Glóbus

, zmenšený model Země (popř. jiných kosmických těles) zobrazující v určitém měřítku zemský povrch. Nejstarším dochovaným globem je Behaimův globus z roku 1492. Hvězdný globus, model hvězdné oblohy s průměty hvězd.

Ottův slovník naučný: Glóbus

Globus (lat.), původně koule vůbec, záhy však tolik jako koule zemská nebo nebeská. Jest to koule znázorňující na povrchu svém ve zmenšeném měřítku povrch zemský nebo vnitřní plochu zdánlivé koule nebeské. Oba druhy globů liší se podstatně: nebeský jest obrazem fikce, zemský napodobením koule skutečné, věrnějším než zobrazení na mapě, ježto nelze povrch koule rozvinouti do roviny. To vidíme na planiglobech, znázorňujících povrch zemský na dvou největších kruzích, tedy ploše dvakráte menší, a podávajících tak obrazy stísněné. Při globu zemském nemožno míti ohled na sploštění a nerovnost země, neboť ono je 565kráte a tato 2850 kráte menší než průměr zemský = 25 1/2 mill. m. Proto upuštěno od globů reliefových, které v přehnaném měřítku měly zřetel k oběma. Na globu rozeznáváme dvě podstatné části: kouli s kruhem poledníkovým a podstavec (stativ). Na kouli zemské označeny jsou konce osy zemské, póly, rovnoběžníkové kruhy na osu kolmé a poledníkové osou procházející, vždy od 10° k 10°. Největší rovnoběžník, rovník a jeden z poledníků, zvaný první, vvtaženy silněji, rozděleny jsouce onen na 360° a tento od rovníku k točnám na 90° a popsány od 5° k 5° nebo od 10° k 10°. Podobně proveden jest kruh od rovníku o 23 1/2° odchýlený a zdánlivou roční dráhu sluneční představující, ekliptika, ač ne vždy. V síti takto povstalé zobrazeny jsou obrysy pevnin a ostrovů, toky řek, nejdůležitější místa, proudy mořské, směry větrů a drah plavby a pohoří. Kresba nemusí býti zcela přesná, za to zřetelná. Na kouli nebeské vidíme: póly osy světové, kol níž se zdánlivě hvězdy točí, rovník světový, ekliptiku, v průseku obou body rovnodennosti (jarní a podzimní), v největší vzdálenosti ekliptiky od rovníku body slunovratu (letní a zimní), kolury jdoucí těmito čtyřmi body a póly, póly osy kolmé na ekliptiku, kruhy šířkové jimi procházející, kruhy deklinační jdoucí póly světovými, z nichž první prochází bodem jarním; v síti té pak vykresleny jsou nejvýznačnější zjevy oblohy: souhvězdí s obrysy, dráha mléčná a j. Koule ty opatřeny jsou na pólech násadci, jimiž zapouštějí se do vydutin mosazného kruhu o 4 mm širšího, v němž se kol osy své volně otáčejí. Kruh je rozdělen od již. k sev. pólu na 2krát 90° a jmenuje se obecný poledník či kruh poledníkový. V prodloužení osy nad sev. pólem jest rafie v kruhu o dvakrát 12 (u zeměkoule) neb o 24 (u globu nebes.) hodinách. Podstavec globu jest dřevěný o 1 nebo 4 nohách, opatřený nahoře rámen kruhovým se dvěma diametrálně protilehlými zářezy, do nichž se koule s obec. poledníkem zapustí až ke středu, opírajíc se dole o vyhloubený kolíček, tak že lze jí na. horu a dolů pohybovati. Rám jmenujeme obecným obzorem a střed jeho musí vždy se středem obec. poledníku a koule v jedno spadati. Dole v podstavci je kompas, jehož pomocí uvádí se kruh poledníkový do roviny poledníka místa pozorovacího tím, že otočíme obzorem o magnetickou deklinaci místa proti směru střelky (u nás o 12° na východ). Na obzoru máme rozdělení ve čtverníky po 90°, zvěrokruh se 12 znameními po 30°, 12 měsíců a dny, pak světové směry (32). Na poledník obecný volně se může přišroubovati kruh výškový o 110° rovníkových a pruh plechu o 20° slouží k měření vzdáleností. Koule, na níž má se znázorniti povrch zemské nebo nebeské koule, musí míti tyto vlastnosti: 1. materiál její musí býti pevný a nesmí se scvrkávati, 2. tvar její musí býti co možná mathematicky přesná koule oné velikosti, která vzata za základ konstrukce síti kartografické, a 3. povrch její musí býti hladký. Koule takové zhotovují se pomocí polokoulí dřevěných z papíroviny a zvláštní massy (viz J. Jüttner, Anleitung z. Erzeug. von Globen, Praha, 1833). Koule mívají v průměru několik dm až 40 m (na světové výstavě pařížské roku 1889), avšak nyní se vůbec upouští od kolossálních globů, jaké byly v XVII. a XVIII. stol. v oblibě, a brává se za průměr 35-40 cm; konajíť úkol svůj daleko lépe. Na kouli té označí se především póly a upevní na ně násadce. Pak se zhotovuje mapa, jíž se koule má pokrýti, a to na přesné desce rysovací z dobrého papíru Za tím účelem myslíme si povrch koule rozdělený na sekce podél poledníků, sahající od rovníku na obě strany k 80° (u zeměkoule), případně ke kruhům polárním (u koule nebeské), a široké na rovníku 20° -30°. Střední poledník a oblouk rovníkový béřeme s nepatrnou chybou za přímky, postranní pak poledníky a příslušné rovnoběžníky zkonstruujeme v rovině jednoduchým pochodem trigonometrickým. Přesnost jest ovšem tím menší, čím jsou pásy ty větší. Zbývající úseky kolem pólů nahradíme plášti kuželů téže výšky a základny, opět s malou chybou. Do částí takto sestrojených vrýsujeme elementy zeměpisné, vedeme na kouli pomocí rotace rovník a kruhy polární, případně na 80°, podél kruhu poledníkového pak o 20°, po případě 30°, vzdálené poledníky a do polí takto získaných nalepíme navlhčené pásy klihem, sklepáme je kostí a potřeme lakem (viz Steinhauser, Mathematische Geogr., Vídeň, 1887). – První úlohou při užívání globu jest, postaviti jej správně pro místo pozorovací se zeměpisnou šířkou ϕ. Tu uvedeme obec. poledník do roviny poledníka nebeského (viz výše) a skloníme osu zemskou k obzoru o úhel ϕ. Praktické způsoby užívání globů vykládá šíře Boehm v »Methode, geogr. Breite u. Azimute zugleich zu bestimme◁ (Praha, 1855). Globem správně postaveným lze řešiti různé úlohy: hledání vedledomců a protidomců, protinožců, hranice osvětlení, délku dne, hvězdy circumpolární atd., o čemž viz Jar. Zdeněk, globus zemský (Praha, 1876) a Adam, Bruchstück aus d. math. Geogr. (Vídeň, 1885). Nyní rozeznáváme tyto hlavní způsoby globu: 1. globus indukční, koule opatřená vrstvou černé břidlice, na níž lze graficky řešiti složité úlohy (převod souřadnic a j). Viz Brandegger-Locher, Induktionsglobus (Ellwangen, 1856). 2. Anderssohnův globus dělitelný, rozložitelný v 6 shodných čtyřbokých jehlanů a vyznamenaný vědeckým kongressem v Amsterdamě r. 1879. 3. Goepfertův globus kruhový, sloužící k znázornění pohybu slunce ekliptikou a oblohou (z továrny Ig. Felkla a syna v Roztokách u Prahy roku 1883). 4. Olinův globus časový, znázorňující veškeré otázky o rozdílech časových. 5. Brixův globus, opatřený kruhem rovníkovým a samostatně pohyblivou deskou horizontální, na níž upevněn jest ukazatel slunce představující. Řeší velmi jednoduše nejrozmanitější úkoly mathematicko-zeměpisné. Pochybným však pokrokem byly t. zv. konigloby či kužele hvězdné, jež měly odstraniti onu vadu globů nebeských, že představují na povrchu, co vlastně děje se uvnitř koule. Proto mapa hvězdná strojena na vnitřní ploše dvou skleněných polokoulí. Týchže polokoulí použil C. Garthe k sestrojení kosmoglobu, v jehož středu umístěn byl dřevěný model země. Pokusy tyto se neujaly. Podobný osud stihl i georamata, založená na témže principu koulí dutých. Poprvé sestrojil je Delanglard r. 1823, po té r. 1844 Char. Guérin, oba v Paříži, a r. 1859 Wylde v Londýně. Byly to koule duté ohromného rozměru, v jejichž středu stál pozorovatel a na jichž vnitřní ploše zobrazeny byly pevniny a moře v různobarvém osvětlení. Totéž jméno přidáno i plastickým a co možná věrným napodobením větší části povrchu zemského v rovině, jak to učinil Sani s terrainem zámku Petit-Mont-Rouge. Obecenstvo však, na jehož zájem veškeré tyto výtvory vypočteny, zachovalo se k nim chladně a tak až na jméno zanikly. Za to rozhodným pokrokem bylo použití techniky globové na měsíc. První subskripce na globus měsíčný zahájena r. 1786 v Londýně Russellem, později vynikli v tom směru Vilemina Witteova a Riedi z Leuensternu, v poslední pak době pokusil se Dickert v Bonnu za vedení Julia Schmidta o sestrojení globu měsíčního v ohromných rozměrech. Globy s planisférem přešly k nám ze starověku, mylně se však pokládá za jejich vynálezce první kartograf, Anaximandros z Miléta, an neměl jasného pojmu o pravém tvaru naší země. Prvním, jenž globus zemský zhotovil, byl spíše Kratés z Malla z r. 150 př. Kr., jehož globus, představující 4 polokruhové ostrovy oddělené pásy okeanickými, stal se vzorem k říšským jablkům, Ptolemaios pak udal pravidla ku zhotovování umělých koulí zemských. Starší je globus nebeský, neboť již kol r. 270 př. Kr. pokusil se Aratos přenésti posice hvězd na kouli. Eudoxos nemohl dle jeho udajů globus nebeský sestrojiti, an žil o 80 let dříve. O »sfeře« jeho málo víme, podobně jako o nebeských koulích Hipparcha, Archimeda a Poseidonia, které někteří (Gehler) pokládají za koule kruhové (armillární sféry), t. j. systémy pásů znázorňující nejdůležitější kruhy sférické astronomie.Nejstarší nám zachované globy jsou původu arabského a to globus z r 1225 v museu kard. Borgia ve Velletri a druhý z r. 1289 v mathem. salóně v Drážďanech. Oba jsou mosazné; první má v průměru 1415 cm, hvězdy, jichž jest 48 skupin, a písmeny jsou zlacené nebo stříbřené a silně vyryté, druhý má v průměru 225 cm; onen jest od Muhammeda ben Muvajjad al-Ardí a tento od al-Abrakí al-Hanasího. V XV. stol. zhotovovali globy Regiomontanus, Hartmann, Schoner. Z r. 1492 pochází koule zemská od Martina Behaima; nemá poledníků a rovnoběžek, za to bezprostředně následující globus Laona opatřen je úplnou sítí. Z l. 1507 – 09 pochází globus Waldseemüllera s Amerikou, z r. 1510 – 12 Lenoxa, z r. 1515 až 1520 mapa globová Leonarda da Vinci, z r. 1515, 1520, 1525 3 globy astronoma norimberského Schönera, z r. 1518 globus sbírky Lichtensteinovy (dříve Hansleb), z r. 1528 je zlacený globus a z r. 1535 dřevěný, oba v Paříži, z r. 1535 – 40 globus z Nancy. Z téže asi doby datují se globy Fracastoriho, Gemmy, Frisia, Jodoca, Honda, novou pak aeru značí v globové technice krásná koule Gerharda Mercatora z l. 1541 a 1551. Záslužny po stránce vědecké i umělecké byly práce mladšího Appiana a Angličana Mollineuxa. Tyge Brahe vytvořil r. 1583 globus nebes 2 m v průměru. Ve stol. XV. prosluli na témž poli: Coronelli (globy Ludvíka XIV., nyní v Marty), Willem Janszoon, Joh. Janson Bläu v Amsterdamě, od jehož dědiců dodaný globus (2,25 m v průměru) chová se v Petrohradě. Nejslavnější globus z doby té je nebeský globus gottorpský nebo golleryský, který dal v r. 1656 – 64 zhotoviti vévoda Bedřich z Hollstein-Gottorpu od Ad. Olearia a Ondřeje Busche v Limburku a v Gollery postaviti. Jest to dutá koule průměru 3,25 m z měděného plechu s mapou zemskou na povrchu a s propíchanými obrazy hvězd; od r. 1773 je v Petrohradě. R. 1752 sestavil Rob. de Vougondy globus 2 m v průměru. V první pol. XVIII. st. získaly si o výrobu globů velké zásluhy obě dílny norimberské L. Andreäa a Homanna, ve 2. pol. Lalande a Mesier v Paříži, nejlepší však globy nebeské zhotovil Bode (1790) v Norimberce a později v Berlíně. V době poslední vynikli na poli tom Klinger a Franz v Norimberce, Riedig v Lipsku, dědici Schreiberovi v Lipsku (později Sim. Shropp v Berl.), Kummer v Berlíně, Adams v Londýně, Bauer v Norimberce, geogr. ústav ve Výmaru, D. Reimer v Berlíně (vyrábí globy Kiepertovy, nyní nejlepší), Adami v Posturimi, u nás I. Felkl a syn v Roztokách, používajíce všech pokroků techniky moderní. Kuriositou doby naší byly globy pneumatické přenosné, objevené v l. 30tých J. L. Grimmem, v průměru 3,75 m, jež se nadýmaly měchem a volně se daly pověsiti. Významu nemají, ani globusVillard-Cotardův na světové výstavě pařížské se 40metrovým průměrem. – Srv. Mollweide, Beschreib. d. künstlichen Erd u. Himmelskugeln (2. vyd. Lipsko, 1830); Steinhauser, Erde und Mond (Výmar, 1877, vollständige Globuslehre); Wollweber, Globuskunde (2. vyd. Freiburg Br. 1885); Adam, globus (Vídeň, 1887); Diesterweg, Himmelskunde (Berlín, 1868). Tšr. Globus hystericus (lat.), pocit sevření nebo cizího tělesa v hrdle, který u hysterických osob velmi častý bývá a na křeči svalstva jícnového se zakládaje, s jinými příznaky hysterie bývá sloučen; místem pocitu toho jest obyčejně jamka hrdelní. Mx.

Související hesla