Gozzi Carlo

, italský dramatik, básník, prozaik. Odpůrce osvícenství a Goldoniho divadelní reformy. Mísil svět tradičních masek commedie dell’arte s pohádkovým světem Orientu ve scénických bajkách a pohádkách (hraných dodnes), např. Pohádka o lásce ke třem pomerančům, Turandot, Král jelenem, Havran, Žena had. Dílo Memorie inutili (Zbytečné paměti) líčí benátské divadelní ovzduší.

Ottův slovník naučný: Gozzi Carlo

Gozzi: Gozzi Carlo, comte, slavný komický básník ital., bratr před. (*1722 v Benátkách – †1806 t.). Byl nucen hmotným úpadkem rodiny v 16 létech přerušiti studium a žoldačiti v Dalmacii; vrátiv se po 3 létech do Benátek, aby pokračoval ve studiích, ztratil otce a o skrovné dědictví po něm znesvářil se s Gasparem. Skládav již v mládí svém burleskní básně v nářečí toskánském, počal nyní psáti malé satirické kusy, jež předčítal v »Accademii dei Graneleschį, obracející se proti hrubému úpadku vkusu své doby. Gozzi vystupoval satiricky zejména proti abbé Chiarimu, jenž představoval zastaralý směr dramatický, střetnul se však také s Goldonim, jenž uváděl do Italie směr francouzský a hrál tak na struně revoluční. Proti oběma hájil Gozzi starou comedii dell' arte, národní způsob se starými komickými typy benátského Pantalona, neapolské Tartaglie, Harlekýna, Brighelly atd., jež snažil se poetickým rozmarem povznésti a očistiti z hrubé a často surové komiky lidové. Směr jeho došel živého ohlasu. R. 1757 uveřejnil Tartana degli influssi per ľanno bisestile, o něž vypukl básnický boj mezi Goldonim a Gozzim, v němž tento zůstal vítězem. Brzy potom nalezl však novou formu dramatickou, která výborně hověla jeho nadání, rozmarné obraznosti a básnickému humoru rázu Aristofanova. Aby povznesl hereckou společnost Sacchiho, jež byla věrna domácí národní komédii, napsal pro ni r. 1761 dramatisovanou pohádku Fiaba del' amore delle tre melarancie. Tento nový druh dramatický nazval Gozzi »fiabe drammatiche«; jsou to lidové báje a pohádky, předem vílí, sdramatisované ve féerie. Úspěch »Lásky tří pomerančů« byl pronikavý, ale krátkého trvání; nezastavil proudění doby, které směřovalo ke Goldonimu. Gozzi napsal sice ještě celou řadu fiab, z nichž mnohé mají v podrobnostech značnou cenu básnickou, jako Corvo, Re Cervo, Turandot, známá v Německu prostřednictvím Schillerovým, Pitocchi fortunati, Donna serpente, ale sám odvrátil se později od tohoto způsobu, když sama společnost Sacchiho opustila starý repertoir národní a obrátila se ke klassické tragédii francouzské. Obrat ten stal se r. 1771, kdy engažována do společnosti nová tragedka Teodora Ricci, pro niž nyní Gozzi psal pravidelné tragédie špan. vzoru (Calderonova) a překládal francouzské plody divadelní. Nejlepší z tohoto směru, který se však nevyrovnává prvému, je Metafisico. Z ostatních prací jeho zmínky zasluhují burleskní epos Marfisa bizzara a filosofická satira Le astrazioni. Skutečným a nejlepším výrazem jeho nadání jsou však »fiabe«, které v naší době oceněny romantismem, přišly zase ke cti; v nich přes různé bizarrní výstřelky žije jeho lehký, smělý, básnický talent, nespoutaný vtip plný bujného rozmaru. Nalezl jej ještě jednou ve své autobiografii Memorie inutili (Benátky, 1797). Sám uspořádal souborné vydání svých děl v Benátkách, 1772 – 74, 10 sv. a tamže, 1802, 14 sv. Fiabe vyšly znovu r. 1885 v Bologni ve 2 sv. V poslední době zase v Německu (Volkm. Müller, Drážďany, 1889) i jinde jsou přebásňovány. Srv. F. Horn, Über Gozzi's dram. Poesie (1803); Magrini, Carlo Gozzi e le fiabe (Benátky, 1883) a I tempi, la vita e gli scritti di Carlo Gozzi (Benevent, 1883); Massi, Sulla storia del teatro italiano nel secolo XVIII (Florencie, 1892). Šld.

Související hesla