Haiti

, Haitská republika, kreolsky Repiblik Dayti, francouzsky République d’Haïti – stát ve Velkých Antilách v západní části ostrova Haiti; 27 700 km2, 7,6 mil. obyvatel (1998), hustota zalidnění 276 obyv./km2, hlavní město Port-au-Prince (846 000 obyvatel, 1995); úřední jazyk haitská kreolština a francouzština, měnová jednotka 1 gourde (HTG) = 100 centimů. Administrativní členění: devět departementů. – Členité pobřeží, povrch hornatý, několik paralelních horských pásem je odděleno širokými údolími. Nejvyšší pohoří při jižním pobřeží (La Seile, 2 674 m n. m.). Tropické pasátové podnebí; na návětrných svazích až 2 000 mm ročních srážek, v údolích a kotlinách jen 500 mm. Tropické deštné pralesy pokrývají svahy hor, nižší polohy pak savany a ostnité křoviny. – Obyvatelstvo tvoří černoši (asi 95 %) a mulati (5 %). Náboženství římskokatolické (80 %), protestantské (16 %). Urbanizace 33,8 % (1997). Střední délka života mužů 47 let a žen 51 let (1996). Nízká úroveň zdravotnictví a školství; rozsáhlá emigrace. – Agrární stát, jeden z nejchudších na světě. Hrubý domácí produkt 380 USD/obyv. (1997). Zemědělství využívá 50,8 % území (orná půda 32,6 %, 1992). Pěstuje se kukuřice, čirok, rýže, tropické ovoce, cukrová třtina, kávovník. Chov skotu a prasat. Rybolov. Těžba bauxitu, vápence, mramoru. Průmysl zpracovává zemědělskou produkci, rozvoj nových odvětví (cementářství, elektrotechnika, hračky). – Ostrov původně osídlen Aravaky a Tainy. 6. 12. 1492 přistál na pobřeží K. Kolumbus. Původní obyvatelé byli záhy zcela vyhlazeni, od roku 1509 byli dováženi otroci z Afriky. Od zač. 16. stol. součást španělské kolonie Santo Domingo. 1791 – 1802 povstání černochů a mulatů, kteří se zmocnili celého ostrova; poté otroctví zrušeno. V roce 1804 vyhlášena nezávislost. 1807 ostrov rozdělen na dva státy, 1822 – 44 opět jednotný (1844 ve východní části ostrova vznikla samostatná Dominikánská republika). Nestabilní politické poměry, časté střídání vlád. 1915 – 34 Haiti okupováno USA. Od roku 1957 v čele státu diktátor F. Duvalier, 1971 převzal moc jeho syn Jean-Claude (* 1951), který 1986 uprchl ze země. V roce 1987 přijata ústava. 1991– 95 prezident J. B. Aristide, 29. 9. 1991 byl svržen vojenskou juntou, 1994 opět nastolen intervencí USA. – Haiti je nezávislý stát, republika. Hlavou státu je prezident, volený obyvatelstvem na 5 let. Zákonodárným sborem je dvoukomorové Národní shromáždění, tvořené Poslaneckou sněmovnou (82 členů, funkční období 4 roky) a Senátem (27 členů, funkční období 6 let). Poslední parlamentní volby se konaly v květnu a v červenci 2000. Prezident J.-B. Aristide.

Ottův slovník naučný: Haiti

Haiti: Haiti, černošská republika, zaujímá záp. menší díl ostrova Haiti, má 28.676 km2 s 960.000 obyv. (1887, dle církevního sčítání r. 1894 1,210.625 duší) a to 864.000 černochů, 95.000 smíšenců a 1500 bělochů. Mužské obyv. k ženskému jest v poměru 2: 3. Jazykem v zemi obvyklým je frančina promíšená velkým množstvím živlů afrických (zvaná créole) a jen v jednání úředním a v písmě dbá se čistší frančiny. Pro neustálé války občanské, dílem i pro velikou úmrtnost dítek, jest vzrůst obyvatelstva poměrně skrovný a země dosti řídce zalidněna; topografické i geologické poměry jsou dosud nedostatečně známy. Větší osady a města leží z největšího dílu na pobřeží, kdežto obyvatelstvo venkovské skoro veskrze přebývá v osamělých roztroušených chatrčích, netvoříc skoro nikde vesnic. Hlavní zdroj výživy jeho jest dosud v orbě, ačkoli tato proti dřívějším dobám velmi poklesla; půda vyniká znamenitou úrodností. Vedle plodin tropických bylo by ve vyšších polohách možno pěstovati také všecky plodiny pásma mírného, ale nedostatek pracovních sil a netečnost obyvatelstva samého překážejí rozvoji zemědělství. Na místo dřívější třtiny cukrové nastoupily nyní hlavně plantáže kávovníkové, vedle toho pak pěstují se hlavně jen pro domácí spotřebu bavlník, tabák, indych, rýže, boby, hrách, maniok, yamové hlízy, bataty. Veliké bohatství uložené v rozsáhlých lesích leží dosud většinou ladem a kde skutečně z něho se těží, děje se nesoustavně a hospodařením loupežným. Chov dobytka jest zanedbán, jakkoli jest značný počet skotu i vepřů, kteří na mnohých místech vyskytují se i zdivočelí. Španělé těžili v Haiti množství zlata, nyní pak teprve v nejnovější době počalo se opět dolovati na zlato; četné prameny sirné a minerální zůstávají nezužitkovány. O průmyslu nelze skoro mluviti; naproti tomu obchod, jenž následkem zrušení otroctví zároveň s výrobou velice byl poklesl, v posledních létech rychle se vzmáhá. R. 1892 obnášel veškeren dovoz 4,526.620 piastrů (v papírech), vývoz pak 3,164.961 piastrů (ve zlatě); v prvém zaujímají přední místo káva (31,500.000 kg), kakao (1,800.000 kg), barevné dříví (51,700.000 kg), bavlna (630.000 kg), mahagonové dřevo (7900 m3), mimo to kampechové dříví, kůže, med, vosk, klí, v dovozu v popředí stojí zboží lněné, bavlněné a vlněné, kožené i železné výrobky, máslo, slanina, lihoviny a j. Největší účastenství na obchodu tom mají Spoj. Obce severoamer. (dovozem), Francie (vývozem), potom Německo a Anglie. Dopravní prostředky jsou velmi primitivní, naproti tomu spojení po moři je slušné a pravidelná paroplavba trvá s Nov. Yorkem, Southamptonem a Hamburkem. Zahraničnímu obchodu otevřeny jsou přístavy Port-au-Prince, Jacmel, Cap Haïtien,Gonaïves, Petit Goave, St. Mare, Aux Cayes, Jerémie, Port de Paix, Miragoane a Aquin; v Port-au-Prince r. 1893 kotvilo 267 lodí o 296.986 tunách, z nichž bylo 188 parníků o 274.761 t. Železnic republika nemá. Malá trať mezi Gonaïves a Port de Paix, počatá r. 1886, vázne od r. 1891. Poštovních úřadů r. 1887 bylo 31 s 479.916 zásilkami; vykazují každoročně schodek. Ve vnitrozemí pro nedostatek cest děje se doprava z největší části na soumarech. Mincovní jednotkou jest piastr čili gourde (= 5 fr., ale r. 1892 jen 3,31 fr.) po 100 centimech; vedle toho byly raženy stříbrné mince o 50, 25, 12 a 6 centimech, ale pro špatnou hodnotu záhy zmizely z oběhu a do r. 1872 kolovaly jen papírové peníze, posléze tak málo ceněné, že 300 piastrů bráno za 1 amer. dollar. Nyní užívá se namnoze peněz Spoj. Obcí severoamer. Od r. 1882 činna jest také národní banka, jež r. 1885 měla v oběhu bankovek za 15,500.000 fr. Měr užívá se starofrancouz.: 1 pied = 0.32 m, 1 aune = 1.14 m, 1 toise = 1.95 m atd., ale vedle nich užívá se také winchesterského bushelu (= 35.237 l) pro obilí a staroangl. gallonu (= 3.785 l) pro tekutiny. Ústava, dle níž Haiti jest republika repraesentativně-demokratická, pochází ze 14. čna 1867 a byla pozměněna dne 9. řij. 1889. Zákonodárná moc spočívá v rukou senátu a sněmovny poslanců; prvý skládá se ze 39 členů nejméně 30letých, kteří na dobu 6 let dílem voleni jsou od sněmovny poslanců, dílem jmenováni od předsedy republiky a z nichž každého 2. roku třetina vystupuje; sněmovna poslanců má 50 členů nejméně 25letých, volených lidem na 3 léta. Aktivní právo volební přísluší každému občanu haitskému, jenž dovršil 21. rok věku, k passivnímu právu vyžaduje se jistý nemovitý majetek nebo provozování nějaké živnosti. Obě sněmovny sloučené tvoří národní shromáždění, jež na dobu 7 let volí předsedu republiky. Tomuto přísluší výkonná moc i právo jmenovati 5 státních tajemníků (pro zahr. záležitosti a spravedlnost, válku a námořnictvo, vnitro, vyučování a veřejné práce) i vyšší úředníky. Běloši nemají (dle § 7. ústavy) práva nabývati v republice vlastnictví nemovitého. Pro politickou správu rozdělena jest republika v 5 departementů (jižní, záp., sev., severozáp. a Artibonite), co do rozlohy mezi sebou velmi rozdílných, a za účelem správy finanční v 11 arrondissementů (Port-au-Prince, Le Cap Haïtien, Aux Cayes, Jacmel, Gonaïves, Port de Paix, St. Marc, Miragoane, Petit-Goave, Aquin a Jeremie). Soudnictví spravuje kassační tribunál v Port-au-Prince, jemuž podřízeno je 6 tribunálů trestních a civilních a 7 soudů obchodních, mimo to pak v jednotlivých větších obcích jsou soudy smírčí a policejní. Z největšího dílu má v Haiti platnost franc. Code civil. Státním náboženstvím jest církev katolická (konkordát z r. 1861). Úplné svobody dopřává se i jiným vyznáním. Záležitosti církevní spravuje arcibiskup v Port-au-Prince, jemuž podřízena jsou biskupství v Gonaïves, Les Cajes, Cap Haïtien a Port de Paix, dále (1888) 73 far se 113 kněžími, 72 kostely a 253 kaplemi. Baptisté mají osady v Jacmelu a San Rafaelu, methodisté missii v Port-au-Prince. Vedle toho bují, zvláště ve vnitrozemí, bohoslužba Vaudouova, smíšenina to pohanského fetišismu s katolicismem, při níž černoši vzdávali i oběti lidské; úsilí angl. a amer. missionářů proti ní zůstávalo bez účinku a teprve četné popravy v nejnovější době značně ji omezily. Vzdělání obyv. jest na velmi nízkém stupni; r. 1888 bylo sice po zemi zřízeno 606 obec. škol (110 dívčích) a 24 škol soukromých, dále 5 veřejných lyceí a Port-au-Prince má docela i jakousi universitu (o právnické a lékařské fakultě), ale černoši jeví celkem velmi málo náklonnosti k činnosti duševní a mimo skrovné výjimky zůstává u nich vyšší vzdělání povrchním pozlátkem. Finance státní přivedeny jsou neustálými nepokoji a občanskými válkami v takový nepořádek, že je těžko učiniti si o státním hospodářství náležitý obraz, ačkoli nelze upříti, že v posl. létech nastalo znamenité zlepšení. Dle rozpočtu na r. 1893 činily příjmy celkem 7,691.530 piastrů, vydání 8,498.524 p.; příjmy plynou hlavně z cel dovozných i vývozných, ve vydání pak největší položkou jest zastoupeno umořování stát. dluhu, pak ministerstvo války, vnitra a vyučování. Státní dluh 31. pros. 1892 obnášel 16,993.347 p. Vojsko doplňuje se dílem odvodem, dílem dobrovolníky (první slouží 7, druzí 4 léta) a dělí se v gardu a vojsko řadové; prvá obsahuje 1 prapor dělostřelectva, 1 pluk pěchoty, 1 prapor myslivců a 1 eskadronu jízdy, úhrnem 650 mužů, druhé pak 4 prapory dělostřelectva, 6 pluků pěchoty a 46 setnin četnictva, celkem 6178, tak že všeho vojska v míru jest 6828 mužů. Loďstvo skládá se z 5 želez. parníků šroub. o 4240 tun. se 32 děly (přes 10 cm kal.) a 1 ocel. člunu dělového se 3 děly. Znakem republiky je modrý štít, uprostřed kterého vypíná se palma na vrcholku svém zdobená červenou čepicí frygickou; při kořenech palmy rozkládá se po obou stranách po třech červenomodrých praporech, před nimiž leží emblem z děl, ručnic, sekery, kotvy; půda poseta je dělovými kulemi. Národní barvy jsou červená a modrá. Hlav. městem republiky a sídlem vlády jest Port-au-Prince. Dějiny. Haiti objeveno bylo 6. pros. 1492 Columbem a nazváno od něho Hispaniola nebo Española. Lákán ůrodností ostrova i pověstmi o množství zlata, dal tam Columbus před návratem svým do Evropy zbudovati tvrz »La Navidad« a zůstavil tam posádku, která však pro rozmanité útisky a loupeže od povstalých Indiánů byla pobita. I založeno potom na ostr. město Isabella a později při ústí Ozamy Santo Domingo, které, jsouc hlavním městem ostrova, dalo záhy také tomuto své jméno. Bohaté doly na zlato objevené nejprve v pohoří Cibau a chráněné tvrzí sv. Tomáše i později místodržitelem Bobadillou objevené doly u San Cristofora učinily sice Haiti po drahnou dobu nejdůležitější državou španělskou v Západní Indii, ale také domorodé obyvatelstvo pohynulo následkem těžké práce v dolech, k níž bylo nuceno (roku 1502 bylo ho 60.000 duší, r. 1533 jen 4000 a 1717 pouze 80). Když pak ani pokus se silnějšími Karíby se nezdařil, dováženi sem černoští otroci z Afriky. Při vší obezřelosti Španělův usadili se přece koncem XVI stol. franc. a angličtí flibustýři na ostrově Tortuze a dílem z nich dílem za nimi přibyli franc. osadníci, kteří se usídlili na liduprázdném severním pobřeží, jali se vzdělávati půdu a r. 1665 dali se pod ochranu Francie. Když pak mírem v Rijswijku r. 1697 Španělé musili postoupiti záp. čásť ostrova, nahrnulo se sem množství osadníků a dovezeno na tisíce otroků, tak že plantážnictví dosáhlo ohromného rozkvětu a území to mělo r. 1788 na 28.000 km2 455.089 obyv. (27.717 bělochů a 21.808 smíšenců). Častým míšením mezi bělochy a černochy povstalo tu množství mulatů, kteří od svých bílých otců bývali pravidelně propouštěni na svobodu, ale nenabývali tím rovných prav s bělochy, kteří hleděli na ně jako na zvrhlé plémě. Mimo to i mezi samými bělochy byly četné spory, zvláště mezi bohatými plantážníky a třídou živnostenskou. Propuknutím revoluce francouzské nastalo mezi mulaty haitskými mocné hnutí, jež zvýšeno ještě tím, když Národní shromáždění pařížské r. 1790 unáhleně kolonii přiznalo plnou autonomii. Odpor bělochů proti rovnoprávnosti mulatův vedl posléze ke strašlivému povstání smíšenců a černochů, které znenáhla po celé kolonii se rozšířilo za zuřivého vraždění bělochů (přes 2000). Přes tyto ukrutnosti nadržovali plnomocníci konventu Palverel a Santhonax, vyslaní k urovnání poměrů haitských, černochům a uznali jejich nároky. Když Španělé r. 1793 spojili se s povstalci, přislíbil konvent r. 1794 emancipaci otroků (r. 1798 přiznána jim úplná svoboda a stejná práva s bělochy) a vojsko franc. spojilo se s černochy proti Španělům, kteří posléze r. 1795 mírem basilejským musili Francouzům postoupiti také svůj vých. díl ostrova. Vůdcové povstalců, černoch Toussaint l'Ouverture a mulat Rigaud, obnovili aspoň částečně pořádek a Toussaint, zbaviv se svého soupeře, jmenován byl r. 1799 od prvního konsula gener. guvernérem i velitelem koloniálního vojska na ostrově. Avšak v lednu 1801 prohlásil neodvislost celého ostrova, vydal 9. kv. 1801 zvláštní ústavu dle konsulární ústavy franc. a rozdával štědře půdu svým věrným; ale již r. 1802 objevilo se loďstvo franc. před Haiti, generál Leclerc zapudil Toussainta do vnitrozemí, donutil ho ku vzdání a poslal do Francie, kde r. 1803 zemřel. Nespolehlivost slibů Leclercových a snahy pozůstalých bělochů o obnovení otroctví vedly k novému povstání, ve kterém černošský vůdce Dessalines a mulat Pétion Francouze pomocí Angličanů r. 1803 z ostrova vypudili. Rochambeau se zbytky franc. vojska opustil ostrov, avšak Napoleon nevzdával se naděje na dobytí jeho, poněvadž byl nutným východiskem pro koloniální záměry Napoleonovy na půdě severoamerické. Teprve, když r. 1803 vypukla na novo válka v Evropě, ponecháno Haiti osudu. Tam dal se Dessalines v pros. 1804 prohlásiti za císaře haitského pode jménem Jakuba I., propůjčil říši své r. 1805 novou ústavu, ale již r. 1806 byl od Christopha a Pétiona svržen i zavražděn, načež propukly nové rozbroje, nyní mezi mulaty a černochy. Za těch zápasů zmocnili se Španělé opět vých. končin ostrova, kdežto západ rozpadl se r. 1807 v republiku černošskou na sev. (Haiti) pod vládou Christophovou a mulatský stát na jihu, jejž ovládal Pétion. Christophe r. 1811 dal se vyhlásiti za dědičného panovníka pod názvem cís. Jindřicha l., obklopil se nádherným dvorem, avšak vzpoura vypuknuvší r. 1820 učinila panství jeho konec. Mezitím Pétion dal mulatské republice ústavu (1816) dle vzoru severoamerického, kterou odstraněno otroctví, dána svoboda tisku atd. Nástupce jeho Boyer (od r. 1818) nejen že zabránil pokusu císaře Jindřicha zabrati republiku, ale po smrti jeho spojil celé území někdy francouzské v jeden stát, k němuž přidružil se r. 1822 také díl východní, roku 1821 od Španěl zase odpadlý. Vládna od r. 1822 jako předseda doživotní, přičiňoval se poctivě o povznesení země, dosáhl uznání republiky i od Francie, avšak roku 1843 musil i on ustoupiti vzpouře řízené mulaty Dumeslem a Rivièrem. Za těchto občanských válek následovali po sobě v předsednictví do r. 1844 Herard Rivière, do r. 1845 Guerier, do poč. r. 1846 Pierrot a do r. 1847 Riché. Ale vých. končiny, nechtějíce uznati nové ústavy Rivièrovy, povstaly roku 1843 a uhájily si samostatnost jako zvláštní republika zvaná Santo Domingo. Pokusy Rivièrovy o obnovení jednoty zmařeny jeho porážkou u Santiaga; zároveň vypuklo povstání černochů proti mulatům, jež pojistilo převahu živlu černošského v Haiti R. 1847 po nadaném a poctivém Richéovi zvolen za předsedu generál Faustin Soulouque, jenž záhy ukázal se býti zarytým nepřítelem bělochů, povolav do ministerstva muže svou nevraživostí proti nim pověstné. V krvavé řeži zničena vzdělanější třída obyvatelstva, načež Soulouque »k žádosti národa haitskéhœ 26. srp. 1849 přijal titul císařský pode jménem Faustina I. a obklopiv se fraškovitým dvořanstvem, pustil plnou uzdu své surovosti. Monopolem uvaleným na cukr a kávu, vysokými daněmi uloženými na cizí lodi i dočasným uzavřením přístavů dráždil cizí mocnosti, zejména Anglii a Spoj. Obce, na jejichž zakročení musil monopoly zrušiti, ale nahradil je vysokým clem vývozným. Ještě jako předseda republiky r. 1849 pokusil se dobyti sousedního S. Dominga, ale byl od gener. Santany poražen; stejně i r. 1850 v horách u Baniky a r. 1855 dvakráte za sebou u San Thomé a ve velké savaně (Sabana larga) i musil posléze na zakročení velmocí uzavříti mír. Vojenská vzpoura pod Geffrardem r. 1859 učinila konec této vládě, načež obnovena republika s dřívějším svobodným zřízením pod předsednictvím Geffrardovým; ale tím vzbuzena veliká nespokojenost mezi černochy starého rázu. Geffrard svržen roku 1867 od Salnava, vůdce strany »ještěre▽ (Lizards), a nyní rychle následovali po sobě předsedové (Šagert od r. 1870, Domingue od r. 1874, Boirond Canal od r. 1876), z nichž každý vypuzen byl před uplynutím doby úřední. Posléze r. 1879 po krvavém boji v ulicích hlavního města zmocnil se vlády gen. Salomon, který zemi aspoň na několik let zjednal pokoj, nicméně stal se r. 1888 obětí vzpoury. Po tuhých bojích, které mezi sebou vedli najmě předseda Legitime, chráněnec Francie, a generál Hippolyte, stoupenec Spoj. Obcí severoamer. a doktriny Monroëovy, nabyl Hippolyte vrchu a vydav nynější ústavu (1889), zvolen jest na základě jejím 15. kv. 1890 za předsedu. Četné ukrutnosti páchané na politických odpůrcích způsobily r. 1891 novou vzpouru, v níž však po krutém boji pouličním ve hlav. městě předseda zůstal vítězem. Literatura. La Selve, Le pays de Nègres, voyage à Haïti (Paříž, 1881); Ramsay, Abrégé de la géogr. d'H. (t, 1881); Janvier, La république d'H 1840 – 82 (t., 1883); Fortunat, Nouv. géographie de l'île d'H. (Port-au-Prince, 1888); týž, Abrégé de la geogr. de l'île d'H. (2 vyd. Pař., 1894; Rouzier, Dictionnaire geogr. et administr. univ. d'H ill. (sv. 1., Port-au-Prince, 1892); Marcelin, H., Études économiques, sociales et polit. (Paříž, 1893, 2 sv.); Madiou, Histoire d'H. (Port-au-Prince, 1847 – 48, 3 sv.); Ardouin, Études sur l'hist. de H. (Pař., 1853 až 1861, 11 sv.); Saint-Rémy, Pétion et H. (t, 1858, 5 sv.); Bonneau, H., ses progrès, son avenir etc. (t., 1862); Janvier, La république d'H. 1840 – 1882 (t.. 1882); Les affaires d'H. 1883 – 84 (t., 1884); Les constitutions d'H. (t., 1886); Marcelin, H., ses guerres civiles etc. (t.. 1893); Selve, Histoire de la littérature haït. (Versailles, 1876); Saint John, H. or the Black Republic (Lond., 1884; 2 vyd. 1889); Tippenhauer. Die Insel H. (Lip. 1893); Jordan, Gesch. d. Insel H. (Lip., 1846 – 49, 2 sv.); Handelmann, Geschichte von H. (Kiel, 1856); Štolba, Bohoslužba Vaudouxova v H. (Zeměp. sbor. I. roč.); týž, Za okeánem (Praha, 1874). p.

Tabulka: Haiti- Predstavitele
CÍSAŘOVÉ
1804 – 1806 Jean Jacques Dessalines
PREZIDENTI
1806 – 1811 Henri Christophe
SEVER ZEMĚ
KRÁLOVÉ
1811 – 1820 Henri I. (Henri Christophe)
JIH ZEMĚ
PREZIDENTI
1807 – 1818 Alexandre Sabès Pétion
1818 – 1820 Jean Pierre Boyer
DOČASNÉ SJEDNOCENÍ OSTROVA 1821 – 1844
PREZIDENTI
1820 – 1843 Jean Pierre Boyer
1843 – 1844 Charles Rivière Hérard
1844 Philippe Guerrier
1844 – 1846 Jean Louis Pierrot
1846 – 1847 Jean Baptiste Riché
1847 – 1849 Faustin Élie Soulouque
CÍSAŘOVÉ
1849 – 1858 Faustin I. (Faustin Élie Soulouque)
PREZIDENTI
1859 – 1867 Fabre Geffard
1867 – 1870 Sylvian Salnave
1870 – 1874 Nissage-Saget
1874 – 1875 Michel Domingue
1876 – 1879 Boisrond-Canal
1880 – 1888 Lysius Salomon
1889 – 1896 L. M. Florvil Hyppolite
1896 – 1902 Tirésias Augustín Simon-Sam
1902 – 1908 Pierre Nord Alexis
1908 – 1911 Antoine G. Simon
1911 – 1912 Cincinnatus Leconte
1912 Tancrćde Auguste
1912 – 1913 Michel Oreste
1913 – 1914 Davilmar Théodore
1914 Oreste Zamor
1914 – 1915 Davilmar Théodore
1915 Jan Vilbrun Guillaume Sam
1915 – 1922 Philippe Sudre Dartiguenave
1922 – 1930 Joseph Louis E. F. Borno
1930 Eugène Roy (prozatímní)
1930 – 1941 Sténio Joseph Vincent
1941 – 1946 Élie Lescot
1946 vojenská junta
1946 – 1950 Dumarsais Estimé
1950 – 1956 Paul Eugène Magloire
1956 – 1957 Joseph Nemours Pierre-Louis
1957 vojenská junta
1957 – 1971 François Duvalier
1971 – 1986 Jean-Claude Duvalier
1986 – 1988 Henri Namphy
1988 Leslie Manigat
1988 Henri Namphy
1988 – 1990 Prosper Avril
1990 – 1991 Ertha Pascal-Trouillot(ová) (prozatímní)
1991 Jean-Bertrand Aristide
1991 – 1992 Jospeh Nérette (prozatímní)
1992 – 1994 vojenská junta
1994 – 1996 Jean-Bertrand Aristide
1996 – 2001 René Préval
od 2001 Jean-Bertrand Aristide
 
Související hesla