Gribojedov Alexandr Sergejevič

, ruský dramatik a básník. Zahynul během diplomatické mise v Íránu. Jeho vrcholným dílem je dramatická satira Hoře z rozumu, popisující preromantický střet svobodomyslného individua s konzervativním velkoměstským myšlenkovým a psychologickým prostředím; přirozeně v ní spojil tradice mravoličného komediálního umění s obecněji pojatou osvícenskou kritikou lidských a společenských neduhů.

Ottův slovník naučný: Gribojedov Alexandr Sergejevič

Gribojedov: Gribojedov Aleksandr Sergějevič, dramatik a státník ruský (*1795 v Moskvě – †1829 v Teheráně), nabyv pečlivého vzdělání domácího, směřujícího hlavně k poznání franc., něm. a angl. jazyka, vstoupil r. 1810 na práv. fakultu v Moskvě, kde u professora Buhla seznámil se s cizími literaturami a s dějinami dramatu. Již první své pokusy odíval dramatickou formou, jak svědčí plán tragédie Radomist a Zenobija a nezachovaná parodie na Ozerova »Dimitrije Donskéhœ (Dmitrij Drjanskoj). Ukončiv universitní studia, vstoupil r. 1812 jako dobrovolník k husarskému pluku knížete Saltykova a po smrti tohoto k irkutskému husarskému pluku, načež přidělen ku generálu Kologrivovu do Brestu litevského. Zde napsal první své tištěné stati O kavalerijskich rezervach a Opisanije prazdnika v česť Kologrivova (»Věstnik Jevropy«, 1814) mimo překlad hry Molodyje suprugi (Le secret du ménage), sehrané v Petrohradě r. 1815. Naleznuv dobrého přítele a rádce v pobočníku S. N. Běgičevu, vrátil se ke dřívějším plánům, odejel do Petrohradu, šel do výslužby (1816) a ocitnuv se opět v kulturním středisku, seznámil se záhy s veškerou tehdejší pokrokovou mládeží, jako s Odojevským, Čaadajevem, Rylějevem a j., jejichž schůzí a besed čile se účastnil. Nejvíce dlel však ve společnosti přátel divadla a dramatických spisovatelů, scházejících se u knížete Sachovského. Té doby přeložil se Žandrem komédii Pritvornaja něvěrnosť, sepsal s Katěninem komédii Studěnt, šlehající sentimentálnost a přemrštěný romantismus, a s Šachovským komédii Svoja semja (pět výstupů druhého jednání), kde již jeví se typický jeho verš, nazvaný později »gribojedovským«. Scenář dramatu z vlastenecké války (1812) a počátky komédie Gore ot uma, která později ho proslavila a na niž pomýšlel již v létech studentských, jsou zřejmým důkazem, kterak Gribojedov byl proniknut úctou k ruské minulosti, ale zároveň i nespokojeností s tehdejší společností ruskou. Než náklonnost k divadlu stala se mu osudnou. Vstoupiv totiž ku přání matčinu, jež nepřestávala blouzniti o jeho diplomatické karriéře, k ministerstvu zahraničných záležitostí (1817), byl pro účastenství v souboji, vzešlém ze zákulisních poměrův, přesazen do Persie jako tajemník tamějšího vyslance. Změnu tu Gribojedov trpce nesl. Rozloučiv se s vlastí tklivou básní Prosti, otěčestvo, přibyl oklikou přes Kavkáz v únoru r. 1819 do Persie a zdržoval se hlavně v Tabríze, při čemž seznamoval se horlivě s místními poměry a památkami, studoval perštinu a arabštinu a zároveň pracoval o své komédii, jež uzrála zde v hlavních myšlénkách i v detailech. Služební záležitosti nejednou volaly ho do Tiflisu. Při podobné cestě vyvedl z Persie zástup ruských zajatých ve velmi zbědovaném stavu, čímž obrátil na sebe pozornost Jermolova, k němuž pak byl přidělen jako tajemník pro věci východní (1822). V Tiflise jal se pracovati s novou chutí o své komédii, ale dověděv se, že společnost ruská za jeho nepřítomnosti valně se změnila, vyžádal si dovolenou a žil v Moskvě, kde seznámil se s vyšší aristokracií ruskou, načež v létě r. 1824 ukončil komédii na statku přítele svého Běgičeva. Práce jeho nezůstala v tajnosti a rozšířivši se v nesčetných opisech, vzbudila u mladšího pokolení nevšední obdiv a nadšení, zatím co mocní lidé z vyšší společnosti, cítíce se dotčenými nelítostnou satirou, netajili svoji nelibost a pracovali všemi prostředky proti neohroženému spisovateli. Gribojedov zatím odejel do Petrohradu, ale marně domáhal se, aby práce jeho byla připuštěna na jeviště. Vyšly z ní jen úryvky v Bulgarinově almanachu »Rus. Talijæ na r. 1825. Tuhý zápas, nesčetná osočování a zjevné příznaky reakce působily na Gribojedova dojmem skličujícím, tak že upadal v zádumčivost a melancholii, jíž snažil se uniknouti ve společnosti svých přátel. Literárně činným byl té doby málo. Napsal několik básní z Kavkázu, přebásnil prolog Goetheův k »Faustų a se Vjazemským sepsal komédii Kto brat – kto sestra. Pobyv v Petrohradě asi rok, vrátil se oklikou do Gruzie a vylíčil pěkně své dojmy v cestovních zápiskách. Záhy však byl povolán do Petrohradu k výslechu v záležitosti dekabristů, s nimiž byl v těsných stycích, ale spáliv k upozornění Jermolova kompromittující listiny, vyvázl po delší vyšetřovací vazbě na svobodu (1826) a vrátil se na Kavkáz při počátku války ruskoperské. Jakožto důkladný znalec Orientu konal platné služby při vyjednávání o mír a byl poslán Paskevičem s návrhem výhodné smlouvy k carovi, jenž v uznání jeho služeb jmenoval ho splnomocněným ministrem při perském dvoře. Gribojedov v Petrohradě četl svým přátelům úryvky tragédie Gruzinskaja noč, z níž zachovaly se jen dvě scény mimo celkový plán. S nechutí vydal se na cestu do Teheránu, netajiv se Puškinovi předtuchou, že více vlasti nespatří. V Tiflise oženil se s kněžnou Čavčavadze, ale dosáhnuv úplného štěstí, vynikajícího postavení, literární slávy a klidného rodinného života, byl zavražděn v Teheráně od vzbouřeného lidu jako oběť politické nenávisti k Rusům. Tělo jeho převezeno do Tiflisu a pochováno v klášteře sv. Davida. – Gribojedov náleží ke spisovatelům, jejichž všecka tvůrčí síla projevila se v jediném význačném uměleckém díle. Básně jeho upadly v zapomenutí, diplomatická činnost jeho náleží minulosti, ale jeho Gore ot uma jest dosud vzorem satirické komédie, jejíž význam roste s postupem času; neboť horujíc pro všelidské, všem drahé ideály, není závislá na časových podmínkách a na trvání té neb oné strany. Obsahem svým líčí moskevskou společnost šlechtickou z doby Alexandra I. se vší její pýchou, ješitností, podlostí, přežilými a odumírajícími názory (Fammusov se svým okolím), proti které bojuje Čackij jako zástupce nového pokolení, chtějícího sloužiti věci a ne osobám, chtějícího pracovati, toužícího po vědě a naukách, pohrdajícího pitvorným šaškovstvím a cituprázdným opičením se po vzorech cizích. Se stanoviska běžných pravidel lze vytýkati komédii té nedostatek děje, ale jako charakteristika své doby jest ona projevem geniálního ducha, jenž soustředil v osobě Čackého tolik vtipu a síly, tolik vášně a upřímnosti, že protesty jeho nezaniknou ani v dobách budoucích.Tím také vysvětluje se poplach, jaký komédie způsobila. První vyd. její mohlo vyjíti teprve r. 1833 (Moskva) a 2. vydání se značnymi doplňky až r. 1862 (Petrohr.). Úplné vydání vyšlo r. 1875 a do dneška počítá se jich přes 70. Sebrané spisy Gribojedova vydal J. Šljapkin (Petrohrad, 1889, 2 díly). Životopisné příspěvky a charakteristiku Gribojedova podali D. Smirnov (Rus. Slovo, 1859, Besědy obšč. ljub. ros. slov., 1868); A. Veselovskij (Rus. Archiv, 1874, Věst. Jevropy, 1881); A. N. Pypin (Věst. Jevropy, 1890); A. Maljšinskij (Rus. Věst., 1890); A. M. Skabičevskij (A. S. Gribojedov, Petrohrad. 1893) a j. Nejlepší rozbory jeho komédie obsaženy jsou ve spisech Bělinského, Grigorjeva a hlavně Gončarova (Miljon těrzanij). Z naší literatury sluší uvésti hlavně stať J. Polívky (A. S. Gribojedov, Naše doba, 1895) a překlad B. Kalenského (Hoře z rozumu, Praha, 1895). Šnk.

Související hesla