Graubünden

, kanton ve východním Švýcarsku; 7 105 km2 (největší), 185 000 obyvatel (1998), kantonální město Chur. Německy, rétorománsky a italsky hovořící obyvatelstvo. – Původně součást římské Raetie, ve středověku součást švábského vévodství, od 2. pol. 15. stol. volný svazek, od roku 1803 švýcarský kanton.

Ottův slovník naučný: Graubünden

Grisonsko (franc. Grisons, ital. Grigioni, raetorománsky Grischuns, něm. Graubünden), největší kanton Švýcarského spříseženstva, zaujímající jihových. díl republiky, hraničí na sev. s kantony Glarnským a Svatohavelským, s Liechtenšteinem a Vorarlberkem, na vých. s Tyrolskem, na jihu s Lombardií, na západě s kantony Tessinským a Uriským a zaujímá 7132.8 km2. Grisonsko jest divoká hornatina nemající rovin a složená z četných horských pásem a massivů, jež od sebe odděleny jsou hlubokými prorvami a údolími. Sev.-záp. okraj kantonu lemují Glarnské Alpy, svahující velmi prudce do údolí předního Rýna (Tödi 3623 m). V území jižně od Rýna ležícím vyplňují západ Alpy Adulské až po Zadní a Přední Rýn, tvoříce horskou skupinu směřující od sev. k jihu (opak obyčejného směru alpského), a dělí se Bernhardinem, údolím Zadního Rýna a Mesoccem ve dva oddíly: pohoří Rheinwaldské na záp. a sev. i pásmo Tamboské na vých. a jihu. Nejvyšší temena jsou: Rheinwaldhorn (3398 m), Guferhorn (3392 m), Tambohorn (3276 m) a Pizo dei Piani (3158 m), ostatně pak výše temen kolísá mezi 2400 – 3000 m. Nejmocnější ledovec jejich, zvaný Zapportským, sune se do údolí Rheinwaldského. Celá ostatní země zaujata jest Alpami Raetickými, jež ovšem dělí se tu opět v celou řadu menších oddílův a skupin. – Údolím Innu a Mery na sev., údolími Adiže a Jauffenským průsmykem dělí se ve 3 pásma. Severní z nich dělí se údolím Albuly a průsmykem Albulským v Alpy Oberhalbsteinské na jihozáp., význačné břidlicemi, vápenci i dolomity a dostupující v Pizo Stella 3406 m výše, a Alpy Silvrettské na sev.-vých., tvořící mohutnou souvislou massu prahorní, která zase v menší oddíly se štěpí; tyto jsou skupina Scalettská od Albuly po Val Torta (Piz Kesch 3422 m), Fermuntská skupina mezi Val Torta, Schappinerským sedlem, Zeinisským sedlem a Fimberským údolím (Piz Linard 3416, Fluchthorn 3408, Piz Buin 3312 m). Samaunská skupina vých. od průsmyku Fimberského, jež zasahuje jen záp. dílem do Grisonska (Muttler 3299 m), a posléze Fervallská skupina, náležející jen nepatrnou částí Grisonsku. Střední pásmo Raetických Alp skládá se z Alp Berninských a Spölských. Berninské Alpy, složené z několika mass žulových, dělí se ve 3 samostatné skupiny: Monte della Disgrazia záp. od Passo de Muretto, jež nejmocnějšími ledovci svými zasahuje do vedlejších údolí Bergellu, vlastní Berninu, vých. od předešl., a Scalinskou skupinu, jižně od Passo Confinale. Nejvyšší temena: Piz Bernina (4052 m), Piz Zupô (3999 m), Piz Roseg (3943 m), Monte della Digrazia (3677 m), Cima di Castello (3402 m), Pizzo Scalino (3300 m) a j. Pohoří toto je pokryto obrovskými ledovci a nadmíru neschůdno. Spölské Alpy dělí se u velký počet menších oddílů, z nichž toliko vápencové Alpy Münsterthalské (Waldaschlikopf 3250 m, Piz Seesvenna 3221 m) na půdu grisonskou zasahují. Posléze jest se zmíniti o břidličných Alpách Plessurských mezi Prättigau, Davosem, Albulou a Rýnem; dělí se v pásmo Hochwanžské na sev. (Hochwang 2535 m), Faulhornské na sev.-záp. (Faulhorn 2578 m) a pohoří Arosské na jihových. (Rothorn 2985 m). Mohutná tato horstva prorvána jsou četnými údolími, mezi nimiž podélná údolí Rýnu a Innu (Engadin) zaujímají přední místo. Údolí Rýnské po ústí Stř. Rýna sluje Tavetsch, níže údolím Před. Rýna, posléze pak Churským údolím Rýnským, jež u Churu obrací se na sever a stává se údolím příčným. Pobočná údolí stoupající na sev. ke Glarnským Alpám jsou úzká, roklinovitá a málo obydlená, naproti tomu údolí jižní jsou širší, delší a lidnatější. Grisonsko náleží úvodím 3 moří. Celá sev.-záp. čásť odtéká do moře Severního Rýnem (hl. toky Př. a Zadní Rýn s Albulou). Od tohoto skupinou Albulskou odděleno jest úvodí černomořské, kamž teče Inn, údolím Engadinským, jehož směr odpovídá údolí Př. Rýna. Mimo to odtékají vody ze dvou jižních výběžků Grisonska k moři Jaderskému do Ticina (ř. Moesa) a Addy. Podnebí zdejší jest sice kontinentální, nikoliv však nepříjemné, neboť i tuhá zima se zde při nízké vlhkosti vzduchu a silné slunečnosti dobře snáší. Proměnlivost teploty je značna; rozdíl mezi nejteplejším a nejstudenějším měsícem obnáší místy 20°, rozdíl v extrémech 40 – 50°C. Roční průměr. teplota obnáší v Churu 9.16, v Davosu 3, v Silsu 2°, minimum v Davosu 24,7°C, maximum v Churu 31,1°C. Množství srážek (62 – 120 cm) jest menší, než jaké bychom při tak značné výšce nadmořské očekávali. Obyvatelstva r. 1888 napočteno 96.291 duší (na 1 km2 13). Obyv. domácí množí se dosti značně (r. 1889 bylo 2347 porodů, 544 sňatků, 1938 úmrtí), ale vzrůst jeho trpí značným stěhováním do ciziny. Z uvedeného počtu bylo 46.915 mužův a 49.376 žen (22.253 domácností v 15.273 obydlených domech); v Grisonsku rodilých bylo 84.832, z ostatního Švýcarska 3838, z ciziny 7621. Evangelíků jest 52.842, katolíků 43.320, židů 43, jiných 86. Národnosti stýkají se zde ital. 13.957, raetoromanská č. ladinská 37.078 a německá 44.271. R. 1888 Francouzů bylo 239, jiných 746. – Údolí, náležející k úvodí Pádu, přirozeně jsou otevřena návalu italskému, kdežto vnitro země, kolébka to národnosti raetoromanské, vydáno jest postupu živlu německého, který tvoří již ostrovy uprostřed obyv. ladinského; Italové zaujímají nejvíce údolí Mesocco, Calanku, Bergel a Poschiavo (Puschlaf). Raetoromani Engandin, Münsterské údolí, Schams, Ferrerské údolí, Domleschg, Bergün, Oberhalbstein a údolí Předního Rýna, Němci pak Churské údolí Rýna, údolí Churwaldenské, Prättigau, Davos a rozptýleně mezi Ladiny hlavně ostrovy Rheinwaldský, Valsský, Safienský, Versamský, Vallendasský a j. Nicméně všude, zvláště v údolích dnes německých, prokmitají stopy původního obyvatelstva raetoromanského dílem v místních jménech, dílem ve snědém a tmavovlasém typu obyvatelstva. Jednotlivá údolí jeví sice zvláštní své charakteristické odstíny, avšak přece lze podati celkový obraz Grisonců. Jsouce z pravidla pěkně urostlí, vysoké postavy, vynikají intelligencí, dobromyslností, vytrvalostí, nepoddajností a spořivostí, ale nedostává se jim vznětlivosti k činům a chuti k zaměstnání namáhavějšímu, ačkoli jinak žijí v neustálém těžkém boji s drsným podnebím, zhoubami horských vod a neúrodnou půdou. Ačkoli kanton velmi mnoho činí pro stavbu silnic a vůbec dobrou kommunikaci, přece jednotlivá údolí jsou navzájem více méně isolována. z čehož nutno si vysvětliti, že se tu zachovalo tolik původních zvláštností a patriarchální jednoduchosti a že Grisonci tvrdošíjně lpějí na starých zvyklostech a obyčejích; z téže příčiny vládní opravy ve školství, soudnictví i správě velmi zvolna do lidu vnikají. Chudoba rodné půdy, na níž i bývalé bohatství lesů značně se ztenčilo a hornictví skoro vzalo za své, pudí každoročně značný počet Grisonců (hlavně z Engadinu) do ciziny, kdež jako cukráři, kavárníci a obchodníci hledají výdělek a ve stáří s uspořeným jměním do vlasti se navracují. Zemědělství. Z celé rozlohy kantonu jest 53.61% půdy plodné a to 2588.4 km2 (36%) rolí, lučin a pastvin, 1260 km2 (17.5%) lesů a 3.2 km2 vinic, ostatek jest veskrze půda neplodná a to 359.2 km2 ledovců, 15.1 km2 jezer, 7.2 km2 plochy zastavené, 8.5 km2 cest a drah, 23.5 km2 řek a potoků a 2919.7 km2 skal a štěrkovišť. Nemůže tedy zemědělství uhraditi domácí spotřeby a Grisonsko musí potraviny dovážeti. Rolnictví poskytuje pšenici, žito, ječmen, proso, zemčata, v nižších pak polohách také kukuřici a tabák, který hlavně v Pioscavu dobře se daří. Důležitým odvětvím jest vinařství, jež omezeno jest sice na dolní Mesocco a Churské údolí Rýna (t. zv. »Panství« v kraji maienfeldském), ale poskytuje dobrá vína červená; toliko v okolí Malansu daří se znamenité víno bílé. Veliké péči těší se ovocnářství, zejména v Mesoccu (jižní ovoce), v Bergellu (výborné kaštany) a v údolí Rýnském (třešně ještě ve výši 1400 m). Značné bohatství spočívá v lesích, které jsou výhradně majetkem obcí i společenstev a poskytují hojnost dříví pro vývoz, nejvíce do Curišska a Glarusu; z největšího dílu skládají se ze smrků a modřínů, jenom v Prättigau jest hojný buk; horský javor bývá tu již zjevem vzácným. Hlavním zdrojem výživy u Grisonců jest chov dobytka a v poměru k počtu obyvatelstva žádný kanton nemá tolik dobytka jako Grisonsko; r. 1886 napočteno 77.748 kusů hovězího dobytka, 3353 koní, 81.369 ovec, 48.223 koz, 19.625 kusů vepř. dobytka a 7674 úlův včel. Nejkrásnější skot vykazuje Prättigau, Schanfigg a Heinzenberg, naproti tomu údolí Předního Rýna (Oberland) má dobytek nápadně malý, který však pro výborné maso své jest hledaným zbožím. S chovem dobytka úzce souvisí mlékařství, sýrařství a výroba másla, soustředěné hlavně v Engadinu a údolí Albuly. Kůň chová se nejvíce v údolí Předního Rýna a v Engadinu; ovce poskytují jen hrubou vlnu a vepři po léto chovají se na Alpách jako skot. Na pastvinách grisonských, zvláště v Engadinu, živí se také mnoho dobytka italského, hlavně z Bergamska, jejž pastevci zjara sem přihánějí. Včelařství provozuje Tavetsch, odkudž se vyváží med; v dolním Mesoccu provozují něco hedvábnictví. Lov neposkytuje velkého výtěžku; vyskytuje se tu kamzík, svišť horský, horský zajíc, v nižších horách, zvláště v Prättigau a Davosu, i srn a jelen; kozorožec úplně vyhynul, naproti tomu medvěd v pustých údolích dol. Engadinu, údolí Münsterského a Bergellu není vzácný. Z ptactva zmínky zasluhují hlavně dravci (orel, sup jehnětník a j.). Veliká péče věnuje se chovu ryb, zejména pstruhů, jimiž grisonské říčky, potoky i horská jezírka slynou. Co do nerostného bohatství stojí Grisonsko na prvém místě mezi kantony švýc., ale nedostatek paliva a příhodných cest hornictví na všech stranách zastavil; jest sice zjištěno zlato, stříbro, olovo, železo, měď, ale těženo jen dotud, než jiné zaměstnání se stalo výnosnějším. Nyní pracuje se již jen v jediném dolu na mangan (Roffny v Oberhalbsteinu). Mimo to má Grisonsko dobrou břidlici, mramor pestrý i bílý, sádru, vápno, serpentin a j., ale netěží se z toho. Neobyčejné jest bohatství minerálních pramenů, kterých se počítá přes 100 a z nichž některé těší se pověsti evropské; nejproslulejší kyselky poskytují St. Moritz, St. Bernhardin, Fideris, Schuls, Andeer a Passugg, sírnatými prameny slynou Alvaneu, Serneus, Le Prese. V novější době některá místa nabývají pověsti jako klimatická místa léčebná, zejména Davos, Arosa, Churwalden a některá místa v Engadinu. Průmysl jest dosud nepatrný (ačkoli stále se vzmahá) a většina továren nachází se skoro jen v Churu a okolí; ze závodů těchto vynikají slevárna, továrna na stroje, na střelný prach a 6 závodů na vyšívané zboží (vesměs v Churu), v Domleschgu má sídlo své přádelnictví, u Lanquartu nachází se továrna na papír a cellulosu; 12 pivovarů r. 1891 uvařilo 21.847 hl piva. Celkem r. 1888 trvalo 41 továren se 33 motory a 1109 dělníky. Obchod rovněž není valný a spíše poklesl. Vyváží se sýr, dobytek a dříví. Proslulý druhdy zasílatelský obchod churský zbudováním alpských železnic vzal z větší části za své. Na podporu obchodu trvá v Churu kantonální banka grisonská (zal. 1870) se 2 mill. fr. akc. kapitálu a 1,134.000 fr. reservního fondu; r. 1890 měla 237.658 fr. čistého zisku a za 2,980.000 fr. bankovek v oběhu. Ústava Grisonska v podstatě své pochází z roku 1854 a byla revisemi r. 1880 a 1892 jen poněkud pozměněna. Zřízení kantonu jest čistě demokratické. Zákonodárná moc spočívá v rukou velké rady, do níž každých 1300 obyv. vysílá jednoho zástupce na 2 léta. Tato shromažďuje se pravidelně jednou do roka a po skončeném zasedání podává zprávu obcím o své činnosti; jí přísluší zároveň dozor nad zachováváním ústavy, nejvyšší rozhodnutí v záležitostech správních i policejních, volba kantonálních úředníků, udělování milosti atd. Nicméně moc její jest omezena »referendem«, t. j. každý zákon ve velké radě přijatý podroben ještě obecnému hlasování lidu, jež rozhoduje také o změně ústavy, státních smlouvách, konkordátech a státních výdajích, jakmile dosáhly jisté výše. Lidu přiznána jest také iniciativa v zákonodárství, jakmile jest zákon podporován 5000 podpisy. Ústava zaručuje úplnou svobodu vyznání; volebního práva aktivního i passivního nabývá se dovršeným 20. rokem. Moc výkonná přísluší vládní radě o 5 členech, kteří voleni jsou taktéž lidem na dobu 3 let a mohou býti voleni dvakráte po sobě, předsedu však ustanovuje pro každý rok velká rada. Pro administrativní správu rozdělen jest kanton ve 14 okresův (Albula, Bernina, Glenner, Heinzeberg, Zadní Rýn, Im Boden, Inn, Horní Lanquart, Dolní Lanquart, Maloja, Moësa, Münsterthal, Plessur, Přední Rýn), 39 krajů a 223 politických obcí; každý kraj má svou krajskou radu, krajský soud a politického předsedu krajského (Landamann). Do národní rady švýcarské vysílá Grisonsko 5 poslanců. Soudní zřízení podrobeno jest jako nejvyšší instanci kantonálnímu soudu v Churu, složenému z 9 členů volených na 3 léta a vždy zase volitelných, ve druhé instanci rozhoduje 14 soudů okresních, v prvé soudy krajské; pro řízení konkursní jsou v každém kraji zvláštní soudy. Ve zřízení církevním podřízeni jsou evangelíci své církevní radě a synodě, katolíci biskupu churskému; v Disentisu je mužský klášter, v Kazisu, Poschiavu a Münsteru po klášteře ženském. Pro školství činí Grisonsko velmi mnoho, ale přes to ještě r. 1885 bylo mezi branci 1.2% poloblbých a analfabetů. R. 1890 počítalo se 215 škol primárních se 420 učiteli, 50 učitelkami a 14.521 žáky (7363 muž., 7158 žen.), 3 mateřské šk., 13 reálek čili škol sekundárních (fr. Écoles moyennes nebo secondaires, it. Scuole elementari maggiori o 2 neb 3 ročnících, podobné našim školám měšťanským), 3 školy pokračovací, 3 průmyslové šk., z vyšších pak ústavů vzdělávacích má kanton školu kantonální s oddělením humanitním, reálním i obchodním. bohoslovecký seminář, vyšší dívčí školu (vesměs v Churu), učitelský ústav s gymnasiem v Schiersu, klášterní školu (neúplné gymn.) v Disentisu, gymnasium Fridericianum v Davosu a proseminář v Roveretě; v Churu jest veřejná knihovna kant. o 25.000 svazků; z ústavů humanitních pozoruhodny jsou ústavy ochranné pro obojí pohlaví (ve Foralu a Plankisu blíže Churu), donucovací pracovna v Realtě, ústav pro choromyslné u Churu a četné nemocnice. Finance na r. 1893 vykazovaly 1,109.163 fr. příjmů a 1,956.121 fr. vydání, tedy schodek 846.958 fr., jenž uhrazuje se přímou daní ze jmění a výdělku. Dluh kantonu r. 1893 7,850.883 fr., jest však úplně kryt jměním státním, jež činí 9,432.917 fr. Vojensky náleží Grisonsko v obvod 8. divise švýc. vojska. Hlavním městem jest Chur. Znak skládá se ze 3 štítů, z nichž na prostředním nalézá se černý kozorožec v stříbrném poli, na levém kříž sestavený z modrých a zlatých pruhů; štít pravý jest rozdělen v stříbrné a černé pole. Zemská barva jest bílá a černá. Dějiny. Ve starém věku bylo Grisonsko částí Raetie, dostalo se s ní pod nadvládí římské, tvoříc díl provincie Raetia prima, a po čtyři století zůstalo pod panstvím Římanů, kteří zde zbudovali několik silnic. Ve zmatcích za velkého stěhování národů Grisonsko bylo jen málo dotčeno (odtud vysvětluje se, že živel raetoromanský zachoval se tam až na naše dny), 490 dostalo se pod panství ostrogotské a 536 postoupeno Frankům. Od nich po celé zemi zavedeno křesťanství, které již ve II. a III. stol. v tyto končiny bylo vniklo, tak že již r. 451 připomínají se biskupové v Churu. Za Karla Vel. rozpadla se Raetie, jež do té doby vždy byla tvořila celek, v několik částí, mezi kterými opět dnešní Grisonsko s Vorarlberkem spojené zaujímalo místo přední. Smlouvou verdunskou r. 843 dostala se země k podílu Ludvíka Němce a když Burkhart, hrabě »churraetský«, stal se vévodou alamanským, zůstávalo Grisonsko částí tohoto vévodství. Dělením v hraběcích rodech rozpadla se posléze země ve značný počet malých panství. Nejmocnější byli biskupové churští, jejichž panství ve století XIV. zabíralo velkou čásť Grisonska (Chur, Domleschg, Engadin, Münsterské údolí, Pioscavo a j.) a kteří také nad větším dílem vykonávali též moc hraběcí; k nim družili se opatové disentiští, pánové z Mätsche a Vazu, pod nimi pak na četných hradech bytovala loupeživá a bojovná šlechta lenní; mimo to některé obce a údolí požívaly svobody buď úplné nebo částečné. Když ve stol.XIII. a XIV. moc králů něm. poklesla, rozpředly se mezi jednotlivými rody hojné rozbroje, za nichž lid velmi trpěl, tak že konečně vzchopil se k odporu a spolky jednotlivých obcí s velmoži duchovními i světskými zjednaly spořádané poměry. Záměry biskupa Petra uvésti biskupství pod vrchní moc rakouskou zmařeny jsou r. 1367 od kapituly, lenní jeho šlechty a občanstva churského; ti na ochranu samostatnosti sestoupili se v »tovaryšstvo Božího domų (Gotteshausbund) a konajíce záhy pravidelné schůze spolkové, dovedli usnesením svým ovládati biskupa v záležitostech státních. Podobný spolek, zvaný »Šedé tovaryšstvœ, uzavřen byl r. 1424 mezi opatem disentiským, pány ze Saxu, z Räzünsu a hrabaty Werdenberskými na uhájení zemského míru a konečně r. 1436, po vymření hrabat Toggenburských, sestoupili se obyvatelé v Prättigau, Davosu, Schanfigg a Churwaldenska v t. zv. »Tovaryšstvo desíti soudů« (Zehngerichtbund). A již r. 1450 objevuje se nám jednota těchto tří spolků, při čemž však zřízení jednotlivých obcí a konání spravedlnosti bylo na jednotě zcela nezávislé. Jednotlivé okruhy zv. »soudy« slučovaly se u větší celky, zvané »vysokými soudy«, jež opět tvořily ona tři tovaryšstva. Ráz těchto celků byl veskrze demokratický, v kterémž směru mohly se obce tím spíše vyvinouti, poněvadž koncem XV. a počátkem XVI. stol. staré rody šlechtické vymřely a výkupem dřívější pravomoc jejich dostala se do rukou obcí. Každé tovaryšstvo konalo své pravidelné sjezdy a mělo zvláštní představenstvo, společné pak záležitosti vyřizovány na spolkovém shromáždění, jež s počátku zasedalo ve Vazerolu, od r. 1524 střídavě v Ilanzu, Churu a Davosu, a k němuž Šedé tovaryšstvo vysílalo 28, tov. Božího domu 22 a tov. Desíti soudů 15 zástupců; každé usnesení tohoto shromáždění musilo býti schváleno většinou obcí; záležitosti běžné vyřizoval výbor složený z náčelníků jednotlivých tovaryšstev. Snahy Rakouska domoci se vrchního panství nad tovaryšstvy způsobily, že s některými obcemi spříseženstva švýc. uzavřeny přátelské smlouvy na věčné časy od tovaryšstva Šedého a tovaryšstva Božího domu (v l. 1497 a 1498), a vítězství calvenské, jehož ve válce švábské r. 1499 Grisonci dobyli, spolek ten utvrdilo. O 100 let později také tovaryšstvo »Desíti soudů« přidružilo se ke spolku (1590) a se strany spříseženstva r. 1602 přistoupil Bern, nicméně Grisonsko stále ještě nepočítáno za čásť Švýcarska. Slavnou výpravou pavijskou r. 1512 získali Grisonci italských krajin Bormia, Veltlina a Chiavenny, které až do r. 1797 spravovali zvláštními fojty. Reformace přinesla Grisonskou neblahé ovoce. Po náboženském hádání v Ilanzu r. 1526 zbaven sice biskup moci světské, ale rozštěpení obyvatelstva ve dva tábory, katolický, jenž se klonil ke Španělsku a Rakousku, a protestantský, podporovaný Francií a Benátskem, způsobilo domácí rozbroje. Země zatažena do zmatků války třicetileté a cizí mocnosti chápaly se vítané příležitosti k osazování Grisonska, tak důležitého svými průsmyky alpskými. Po pověstném Veltlinském vraždění protestantů (1620) vtrhlo do země vojsko rakouské i špan., zvítězilo nad pomocným vojskem bernským a curišským u Tirana a donutilo Grisonce postoupiti velikou čásť svého území Rakousku. Pomocí franc. vypuzeni sice r. 1624 Rakušané a r. 1635 odňat Španělům i Veltlin, ale tím Grisonsko dostalo se jen pod nadvládu státu jiného. Teprve neunavné činnosti a státnické obratnosti Jiřího Jenatsche podařilo se r. 1637 sjednotiti částečně rozvaděné strany, zhostiti se franc. okupace a posléze v l. 1649 – 52 vymoci na Rakousku vykoupení posledních jeho držav na půdě grisonské; nicméně drobné spory trvaly stále až do 2. třetiny stol. XVIII. Za těchto rozervaných poměrů překvapeno bylo Grisonsko výbojnou republikou Francouzskou. Když stará tovaryšstva se zdráhala uznati podrobené krajiny italské za čtvrté a rovnocenné tovaryšstvo, zmocnil se Bonaparte krajin těch a spojil je, s republikou Cisalpskou. Vyzvání nově zřízené republiky Helvetské r. 1798, aby Grisonsko k ní se připojilo, bylo většinou obcí zamítnuto, ba vpuštěno i vojsko rakouské do země, a následek toho byl nové pustošení Francouzi a Rakušany. Teprve r. 1803 bylo Grisonsko trvale spojeno se Švýcarskem a zároveň provedena změna ústavy, jíž ponecháno staré rozdělení ve spolky, vysoké soudy a soudy, ale spolkové shromáždění nahrazeno velkou radou o 60 – 70 poslancích, volených po vysokých soudech, a trojčlenný výbor přezván malou radou a stal se úřadem trvalým. R. 1814 vnitřní nepokoje vymohly sice svolání starého shromáždění spolkového, ale nová ústava z r. 1814, jež doplněna teprve r. 1820, nelišila se hrubě od předešlé. Pokusy Grisonska domoci se na vídeňském kongressu odňatých krajin italských, zůstaly bez úspěchu. Ještě více zcentralisován byl kanton ústavou z r. 1854, která odstranila i staré historické rozdělení země a nahradila je moderním (v okresy, kraje, obce). Ústava tato v podstatě je podnes platna, leč že revise r. 1880 zavedla inciativu a finanční veto a oprava r. 1892 odstranila dosavadní trojčlennou malou radu a nahradila ji sborem pětičlenným, voleným od lidu. Ve válce se »Sonderbundem« stálo Grisonsko na straně spříseženstva. Budoucnost Grisonska záleží ve stavbě železných drah; jdeť zejména o stavbu trati přes Spluž, jež by spojovala švýc. trati v Churu ústící s italskými drahami v Chiavenně. p. Z rozsáhlé literatury vyjímáme: Theobald, Das Bündner Oberland (Chur, 1861); týž, Naturbilder aus d. Rätischen Alpen. Führer durch Graubünden (t.. 1893); Wagner a v. Salis, Rechtsquellen des Kantons Graub. (Basilej, 1887); »Raëtiæ Mitteilungen d. Geschichtforschenden Gesellschaft Graubündens (Chur, 1863 a n.); Jahresberichte der Historisch-antiquarischen Ges (t., 1881 a n.). Dodatky Má 7133 km2 se 105 665 obyvatel (1900), podle odhadu z r. 1905: 107.605 obyv., 15 na 1 km2. Podle národnosti bylo r. 1900: 49% Němců, 36% Rhaetorománův a 14% Italů, podle vyznáni 53% evang. reformovaných, 47% katolíků.

Související hesla