Hálek Vítězslav

, český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista; otec Ivana Hálka. Spolu s J. Nerudou, který je pokládán za jeho antipóda, vůdčí představitel skupiny literátů kolem almanachu Máj. Ve své době nejoblíbenější básník lyrických, optimisticky laděných veršů vzdávajících hold lásce, přírodě a bezprostřední radosti ze života (Večerní písně, V přírodě). Autor realistických próz z prostředí českého venkova a maloměsta (Pod dutým stromem, Muzikantská Liduška), někdy s výraznějším zaměřením na psychiku hrdiny (Poldík rumař). Z dramat: Záviš z Falkenštejna.

Ottův slovník naučný: Hálek Vítězslav

Hálek Vítězslav (Viktor), spisovatel a básník český (*5. dubna 1835 v Dolinku v Boleslavsku – †8. října 1874 v Praze). Otec jeho měl najatou hospodu v Dolinku, odkud se brzy po roce 1835 přestěhoval do Zátvora. Vítězslava vychovával si za pomocníka a nástupce; proto dal ho do škol, aby se naučil německy. Ale když Hálek prospíval, poslán na studie a měl býti knězem. Na akad. gymnasiu, kde prodlel v l. 1847 – 55, zastal mocně probuzený ruch vlastenecký a literární, který také jej zavedl na dráhu spisovatelskou. Záhy se účastnil při vydávání psaného studentského časopisu a při pokusech o obnovu českého básnictví. Při tom se seznamoval s literaturou českou, se Shakespearem a byronisty německými i slovanskými. Tím si zamiloval literární činnost tou měrou, že přese vši svou lásku synovskou nedbal vroucího přání svých rodičů a oddal se studiu filosofie a filologie, aby mohl nastoupiti professuru. To se mu i však pro nedostatek podpory z domova nepovedlo, a Hálek octl se bezděky na dráze pouze literární. Obtíže z toho povstalé byly nemalé. Tu se šťastnou náhodou dostal za domácího učitele do rodiny bohatého advokáta Horáčka, kde nalezl svou Musu, Dorotku, šťastnou lásku a pak i jistou existenci. Šťastné poměry podporovaly vydatně jeho tvořivost; eruptivní silou řinuly se mu z duše písně za písněmi, povídky, články, dramata, kritiky, obrázky a feuilletony. První básně jeho vyšly tiskem již r. 1854, totiž Nekřtěncova dušička v »Lumírų a Sejček ve »Zlatých Klasech«. Jsou to balady obsahu čerpaného z pověry lidové, forma je romantická. Ve směru tom, šťastně počatém, stále sice, ale jen jako mimochodem pokračoval. První okázalý čin literární byl Alfred, báseň epicko-lyrická, vlastně fantastická (1858). Hálek byl tu na cestě cizí, a jak níže vysvitne, zcela nemožné. Báseň působila vzletem, slohem a novotou. Roku 1858 vyšel Barákův almanah »Máj«, jehož redakce se Hálek účastnil a roč. II., III., IV. potom samostatně redigoval. R. 1858 vyšly Večerní písně, sbírka milostných písní, skládaných původně po čísle pro Dorotku. R. 1859 vyšly dvě epické básně, Krásná Lejla a Mejrima a Husejn, ohlasy byronismu hlavně polského. Účin básní byl neobyčejný a Hálek se stal vedle Nerudy náčelníkem mladé literatury. Vážný to byl úkol, neboť to byla těžká doba, ta léta dokonávající reakce, a postavení naší mladé literatury velmi se podobalo postavení Mladého Německa, z nichž někteří byli našincům i vzorem. Ve všech oborech života i duševní činnosti nastával obrat. Co se týká literatury a umění, hledělo se, aby se za životem neopozďovaly, aby byly výrazem cítěných potřeb, aby jevily typičnost národní, ponětí poesie aby se povýšilo, požadavky i kritika zostřila. Uznáváno, že třeba sblížiti více poesii a život, aby se poesie stala životnější a život poetičnějším; ani poesie ani věda, která nebudí života, že není k ničemu; nejlepší škola života že je škola pospolitosti. Vzletem politického ruchu nabývala literatura zvláštního rázu časově příležitostného. Žurnalismus se vzmáhal. Tvořila se literatura, která by více vnikala do lidu a zplodila nové smýšlení. Materiál k tomu čerpán odevšad, kde se co hodilo, nejvíce z Němec. Snahy kruhu Májového vzbudily nebývalý rozruch. Proti útokům ze středu starších literatů vystoupil na obranu Hálek v »Obrazech životæ r. 1859 důležitým článkem Básnictví české v poměru k básnictví vůbec. Zamítl nabízený vzor poesie předbřeznové, ježto je kusá a stravou národu nedostatečnou. Chce podávati »člověkæ a to v rozsahu nejširším. Tu dobu začal pěstovati Hálek velice intensivně činnost spolkovou a kritickou. Fingerhutova cena o nejlepší drama z dějin slovanských a láska k divadlu vůbec přiměla ho ke spisování dramat. Roku 1860 vyšel Carevič Alexej, Záviš z Falkenštejna a Král Rudolf. Dále roku 1861 Král Vukašín, 1862 Sergius Catilina a 1864 Amnon a Tamar. Po smrti Hálkově vyšel v »Osvětě« ještě tříaktový fragment hry o králi Jiřím z Poděbrad. R. 1861 založeny »Národní Listy« a Hálek se při nich stal feuilletonistou. Týž rok vyšla ve »Slov. Besedách« Kobrových jeho nejdůležitější povídka, t. román Komediant. R. 1862 vydal u Kobra 2 sv. svých sebraných spisů a podnikl s drem J. Grégrem cestu na Slovensko. V Tatrách zažili na rozvodněné řece Dunajci nebezpečnou příhodu, při níž by se byli málem utopili. R. 1863 byla první valná hromada »Umělecké Besedy«, událost velmi důležitá, při níž byl Hálek jakožto vůdčí duch podniku slavnostním řečníkem. Ten rok také založena »Zlatá Prahæ a Hálek se stal její redaktorem. R. 1864 pořádána »U. Besedoų velkolepá slavnost Shakespearova a vyšel Goar, lyricko-epická báseň, kterou slavena volnost národů. R. 1865 vykonal Hálek jinou cestu na jih a na východ. Dojmy na cestách zažité jsou obsahem básní Goar, Děvče z Tater (1871), Černý prapor (1867) a četných obrázků cestopisných. R. 1866 založeny illustrované »Květy« a redaktorem jich stal se Hálek s Maixnerem. Roku 1869 vyšli Dědicové Bílé Hory. R. 1872 vznikl »Lumír«, o jehož redakci se dělil Hálek s Nerudou. V létech 1872 – 74 vyšly tři řady lyrických básní V přírodě. Od let 60tých není roku, aby se něco významného bylo nestalo, a při všem byl Hálek přímo nebo nepřímo účastníkem. Ale uprostřed činnosti r. 1874 nenadále, k velikému zármutku národa, zemřel a pochován na Vyšehradě. – Spisy jeho vycházely po svazečku u Pospíšila, Grégra, Kobra, Otty a j. Kober vydal také »Večerní písně« s illustracemi od Königa. Velké illustr. vydání »Večerních písní« od P. Körbra (v celku 10) u Kobra r. 1890. Povídky vyšly po různu u Grégra a Kobra. R. 1879 otištěny z »N. L.« Epištoly k českému studentstvu. Sebrané spisy Hálkovy vyšly redakcí prof. F. Schulze u dra Edv. Grégra v l. 1878 – 87 (11 sv.). Něco feuilletonů, kritik a j. článků rozptýleno zůstalo po časopisech. Hálek je s Nerudou zakladatelem novočeského básnictví a předním vůdcem ruchu, jenž provázel naše druhé znovuzrození v létech 60tých. Všecka ta mladá doba hledala vlastnosti Hálkova ducha; přednosti i vady. Oheň mládí, životní energii, odvahu, ideálnost, sebevědomí, poctivost a přímost, ale i podivuhodnou naivnost, až dětinné přeceňování všeho a při nepřehledném množství rozvrhů a plánů nezbytnou povrchnost a frási. Ale především a hlavně neúmorný jeho optimismus. Názor ten prýštil jednak z Hálkova šťastného temperamentu, jednak z módní filosofie tehdejší. Hálek byl povaha zdravá, kypící, ohnivá, upřímná, nezištná, vůbec ideálně mladistvá. Potřebám a tužbám jeho srdce hověla tedy výborně filosofie, která vyšedši od Schellinga, rozšířila se tehdy skrze množství žáků v různých obměnách po vší stř. Evropě. V Praze šířil prof. dr. Leonhardi učení Krausovo, jenž byl žák Schellingův. Učení její v hlavních rysech Hálek dojista znal, jak svědčí jeho básně. Je příroda (praví to učení) veliký organický celek, v níž hmota je mateřský princip (bytí) a duch, který světlem hmotu proniká, otecký princip (myšlení). Snaha přírody je, vzbuditi v sobě dřímající rozum, intelligenci. To se jí daří dle stupňů organického života víc a více, až vytvoří člověka, v němž nabývá jasného rozumu. Mezi lidmi opět jsou stupně, a nejdokonalejší jest umělec, v jehož činnosti splývá bytí a myšlení v jedno, jako v absolutnu. Ale že i on nepřestává býti částí organismu, musí podléhati změnám a hynouti. Subjekt není leč relativní, jen objekt (příroda) potrvává. Odtud objektivní idealismus. K. Ch. Krause učil, že absolutní rozum v přírodě je Bůh, v němž a z něhož všecko jest (pantheismus), Bůh lásky, jenž všecky bytosti v blaženém svém sebevědomí objímá a blaží. On je otec, příroda je matka, dobrá jako on, a dobré jest vše, co s ní souvisí. Zlý jest člověk, když se od ní odtrhne atd. Všechen ten lidumilný enthusiasmus, rozplývavost, blouznivost a abstraktní neurčitost filosofie této charakterisuje i poesii Hálkovu, nejvíce »Večerní písně« a »V přírodě«. To jest znamenité a nejvýznačnější faktum ze všeho, co o Hálkovi lze historicky uznamenati. Nejen člověk, také každý jeho filosofický názor je článek organismu, jehož immanentním principem, cílem, je prospěti ostatním součástkám a tím celku. Dokud té úloze nedostál, není názor nikdy odbyt. Každý ten názor hledá a nalézá k uskutečnění svého bytí pomocníky a to nejen ve vědě, ale i v poesii. Básník, který filosofii své doby nejsilněji vyjádří, též jí nejsilněji slouží; tím se povznese nad ostatní, stane se vůdčím duchem a nejdůležitějším dokumentem historie své doby. To faktum je květ i tajemství Hálkovy slávy, podstata jeho významu, zdroj vad i příčina úpadku. Jeho objektivní idealismus nemohl se nijak srovnati se starším, ale skrze četné byronisty stále ještě mocnějším idealismem subjektivním (Fichtovým), který kladl jediné své »já« a vše ostatní jím podmiňoval. Proto neporozuměl Hálek byronismu, který se na něm zakládal. Hálek měl názor tedy od Byrona zcela neodvislý, ale nezůstal mu v celé své poesii věren. Nechápati Byrona nebylo Hálkovi nijak škodlivé, neboť heslo obou bylo celkem totéž: volnost, lidskost! – dokud v něm vzoru nehledal. Ale nechápati a chtíti přece následovati, stalo se Hálkovi osudným. To platí o lyricko-epických skladbách. Hálek byl jako básník tak uzpůsoben, jak se to shodovalo s ideou zmíněné filosofie. Musil hledati předměty mimo sebe, v přírodě, a v nich teprve sebe. Proto se mu dobře vedlo v povídkách a balladách těch, kde líčí známé typy a život ze zkušenosti poznaný, třeba že je děj vždy skoro jen smyšlený. Kde opouští tuto půdu, opouští ho pravda, přirozenost a jeho zvláštní, Hálkovská jemnost. Tvořiti postavy cizí a různé ze sebe sama, nebylo mu dáno. Měl jen jednu duši, šlechetnou, dětinně důvěřivou, naivně upřímnou duši svou. Tu jedině mohl půjčiti svým osobám, jak to učinil v četných povídkách, zvl. v »Komediantų. Jakmile měl úkolem líčiti povahu složitou, nešlechetníka a pokrytce, opouštělo ho umění. Neboť Hálek, ačkoli měl »přírodų heslem, v dramatech a epických básních jí nehledal a spokojil se s prostředky pouze literárními. Psychologie vůbec nebyla silnou jeho stránkou. To je také příčinou, že nechápal podstatu krásy Shakespearovy. Odtud zase úplný nezdar jeho na poli dramatickém. Psal dramata z úmyslu, že divadlo nad míru miloval, že uznával pilnou potřebu starati se o repertoire nově zakládanému divadlu národnímu a že mu bylo jako všem romantikům ideálem vyjádřiti se formou zbožňovaného Shakespeara. Jeho talent byl však skoro jen lyrický a to talent naivní, proto ve všem ryze původní. Nemohl býti nikdy následovníkem, nýbrž jen napodobitelem zevních nahodilostí. Jedině na základě těchto poznatků možno spravedlivě posouditi činnost i význam Hálkův a vyložiti obsah jeho poesie. Jádro té poesie, odkaz budoucnosti, jsou »Večerní písně«, něco ballad a »V přírodě«. Forma »Večerních písní« je Heineova (Lyrické intermezzo), ale obsah jest úplně Hálkův, založený na témž poznání a ideách, jako »V přírodě«. Příroda je »světů plodná slast«, »mateřsky ženská touhy čásť« (zcela jako Schelling), která láskou i pravdou proniká tvory své i člověka, pokud jí věren. A tím je nad jiné pravý básník. Proto je nad jiné také obdařen. Jakožto vyšší intelligence je účasten absolutního rozumu. On »v soudy boží nahlednul« a jest povolán světu je oznamovati čili skrytým ideám na světlo pomáhati. Za to je hoden úcty prorocké. Z ideí těch je nejhlavnější nezvratný zákon vývoje, dle něhož se v organismu přírody dějí stálé změny k lepšímu. Jen ideami se dějiny tvoří, lidé, ani nejmocnější, tu nic nezmohou. Panstvíchtivostí a lakotou se člověk nejvíc odchýlil od přírody. Za to je stižen kletbou a trestán ponížením (»Král Sávæ, »Goar« a j.). Národové mají ochranné genie (idee pokroku), kteří utiskovatele na soud dějin povolávají (»Dědicové Bílé Hory« a j.). Vývoj vede lidstvo blíž k přírodě, až nastane smír. Celek je nesmrtelný, jednotlivec musí zhynouti, i básník. Toť jediný jeho bol. Jiných osobních bolů nechce znáti, ani stinných stránek v přírodě, ačkoli o nich ví (»V přírodě« č. 100). Pessimismus nenávidí. Zde byl Hálek zcela důsledný a věren až do smrti svému názoru optimistickému, jemuž za pěvce byl určen. Výtka neznalosti »boje o život« je nedorozumění a anachronismus. Názor svůj nevyjádřil Hálek složitou lyrikou romantickou, nýbrž zcela jednoduchými, krátkými písněmi. Zůstal při Heineovské formě svých »Večerních písní«, prostonárodně volné a hudebně plynoucí. Složitá forma byla by žádala trudné práce technické a zevrubnějšího poznání idejního. Toho se Hálek jako člověk neštítil, ale v umění byla všední klopota zcela proti jeho přirozenosti. Musil se podávati nenuceně, volně, tak jak byl a jak intuice napovídala. Sám jsa kritikem, ví o výhodě a potřebě autokritiky, ale nemůže si pomoci. On myšlénkám svým a citům výrazu vědomě a namáhavě nehledá, obé jest mu vždy dáno již pospolu. Tvoří geniálně. Odtud názor jeho světový nabývá rázu milé, protože přirozené, bezprostřednosti a prostonárodní jednoduchosti. Těmito vlastnostmi se jeho lyrika povznáší nad ovzduší literatury naší. Neboť poesie, která vysloví ucelený, harmonicky zaokrouhlený názor světový originální, typickou formou, je pravá poesie světová. Maje systematický názor takový, Hálek měl znamenitou věc, neboť to značilo býti silným básnickým charakterem. Jen charakter budí důvěru, proto měl Hálek všecku mládež nadšenou na své straně. Hlavní formy toho charakteru byla něha, tklivost, jemnost, milokrása. Síla vězela v novosti a bohatství metafor, v nádheře obrazů a slohu, ve smělosti, vzletu a upřímnosti, ve shodě poesie a životního přesvědčení. Mlhavost, které si Hálek z Fričova ovzduší politicko- a literárně revolučního a z nepochopeného byronismu hojně přinesl, nijak mu neškodila. Jest jí také v pravé poesii jeho nejméně. Nejvíce mlhavosti je tam, kde se nejvíce vzdaluje poesie a snaží se o positivní pravdu. Proto jsou náladové písně jeho, skoro polovice sbírky »V přírodě«, pravé perly lyriky české. Z vad svého mlhavého byronismu se vyprostil vždy, když si zdravým instinktem a za heslem typičnosti tehdáž provolaným obral za předmět líčení drobných zjevů ze skutečnosti. Byl k nim veden přesvědčením, že tam jedině, v nižších vrstvách, národní typ vězí, a pak soucitem. Tu se potkal na jednom poli s druhem svým Nerudou, který byl jinak básnický charakter zcela jiného druhu. Možný tedy výbor spisů Hálkových obsahoval by předně písně náladové (něco »Večerních písní« a as polovici »V přírodě«), jakožto nejcennější čásť odkazu, pak idejní písně ze druhé části »V přírodě«, řadu ballad, jako Na číhané, Na stráži, Bludný jezdec, V lomech, Bouře, Matka, Frajtr Kalina, Náš basař, Šumaři, Tambor, Postillion, Babička, Král Jindra a snad i jiné pod., povídky, k nimž čerpal Hálek ze vzpomínek svého mládí nebo ze studia schválně podniknutého, jako jsou Náš dědeček, Domácí učitel anebo Poldík rumař, a konečně Obrázky z cest. To je výbor pro požitek ryze aesthetický. Ale kulturní historie dovede si vážiti i skladeb lyricko-epických, jichž barvy sice pobledly, ale rozkošná vůně mládí zůstala a nevymizí nikdy z nich. Posuzován byl Hálek již za svého života dvojím způsobem, přísně a přátelsky, jak jest tomu až po dnes. Dr. Čejka pravdivě vytkl vady v »Alfredų již r. 1858 v ČČM. O dramatech Hálkových současná kritika uznávala, že to není šťastné jeho pole. Zvláště vzbudil nechuť »Král Vukaší◁ svou mluvou. Kritická literatura o Hálkovi je dosti rozsáhlá. Cenné články napsali Dr. Jos.Durdík (Kritika, výbor úvah), týž ve spise O poesii a povaze lorda Byrona, Krásnohorská v »Osvětě« 1878, 18794 a 1880; J. Ev. Kosina v »Hovorech olympských«, Jaroslav Vlček v »Čase« 1892, Leander Čech o Hálkových povídkách v »Hlídce literární« 1892, J. S. Machar v »Naší době« 1895, polský kritik dr. M. Zdziechowski ve spise »K. H. Mácha a byronism český« a prof. F. Schulz v XI. sv. Sebr. spisů. Důležité poznámky o Hálkovi jsou také v »Obraze novějšího básnictví českéhœ od Krásnohorské, v Nauč. Sl., v Pypinově Historii lit. slov., ve spise »Poesie aus Böhme◁ od dra Edv. Alberta. Normann, vydávaje »Perlen der Weltliteratur«, pojal mezi ně vedle ukázky z Nerudy i »Večerní písně« Hálkovy. Vbk. Dodatky Z nově literatury o Hálekovi uvádíme obšírný článek L. Čecha v »Literatuře české XIX. stol.« III., 2 str. 194 – 270, kde citována ostatní literatura. Stejně významná jest kritická edice »Sebraných spisů« Hállkových ve sbírce Laichtrově »Čeští spisovatelé XIX. století« od Jar. Vlčka (od r. 1905 vydáno 6 sv.).

Související hesla