Glazura

, anorganický sklovitý povlak na keramických výrobcích, který chrání a zušlechťuje, popř. i zpevňuje jejich povrch. Glazura může být skelná nebo částečně krystalická, transparentní nebo zakalená, bílá nebo barevná. Glazury se nanášejí na výrobky namáčením, stříkáním ap. Vypalováním při 800 – 1 400 °C se glazura nataví a vytvoří rovný, hladký povrch. Pro barevné glazury se do směsí vnášejí keramické pigmenty. Glazura známa již ve starém Egyptě a rozšířena zejm. ve středověku (viz též fajáns).

Ottův slovník naučný: Glazura

Glazury (franc. glaçures, angl. glazes) jsou druhy skel průhledných nebo neprůhledných, vytvořených pálením jako povlak na zboží hrnčířském za tím účelem, aby jednak stalo se úhlednějším, hlavně však aby odstranila se jeho prolínavost. – Rozeznávají se: 1. Glazury zemité, průhledné, složené ze zemin křemitých, hlinitých a z alkalií; užívá se jich při porculánu. – 2. Glazury olovnaté, rovněž průhledné, složené z plavené hlíny, živce, křemene a kysličníku olovnatého. Užívá se jich při kamenině a faïenci. Obyčejně vyrábí se smísením klejtu nebo praženého leštěnce olověného a plavené hlíny jemné s vodou, kaší takto povstalou se výrobek polije nebo se do ní ponoří a pak usuší a vypálí. Má-li býti glazura barevná, přidají se různé kysličníky kovů. – 3. Glazury bílé, emailové (smaltové), také cíničité. Obsahují vedlé kysličníku olovnatého též kysličník cíničitý, který je tvoří neprůhlednými, takže zakrývají původní barvu výrobku zúplna. – 4. Glazury solné, jichž se užívá při hrubších výrobcích z kameniny (na př. při troubách záchodových a trativodných), a faïence. Při vypalování vhodí se do peci sůl kuchyňská, jejíž páry vytvoří s parami vodními na rozpáleném povrchu vrstvu křemičitanu hlinito-sodnatého jako glazuru.

Související hesla