Gudžarát

, Gujarat – svazový stát v západní Indii u hranic s Pákistánem; 196 024 km2, 50,6 mil. obyvatel (2001), hlavní město Gándhínagar. Pěstování obilovin, bavlníku, podzemnice olejné, tabáku. Průmysl těžební (ropa), petrochemický, textilní. Umělecká řemesla. – Zmiňován od 5. stol. Prosperoval za vlády Gurdžárů-Pratihárů a uchoval si nezávislost i po zničujícím vpádu Mahmúda z Ghazny až do roku 1297, kdy připojen k dillískému sultanátu. Jeden z jeho muslimských guvernérů 1401 Gudžarát odtrhl a založil dynastii, která zemi přivedla k novému hospodářskému rozmachu (řemesla, obchod se zámořím) a územní expanzi. V roce 1572 připojen k říši Mughalů a v 1. pol. 18. stol. k Maráthské říši, jejíž knížata Gájakvárové zřídila ve Vádódaře své hlavní město. Na zač. 19. stol. část Gudžarátu anektována Brity, na jeho další části byly místní knížecí státy pod britskou svrchovaností; v roce 1947 přičleněn k nezávislé Indické unii jako součást provincie Bombaj, od 1960 svazový stát Indické republiky. Ničivé zemětřesení roku 2001 si vyžádalo asi 30 000 obětí.

Ottův slovník naučný: Gudžarát

Gudžarát: Gudžarát, území v indobrit. presidentství Bombayi na sz. pobřeží Přední Indie mezi 20° – 20° 45' s. š. a 69° – 74° 20' v. d., ohraničená na sever prov. Radžputanou, na vých. Mevarem, Střední Indií a dekkánským distriktem Khandešem, na j. divisí Konkanem a na záp. Arabským zálivem. Skládá se z části pevninské, dlouhého pruhu země mezi mořem a posledními výběžky pohoří Aravali, Satpára, Vindhija a Radžpipali, pak z poloostrova Káthiávár, též Gudžarát zvaného, a ostr. Kače, jenž v době odlivu a sucha souvisí s pevninou úzkou, močálovitou šíjí. Nicméně musíme ho pokládati za ostrov samostatný, počítajíce za souvislé části jen území pevninské a Káthiávár. Poloostrov tento, rozkládající se mezi zálivem Kačským a Kambajským, jeví s ostr. Kačem mnohou příbuznost jak ve směru pobřežní čáry (od sz. k jv.), tak i v geol. složení, jest však vyšší. Břehy jeho, dosti rozčleněné, jsou nízké a rozryty četnými hlubokými zátokami. Od břehů zdvihá se povrch ku středu a parallelně s pobřežím v malé vzdálenosti od jihu táhne se řetěz vrchů na záp. (Birda) 528 m vys., končící na sv. skupinou žulových skal zv. Girnar, která v hoře Goraknath dosahuje 1117 m. Zde jest starobylé město Džunagar s četnými nádhernými místy poutnickými a kláštery džáinů i muhammedánů. Na sev. odtud pne se u města Palitana osamělá čedičová skála Satrundžaja (600 m), nejsvětější ze 7 hor džáinských, se skvostnými, téměř celé město tvořícími chrámy z bílého mramoru. K severu se opět půda sklání, tak že převlaka asi 110 km šir. leží nejvýše 15 m n. m., jsouc ještě z větší části zaujata slatinou. Se střed. pohoří, hlavně s hor Girnarských, stékají četné říčky pobřežní (Bhadar). Šíje spojující poloostr. s pevninou jest bažinatá planina, plná slaných lagun, které za většího přílivu mění se v rameno mořské. Sev. od ní vlévá se do moře řeka Sabarmati, která vlastně celou šíji nanesla. Pevninský Gudžarát jeví povrch rozmanitý, jak na pobřeží tak uvnitř, celkem však lze jej děliti na dvě polovice oddělené ř. Mahi. Sev. čásť je plochá, písečná a vyschlá, protékána jsouc řekami často zcela vysychajícími, které si vyhloubily řečiště až 20 m hluboká, na něž v době sucha omezuje se všechen ruch krajiny zdánlivě vymřelé. Za to již. polovice, zvlažována hojně mocnými toky Narbady a Tapti, povrch její jest mírně pahorkatý a pokryt úrodným alluviem, jež táhne se od úpatí skalnatého plateau středoindického až k písečnému břehu mořskému, v němž okeán tvoří zátoky, laguny a slané bažiny. Ze středu pevniny zabíhají sem záp. konce pohoří Vindhija, pahorků Baria a hor Lunavara. Z řek důležity jsou dolní Narbada, Tapti, Mahi a Samarbati. Jimi zanáší se neustále Kambajský záliv, který i pro silný přiliv a četné písčiny jest nyní loděm nebezpečen, ač dříve město Kambáj bylo proslulým přístavem obch. – Podnebí celého území jest špatné; na sev. je zvláště horké a suché, jen na jihu jest od čce do list. mírněno sev.-záp. monsunem; za to na poloostr. jest zimnicí Evropanům nejvýše nebezpečno. Původní ráz vegetace jest v celém území stejný: bohaté lesy, houštiny a traviny pastvin. Podobně i divoká zvířata jsou společna: bezhřívý ind. lev (nyní jen na poloostr.), královský tygr, levhart, pardál, hyena, rys, vlk, šakal a bez počtu divokého ptactva; v rovinách se objevují gazelly a antilopy, v pohoří jelen ind. a divoký kanec. Občas vyskytá se nesčíslné množství krys. Avšak flora a fauna pěstovaná člověkem liší se na poloostrově od pevniny, která, náležejíc hlavně v jižní své polovici k nejúrodnějším a nejvzdělanějším krajinám Indie, vykazuje produkci daleko větší než poloostrov. V Káthiávaru rodí se proso, indych, cukr a bavlna, vše v menším množství; značný jest chov ovcí s dobrou vlnou, pak skotu a zvláštní odrůdy koňské. Na pevnině pěstují v nejrozsáhlejší míře rýži (na pobřeží), pšenici, ječmen a j. cerealie, pak obě hlavní potraviny lidu: džuvar (proso ind., Sorghum vulgare) a bhašira (řípa Beta bengalensis). Na j. šíří se kultura cukrové třtiny, na rozsáhlé prostoře podél břehů sází se palma palmýrská, datlová a kokosová, hojny jsou stromy mangové a makva (Bassia latifolia). Veliký jest vývoz bavlny pěstované na zál. Kambájském. Z domácích zvířat nejdůležitější je velbloud, vůl k nošení břemen, buvol, zebu a malí osli. Z nerostů nacházíme jen rudy železné a v údolí Narbady karneol. Hlavní pramen výživy jest práce polní; průmysl a obchod poklesl. Tkaní látek mušelinových, hedvábných a bavlněných utrpělo mnoho dovozem látek angl., ač nyní zřizují se domácím kapitálem mechan. tkalcovny (Bróč, Surát, Ahmedábád). Doposud kvete hedvábnictví v Surátě a výroba koberců a kartonů v Ahmedábádě. Dále na pevnině vynikají města: Kambaj a Patan, na poloostrově pak Bhavnagar, Navanagar, Džuna gar. Dobrých silnic se nedostává, za to táhne se pevninou od sev. k jihu železnice, jež vysílá z Ahmedábádu odbočku na záp., křižující poloostrov v různých směrech. – Území Gudžarát obsahuje: 1. indobrit. divisi Gudžarát v rozloze 26.665 km2 s 3,098.197 obyv. (1891), z nichž je 2,671.251 hindů, 310.151 muham. a 4626 křesťanů, rozdělenou v distrikty: Surat, Bróč, Kaira, Panč Mahal, Ahmedábád; 2. territoria státu Baroda, v menších nebo větších parcellách po celém území rozptýlená; 3. tributní státy stojící pod dozorem brit. divis. kommissaře: ostr. Káč, Kambáj, Narukot; 4. agencie: Mahi Kantha na ř. Mahi s 52 státy od r. 1877 seskupenými do 7 tříd hierarchických, z nichž největší je Edar; Reva Kantha u ř. Narbada s 61 státy rozptýlenými na výběž. Vindhije, Satpury a Radžpiply a pokrytými lesy, jež jsou útulkem divokých Bhílů. Přední státy jsou: Radžpipla, Chota, Udajpur, Barija; Palanpur na Rinnské úžině proti ostrovu Kači se 13 státy, z nichž 2 jsou prvého řádu: Palanpur a Rádhanpur; Surate se 3 státy; 5. poloostrov Káthiávár, 53.262 km2 s 2,343.899 ob. (1891), obsahuje mimo distr. Amreli států Barody 187 knížectví pod dozorem brit. seřaděných ve stupně dle moci právní a pocty vzdávané panovníkovi. Brit. agent sídlí v Rádžkotu, maje k ruce 4 assistenty, z nichž každý má 1 správní oddíl: Ihalavar na sev., Halal na sz., Sorath na jih a Gohelvar na západě. Čtyři přední státy jsou: Dhrangadra, Navanagar, Džunagar a Bhaunagar. Obchod jest omezen téměř jen na město Bhaunagar při zálivu Kambájském a na Vadhvan, sz. od Ahmadábádu; předním přístavem jest Porbandar. Veškeré území i s poloostrovem a st. Barodou zaujímá 178.896 km2 s 11,053.942 ob. (1891). K tomu přistupují malé portug. državy: Daman na pobřeží Suratském a Diu na jižní špici Káthiáváru. – Obyvatelstvo skládá se z různých plemen, mezi nimiž vynikající místo zaujímají Mahrátové na poloostrově a Rádžputové na pevnině. Kupecká kasta Bánijanů jest zastoupena ve všech obch. městech. Mimo to bydlí v Gudžarátě též divocí kmenové, nejčetnější Kolhové na poloostr. a Bhilové v sv. části pevniny. Nejrozšířenější řečí a písmem je gudžarátí. Zajímavo jest území Gudžarát po stránce náboženské, jsouc téměř výhradním sídlem dvou sekt: domácích džáinů a přistěhovalých Pársů. Džáinové jsou zde hustěji usídleni, než kdekoliv jinde v Indii; jejich chrámy, kterými hory Girnar a Satrundžaja jsou v pravém slova smyslu posety, náležejí k nejkrásnějším památkám indické architektury. Parsové, vyhnaní před 450 léty muhammedány z Iránu, nalezli zde druhou svoji vlasť, z níž se šíří po celé Indii (Bombay), ba až do Adenu a Birmy, zanášejíce s sebou řeč a písmo gudžarati. Vedle nich shledáváme zde muhammedány a malý hlouček křesťanů; zejména irskopresbyter. miss. společnost má zde 7 stanic s 2158 příslušníky z nejnižších vrstev lidu. Škol je 47 se 3449 žáky. – Dějiny území Gudžarátu rozpadají se na historii poloostr. a pevniny. Poloostrov byl již ve velmi dávné době civilisován přistěhovalými Árijci, kteří zatlačili domorodé Kolhy do hor. Řekům znám byl pode jménem Sorastrene (Suraštra) a provozovali zde čilý obchod pomocí kupců iránských. Králové bakterští učinili ho částí své říše. Později stěhovali se sem divocí kmenové, zejména ve XIV. stol. od Indu Káthiové, od nichž dostal jméno, ač nyní jsou na ostrově Kači. V XVII. a XVIII. stol. byl sídlem námoř. lupičů. Od XI. stol. počaly vpády muhammedánů, kteří zde vládli v l. 1403 – 1573; v l. 1573 až 1705 byl poloostrov pod vládou Velkomogula, pak Mahratů, r. 1822 přešel pod vrchní panství britské. Od r. 1535 jsou zde usazeni Portugalci. Pevnina Gudžarát byla jedním z prvních bodů kultury árijské na jih pronikající a hl. sídlem obchodu mezi Indií a západem. Řekové znali ji pod jménem Larike (Raštrika, Latika), vedouce zvláště čilý obchod s městem Barygazou (nyní Bróč). Původně vládly zde dynastie domácí, které zničili r. 1297 Afgáni; pak přišla pod vládu muhammed., ve XIV. stol. pod Radžputy, od konce XVI. stol byla provincií říše Velkomogula, načež dostala se pod vládu angl.

Související hesla