Glinka Michail Ivanovič

, ruský skladatel; zakladatel ruské národní hudby. 1937 – 39 kapelník dvorní vokální kapely v Petrohradě, 1944 – 47 žil ve Francii a Španělsku. Jeho dílo se stalo vzorem skupině Mocná hrstka; zakladatelský význam má zvláště v oblasti opery, v orchestrální hudbě a v tvorbě romansů. Autor oper (Ivan Susanin, Ruslan a Ludmila), předeher (Jota aragonese, Noc v Madridu), orchestrálního scherza Kamarinskaja, romansů, komorních a klavírních skladeb, scénické a jiné hudby.

Ottův slovník naučný: Glinka Michail Ivanovič

Glinka: Glinka Michajl Ivanovič, tvůrce ruské národní školy hudební (*1804 v Novospasském Sele gub. Smolenské – †1857 v Berlíně), pocházel ze zámožné statkářské rodiny a jsa vratkého zdraví, strávil dětství skoro úplně na vsi, kdež vyvinula se poetičnost jeho povahy a hned s prvními, nejsilnějšími dojmy vssál kouzlo národní písně. Hudební nadání projevilo se u něho nejdříve zálibou ve zvuku zvonů, jejž kde mohl, napodobil, ano v nemoci jedině jím ukonejšiti se dal; později utvrzeno pak ještě bylo častým poslechem strýcova orchestru, tak že mocněji nežli k jiným předmětům domácího vyučování cítil se puzena ke studiu hudby, totiž ku hře houslí a hlavně klavíru, a slova: »Muzyka – duša mojæ stala se jeho heslem. Nejmilejšími skladateli byli mu tehdy Kreutzer, Méhul, Boieldieu, Steibelt. Dán ve 13 létech do pensionátu při Hlavním paedag. ústavu v Petrohradě, nezanedbal při veškeré píli, kterou věnoval vědám a zvláště řečem, nikterak hudby, v níž učiteli měl Böhma na housle, slavného Fielda a K. Mayera na klavíru. Velkoměstský ruch jen živil jeho zápal, skýtaje mu příležitost veřejně i ve společnosti nejpestřejšími výkony seznamovati se s výtvory světové literatury hudební, a krásná žena to byla, jež na jaře r. 1822 hrou na harfu a zpěvem nadchla jej, ač ještě neznal nauky o skladbě, k variacím na C-dur thema Weiglovy Švýcarské rodiny, na větu z Mozarta pro harfu a piano i k původnímu F-dur valčíku pro piano. R. 1822 opustil s dobrým výsledkem ústav, avšak do státní služby vstoupil teprve r. 1824, když byl mezitím (1823) na Kavkáze hledal posilu svému zdraví. Této valně nenašel, ale bujné přírodní krásy země zanechaly v něm dojem nevyhladitelný. Vrátiv se v rodiště, pilně studoval s orchestrem strýcovým, hlavně Cherubiniho, Haydna, Beethovena, a v horlivém pěstění hudby neustal ani při svém úřadě, uče se dále u Meyera, Zamboniho, Zeunera i j. a stýkaje se stále s koryfeji duševního světa petrohradského. Nejbližší léta byla proň velice trudná, neboť nejen vrozený neduh prudčeji krtičným zánětem očním v něm propukl, nýbrž k útrapě tělesné přidružilo se i hoře nešťastné lásky. Avšak hudební činnost Gliova neutuchávala, ba ještě vzrostla, zvláště kdyžr. 1828 odhodlal se vystoupiti z veřejných služeb a r. 1830 odebral se s Ivanovem, později proslulým zpěvákem, na dlouho vytouženou cestu do Italie. Glinka nenalezl tu sice, co hledal, neboť záhy prohlédl zchátralost tehdejší italské hudby a jedině z poslechu výtečných pěvců, zvláště ze styku s Nozzarim a paní Mainville-Fodorovou, mohl čerpati prospěch, avšak nalezl tu více, sama sebe. Glinka poznal, že vše, co dosud psal, je chybno svou odvislostí od cizí hudby a že třeba skládati rusky, myšlénka, v níž na zpáteční cestě přes Berlín (1834) jen ještě utvrdil ho znamenitý theoretik Dehn, uvedší dle vlastních slov Glinkaových »v pořádek jeho theoretické vědomostį. Tímto obratem končí první, průpravná perioda tvorby Glinkaovy, znamenaná skladbami, jimž sám nepřikládal váhy, hlavně variacemi na různá themata, septuorem, 3 kvartetty, zajímavým triem pro klavír, klarinet a fagot, četnými skladbami vokálními, předem romancemi, z nichž jmenujeme Moja arfa, Ne iskušaj, Světit měsjac. První tištěnou skladbou byly variace na romanci Benedetta sia la madre (1825). Podrobný seznam podal Bertrand v dodatcích k Fétisově »Biogr. univ.« Smrť otcova odvolala Glinku r. 1835 do vlasti, kde pojaté jednou myšlénce národní opery stykem s Dargomyžským a Žukovským dostalo se jen podpory. Žukovský poradil mu též populární látku o Ivanu Susaninovi, jsa však sám příliš zaměstnán, doporučil mu barona Rosena, s nímž Glinka, rozvrhnuv si plán i mnohé podrobnosti opery, ihned přistoupil k dílu. Glinka pracoval s žárem, jenž sňatkem r. 1835, uvedším skladatele stíhaného dosud jen chmurami neduživosti zdánlivě na vrchol štěstí, ještě rozplameněn. R. 1836 mohl u knížete Jusupova, pak u hraběte Vieljgorského na ukázku býti proveden již první akt zpěvohry blížící se svému skončení. Ale potom nastaly nové trudy. Opera dostala se na jeviště, až když skladatel úpisem se vzdal nároků na všelikou náhradu. Úspěch díla, jehož původní název Glinka, obdržev dovolení věnovati je caři, změnil na Žizň za carja (Život za caře), byl nevídaný a rozhodla o něm při premiéře dne 27. list. 1836 nejdříve píseň sirotka Váni, po níž vše ostatní části se stoupajícím nadšením přijaty. Provedení, o něž získali si zásluhy hlavně Stepanov a Leonov, basista Petrov a dirigent Kavos (autor starší zpěvohry na tutéž látku), bylo skvělé a přispělo zvýšiti dojem díla opěvajícího tak výmluvně trojí lásku ruského člověka, lásku k vlasti, caři a bohu. Loyální tento ráz byl též vycítěn. Dík carův a carské rodiny, vyslovený skladateli bezprostředně po představení, jakož i zaslaný démantový prsten, byly prvou odměnou, po níž následovalo v brzku jmenování Glinky kapelníkem dvorního zpěváckého sboru. Avšak dílo nedosáhlo své popularity toliko dějem, líčícím významný okamžik, kdy Rusové po staletém zápasu obdrželi konečně vrch nad Poláky, »Životem za caře« vytvořil Glinka ruskou národní operu, ba říci lze, ruskou hudební školu vůbec. Neboť jím poprvé vystižen duch národní písně, vyváženy poklady její melodické, harmonické i rhythmické, a živly tyto, ne zhola napodobené, jak činili předchůdcové Glinkovi, nýbrž ve své podstatě seznané, vyneseny jím k výši dramatického slohu. Jedině po stránce formální závisel ještě na útvarech západní opery, jednak ve spracování vokálních vět jevě vliv starší, dobré školy italské, jednak připomínaje Méhula a Cherubiniho, tohoto zvláště svou duchaplnou kontrapunktikou, ba ve velké scéně hrdinovy smrti neubrániv se vlivu Beethovenovu. Glinka dobře byl si toho vědom a osamostatněti i tímto směrem nejen vytkl si za svůj nejbližší cíl, avšak šel ještě dále: postačilo-li mu dříve spracovávati živly národní písně, teď tvořiti jal se sám ryze národní hudbu. Komu nepřipadne tu analogie našeho Smetany? Povzbuzen skvělým úspěchem první opery, Glinka přikročil ihned k nové a za látku obral si Puškinovu báchorku Ruslan i Ljudmila, k níž vábilo ho poetické ovzduší báje, pestrost setkaných živlů vážných i rozmarných, dějinných i mythických, rozmanitost typů národních, vše obestřeno kouzlem fantasie a vše skrývající v sobě hluboký symbol kosmický i éthický. Avšak se skladbou nešlo to tenkráte tak rychle, a k premiéře dospělo až za šest let, 27. listopadu 1842. První závadu kladlo sepsání libretta, na němž kromě skladatele podíl měli kníže Šachovskij, Širkov, Kukoljnik, Gedeonov i j. a jež v pravém slova smyslu se nalepovalo, poněvadž Glinka sám, jako vyslovená lyrická povaha, zabýval se zprvu skladbou nejrůznějších částí, o celek nepečuje. K tomu přidružily se povinnosti, jež ukládalo mu jeho dirigentství, učitelství v divadelní škole a společenské jeho postavení vůbec, tíseň hmotná, pro niž nutil se do vzdálenějších mu prací, návrat neduhu a konečně roztržka se ženou. Jedinou útěchou byla mu matka a kroužek umělců seskupivších se kolem Kukoljnika, nazývající se bratija (bratrstvo). Slabý úspěch Ruslana Glinku ochromil. Bylť právě do této partitury vložil nejvíce samostatnosti, důmyslu a lyrického vzletu. V ní nejhlouběji vhřížil se do národního ducha, harmonickou soustavu středověkou (na základě starých stupnic) smířil s moderní, východ, pel jeho exotiky sloučil se západem. K dosažení charakteristiky nelekal se sáhnouti ani k takým prostředkům, jakým jest v prvém jednání ďábelský hexachord o celých tónech, za jehož ohromujících zvuků strašidla Černomorova unášejí Ludmilu. Barvitá, namnoze nová instrumentace, zvláštnosti rhythmické, svěžest, jakou dovedl vdechnouti i obvyklým formám, zvyšují ještě půvaby jeho melodiky a harmonie. Byla to hudba předstihující svou dobu a proto též v ní nepochopená. I mezi přáteli Glinkovými pokládáno dílo namnoze za pochybené. Příčiny neúspěchu ležely sice poněkud v slepenosti libretta, v nedostatcích provedení a ustavičném mýcení právě nejsamorostlejších čísel, ale vrstevníci nalézali závadu hlavně v baječné látce, v novosti celého zjevu Glinkovy hudby. Kdož tou dobou snad nejvíce pochopil Glinku, byl cizinec, Liszt, slavivší r. 1842 v Petrohradě své triumfy. Jako ráz skladeb, jež Glinka v l. 1834 až 1838 vytvořil (hlavně krásné romance Dubrava šumit, Ne nazyvaj jéje nebesnoj, Toljko uznal ja tebja, Gdě naša roza, Somněnije, V krovi gorit ogoň želanja, fantasie Nočnoj smotr, symfonická ouvertura na ruské thema, polonéza se sborem), většinou odnáší se k »Žizni za carjæ, tak na skladbách provázejících »Ruslanæ zračí se již více méně dokonale nové dráhy, jež autor razil své tvorbě. Spadají sem: píseň na slova Kolcova (S tebou setkám-li se, přel. Quis ve Sborníku světove poesie), sestře věnované nokturno La séparation, sbírka 12 romancí Loučení s Petrohradem, již sepsal na slova Kukoljnikova, uchyluje se roztrpčen r. 1840 v rodné zátiší, když se byl vzdal veřejných služeb (z nejvýznamnějších Píseň na rozloučenou), hudba k dramatu téhož autora Knjaz Cholmskij (vyniká píseň Ilinišny a Sen Ráchelin), výstupní sbor pro dívky Kateřinského ústavu, romance Ljublju tebja, K nej, z instrumentálních valčíková fantasie, tarantella pro orchestr a sbor, A-moll tarantella pro klavír. Rozhořčen neporozuměním, jehož dostalo se Ruslanu a Ludmile, osudem ruské opery, jíž ustoupiti bylo před italskou společností, jakož i různým vlastním protivenstvím, Glinka odebral se r. 1844 za hranice. V Paříži ujal se ho vřele Berlioz, jenž uvedl ukázky jeho skladeb ve svých koncertech a v »Journal des Débats« poukázal na jeho význam. Povzbuzen tímto úspěchem, Glinka uspořádal samostatný koncert v síni Herzově: avšak buďto že obecenstvo nerozumělo drama tickým situacím, k nimž vztahovaly se přednášené úryvky, jak vysvětluje Fétis, buďto že již ozvala se žehravost domácích umělců, výsledek nevyhovoval očekávání Glinkovu. Omamující ruch Paříže brzy ho znavil, a stará touha po Španělsku tím mocněji v něm vzplanula. Přesídliv se tam, nenalezl sice půdy svým skladbám, ale za to novou vzpruhu své tvorbě v ohnivých typech španělských zpěvů a tanců. Slavná Jota Aragonesa a bohatá sbírka pracně shledaných národních písní byly výtěžkem dvouletého toho pobytu. Vrátiv se roku 1847 na Rus, žil střídavě ve Smolensku, Varšavě a Petrohradě. Velkou ranou bylo proň r. 1851 úmrtí jeho matky, k níž lnul pravou dětinnou láskou. Znovu chtěl hledati útěchu ve Španělích, avšak cestou zachvácen byl takou nervosou, že z Toulousu vrátil se do Paříže a r. 1854 do vlasti, kdež na žádost své sestry Ludmily, provdané Šestakové, napsal svou autobiografii. Po cestě Španělskem zdálo se, že Glinkovi nastane doba nového požehnaného tvoření. Romance Slyšu li golos tvoj, Zazdravnyj kubok, píseň Markétčina, Finskij zaliv, druhá španělská ouvertura (Recuerdos de Castilla, též Noc v Madridě) jsou m. j. k tomu znamenitými náběhy, scherzo Kamarinskaja pak svým národním humorem náleží k nejgeniálnějším jeho věcem. Avšak vzmach ten neměl trvalosti. Rozladěnost, po »Ruslanų stále v mysl skladatelovu se vracející, nedala mu vykonati většího díla. Tak odložil v Paříži r. 1852 začatou symfonii Taras Bulba a r. 1855 novou operu Dvumužnica (dle dramatu kn. Šachovského) a obmezil se jen na drobnější práce, jako vzornou instrumentaci Weberova Vyzvání k tanci, dětskou polku, arranžování své Modlitby pro sólo, sbor a orchestr, slavnostní polonézu ku korunovaci caře Alexandra II., andaluský tanec a poslední svou romanci Ach nemluv mi, že srdci bolno. Zato tím hlouběji nořil se do studia klassiků a posléze přikloniv se tvorbě duchovní, v níž pokusil se již dříve hymnou Cheruvimskaja, upravil pro tři hlasy ektenii mešní a zpěv Da ispravitsja. Úmyslem jeho bylo, dáti církevním zpěvům pravoslavným přirozenou harmonisaci; poněvadž pak přesvědčil se o přímé souvislosti jich se zpěvy západní církve, nelenil vyhledati znovu svého bývalého učitele Dehna, by zasvěcen byl i do tohoto odlehlého umění skladby. Glinka žil v Berlíně v také odloučenosti, oddán svému studiu, že teprve neočekávaná jeho smrť rozhlásila, jak velký skladatel trávil tu opodál veřejného ruchu. Tělo jeho převezeno do Petrohradu a uloženo v Alexandroněvské Lavře. Jak bývá, teprve smrt dala výtvorům jeho život. Již v šedesátých létech zvedl se ruch ve prospěch směru zahájeného »Ruslanem«, dnes uznávána pak opera tato za přední ozdobu hudební literatury ruské, a obě monumentální díla Glinkova těší se popularitě v nejkrasším smyslu. V Smolensku postaven Glinkovi pomník, a při slavnostním jubileu »Ruslanæ (1892) nazvána v Petrohradě třída vedoucí kol operní budovy jeho jménem. – Studie o Glinkovi napsali rusky: Stasov, Solověv, Sěrov, Th. Tolstoj, Laroche, Obolenský, Zagoskin a j; franc. vedle uvedených Berlioza, Fétisa a Bertranda (»Nationalités musicales« 1872): Merimé (»Une année en Russie«), Cés. Cui, Oct. Fouqué (1870); italsky: Carozzi (v Miláně 1874). V Německu byl zastancem Glinkovým Hanuš z Bülowů, jenž v »Augsb. Allg. Zeit.« ostře pokáral obecenstvo italské za uličnický způsob, jakým r. 1874 se zachovalo k premiéře »Vita per lo Czar« na milánském Teatro del Verme. Italové dali ostatně opeře sami zadostučinění mistrným provedením v londýnském Covent Gardenu r. 1887. České jeviště tuším první nebo aspoň mezi prvními divadly zahraničnými vystavilo zpěvohry Glinkovy. Život za caře sehrán poprvé v Novoměstském divadle 29. srpna 1866 (v Národním divadle 21. září 1888), Ruslan a Ludmila v zatímním divadle 16. února 1867 (v Národním divadle překladem Kolářovým 20. června 1886). Studie Stasova z »Rusk. Věstníkų (1857) vzdělána Sv. Čechem v »Daliborų r. 1869. -q.

Související hesla