Hanuš Ignác Jan

, český filozof, národopisec a historik kultury; profesor na univerzitě ve Lvově, v Olomouci a Praze. Ve 40. letech hegelovec (oceňoval i herbartismus), později spíše filozofický eklektik. Jeden z prvních historiků české filozofie (Rozbor filosofie Tomáše Štítného). Autor (většinou německy psaných) příruček ke studiu metafyziky, logiky, etiky a psychologie.

Ottův slovník naučný: Hanuš Ignác Jan

Hanuš: Hanuš: Ignác Jan, učenec a spis. český (*28. list. 1812 v Praze – †19. kv. 1869 t.). Studoval na gymnasiu staroměstském pod Frant. Svobodou a Jos. Jungmannem, jimiž probuzen k národnímu uvědomění. Odbyv r. 1831 studia filos., vstoupil do řádu praemonstr. na Strahově, kdež navedením novicmistra dra Stoppaniho oblíbil sobě filosofii a starožitnictví; ale z kláštera vystoupil a jal se studovati práva a r. 1835 stal se ve Vídni adjunktem filosofie při býv. svém professoru J. z Lichtenfelsů. R. 1836 dosáhnuv v Praze doktorátu filosofie, ještě t. r. stal se řád. professorem filosofie ve Lvově, kam ho provázela mladá choť roz. Nádherných. Ve Lvově obíral se vedle povolání svého starožitnictvím a r. 1842 vydal: Die Wissenschaft des Slavischen Mythus, kterýžto spis však brzo ve Schmiedlově vídeňském časopise sám ostře zkritisoval. Vedle toho ve Lvově dokonal i studia právnická; ale že poměry lvovské ho neuspokojovaly, žádal za přesazení do Olomouce, čehož r. 1847 i dosáhl. Po převratu politickém r. 1848 redigoval po nějaký čas Hölzlovy noviny »Die neue Zeit«, brzy na to s drem J. Helceletem i »Holomoucké prostonárodní noviny«, které však neměly dlouhého trvání. R. 1849 stal se Hanuš: děkanem fakulty filosof. a místoředitelem studií filos., při níž pomocí přátel prof. Helceleta a převora Kabeše zřídil oddělení české, pro něž jal se spisovati školní knihy české. T. r. povolán jest do Prahy po Exnerovi za professora filosofie, kdež mezi jiným přednášel i rozbor filosofie Tómy ze Štítného. R. 1852 byl učitelství Hanuš:ovu konec učiněn, neboť stav se ministru L. Thunovi podezřelým z hegelianismu, musil opustiti stolici svou. T. r. stal se řádným údem české společnosti nauk a čestným údem Brněn. hosp. společnosti oddělení statist.-hist. Pro snadnější obživu zanášel se Hanuš: soukromým vyučováním v předmětech vyššího vzdělání a vedle toho pilně pěstoval bajesloví a příslovnictví, jakož o tom svědčí články jeho v »Koledě« a r. 1853 vyšlá Literatura příslovnictví slovanského atd. Roku 1855 sepsal Život a působení F. L. Čelakovského, přítele svého. Později ponořil se do studií glagolských, čehož výsledkem bylo pojednání: Svatý Kyril nepsal kyrilsky, než hlaholsky, kterým – jak Šafařík dopisem k učené společnosti ze 14. kv. 1857 se vyjádřil – novou dráhu proklestil ve zpytování glagolice, ačkoliv mínění to potkalo se s nemalým odporem. Ohlas toho spisu jest: Der bulgarische Mönch Chrabr atd. V ty doby redigoval Hanuš: také Koberovy »Kritische Blätter«; ale vedle toho nezapomínal na studia o bajesloví slovanském, jichž výsledek byly mezi jinými spisy: Děva, zlatovlasá bohyně atd., Bájeslovný kalendář a jiné menší liter. plody. V l. 1860 – 69 byl Hanuš: po Šafaříkovi bibliotekářem c. k. univ. knihovny v Praze. Zde provedl mnohá zlepšení ve prospěch obecenstva a nalezl sám hojný materiál k dalším svým pracím. R. 1863 vydal Die lateinischen Osterspiele; Malý výbor ze staročeské literatury; Zusätze zu Hansliks Geschichte der k. k. Prager Universitätsbibliotek (pomocí víd. akademie věd). Odborný seznam všech děl Hanuš:ových sestavil P. T. Novák roku 1872 ve »Věstníku biblogr.« roč. IV. Mimo spisy výše uvedené vydal Hanuš: ještě násl.: O methodickém výkladu pověstí slovanských vůbec a o vykladu pověsti » Tři zlaté vlasy Děda Vševěda « zvlášť (1862); Nástin báj. bytostí Báby a Děda (1864); Nástin slohovědy (1864); Zkouška, jak by skladba a tvarosloví české návodem rozborným v nové uspořádati se daly (1866); Quellenkunde und Bibliografie der böhm.-sloven. Literaturgeschichte v. J. 1348 – 1868; Literární působení Jos. Dobrovského (1867); Erazima Roterdamského Encomium moriae čili chvála bláznovství. Překladem Řeh. Hrubého z Jelení atd. (Praha, 1864); Sulamitha či píseň písní v domnělé aesthetické její podobě staré (t., 1869); Národní zeměvid rakouské říše, dle Šafaříka atd. Kromě děl vydaných dílem v aktech král. učené společnosti a mimo četné články z oboru filosofického a literárního v Slovníku Nauč. soustřeďovalo se působeni Hanuš:ovo hlavně ve vědeckém kruhu učené společnosti, jejíž řádným členem byl od r. 1852 a v níž osmdesátkráte přednášel a po léta čestné místo bibliotekáře zastával. Také »Časopis čes. Museæ přinesl v l. 1851 – 1864 deset jeho pojednání. Mimo to uveřejnil Hanuš: množství článků a vědeckých statí i v jiných časopisech. R. 1867 stal se Hanuš: čestným členem Moskevské archaeol. spol., Matice Šrbské a j. Cesty konal ku zkoumání archivů do Mnichova, Řezna i Zhořelce, k osvěžení sil dojížděl do Karpat, Šumavy, Krkonoš i bavorských a solnohradských hor. Brandl praví v nekrologu Hanuš:ovi v »Mor. Orlicį věnovaném: Hanuš: byl naskrz a naskrz duchem filosofickým; ovšem ale, že filosofie jeho nepřestávala na pouhé formálnosti logiky, nýbrž jemu byla filosofie živlem oživujícím každý odbor vědy, živlem, který všechno vědění k zřídlu jeho, k duchu lidskému, nazpět přivádí... Zanášel se i pilně se studiem písní národních i pověstí všech Slovanů, aby závoj odkryl, kterým poesie staré báje slovanské pozakryla. A věru podivuhodné jsou výzkumy, kterých Hanuš: v tomto oboru se dočinil. Vytknuli jsme na prvním místě práce Hanuš:ovy v oboru mythologie, jelikož tam náležejí přední jeho díla, podávající důkaz o bystrosti jeho ducha kritického, filosofickými studiemi zostřeného. Druhý obor jeho spisovatelské činnosti zahrnoval do sebe dějiny literatury české, a sice se stanoviska kritického a knihopisného. Ty které práce Hanuš:ovy ve směru tom jsou pravé perly v dějinách naší literatury. Hanuš: náležel u nás k nejznámějším zástupcům filosofie Hegelovy i koná se ocenění jeho dílem podle tohoto jeho vlastního stanoviska, dílem podle jeho četných, k celému rozsahu filosofie se vztahujících spisů. Jeho spisy do oboru filosofie spadající jsou tyto: Handbuch der wissenschaftlichen Erfahrungslehre in philosophisches Wissen einleitend (Lvov,1842;3. vyd. Brno, 1849); Handb. der wissenschaftlichen Denklehre in philos. Wissen einl. (Lvov, 1843; 2. vyd. Praha, 1851); Grundzüge eines Handbuches der Metaphysik (Lvov, 1845); Handb. der philos. Ethik (t., 1846); Nástin duševědy s pokusem o vysvětlení výrazů duševědných (Brno, 1849); Geschichte der Philosophie von ihren Anfängen an bis zur Schliessung der Philosophen-Schulen durch Kaiser Justinian; Mit Beigabe der Literatur vom allgem. kulturhistorischen Standpunkte (Olomouc, 1852); Nástin logiky na základě metafysickém (Praha, 1850); Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného (tam., 1852, vydáno Maticí Českou); Stává-li nutného a obzvláštního spojidla vědeckého mezi filosofií a mathematikou či nic (v Čas. čes. Musea 1851, sv. I.); René des Cartes du Perron (t., 1851, sv. IV.).