebráno býti mělo k ochraně Paříže. Teď Hora zas nechtěla slyšeti o zřízení departementální gardy, jež dle návrhu Girondistů měla chrániti konvent a osobní bezpečnost poslanců. Girondisté pořádali ve spolku s Jakobíny proti králi »ozbrojené petice«: ostří této zbraně namířeno teď proti nim samým. Dne 10. bř. 1793 lid pařížský, podnícen Maratem, hnal se ke konventu, ale nedostal se do sněmovny, ježto věci nebyly náležitě připraveny. Nazejtří, dne 11. března, pravil Vergniaud v konventě, že se bojí, aby revoluce nezhubila podobně jako Saturn vlastní svoje děti a následkem neměla despotismus. Vkrátce potom Dumouriez, jejž nazývali Lafayettem Girondistův, ztrativ bitvu u Neerwind, v jednání se dal se spojenci stran obnovení monarchie. Ale poněvadž vojsko s ním nechtělo jíti, utéci musil k Rakušanům. Věcí těch ovšem Jakobíni využili proti straně girondské. Dne 10. dub. vinil Robespierre Girondisty ze styků s monarchisty a žádal, aby zrádcové vlasti pohnáni byli před revoluční tribunál nedávno před tím ustanovený. Dne 15. dub. dostavil se do konventu purkmistr Pache v čele deputace 35 sekcí města Paříže i žádal, aby dvacet a dva poslanci girondští (Brissot, Guadet, Vergniaud, Gensonné, Petion a j.) ze sněmu byli vyloučeni a obžalováni z velezrády. Žádosti té prozatím nevyhověno. Avšak Marat, kterého Girondisté byli obžalovali ze spiknutí, na velikou jich škodu a úhonu prohlášen nevinným a za jásotu chátry opět uveden do konventu. Vztek jeho proti Girondistům neznal teď mezí, a šílenec ten měl kromě Robespierra spojencem i Dantona, kterého Girondisté na se byli podráždili. Městská rada pařížská vystupovala tehdy proti Girondistům čím dál tím urputněji. Následkem toho ponavrhl Guadet, aby byla rozpuštěna. Avšak konvent k návrhu Barrèrovu pouze ustanovil, aby zvolen byl sbor 12 poslanců, jenž by vyšetřil, zdali a pokud jednání její bylo nesprávno. Sbor ten dal především zatknouti Heberta, a když deputace městské rady přišla žádat o propuštění jeho, vášnivý Girondista Isnard, tehdy předseda konventu, pohrozil jí, učiní-li chátra na sněm útok, to že Paříž bude zničena a marně že hledati budou na březích Sequany místo, kde někdy stála. Na to děsný ryk a hlomoz po vší sněmovně a Danton zvolal: »Teď již žádný smír mezi Horou a appellanty!« Hebert propuštěn na svobodu a chátra strojila se k nové »posvátné morální insurrekcį na zastrašení konventu a záhubu Girondistů. Dne 30. kv. ústřední výbor revoluční prohlásil, že nutno učiniti všeobecné povstání k záchraně republiky, a celou noc potom zvoněno a bubnováno na poplach. Bouře trvaly 3 dny. Konečně v neděli dne 2. čna davy daly se na pochod k Tuileriím, kamžto již od některé doby sídlo konventu bylo přeloženo. Palác někdy královský obstoupen luzou a obstaven děly, protějšek to dne 10. srp. 1792. Vůdce lidu Henriot, člověk povahy surové, bývalý to policejní špehoun, žádal, aby vydáno bylo všech 12 členů sboru svrchu dotčeného a mimo to ještě 22 poslanců strany girondské. Darmo kázalo shromáždění, aby odtáhl. Hrozil, že dá stříleti, nebude-li národu učiněno po vůli. Tehdy konvent, nevida zbytí a těžce nesa ponížení od chátry, k návrhu Couthonovu 34 poslance vyloučil a dal vsaditi do žaláře. Tím strana Girondistů ovšem byla zničena. Někteří uprchli, jako Guadet, Buzot, Petion, Barbaroux, Rebecqui, Lanjuinais, a strojili potom na venkově proti Paříži povstání. To však nemělo valně úspěchu, anoť skutečných přívrženců mírné republiky v zemi mnoho nebylo a Girondisté se ostýchali ve spolky se dáti se stranou monarchickou. Hora pak, neštítíc se prostředků nižádných, protivníky své všudy dovedla rozdrtiti. Girondisté uprchlí a přívrženci jejich prohlášeni za psance a běda bylo těm, kdo se dostali do rukou terroristů. Protirevoluce girondská podobně jako royalistická za nedlouho potlačena. Na Girondisty zajaté sestavil poslanec Amar žalobu i obvinil je z piklů proti republice, jež prý kuli s Ludvíkem XVI., s royalisty, s vévodou Orléanským, s Lafayettem, s Dumouriezem, ba i s anglickým ministrem Pittem. Soud nad nimi zahájen před tribunálem revolučním dne 24. října 1793. Žalobci byli Pache, Chabot, Hebert a Fabre d'Eglantine, a za svědky připuštěni pouze odpovědní nepřátelé obžalovaných. Girondisté ovšem hájili se mistrovsky. Avšak nic naplat: musili býti odsouzeni, a byli také odsouzeni jednohlasně. Ortel nad nimi vynesen dne 30. října. Vyslechše jej, povstali a volali: »Jsme nevinni. Národe, oni tě klamou!« Avšak »národ« mlčel a nechal je zahynouti. Odsouzenci byli: Antiboul, Beauvais, Boileau, Brissot, Carra, Duchastel, Ducos, Duperret, Duprat, Fauchet, Fonfrède, Gardien, Gensonné, Lacaze, Lasource, Lehardi, Mainvielle, Sillery, Valazé, Vergniaud a Viger. Valazé uslyšev, že jest odsouzen, vrazil si do prsou dýku. Ostatní pak opět odvedeni do vězení (Conciergerie). Té noci bavili se hovory a zpěvy; co však o posledním kvasu jejich se povídá, jest smyšlénka. Nazejtří 31. října vezeni na popravu a s nimi též mrtvola Valazéova. Den byl deštivý, pošmourný. Cestou k náměstí Grèvskému zpívali marseillaisu a zpívali i na popravišti, opětujíce refrén: Plutôt la mort que l'esclavage (raději smrť než otroctví). Poslední dozpíval a dotrpěl Viger. Poprava trvala 36 minut. Z kollegů jejich Rebecqui, Buzot, Condorcet, Petion a Roland skonali sebevraždou. Guillotinou zhynuli ještě v Paříži: Coustard, Manuel, Cussy, Noel, Kersaint, Rabaut Saint-Etienne, Bernard a Masuyer, v Bordeaux: Grangeneuve, Guadet, Barbaroux a Salles, v Brives: Lidon a Chambon, v Périgueux: Valady, v Rochelle: Dechézeau. Když pak hrůzovláda pominula, vrátili se v březnu 1795 do konventu: Bergoing, Bonnet, Bresson, Chasset, Defermon, Delahaye, Devérité, Doulcet, Duval, Gamon, Hardy, Isnard, Kervélégan, Lanjuinais, Larivière, Laplaigne, Lesage, Louvet, Meillan, Mollevaut, Pontécoulant, Rouyer, Savary, Vallée. Srv. Lamartine, Histoire des Girondins (přel. do češtiny od Vojáčka); Granier de Cassagnac, Hist. de Gir. et des massacres de septembre; Guadet, Protestation contre le livre intitulé: Hist. des G. etc. par Granier de Cass.; týž, Les Girondins, leur vie privée, leur vie publique, leur proscription et leur mort; Vatel, Charlotte Corday et les Girondins; týž, Recherches historiques sur les Girondins. Šra.

Související hesla