Goya y Lucientes Francisco de

, španělský malíř a grafik; významný představitel fantaskní linie klasicismu. Po návratu ze studií v Itálii zaměstnán v královské gobelínce, kde vznikaly návrhy žánrových scén na tapisérie, poplatné ještě dobovému rokoku (Hrnčíř, Tatrman). V roce 1786 jmenován královým malířem; v té době vytvořil řadu portrétů členů královské rodiny. Po 1792, kdy po vážné nemoci zcela ohluchl, se v jeho tvorbě, paralelně s oficiálními zakázkami (Karel IV. s rodinou), objevovaly chmurné a depresívní náměty, často vycházející ze studií duševních poruch a neradostné reality okolního světa (Kolos, Poprava povstalců 3. května, Sabat čarodějnic). Hlubokým zážitkem v 90. letech pro něho byl milostný vztah s vévodkyní z Alby, kterou několikrát maloval (Vévodkyně z Alby s černou mantilou, Nahá Maja, Oblečená Maja). Na napoleonské války reagoval sugestivním grafickým cyklem Hrůzy války. Z politických důvodů nucen emigrovat do Francie (1824 – 26). Významně ovlivnil rozvoj grafických technik (především v litografii). Měl výrazný vliv na umění 19. a 20. stol., zejm. na symbolismus, expresionismus a surrealismus.

Ottův slovník naučný: Goya y Lucientes Francisco de

de Goya y Lucientes Francisco José, malíř a ryjec špan. (*1746 ve Fuente de Todos – †1828 v Bordeauxu), studoval v Zaragoze u Luciana Martineza a v Madridě u Bayena y Subiasa. Později, prchnuv z Madridu, žil v Římě. G. jest prvním skutečně moderním umělcem evropským, nervosní jako dekadent, smělý a originální temperament jako žádný jiný. Boj proti utkvělým tradicím byl jeho posláním. Narozen v zemi přísného katolicismu pozbyl víry, o všem pochybuje, a to přivodilo pověstný jeho sarkasmus proti náboženskému umění a jeho dogmatům i jeho odmítavé stanovisko vůči všeliké autoritě. Italie na způsobu jeho života nic nezměnila, zůstal svůj v přednostech i chybách; jest brzo svůdně raffinovaný, brzo brutální, stejně výborný jako špatný, ale nikdy průměrný. Jeho díla podávají nám věrný obraz doby, v níž žil, kdy do nevlídné země inkvisice pronikl již duch francouzské rokokové, lehkomyslné osvěty, frivolní a bezstarostné. R. 1780 stal se členem akademie de San Fernando a r. 1795 jejím ředitelem, stav se již před tím král. dvorním malířem. Jeho náboženské obrazy jsou bezvýznamné, malované bez nadšení a přesvědčení; příkladem jest Kristus na kříži v Museo del Prado. Lepší jsou již jeho fresky ze života sv. Antonína v Madridě, ale co je činí zajímavými, není náboženský děj sám, ale dvorní dámy, přítelkyně G-ovy, které s úsměvem a s koketním pohledem nenuceně s balustrády na divy a zázraky se dívají. Živé a rychlé postřehování charakteristických motivů učinilo z něho nejoblíbenějšího portraitistu u dvora; ale i v podobiznách jest velmi nestejný. Officiální repraesentační podobizna nebyla jeho oborem, jeho podobizny členů královské rodiny jsou nad míru plebejského rázu za to však v intimním portraitu pracoval s půvabem a delikátní harmonií tónů Gainsborougha. Jeho obrazy mladých děvčat jsou nepřekonatelné (Donna Mari Josefa v Pradě, Isabella sicilská v Seville; dvojí obraz Maji v akad. San Fernando). Jak samostatným byl v koncepci i komposici, svědčí jeho skizzy ku proslulým kobercům v Sta Barbara, při nichž místo »galantních slavností« užil směle scén lidových. Dalším krokem na této cestě jsou jeho olejové genry z veřejného života špan., veskrze pod bezprostředním dojmem skutečnosti na plátně zachycené; výjevům těm několika divokými tahy štětce a dobře nahozenými světly dovedl dodati zdání plného života a pohybu, že zdá se nám, jako by zástupy lidu se rozcházely (Pohřeb Sardiny v akad. S. Fernando) a tančící páry skutečně kolem nás kroužily. Štětec byl však prostředek příliš zdlouhavý k vyslovení jeho bujné a divoké fantasie a proto sáhl raději k ryjecké jehle, která slávu jeho roznesla. První sbírkou jeho podivuhodných fantastických listů jsou Caprichos (80 čísel), řada grotteskních karikatur, z nichž každá obsahuje smělou a trpkou satiru na tehdejší špan. poměry, zvl. duchovní a dvorní. V oboru tomto nemá G. předchůdce v dějinách umění. Jaksi pokračováním jest sbírka Los Proverbios, která však z nedostatku rukopisných vysvětlivek jest nesrozumitelna. Vážného směru jest sbírka Desastros, z níž vyznívá všechna bída a neštěstí, které stihly Španělsko za doby francouzské invase; slavnými stalo se zejména 17 listů, které G. roku 1814 po návratu Ferdinanda VII. ke sbírce této připojil a v nichž stal se výmluvným apoštolem svobody myšlení, odkrývaje neřesti králů, velmožů a kněží, stoje daleko a vysoko nad měšťáckým pessimismem Hogarthovým; jeho šílená fantasie, která mu i ve snu hrozivé postavy předváděla, měla mnohem vyšší vzlet. Ve svých listech spojoval obyčejně techniku radirovací s technikou aquatintovou; pouze radirované jsou jeho podobizny dle Velasqueza a známý list Inkvisičního soudu. V technice aquatintové G. podnes překonán nebyl. Jeho biografii vydali Yriarte (1867) a Lefort (1877). J-k.

Související hesla