Gótové

, germánský kmen pocházející asi ze Švédska z Östergötlandu a z ostrova Gotlandu. Na přelomu letopočtu se Gótové přeplavili k dolní Visle, odkud v 2. pol. 2. stol. pronikali na jihovýchod a před rokem 200 dospěli k Černému moři. Brzy nato ohrožovali Dákii, které se Římané po pol. 3. stol. vzdali. Asi 270 se Gótové rozdělili na západní Vizigóty a východní Ostrogóty. Obě větve pak procházely odlišným dějinným vývojem.

Ottův slovník naučný: Gótové

Gotové, mocný a v dějinách proslulý národ germanský. Vyšli prý ze Skandinavie. Nejstarší sídla jejich nám historicky povědomá byla nad dolním tokem Visly, na pobřeží jantarovém. Odtud koncem lI. stol. po Kr. táhli k jv. i osadili se v rovinách při dolním Dunaji, Dněstru a Dněpru, tedy v krajinách, kde dříve bytovali Getové a Skytové, následkem čehož staří historikové je také nezřídka jmenují Skythy a někteří též i pokládají za potomky Getů. V končinách těch Gotové podmanivše množství kmenů germanských a slovanských, založili velikou říši, která konečně se prostírala od Tisy až k Donu. Konali loupežné vpády do říše Římské, a to nejen po suchu, ale i po moři. Sužovali Dacii, vpadali do Moesie a do Thracie a porazili r. 251 císaře Decia u Varny. V létech násl. zajížděli do Malé Asie, ba i do Řecka. Vypálili chrám Artemidin v Efesu, zdrancovali Athény a chystali se i do Italie. R. 269 vyplulo jich 320 000 na 2000 korábech znova do moře Aegejského. Poplenivše Krétu a Cypr, přistali u Solunu i táhli po suchu k Niši, kde je však císař Claudius II. porazil a rozprášil. Mír s nimi jakýs nastal teprve, když jim císař Aurelián r. 270 postoupil Dacii. V nových sídlech svých rozpadli se Gotové na Goty západní č. Thervingy č. Visigoty a na Goty vých. č. Greuthungy č. Ostrogoty. Gotové západní seděli v Dacii a vládl jim královský rod Balthův. Gotové východní seděli východně od Dněstru v nynějším již. Rusku a vládl jim královský rod Amalův. Záhy již počala se mezi nimi vzmáhati víra Ariova. Biskup Ulfilas utvořil jim alfabetu a přeložil Sv. písmo do jejich řeči. Ve 2. pol. IV. stol. panoval nad Goty král Hermanarich. Za vlády jeho vpadli r. 375 do Evropy Hunnové. Tehdy král gotský, kmet již asi stoletý, zoufaje sám se zabil a syn jeho Withimer padl v bitvě. Ostrogotové poddali se Hunnům, Visigotové však ustoupili z Dacie za Dunaj do říše Římské, kdež s povolením císaře Valenta se směli osaditi. Pohříchu nesvědomití úředníci římští dopouštěli se proti nim krutých přechmatů, následkem čehož se Visigoti vzbouřili a děsně pustošili krajiny pobalkánské. Císař Valens poražen od nich r. 378 u Drinopole, kdež i zahynul. Císař Theodosius přivedl je k míru, avšak ihned po jeho smrti (395) povstali znova a zvolili sobě za krále rekovného Alaricha. Tento hrůzou naplniv země císařství východního, jmenován velitelem východního Illyrika, odkudž pak se pokoušel dobyti Italie. Roku 410 vzal útokem Řím a strašně jej poplenil, i hodlal též opanovati Sicilii a Afriku, avšak zemřel nedaleko Cosentie. Svat a nástupce jeho Athaulf smluvil se s císařem Honoriem, jehož zajatou sestru Placidii potom pojal za manželku, i odvedl Visigoty do jižní Gallie, odkudž jakož i z Hispanie vypuditi měl různé vetřelé pluky barbarské. Po zavraždění jeho v Barceloně r. 415 povýšen na trůn Wallia (415 – 419). Ten pokračoval ve výbojích v Hispanii jménem císaře západořímského, jenž pak r. 419 Visigotům postoupil Aquitanii. Nástupce Walliův Theodorich (419 – 451) učinil Tolosu hlavním městem, i padl, pomáhaje Římanům proti Attilovi, v bitvě na polích Katalaunských. Říše visigotská od r. 451 až do r. 711. Po Theodorichovi nastoupili na trůn synové jeho Thorismund (451 – 453), Theodorich II. (453 – 466) a Eurich (466 – 484). Thorismund, zprotiviv se velmožům, zabit byl od vlastních bratří Theodoricha a Fridricha. Za Theodoricha II. jali se Visigoti s povolením císaře Avita dobývati Hispanie, již tehdy opanovati hodlali Svevové. Eurich pak, vrah a nástupce bratra svého, zmocnil se netoliko Hispanie bez mála celé, nýbrž opanoval i Gallii až k Loiře a Rhônu, i vedl si již jako panovník na císaři naprosto nezávislý. Král ten, jelikož arián, krutě pronásledoval katolíky, což pak se pomstilo na synu a nástupci jeho Alarichovi II. (484 – 507). Katoličtí Galloromani zajisté jali se obraceti zraky své ku katolickému králi Chlodvikovi. Od tohoto Alarich poražen a zabit r. 507 na polích Poitouských. Synu jeho Amalarichovi bylo teprve 5 roků. Proto povýšili Visigoti na trůn nemanželského syna Alarichova Gesalicha již dospělého. Pohříchu však byl to muž duchem slabý a povahy nestatečné. Frankové vzali mu Bordeaux a Tolosu, a Gundobald, král burgundský, zmocnil se Narbonny. Tehdy ujal se Visigotů Theodorich Veliký, král ostrogotský, tchán Alarichův a děd Amalarichův. Vojevůdce jeho Ibbas zastavil další pokroky Frankův a Burgundův vítězstvím nad nimi u Arelata (508) a připravil pohromu i škůdci Amalarichovu Gesalichovi. Tento kdesi zabit, a ježto Amalarich dotud byl nezletilý, uvázal se ve správu říše Theodorich Veliký (511). Amalarich nastoupiv po smrti dědově r. 526, pojal za manželku dceru Chlodvikovu Klotildu, však zle s ní nakládal a pronásledoval katolíky. Z toho vzešla mu válka s Franky, ve kteréž pak r. 531 zahynul u Narbonny. S ním zároveň vymřel král. rod Balthův, a Visigoti králem zvolili Theuda, Amalarichova někdy vychovatele, rodem Ostrogota. Theudes, anať Visigotům následkem porážek od Franků vzatých v Gallii tehdy již jenom zbývala Septimanie (nynější Languedoc a Roussillon), středisko říše přeložil do Hispanie. První volební král visigotský zavražděn r. 548 a touže smrtí sešli se světa i nástupci jeho Theudegisel (548 – 549) a Agila (549 – 554), »neboť měli Gotové ošklivý zvyk zabíjeti krále, jakmile se jim některý znelíbil«. Mezi tím vyvrátili vojevůdci Justiniána Velikého říši ostrogotskou v Italii, aniž jim Visigoti v tom činili překážek. Theudes soukmenovcům pomáhati nemohl, ježto měl války s králi franckými. Za Agily pak Justinián, povolán byv na pomoc od nespokojenců, jimžto v čele stál Athanagild, potomní král, zmocnil se v jižní Hispanii několika měst, tak že se podobalo, jakoby též i říše visigotská podmaněna býti měla zbraněmi byzantskými. Nástupce Agilův Athanagild (554 – 567) přiblížil se tudy k Frankům i provdal dcery své za jejich krále, Brunhildu za Sigberta a Galsvinthu za Chilpericha. Po smrti jeho byli Visigotové po pět měsíců bez vládce. Uchazečův o trůn bylo totiž takové množství, že velmožové nevěděli, koho by si měli vybrati. Tu zvolen v Septimanii místodržitel tamní Liuva (567 – 572). Avšak znamenaje, že pánů hispanských nezíská, přenechal vládu nad Hispanií bratru Leovigildovi, jenž tam četné měl přívrženstvo. Leovigild (569 – 586) dal syny své Hermenegilda a Rekkareda prohlásiti spoluvládci, hledě jim tak zajistiti nástupnictví. Aby pak mezi Visigoty a Franky bylo přátelství, zasnoubil Hermenegildas Ingundou, dcerou Sigbertovou a Brunhildinou. Pohříchu však sňatek ten vedl ke koncům nad míru neblahým. Hermenegild stal se totiž působením manželčiným katolíkem, a v následcích toho podnítila se mezi ním a otcem ariánem zjevná válka. V této syn nešťastný přemožen i musil prositi o milost, načež mu bydlem vykázána Valencia. Když pak odtud odešel, bezpochyby do Gallie k přibuzným a přátelům se ubíraje, dal ho otec v Tarragoně zatknouti a vsaditi do vězení, a když nechtěl ustoupiti od katolicismu, i popraviti. Leovigild opanoval r. 585 království Svevské. A ježto i císaři odňato bylo několik měst, tak že držel pouze některé kraje přímořské, lze říci o Leovigildovi, že první panoval nad celým téměř poloostrovem pyrenejským. Syn a nástupce jeho Rekkared (586 – 601) obrátil se za nedlouho po smrti otcově i s národem svým na víru katolickou, nabyv přesvědčení, že arianismus, sám v sobě rozervaný a neustálený, uprostřed národů katolických (Franků, Svevů, Římanů a Hispanů), nikterak se nemůže udržeti, a mimo to i uznávaje, že panovník již z důvodů politických hlásiti se má k náboženství, k němuž se přiznává většina poddaných jeho. Následkem obratu tohoto splývali Visigotové s pořímaněnými domorodci hispanskými v nový národní celek a zároveň vzmáhala se moc stavu kněžského. Dokud kněžím katolickým zápasiti bylo s duchovníky ariánskými, nemohla ni ta ni ona strana postoupiti na onen stupeň moci a vlivu, k němuž dávno již bylo dospělo kněžstvo jinde na západě. Nyní však duchovenstvo ve víře sjednocené jalo se doháněti, co dotud bylo zanedbáno, a králové, spatřujíce v církvi pomocnici proti velmožům, hojně rozmnožovali práva její jakož i statky, začež ona zase pečovala o zvelebení říše a povznesení osoby a důstojnosti panovníkovy. Rekkared dal se první z králů visigotských ozdobiti korunou a přijal příjmení Flavius, aby se zavděčil obyvatelstvu hispanoromanskému. Syn a nástupce jeho Liuva II. (601 – 603) zavražděn od Vittericha, jenžto se proti němu spolčil se zbytky ariánů. Vitterich (603 – 610) snažil se zjednati opět vrch učení Ariovu a Vulfilovu, avšak nepovedlo se to. Po zavrazdění jeho zvolen králem Gundemar, pravověrný katolík (610 – 612) a po tomto na trůn povýšen Sisebut (612 – 621). Sisebut pronásledoval židy a zmocnil se všech skoro měst, jež Římané dotud drželi v Hispanii. Císař Heraklius mu jich odstoupil, maje co činiti s Avary a Peršany. Rekkared II. (612) panoval pouze několik měsíců. Svinthila (621 – 630) odňal Římanům poslední zbytky panství jejich na poloostrově Pyrenejském i vládl moudře a obezřele. Že však byl spravedlivý a přísný, svržen s trůnu, na nějž pak dosazen protivník jeho Sisenand (630 – 636). S tímto valná čásť národa nebyla spokojena, i svolal tedy r. 633 do Toleda koncil. Tam padl před biskupy na kolena i prosil s pláčem za ochranu. Kněžstvo vystoupilo tedy jako mocný rozsudí mezi králi Svinthilou a Sisenandem, i spatřujíc v onom pána hrdého a nepodajného, v tomto však ochotného a pokorného služebníka, zavrhlo Svinthilu i vešken jeho rod, Sisenanda pak a všech králů budoucích slavně napomenulo, aby národu svému vládli spravedlivě, sic že je stíhati budou klatby a tresty pekelné. Za podporu takto dosaženou osvobodil Sisenand kněžstvo od daní a choval se povždy dle rady biskupů. Král Chinthila (636 – 640) pronásledoval židy jako Sisebut a kořil se kněžím jako Sisenand. Za něho vydáno množství zákonů k upevnění pořádku a míru v zemi a k rozmnožení úcty k osobě panovníkově. Syn a nástupce Chinthilův Tulga (640 – 642) donucen vstoupiti do kláštera, a ve vládu se uvázal protivník jeho Chindasvinth (642 – 649). Rázný a přísný panovník ten zjednal sobě takovou vážnost, že ho vyzvali, aby sám si vyvolil nástupce. Za toho pak mu navržen vlastní syn jeho Rekcesvinth (649 – 672). Král tento proslavil se jako zákonodárce, jako přítel věd a umění. Po smrti jeho nastal úpadek. Král Vamba (672 – 680) znamenaje, že někdejší bojovnost Visigotů valně byla poklesla, nutil všecky poddané, i kněze, ke konání služeb vojenských. Od těch dob praelati visigotští vedli sobě daleko spíše jako šlechtici a vojáci než jako pastýři duchovní a hlasatelé evangelia i jednotili se nezřídka také se šlechtou proti koruně. Za Vamby ukázalo se ve vodách hispanských první loďstvo muhammedánské. Vamba zbaven trůnu od hraběte Ervicha, jemuž byl prokázal drahně dobrodiní. Ervich (680 – 687) pocházel z rodu cizího, řeckého, i neměl tudy panovati. Aby se udržel, kořil se biskupům a laskav byl k lidu obecnému. Konečně odevzdal korunu příbuznému Vambovu a zeti svému Egikovi a vstoupil do kláštera. Egika však (687 – 701) pronásledoval Ervichovy přívržence, sám takto podněcuje rozbroje, jichž bez toho mnoho bylo v říši jeho. Šlechta visigotská byla surová a prostopášná, duchovenstvo pak nebylo šlechty mnohem lepší, špatné dávajíc příklady lidu tolikéž mravně pokleslému. Národ, zmítán vzpourami a spory stran a velmožů, v takové již byl tísni a bídě, že mnozí zoufajíce spásu hledali v sebevraždě. Byly to časy asi takové, jako u nás v Čechách za vlády Jagelovců. Každý dbal jen o sebe, o vlasť nikdo. A v neblahém tom hospodářství židé, jsouce od Visigotův utiskováni, kuli pikle a vstupovali ve spolky se spoluvěrci svými a s Moslimy v Africe. Vláda dověděvši se o jejich rejdech, jala se je pronásledovati s ukrutností dotud neslýchanou. Na sněmě v Toledě (694) vydáno nařízení, aby židé veskrze uvrženi byli v otroctví a rozděleni mezi křesťany, tak aby jim již nikdy nebylo možná způsobiti spiknutí a míti spolky s Musulmany. Dítky židovské měly vychovány býti po křesťansku a mladí židé měli se oženiti s křesťankami. Židé poddali se násilí, ale jen na oko. Syn a nástupce Egikův Vitika (701 – 711) byl muž moudrý a vlastenecký. Jaký konec vzal, neví se, toliko jisto, že nástupce jeho Roderich vlády se zmocnil násilím. Nový panovník měl proti sobě syny Vitikovy Ebu a Sisebuta, pak Juliána, velitele města Ceuty, příbuzného jejich, a konečně bratra Vitikova Oppu, arcibiskupa toledského. Tehdáž stáli Arabové již u sloupů Herkulových, dychtivě pohlížejíce k Hispanii, kamžto je zvali židé a nespokojení velmožové visigotští. Dokud Vitika žil, neodvážili se vpádu do říše jeho, podnikajíce toliko útoky na Ceutu, kterážto prý již od doby krále Sisebuta náležela Visigotům. Avšak po smrti Vitikově sám města toho velitel, hrabě Julián, dohodnuv se o to s Oppou a bratrovci jeho, vyzval je, aby vytáhli proti Roderichovi. Roku 711 přistal vojevůdce arabský Tarík ben Zijád k pobřeží hispanskému i rozbil tábor svůj na skále dosud dle něho jmenované Džebel al Tarík (Gibraltar). Malé vojsko jeho za krátko rozmnoženo židy a sběhy visigotskými. Král Roderich kázal národu vstáti k vojně a povolal k sobě i syny Vitikovy. Avšak národ válkami a spory vnitřními unavený a zbědovaný nátisky velmožů, k boji za vlasť se chystal bez zápalu. Vojska srazila se u Jerezu de la Frontera. Za bitvy synové Vitikovi sběhli k Taríkovi. Král Roderich zmizel ve vřavě a vojsko jeho se rozuteklo. To byl konec říše visigotské r. 711. Zřízení a zákony visigotské. V čele říše stál král jakožto nejvyšší soudce a velitel. Říše dělila se na provincie a provincie dělily se na župy. Provinciím vládli vévodové (duces) a župy spravovali hrabata (comites). Tito hodnostáři jmenováni byli od krále, i příslušela jim správa vojenská i politická jakož i řízení soudů. Důležitější města stála pod správou hrabat městských (comites civitatum). Vedle těchto měla však i jisté úředníky obecní, zejména připomíná se t. zv. defensor civitatis, jejž si obec volila spolu s biskupem. Po případě svolávány v městech i hromady lidu. Ale že obchod byl hlavně v rukou židovských a že králové o rozvoj měst celkem nevalně se starali, nemohl stav městský nikdy dodělati se moci takové, jak by pro blaho říše a trůnu bylo bývalo žádoucno. A tak v říši visigotské jakož i v potomních státech španělských převahu měli stav kněžský a šlechtický. Moc krále visigotského byla zejména od r. 531, totiž od zavedení monarchie volební, nemálo omezena vůlí velmožův. Avšak sněmové v pravém toho slova smyslu vyskytají se teprve po obrácení národa na víru katolickou, a zásluha o to patří především kněžstvu. Králové svolávali synody a k těm přicházeli též i pánové světští, tak že synody byly zároveň i sněmy říšskými. Národ visigotský rozdělen byl na lidi svobodné a nesvobodné. Lidé svobodní byli buď obyčejní svobodníci nebo šlechtici. Tito dělili se opět na vyšší a nižší šlechtu. K šlechtě vyšší náleželi vévodové, hrabata a tak řeč. gardingové. Hrabětem (comes) slul původně každý člen družiny královy, tedy též vévoda, ale zvláště správce župy č. hrabství, a pak i každý vysoký hodnostář dvorský, jako na př. číšník (comes scantiarum), pokladník (comes thesaurorum), správce král. statků (comes patrimonii), kancléř (comes notariorum), velitel tělesné stráže (comes spathariorum), komorník (comes cubiculi) a maršálek (comes stabuli). Gardingové byli prý bohatí šlechticové, již zdržovali se u dvora králova, nemajíce však zvláštního úřadu ni důstojenství. Byla prý to původní šlechta rodová, kdežto vévodové a hrabata byli šlechtou služební č. úřednickou. Dle jiných však gardingové byli dvořané, tedy dvorská šlechta. Obyvatelstvo nesvobodné dělilo se na několik tříd dle stupně závislosti a dle množství robot a poplatků. Nejlépe vedlo se nevolníkům královským (servi fiscales), jež panovníci nezřídka i povyšovali na úřady. Svobodníci chudí obyčejně se dávali pod ochranu velmožů, i byli pak jejich chráněnci, ve kterémžto poměru sluší spatřovati počátek feudalismu mezi Visigoty. Avšak říše padla, dříve než zárodku tomu dopřáno rozvoje. Vojsku velel král, vévodové, hrabata, tisícníci č. plukovníci (tiufathové), setníci (hundafathové) a desátníci (taihundfathové). Zákony visigotské sebrati a sepsati dal král Eurich. Alarich II. dal pro obyvatelstvo románské způsobiti sbírku zákonů římských, jíž dán název Breviarium Alaricianum, Zákony Eurichovy opraveny za Leovigilda a pak opět za Rekkareda, jehož zákonník slove Antiqua (viz Blume, Die westgothische Antiqua). Za Chindasvintha a Rekcesvintha zákony římské odstraněny a soudcům přikázáno, aby hleděli jedině k zákonům visigotským. Tyto pak znova sebrány a spojeny v zákonník rozdělený na dvanáctero knih, jenž pak prodáván za 12 solidů. Zákonník ten upraven znova za Ervicha a za Egiky (Helfferich, Entstehung u. Gesch. des Westgothenrechtes). Způsoben jest na základě zákonův gotských a mimo to i práva římského a církevního. Tresty jsou nad míru kruté a nepřiměřené. Tak vzala-li si svobodnice nevolníka nebo propuštěnce, propadla hrdlem zrovna jako vrah nebo velezrádce. Kromě popravení v obyčeji bylo též useknutí ruky, uřezání nosu, vykleštění, oslepení, upálení a dekalvace, jíž trestanec přišel o dlouhé vlasy, ozdobu to Germanům obzvláště milou. Místo odvety zavedena byla vira č. vergeld, a při soudech užívalo se i mučidel a ordalií. Dějiny ostrogotské. Hunnové podmanivše Ostrogoty, přestěhovali po některé době největší čásť jich do Pannonie, aby tam hájili hranic říše jejich proti Římanům. Ostrogotové pomáhali Hunnům ve válkách i bojovali po boku jejich též v osudné bitvě na polích Katalaunských r. 451. Po smrti Attilově zbavili se jha hunnského a založili v Pannonii samostatnou říši. Tehdy vládlo jim tré bratří z král. rodu Amalův: Valamir, Theodemir a Videmir. Ostrogoti válčili obzvláště s Římany východními. R. 462 zjednal s nimi císař Lev I. smlouvu, kteroužto jim slíbil dávati ročně 300 liber zlata. Syn pak Theodemirův Theodorich poslán do Cařihradu za rukojmě. Pobyl tam asi deset let a nabyl značného vzdělání. Valamir padl r. 471 ve válce proti Svevům, a Videmir odešel r. 473 s částí národa do Italie. Po smrti jeho r. 474 syn jeho, jménem též Videmir, odvedl pluky ty dle přání císaře Glyceria k Visigotům do Gallie. Theodemir obrátil se do říše východořímské i obdržel s lidem svým od císaře bydla v Moesii a v Thracii, zároveň však podržev v moci své jižní Pannonii. Syn a nástupce jeho Theodorich (475 – 526) prokázal císaři Zenonovi mnohé a vzácné služby, začež mu zvýšen roční plat a dány mu rozličné čestné tituly. Poddaným jeho v nových sídlech za krátko se znelíbilo, i žádali, aby je zavedl do země bohatší a úrodnější. Tehdy učinil s císařem Zenonem smlouvu, jížto mu dána plná moc, aby vytáhl do Italie a vyvrátil panství Odoakarovo. Roku 489 dali se Ostrogotové na pochod, a zvítězivše nad Odoakarem ve třech bitvách, oblehli jej v Ravenně. Tam bránil se Odoakar po tři léta, až konečně hladem donucen ke smlouvě, dle níž oba králové nad Italií panovati měli společně. Avšak sotva že tak bylo ujednáno, Odoakar zavražděn při hostině prý vlastní rukou Theodorichovou. Vítěz učinil Ravennu hlavním městem, tak jako již dříve i Odoakar, a panoval nad Italií jako král vskutku samostatný. Ostrogoti ubytováni na způsob vojska po veškeré Italii a dána jim třetina půdy, náleževší větším dílem vojínům Odoakarovým. Spravovali se vlastními řády a zákony. Zabývati se měli pouze vojenstvím a tvořili uprostřed obyvatelstva italského vojenskou kastu. Vláda Theodorichova byla mírná a spravedlivá. Poměrům hmotným věnována veliká péče i podporovány též vědy a uměny. Zakládány nové přístavy a města, ba učiněn i pokus o vysušení Pontinských bažin. Theodorich byl arián, avšak choval se ke katolíkům nestranně i hleděl sobě přátelství s císaři. Mezi králi germanskými zaujímal prvé místo i byl s nimi namnoze i spříbuzněn. Říše jeho zahrnovala v sobě Italii, Sicilii, Istrii, Dalmacii, Noricum, Rhaetii a západní Pannonii. Mimo to pak zabral ještě Provenci, když vnuku svému Amalarichovi pomáhal proti Frankům a Burgundům. Alamani a snad i Bavoři uznávali ho vrchním pánem a slovo jeho působilo od Sahary až k moři Baltickému. Shoda s Cařihradem však vzala za své, když císař Justin I. r. 523 vydal edikt, aby ariáni kostely své vydali katolíkům a přijali katolictví, což bylo zaobaleným vypovězením války mocnostem ariánským vůbec a Ostrogotům zvlášť. Theodorich poslal do Cařihradu papeže Jana I., aby vymohl odvolání ediktu dotčeného, ten však vrátil se s nepořízenou. A zároveň došly Theodoricha zprávy, že senátorové někteří s Cařihradem kují pikle. Konsular Albinus obžalován z velezrády a podezření padlo též na Boëthia a tchána jeho Symmacha. Tyto král rozhněvaný dal odsouditi hrdla a papeže Jana vsadil do vězení, kde i dokonal. Nedlouho po něm však dokonal i Theodorich (526). Dcera jeho Amalasuntha provdána byla za Eutharicha z rodu Amalů visigotských, tento však zemřel ještě před Theodorichem. Po smrti otcově vládla Amalasuntha za svého syna nedospělého Athalaricha, a když tento r. 534 sešel se světa, povolala do Ravenny příbuzného sobě Theodata i učinila ho spoluvládcem, avšak s podmínkou, že králem bude vedle ní jenom dle jména. Na tom ovšem neměl Theodat dosti a chtěje králem býti také skutečně, dal Amalasunthu (535) zavražditi. Tehdy panoval v Cařihradě sestřenec Justina I., Justinián Veliký. Tento, chtěje obnoviti někdejší říši římskou, dal do hlasu že osvoboditi hodlá obyvatelstvo románské ode jha germanského, katolíky od panství ariánův. Ostří politiky této namířeno bylo především na Vandaly a Ostrogoty. Za okolností takových zabití královny Amalasunthy přišlo Justiniánovi velice vhod, mohlť proti Theodatovi vystoupiti zároveň i jako mstitel zákonné panovnice. I vypravil bez prodlení do Italie nejlepšího válečníka svého Belisara. Mezitím Ostrogotové, seznavše ničemnost krále svého, ssadili ho a na trůn povznesli jednoho z největších reků té doby, Vitiga. Belisar, uvítán byv od Italů katolíků jako osvoboditel, opanoval roku 536 Neapol a zmocnil se brzy potom i Říma. Vitiges sebrav asi 150 000 Ostrogotův, vytáhl proti němu i obléhal město věčné od března 537 až do března 538, avšak nedokázal ničeho i uchýlil se do Ravenny. V tísni, do které ho Belisar uvedl, žádal o pomoc nejprve Franků, jimž odstoupil země zaalpské a poslal 2000 liber zlata, a potom i krále perského Chosroa, avšak nadarmo. Frankové sice vedením krále Theudeberta přitrhli r. 539 do Italie, avšak jenom aby nabrali kořisti. Když pak Belisar se položil před Ravennou, podávali mu Ostrogotové korunu a Vitiges vzdal se králování. Belisar stavěl se, jako by na návrh ten mínil přistoupiti, avšak když mu r. 539 vydali Ravennu, prohlásil, že císaře nezradí. Nicméně od Justiniána nedůvěrou jatého r. 540 povolán do Cařihradu, kamž s sebou vzal i Vitiga a královské poklady Theodorichovy. Tehdy zvolili Ostrogotové králem Ildibalda s Theudem, králem visigotským spříbuzněného, a když byl zavražděn, povýšili na trůn Eraricha, rodem Ruga. Avšak i toho zabili, když se proneslo, že vyjednává s Byzancií. Potom pak zvolili králem Totilu, a rek ten nad jiné slavný a velkodušný je vodil od vítězství k vítězství (541 – 552). Opanoval Italii a dobyl roku 546 Říma, který mu však Belisar, r. 544 znova poslán byv na západ, r. 547 zase odňal a proti jeho útokům i udržel. Avšak když Belisar r. 548 z Italie opět odešel, Totilas zmocnil se Říma podruhé a dobyl i Sicilie, Sardinie a Korsiky (549 – 550). Nicméně žádal císaře za mír a podával se mu za spojence. Avšak Justinián návrhy jeho zamítl a vypravil do Italie Narsa, by dokonal dílo Belisarovo. U Taginy v Umbrii r. 552 strhla se bitva. Ostrogotové poraženi a Totilas zabit na útěku. Nástupce jeho Tejas padl téhož roku v zoufalém boji s Narsem u řeky Sarna u Neapole. Vojsku jeho dovoleno odtáhnouti z Italie. Zbytkové Ostrogotů drželi se ještě po některou dobu sem tam ve městech, doufajíce v pomoc Frankův i jiných Germanů. R. 553 vévodové alamanští Leutharis a Bucelin vtrhli do Italie, avšak opět jenom za příčinou kořisti. Leuthara a divoké hordy jeho zahubil mor a Bucelina zničil Narses kdesi nad Vulturnem. R. 555 vzdala se Římanům poslední pevnost ostrogotská, Compsa v Samniu, a to byl konec říše Theodorichovy. Národ ostrogotský byl buď pobit anebo rozptýlen. Zbytkové jeho vyhynuli a jméno jeho stalo se Římanům předmětem bájí a pověstí. Srv. Aschbach, Gesch. der Westgothen; Manso, Gesch. des ostgoth. Reiches in Italien; Lembke, Gesch. von Spanien I; Gebhardt, Historia general de Espaňa I; Wietersheim, Gesch. der Völkerwanderung; Pallmann, Geschichte der Völkerwanderung; Gregorovius, Gesch. der Stadt Rom im Mittelalter I; Dahn, Die Könige der Germanen II, a V; Du Roure, Histoire de Théoderic le Grand; Šembera, Dějiny středověké I. Šra.

Související hesla