Hattala Martin

, slovenský jazykovědec; profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kodifikátor spisovné slovenštiny a autor její soustavné mluvnice (Grammatica linguae Slovenicae). Jeho Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského se vyznačuje zejm. propracováním větné skladby.

Ottův slovník naučný: Hattala Martin

Hattala Martin, filolog (*4. listopadu 1821 v Trstěné v Uhrách). Jsa slabého těla počal teprve v 10. roce choditi do normálek, naučiv se již dříve doma čísti a poněkud i psáti. Prvou třídu gymn. dokonal na kapitální škole františkánské jako první eminentista, ostatních pět s týmž prospěchem v dolních Uhrách v Jász-Berényi, Félegyháze a Subotici, kde se vedle maďarštiny naučil i srbštině. Tenkráte v Uhrách gymnasistům nezemanského rodu nekynula skvělá budoucnost v žádném jiném stavu mimo kněžský a Hattala, baže jen po professuře, hlásil se r. 1841 o přijetí do noviciátu u piaristů v Pešti a, odbyv zkoušku, byl přijetí hodným uznán pod výminkou, jestli by se některý ze dříve přijatých nedostavil do noviciátu. Doufaje, že i jako světský kněz dostane se k úřadu učitelskému, přihlásil se t. r. ke konkursu odbývanému v Ostřihomě o přijetí, jehož se mu po odbyté zkoušce skutečně dostalo s určením do přípravného semináře v Prešpurce u sv. Emericha. Tam obíral se vedle opakování předmětů ze VI. třídy gymn. řečtinou a frančtinou i němčinou. Logiku a fysiku studoval v Trnavě s výsledkem takým, že jako jeden z předních chovanců poslán byl do vídeňského Pazmanea. Teprve v Trnavě cítil se býti Slovanem a obracel poněkud zření i k mateřštině, ačkoliv i v maďarském jazyku a literatuře ještě tak prospíval, že vynikl nade všecky spolužáky. Ve Vídni obrátil zvláštní píli vedle zdokonalování se v němčině, řečtině a frančtině na studium jazyka mateřského. Pomůcek k tomu neměl nedostatek. Mezi spoluchovanci Pazmanea totižto bylo několik Jihoslovanů, mezi spolužáky jeho pak i několik Malorusův a Polákův, z nichžto někteří obírali se také srovnávacím jazykozpytem a nemálo přispěli k tomu, že Hattala k nim se připojil a pilně studoval zvláště J. Grimma (Deut. Gramm.), Fr. Aug. Potta (Etymologische Forsch.) a Fr. Dieze (Grammatik der roman. Sprachen). Studiem tímto Hattala rozšířil své linguistické vědomosti tak, že již ve 3. ročníku bohosloví sepsati mohl pro spolualumny, kteří si osvojiti chtěli slovenčinu, krátké tvarosloví její po latinsku a tím položiti základ k dílu Grammatica linguae slovenicae, collatae cum proxime cognata bohemica, jež po té dokonal z části ve Bzovíku, kde od vysvěcení svého (12. prosince 1848 v Ostřihomě) do října 1849 kaplanoval, dílem v Hodruši, kde týž úřad zastával. Tisknouti ji dal vlastním nákladem v Báňské Šťávnici r. 1850. Vědecká cena této prvotné práce jest menší nežli praktická. Jest totiž dílko toto základem psaní u Slováků nyní vůbec obvyklého, ač bylo sepsáno a vydáno jen s tou podmínkou: »si nos spes restituendi benefici nexus literarii cum Bohemis reapse penitusque frustraretur« (str. XIII.). Hned po té byl Hattala prozatímně jmenován učitelem československého jazyka na stát. gymnasiu v Prešpurce a hned potom také na městské vyšší reálce. I obrátil svou snahu vedle svědomitého plnění povinností hlavně k tomu, aby literárně vynikl aspoň tak, jak toho bylo potřebí k dosažení dispense od předepsaných zkoušek učitelské způsobilosti pro gymnasia. K tomu konci odhodlal se důkladně vzdělati první čásť československé mluvnice čili nauky o hláskách, jež vedle skladby nejvíce byla zanedbána. Ale jednak pro citelný nedostatek pomůcek, jednak proto, že napsati musil Čechisch-slovakische und deutsche Aufgaben zum beiderseitigen Übersetzen und Lesestücke (Prešpurk, 1851) a Krátkou mluvnici slovenskou (t., 1852), konečně proto, že z uložení školních úřadů a ministeria posouditi musil různé mluvnice, čítanky a slabikáře, dokončil své Zvukosloví teprve r. 1853. Práce předložená ministerstvu k posouzení došla takého uznání od spoluzakladatele slavistiky P. J. Šafaříka, že ministerstvo hlavně tím bylo pohnuto vyzvati Hattalu (15. čce 1853), aby se odebral na vysoké školy do Prahy, tam dále se vzdělával v slovanské filologii a mezitím se habilitoval na filos. fakultě. Soukromým docentem Hattala byl jmenován teprve 17. čna 1854 po mnohých překážkách, jež mu způsobili místní nápadníci téže stolice, osiřelé smrtí Fr. Lad. Čelakovského. Jako docent však vůbec nepůsobil, byv již 8. září t. r. jmenován mimoř. prof. slovanské filologie a hned po té 10. list. i členem zkušební kommisse pro kandidáty učitelství gymn. I k tomu přispěla nejvíce předchozí jeho liter. činnost, poněvadž výše zmíněné »Českoslov. a něm. úkoly« došly minist. schválení (8. list. 1851) a 3. bř. 1854 minist. také doporučilo učitelstvu, kandidátům i bibliotékářům ústavů Zvukosloví jazyka staro- i novočeského a slovenského (Praha, 1854), jež velmi příznivě bylo posouzeno, zvlášť i v »Liter. Centralblatt für Deutschl.« 1854, č. 19 a v »Ztft für österr. Gymn.«, 1854, str. 480. V únoru a březnu 1854 Hattala četl v Král. české společnosti nauk Posouzení Fr. L. Čelakovského Čtení o srov. mluv. slovanské, jež ČČM. otiskl jako úvodní článek (1854, 103 – 142). Koncem školního roku 1853/4 měl již hotovu Skladbu československého jazyka pro střední školy a předloživ ji ministerstvu k doporučení, obdržel ubezpečení, že minist. dílo doporučí, jakmile i ostatní částky mluvnice, tvarosloví a hláskosloví, budou dodány a tak zdařilými shledány jako »Skladbæ. »Skladbæ vyšla již r. 1855, hláskosloví a tvarosloví r. 1857 a sice pod společným názvem Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského. Ministerstvo vyuč. t. r. knihu approbovalo pro nižší a vyšší gymnasia v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v prešpurském i košickém okresu. Také veřejně posouzena byla mluvnice táž příznivě v »Liter. Centralbl. f. Deutschl.« (1857, č. 26), ještě podrobněji od A. Schleichera (»Beitr. zur vgl. Sprachforschung« 1858, str. 245). Naproti tomu domácí čeští literátové vrhli se již na »Skladbų tak prudce, že Hattala nucena se viděl vystoupiti proti nim, zejména proti Fr. Šumavskému a K.J. Erbenovi, brošurou Obrana skladby prof. M. Hattaly 1855. Hned po uveřejnění »Srovn. mluvnice« byl Hattala vyzván od ministerstva (1857), aby přepracoval mluvnické části I. a II. čítanky pro slovenské školy obecné v horních Uhrách a aby sepsal čítanku a mluvnici pro 3. třídu hlavní školy. Ačkoli to bylo vážné vyrušení z práce vědecké, Hattala přece, poněvadž mu vzpomenuté již recense elementárných knih školních do jisté míry mravní povinnost k tomu ukládaly, úkol na se vzal. První knihu i s návodem pro učitele a třetí sepsal skutečně. Vyšly v c. k. skladě škol. knih ve Vídni r. 1860 a 1862: Počátkové mluvnice československé, Výklad počátků mluvnice československé a Třetí mluvnice česká pro čtvrtou třídu hlavních škol. Od vzdělání druhé části musil Hattala se dáti dispensovati, stižen byv v lednu 1861 chrlením krve. V květnu t. r. byl jmenován řádným professorem. Mezitím ještě před r. 1861 přes překážky výše dotčené podal několik důkazů svého vědeckého snažení. Nejčelnější jsou asi tyto práce: O poměru cyrillčiny k nynějším nářečím slovanským (ČČM., 1855, str. 81) Pojednání to Jagić (Arch. f. sl. Phil., I, 358) výše cení nežli Schleicherovo pozdější v Beiträge zur vgl. Sprachforsch., I, 319. O ablativě ve slovančině a litvančině (ČČM., 1857 a 1858). Výsledky této studie uznávají i někteří ze zásadních odpůrcův jeho, jako Miklosich (Gram. IV., 447, 448) a Leskien (Declin. im Slavisch-lithau. und im Germ., str. 34). Mnich Chrabr, příspěvek k objasnění původu písma slovanského (ČČM., 1858, str. 117). Srv. k tomu Hattalovu Kritiku o díle L. Geitlera o písmech albanském a slovanském (t., 1883, str. 416), čl. Azbuka v Ottově Slov. Nauč. a Mein Standpunkt in der Frage über den Ursprung der slavischen Schrift (v Kobrových »Krit. Blätter für Liter. u. Kunst«, 1858, č. 27, 31). Slovo o polku Igorevě (1858), vydání textu s překl. a výkladem staroruské básně bohatýrské, které, ač pro nepřízeň poměrů tehdejších vyšlo jen značně zkráceno, vynikající vydavatelé Slova téhož ruští, zejména Ogonovskij (Lvov, 1876, str.XXXVII.), Smirnov (Voronež, 1877, I, 117) a jiní dosud vysoce cení. Sporu o pravosti RKZ. vzniklého r. 1858 Hattala účastnil se hlavně těmito spisy: Libuša's Gericht und die Königinhofer Handschrift vom paläographischen, linguistischen und poetischen Standpunkt aus vertheidigt (»Prag. Morgenpost«, 1858, č. 317, 318, 325, 335 a 1859, č. 8, 9) proti anonymovi v »Tagesbote aus Böhme◁; Obrana Libušina soudu ze stanoviska filologického (ČČM., 1858 – 60); O enklitickém ž a ť co důkaze přesnosti RZ. a K. (t., 1860) a energické ohrazení proti spisu Feifalíkovu Über die Königinhofer Handschrift (Vídeň, 1860) v Krásově »Časų 1860, č. 65 a články, některé i velmi obšírné, v Riegrově »Slov. Nauč.«, do něhož Hattala i později ještě přispíval. V únoru 1862 stižen byl Hattala na novo prudčeji krvavým kašlem a lékaři pro nebezpečně vyvinutou tuberkulosu plic radili mu, aby násl. zimu trávil v mírnějším podnebí. Ještě před odjezdem do Dubrovníka Hattala sepsal objemnou a poučnou Úvahu o Th. Buslajeva Opytě istoričeskoj grammatiki russ. jazyka (ČČM, 1862, str. 84, 133, 323), jež nejen u Buslajeva samého, než i u jiných slavistů ruských došla vřelého uznání. Další odůvodnění názorů v ní obsažených Hattala uveřejnil v témže časopise (1864, str. 187 a 227) pod názvem Výsledky histor. jazykozpytu a mluvnice ruská, kteréžto pojednání zůstalo nedokončeno, poněvadž Hattala byv k tomu vyzván od náměstnictva uher., mezitím sepsal 1. díl své Mluvnice jazyka slovenského (zvukosloví a tvarosloví), který roku 1864 od král. uher. náměstnictva approbován byl jako učebná kniha pro stř. školy hornouherské, jakmile 2. díl (skladba) vydána bude. Skutečně i vyšla o rok později nákladem Matice slovenské. I tato mluvnice je srovnávací, tak že Slováci dle ní mohou naučiti se i češtině. Zvukosloví a tvarosloví téže knihy liší se jen nepatrně od »Srovnávací mluvnice« dokončené r. 1857; za to Skladba, zejm. nauka o jednoduché větě, jest úplně přepracována, jak nejlépe patrno ze »Syntax der wendisch. Sprache in der Oberlausitz«, kterou J. Liebsch (Budyšín, 1884) dle Hattalova díla a s jeho pomocí složil a jemu také připsal a za to od H. Ziemera (v Bursian-Müller's, Jahresbericht ü. d. Fortschritteder class Alterthumswisschft, 1888, č. 727) velmi lichotivého posudku došel. Také Schleicher pochválil Hattalovu soustavu skladby na místě výše vytčeném a V. Jagić (»Archiv f. slav. Philologie« I, 418) jí přednost dává před Miklosichovou. Z vědeckých prací Hattalových vyšlých po roce 1864 stůjte zde ještě násl.: O nosnih samoglasih u bugarštini u obće i napose u novoj, pojednání polemisující hlavně s Boppem a Miklosichem (v »Književnikų v Záhřebě, 1865, II, 414 a 461). Miklosich se proti němu ozvaly »Altsloven. Formenlehre in Paradigmen mit Texten aus glagol. Quelle◁ (Vídeň, 1874, str.XXIII). Ale že spor rozhodnut ve smyslu Hattalově, o tom svědčí nejlépe G. Krek (Einl. in die slav. Literaturgesch., St. Hradec, 18872, 580) a Jagić (v »Arch. f. slav. Phil., XI, 1888, 264). Původ gothského naus a slovanského navü (»Kro▽, 1865, I, 166, 211), práce, jejíž výsledek přijímá Krek (Einl. in d. slav. Literaturgesch, 1887, 2, 419). Hattala od samého počátku stavěl se příležitostně na odpor linguistické methodě Schleicherově, schválně však stalo se to teprve ve spisu De contiguarum consonantium mutatione in linguis slavicis (Acta král. čes. společnosti nauk, 1865 – 67, také o sobě, 1867). Badání v díle tomto uložené M. Benfey ve své »Gesch. der Sprachwiss. u. orient. Philologie in Deutschland« (Mnichov, 1869, str. 679) nazývá cenným a Fr. Pott v soukr. dopise (13. čna 1867) chválí nejen obsah, věště mu uznání všech jazykozpytcův, než i obratnou latinu. Věštba Pottova ovšem se nesplnila, protože A. Schleicher v časopise, jehož byl spoluredaktorem, »Beitr. zur vergl. Sprachforschung«, dal je zrecensovati svým žákem A. Leskienem tak, že Hattala viděl se nucena odpověděti novým pojednáním pod názvem Aug. Schleicher und die slavischen Consonantengruppen... Obrana tato zdržela se o celý rok 1867/8, který Hattala pro zotavení svého zdraví strávil na ostr. Hvaru v Dalmacii a po té v Gleichenberce. Na cestě do Dalmacie zastavil se Hattala v Záhřebě, kde dokonal a v zasedání tamější akademie předčítal rozpravu Početne skupine suglasah hrvatskih i srbskih (»Rad« jihosl. akad., 1868, str. 104), jejímžto úvodem také bojuje proti Schleicherovi. Obšírněji stalo se to v rozpravě O jazykozpytě a přírodozpytě (ČČM., 1869, str. 211 a 332) a pod nápisem Počátečné skupeniny souhlásek československých (Rozpravy král. čes. spol. nauk, 1870, také zvláště). Výsledků Hattalových o skupených souhláskách slovanských nejnověji ujímá se i Jagić (»Arch. f. slav. Phil.«, 1894, XVI, str. 526). Od r. 1870 vydal Hattala mimo jiné ještě následující spisy: Beiträge zur Kritik der Königinhofer u. Grünberger Handschrift (Král. česká spol. nauk, 1871, str. 19); Kritik der Versuche zur Herstellung einer panslavischen Schrift und Sprache (t., str. 47); česky obšírněji v »Osvětě« (r. 1871 a 1872); Brus jazyka českého, příspěvek k dějinám osvěty vůbec a slovanské i české zvláště (Praha, 1877); předmluva ke Zbytkům rýmovaných Alexandreid staročeskýh (vyd. Hattalou a A. Paterou, t., 1881); Přídavek ku I. dílu Zbytků rýmovaných Alexandreid staročeských (t., 1881), Kritika o I. svazku sbírky Fr. S. Kraussa »Sagen und Märchen der Südslaven in ihrem Verhältnis zu den Sagen und Märchen der übrigen indogerm. Völkergruppe◁ (ČČM. 1884, str. 133); konečně Ukázky obrany Rukopisu královédvorského a sice: a) O národním smýšlení Královédvorských epiků (Osvěta, 1885, str. 103 – 130); b) Protivníci Královédv. rukopisu dovolávají se i zázraků proti němu (Nár. Listy, 1885, č. 357 a 358, 1886, č. 3, 6 a 16); c) Jagić urputněji nevraží na Rukopis Královédvorský než Feifalik, dovolávaje se i filologických zázraků proti němu (Pokrok, 1886, č. 52, 54, 55); d) Gegen den neuesten Angriff des H. Prof. Jagić auf die Königinhofer Handschrift (Politik, 1886, č.211, 214, 218, 222, 225, 232, 237, 239, 249, 253 a 256); e) Příspěvek k obraně Rukopisu Král.hlavně s methodického stanoviska (Světozor, 1887, č. 43 – 51). Zvláštní vydání těchto ukázek, jež se značnými přídavky obsahovati má přes 20 archů, Hattala má již skoro dotištěno, tak že na světlo vyjde během r. 1896. Hattala chystá také vydání Tomy ze Štítného »Řečí besedních« z rukopisu budyšínského s obšírnějším úvodem (ve »Sbírce pramenů ku poznání literárního života v Čech., na Mor. a ve Slezskų vydávané III. třídou čes. akad.). Text v diplomaticky věrném přepise jest již vytištěn. Konečně Hattala hodlá dopsati a také zvláště vydati Příspěvek k nejnovějším dějinám mluvnictví českého, jež přináší »Kro▽ od r. 1891. Přes vážné nemoci za mladších let Hattala dočkal se krásného věku sedmdesátníka a r. 1891 odebral se na odpočinek, při čemž mu vysloveno bylo nejvyšší uznání služeb v úřadě vykonaných. Ač v 75. roce věku pádem vážně porouchal si levou nohu a dřív i pravou, těší se přece plné síle těla i ducha. Dostalo se mu i hojných poct a vyznamenání: od r. 1862 jest rytířem cís. rus. řádu sv. Anny 2. tř. Nabízené mu velmi štědře kathedry na nově založné universitě v Záhřebě nepřijal. Kromě toho je čestným doktorem slovanské filologie university odesské, řádným členem Král.české spol. nauk a České akademie, dopisujícím pak cís. akad. věd v Petrohradě, akad. dei Quiriti v Římě, literární spol. bulharské ve Srědci, jihoslov. akad. věd a umění v Záhřebě a srbské v Bělehradě a j. VM. Dodatky †11. led. 1903 v Praze.

Související hesla