Havlíček Borovský Karel

, český básník a publicista, zakladatel české politické satiry. Po vyloučení z pražského arcibiskupského semináře odcestoval do Ruska, kde byl vychovatelem (1843 – 44). Za pobytu v Rusku začal tvořit epigramy, jejich soubor z roku 1845 za autorova života nevyšel. Byly určeny a rozčleněny na oddíly Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu. Po návratu z Ruska vydal soubor próz Obrazy z Rus, v nichž kriticky hodnotil ruské společenské poměry. Redigoval Pražské noviny s přílohou Česká včela. 1848 začal vydávat vlastní Národní noviny, výbor článků vyšel pod názvem Duch Národních novin. V Kutné Hoře vydával časopis Slovan (1850 – 51) články zde otištěné vyšly jako Epištoly kutnohorské. Kritizoval neplodné a sebeuspokojující vlastenčení. Za svou novinářskou činnost byl internován v Brixenu (1851). Zde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. Básně kolovaly v opisech a vyšly až v 60. a 70. letech (Král Lávra, 1870; Tyrolské elegie, 1861; Křest sv. Vladimíra, 1876).

Ottův slovník naučný: Havlíček Borovský Karel

Havlíček: Havlíček: Karel (Havel Borovský), první slavný publicista český (*31. říj. 1821 v Borové u Něm. Brodu – †29. čce 1856 v Praze). Otec jeho, Matěj Havlíček: z Velké Losenice, provozoval s manželkou svou Josefinou, roz. Dvořákovou z Horní Cerekve, živnost kupeckou. O první výchovu Havlíččkovu dbal přísný, ale dobrosrdečný farář borovský Jan Brůžek, jakož i tamní učitel, výborný paedagog Ant. Línek. Desítiletý hoch poslán na hlavní školu jihlavskou, aby se naučil německy, a po roce vypraven na gymnasium do Něm. Brodu. Tu vyvinuly se schopnosti jeho ku podivu; tu, jak napsal sám, »dostal svůj směr i tušení jakési síly v sobě«, tu »rozžata v něm svíce, která více neuhaslæ. R. 1838 vydal se Havlíček: do Prahy na filosofii, kdež s velikým zápalem poslouchal slovutné professory filosofie a krasovědy, Exnera a Müllera, jakož i výklady geniálního prof. J. Pr. Koubka o české literatuře. Byl na svá léta velmi opravdový a rázná jeho vůle, s jakou oddal se usilovnému vzdělávání sebe, »aby mohl kdys vzdělávati národ svůj a prospěti Slovanstvų, imponovala záhy soudruhům jeho mládí, Vil. Gablerovi, Fr. Girglovi a V. Zelenému. Mysl plná vroucnosti pro Boha a lid vedla Havlíččka k povolání kněžskému. »Chci býti knězem ve vší opravdovosti,« psal v březnu r. 1840 matce své a přátelům svým se zápalem vykládával, co může vše řádný kněz ve prospěch lidu učiniti. Tak po skvěle odbyté filosofii 1. říj. 1840 vstoupil do praž. semináře. Avšak trpká jednoroční zkušenost stačila, aby byl vyléčen ze svých illusí. Přímá povaha jeho bouřila se neméně proti pokrytectví a licoměrnosti nežli proti týrání, jakého bylo mu zakoušeti od ředitele semináře P. Rosta pro národní smýšlení a svobodomyslné názory. V boji, jaký tu vedl Havlíček:, propukla mocně jeho satira a břitký vtip v hojných epigrammech; avšak zároveň vybojoval zde 20letý mladík svůj vnitřní filosoficko-náboženský zápas. O jeho hloubce svědčí jeho Seminářský Denník (otištěný prvně dle orig. V. Zeleným v »Osvětě« 1872), kdežto výsledek zápasu toho složen v autografu z roku 1841, obsahujícím jeho významné vyznání víry. Při takovém přesvědčení nemohl Havlíček: ovšem v semináři obstáti a již 7. září 1841 byl z něho vyloučen, poněvadž prý představení jeho na něm pozorovali »velmi malou způsobilost ku stavu kněžskému... a velice lehké zásady«. Proti výtce poslední Havlíček: protestoval i vyžádal si úřední vysvědčení o svém chování mravném. Vrácen světu, chtěl se Havlíček: věnovati spisovatelství; avšak vzhledem k rodičům a k domluvám svého dobrého rádce vikáře Brůžka podstoupil ještě r. 1841 konkursní zkoušku professorskou, aby mohl auskultovati při gymnasiu staroměstském pod Jungmannem, který jej byl povzbudil ku četbě spisů Českobratrských i Bible kralické a vůbec mu byl otcovsky nakloněn. Avšak po půlletém čekání byla žádost jeho odmrštěna a tím byl směr života jeho rozhodnut. S klopotnou horlivostí a železnou vytrvalostí jal se Havlíček: studovati jazyky, literatury a dějiny všech národů slovanských, zejména polské a ruské, aby co možná nejsvědomitěji se připravil pro své pravé a nejmilejší povolání životní: pro spisovatelství. Obcoval tehda hojně s P. Šafaříkem, V. Štulcem a s Poláky Skarzewským a Skirlinským, s nimiž podnikl také první svou větší cestu do Haliče a Tater. Vrátiv se byl mile překvapen přátelským skutkem Šafaříkovým, jenž mu opatřil místo vychovatelské v Moskvě, v domě známého slavofila prof. Mich. Pogodina. Počátkem února 1843 dostihl Havlíček:Moskvy; zde však zvěděl, že zatím u věci nastala změna a že bude vychovatelem 7letého synka univ. prof. Štěpána Ševyrova, Slovana výborného. Nemohl nalézti místa vhodnějšího. Dům Ševyrovův byl střediskem celého národního upřímného úsilí o zdokonalení ruské literatury. Zde byli denními hosty Chomjakov, Pavlov, Sněgirev, Kirjejevskij a Boďanskij; zde měl Havlíček: k ruce bohatou knihovnu všech literatur evropských, kdežto Pogodin zásoboval jej knihami historickými, Boďanskij slovanskými. Styk »s muži opravdového ruského vzdělání, znajícími ruský národ i jiné národy slovanské«, byl ovšem Havlíččkovi, jako vůbec pobyt na Rusi, velmi ku prospěchu; mělť příležitost poznati ruský život v městech i po venkově, ve třídách vyšších i nižších. Opouštěje r. 1844 Rus, odnášel si z těchto studií v srdci hlubokou nenávist proti světskému a církevnímu despotismu, proti karabáčnické byrokracii, té »německé Petrově násadě«; za to však vřelou láskou lnul k dobrému, zdravému a nadanému lidu ruskému, jemuž věštil skvělou budoucnost, až jen někdy ožije pod sluncem svobody. Vraceje se z Ruska, zajel si Havlíček: do Vratislavě za F. Lad. Čelakovským, jehož byl si jako básníka zamiloval již od mladosti, a 28. čce dostihl svého rodiště. Zde zemřel mu zatím otec a dlouho trvalo, než se jemnocitný syn vybral z hoře svého. Pak s plnou silou jarého ducha napsal své výtečné Obrazy z Rus, jedinou národopisnou studii, již posud o Rusku máme, řadu to zcela původních, kritickým duchem a pevnou rukou kreslených obrazů, v jejichž slovesné formě obrážela se samorostlost ryze slovanského myslitele, jako v úsudcích odvaha vlastence odhodlaného pověděti čirou pravdu. Přestěhovav se v dubnu 1845 trvale do Prahy, jal se tu Havlíček: uveřejňovati překlady vybraných plodů literatury ruské, své původní epigrammy i břitké literární kritiky (v »České Včele«), kterými zahájil v našem písemnictví novou dobu. Největší sensaci a v kruzích starších literátů pravé pohoršení vzbudila jeho kritika Tylova románu »Poslední Čech«, kterouž při všem ocenění zásluh Tylových Havlíček: rozhodně zkáral citově se rozplývající, ale nečinné vlastenectví v literatuře. Těmto reformatorským snahám Havlíččkovým porozuměl Fr. Palacký, jenž, poznav osobně také jeho ryzí charakter i pevnost vlasteneckou, odporučil jej okolo Nového roku 1846 knihtiskaři pražskému Karlu Medauovi za redaktora »Pražských Novi◁ a belletr. jich přílohy »České Včely«. U vědomí své nezkušenosti politické a v předtuše obtíží, jaké bude míti jako redaktor politických novin, Havlíček: chvíli váhal; avšak konečně se rozhodl a brzy bylo již znamenati, jak obratný žurnalista vyrůstá národu našemu. Téměř od čísla k číslu jevilo se, jak neunavně se namáhá, aby i v poutech nevolnosti předbřeznové lidu našemu vštěpoval zdravé názory i pravdy, jak hledí mu vysvětlovati základní pojmy života politického. Jmenovitě hrdinské zápasy nečetných Irčanů proti anglickému despotismu byly mu při tom oblíbeným thematem a jeho přičiněním O'Conellovo památné heslo Repeal (Rozvod od centralisace angl.) ujalo se mezi tehdejší mládeží českou jako slovo naděje a útěchy. Nemoha dotírati na panující systém přímo, Havlíček: podrýval jej pod čarou buzením politických myšlének a odporu proti zastaralým předsudkům. To byla však jen jedna stránka jeho umění. Druhá záležela v tom, že v těchto polovládních novinách dovedl stále míti na zřeteli náš národní a literární rozvoj a zapřísti rozhovor o nejvážnějších té doby pro nás otázkách, jako byly náš poměr ku Slovákům, k Polákům a Rusům, Kollárova idea všeslovanská atd. V těchto rozepřích o národní a politickou naši budoucnos Havlíček: vždy hleděl tužiti sebevědomí, hrdost a troufalost národa našeho, tak jako horlivě agitoval pro české firmy mezi obchodnictvem pražským, bičuje českou nesmělost a dodávaje mysli lidem dobré vůle slovem jadrným, jasným a vroucím. Ovšem byl tehda censorem Pavel J. Šafařík a absolutism Metternichův již valně sestárnul. Nicméně bylo Havlíččkovi zakoušeti neustálých stíhání, důtek a protivenství se strany policie tiskové. Zejména pro neohrožené domahání se české průmyslové školy v Praze, pro niž zahájil první národní sbírku, začalo se nad hlavou Havlíččka, který se byl zatím 7. bř. 1848 oženil s ušlechtilou Julií Sýkorovou, stahovati mračno: pro článek, v němž chválil liberálního tehdy papeže Pia IX. a poukazoval na národní snažení Italů, měl býti z redakce »Praž. Novi◁ odstraněn. Než v tom nadešel v Rakousku netušený dějinný obrat: duch svobody rozlámal ledy staletého absolutismu a národům rak. rozbřesklo jitro svobody tisku, slova i činu. Dne 15. bř. 1848 padl Metternich i Sedlnický, padla censura a národům slíbena konstituce. Vše bylo zápalem opojeno i Havlíček: »Aj, ty starý český lve!« zaplesal dne 17. bř. v novinách svých, »povzneseš hrdě hřívu svou a ty naše vonná lípo slovanská, rozložíš svobodně ramena kmenů svých po veškerých vlastech.« Ale tou chvílí jasná a pevná mysl jeho již také dovedla se opanovati; ihned byl si vědom, že sobě musíme upevniti svobodu obdrženou zárukami zákonův a pořádkem. Ano v tehdejší revoluční chvíli snad sám jediný Havlíček: z tehdejších našincův poukazoval k tomu, jak velice bychom měli dbáti o uhájení kontinuity veřejného práva našeho v této době převratu. Hned v jedné z prvních schůzí »Sv.-Václavského výborų upozornil na to, že »není radno věřiti v pevnost svobody, která se udílí národům toliko z okamžité tísně, a že bylo by moudré, abychom mladou svobodu postavili na staré základy svého odvěkého práva státního a vymohli na Vídni přiznání, že nám neučinila žádné milosti, nýbrž vrací nám jen staré naše dědictví«. Ale v tom obecném revolučním vzrušení zanikla výstraha Havlíččkova nepochopena. Havlíček: sám pak byl touže dobou svrchovaně zaměstnán velkým podnikem žurnalistickým. Vzdav se redakce »Praž. Novi◁, které nyní měly se státi vysloveně vládními, založil samostatný svůj list i nazval jej »Národní Noviny«. Šlechetný vlastenec, Havlíččkův přítel, hr. Vojtěch Deym, slíbil mu obětavě hraditi všelikou škodu, kdyby se podnik nezdařil. Toho však nebylo třeba. Jakmile 1. dub. 1848 vyšlo první číslo, zamluvily se »Národní Nov.« lidu našemu rázem jako evangelium. Hned v čele 1. čísla Havlíček: ve formě stručných hesel vyslovil program svůj: »Skutečná rovnost národností. Spojení zemí koruny naší. Zrušení práv feudálních. Rovnost všech stavů před zákonem. Soudy přísežných (poroty). Odpovědné ministerstvo pro korunu naši. Všeobecný sněm celého národa. Národní gardy všude. Úplná reforma škol a úřadů.« Hesla tato rozvedl Havlíček: 7. čna 1848 v obšírnější Zásady, jimž zůstal věren do posledního dechu. Demokratism byl mu takřka vrozen; aristokracii stejně nenáviděl jako hierarchii a byrokracii. Ideálem jeho byla samostatná říše Česká, hostící statečný a vzdělaný český národ, který si zachoval svůj jazyk, svůj ráz, svého ducha slovanského. Proto za dob největšího roznícení duchů pro svobodu (od jara r. 1848 do jara r. 1849) důtklivě akcentuoval, že »politická svoboda bez národní nemá ceny a u kterého národa panuje cizí jazyk v úřadech, ve školách a v životě, tam že není pravé svobody ani demokracie, nýbrž tam že jest aristokracie a to nejhorší: aristokracie jazykæ. Ta zdravá mocná hrdost národní mocně vyšlehla zvláště tehdy, kdy Němci usilovali o zabrání Čech do Všeněmecka a kdy místodržitel hr. Lev Thun k rozkazu vlády vídeňské rozepsal v království Českém volby poslanců do parlamentu frankfurtského. Pérem i živým slovem, energickou agitací a proslulou písní svou Šuselka nám píše dokázal toho Havlíček:, že volby do Frankfurtu nikde se neprovedly. Za to ovšem se zápalem podporoval myšlénku Slovanského sjezdu v Praze, na němž by všickni rakouští Slované usjednotili se o pospolité obraně i postupu. Vida, že zdar sjezdu závisí na tom, dostaví-li se k němu též Poláci, chvátal uprostřed nejnamáhavějších prací v květnu r. 1848 do Haliče. Poláci připověděli skutečně dříve, než je mohla vláda uherská proti sjezdu Slovanskému popuditi. Stejný úspěch měla cesta Havlíččkova do Chorvatska. Vrátiv se koncem května r. 1848, zastal Havlíček: Prahu u velikém rozčilení. Generál Windischgrätz byl náhle jmenován vrchním velitelem posádky pražské a s netajenou záští čelil a hrozil svobodomyslnému hnutí. Vskutku také došlo 12. čna 1848 ku krvavé srážce lidu pražského s vojskem, která vzrostla v neblahý pětidenní boj po ulicích pražských a měla za následek tuhé sevření Prahy stavem obležení. Havlíček:, přebývající tehda s rodinou i redakcí svou v Královských lázních, byl na životě i jmění ohrožen střelbou děl i požárem mlýnů Staroměstských; vyváznuv šťastně, hned po stišení bouře pokračoval dále u vydávání »Národních Novi◁ a s veškerou rozhodností obhajoval národ český proti nařknutí, jako bychom my Čechové byli strojili jakés zrádné spiknutí proti říši a Němcům zdejším. Ač byl tehda tisk pražský postaven pod výminečné právo soudu vojenského, Havlíček: již dne 24. čce neohroženě konstatoval, že »pravdivým původem a příčinou celé té pražské věci jest osoba kn. Windischgrätze«, následujícího pak dne opřel se ještě rázněji místodržiteli hr. Lvu Thunovi, tvrdícímu v úřední proklamaci, že prý také v Čechách mocné vzbouření se zamýšlelo. »Celé to strašlivé spiknutí,« odpovídal, »co bublina se rozplyne, za kterou nic jiného viděti nebude, než vypálené mlýny a předhůzky svědomí.« Současně naléhal Havlíček: napořád důtklivěji na otálejícího hr. Thuna, aby neprodléval se svoláním sněmu, a když byl na Čáslavsku zvolen poslancem, ač neměl dosud zákonitého věku 30 let, přijal volbu, řka, že obrátí se na sněm se žádostí, aby byl jako řádný deputovaný připuštěn. Než potom byl pro své rázné vystupování publicistické v noci na 8. čce vojskem zatčen a do vězení na hrad pražský vsazen; avšak téhož dne byl v pěti venkovských okresích (humpoleckém, řičanském, novobenáteckém, náchodském a jindřichohradeckém) okázale zvolen za poslance pro sněm říšský. Po pěti dnech propuštěn Havlíček: z vězení na říšský sněm. Avšak Vídeň nebyla domovem pro ducha jeho. Kdežto v Národním výboru osvědčil se býti výborným debattérem, ve vídeňském sněmu říšském, jsa od jakživa nepřítelem dlouhých a jalových řečí a dbaje vždy toliko o zdatný skutek, byl Havlíček: jako na trní; promluvil pouze jednu delší řeč (11. září 1848) za rovné právo všech jazyků národních, žádaje, aby nejen každý poslanec směl volně užívati jazyka svého, ale aby všeliké návrhy, předlohy vlády, jakož i všeliké zprávy kommissí, protesty a protokoly sněmovní byly úředně ztlumočeny do všech jazyků. Ani ve Vídni nepřestal býti Havlíček: žurnalistou tělem duší. Psal denně do svých novin, jejichž redakci svěřil zatím V. Nebeskému, obšírné kritické referáty o jednání sněmu říšského a mimo to úvodní články, v nichž hájil a vysvětloval lidu našemu celý tehdejší směr politický našich poslancův, vyměřený Palackým a Riegrem a sledovaný celou tehdejší t. zv. »slovanskou pravicí«. Politika ta spočívala na předpokládání, že rádcové dynastie vůči revolučním snahám Maďarův i Němcův ve Slovanech věrných Rakousku poznají přirozené své pomocníky a přičiní se proto o zřízení Rakouska federačního a demokratického, v němž by všickni národové těšili se stejné národní svobodě. Pro tuto politiku důvěry znal Havlíček: tolik a tak jasných důvodů uváděti, že čtoucí vrstevníci nemohli o její zdravé rozumnosti a správnosti pochybovati. Důvěřuje slibům ministerstva Doblhoffova, vystupoval Havlíček: káravě, ba někdy i ostře, proti živlům netrpělivějším a popudlivějším v národě našem, kteří neměli té víry a hnali poslance naše do opposice, sympathisujíce s Maďary i s revoltující Vídní. A když poslancům, prchnuvším před rozzuřenými davy vídeňskými dne 6. říj. 1848, studentstvo a ráznější našinci shromáždění ve »Slovanské Lípě« brali jejich odchod z parlamentu vídeňského za zlé, pokládajíce jej za nestatečnost, kterou prý prospěli jen reakci, bránil Havlíček: poselstvo naše dovozuje, že revoluce vídeňská neměla za cíl svobodu, nýbrž podmanění naše pode jho Velkoněmectva a že naši věc čekala ve znásilněném parlamentě nezbytná porážka. Méně dařila se mu však již obrana vlády, o níž ve své poctivosti nechtěl se domnívati, že by klamala lichými slovy a ukládala o ústavnost. Vyneslo mu to nařknutí, že prý se zaprodal vládě. Když však vláda rozehnala kroměřížský sněm říšský (7. bř. 1849) a oktrojovala ústavu, jaké si nikdo nepřál, Havlíček: rázem přešel do nejrozhodnější opposice a zkritisoval oktrojovanou ústavu tak ostře, že ho vláda pohnala před porotu. Bylo to (13. dubna 1849) první souzení českého redaktora porotou. Havlíček: dostavil se bez obhájce a hájil se řečí mistrnou, po níž porotou uznán jednohlasně nevinným; lid zahrnoval jej důkazy své lásky. Avšak i za opposice nejprudší proti systému vládnímu Havlíček: zůstal rozvážným a mírnil, seč byl, ve »Slovanské Lípě«, jejímž byl místopředsedou, rostoucí nespokojenost, zrážeje živly radikální od každého unáhlení revolučního, poněvadž se obával, že síly národa českého na revoluci nestačí a každý pokus spiknutí a odporu násilného jen by skytl vítanou záminku k odemstě na národě. Jak důvodnou byla obava, ukázal den 10. května 1849, kdy vláda, přišedši na stopu Bakuninova spiknutí v Čechách, ihned uvalila na Prahu znovu stav obležení a nařídila rozsáhlé zatýkání a stíhání po všem venkově. Zkoušela nejprve od Havlíččka »Nár. Noviny« koupiti, ale když nepochodila, spustila naň hrůzu a 9. čna byly »Nár. Noviny« rozkazem kommandanta hr. Khevenhüllera zastaveny. Havlíček: vymohl si u ministerstva další vydávání jich za slib, že se bude mírniti; ale za nedlouho vojenský soud opět jej počal stíhati pro nemírné pobuřování myslí, Havlíček: nevycházel z výslechů a z vazby u profósa, až konečně následkem obranné polemiky s vládními novinami (o článek Palackého: »O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakouskų) vláda dne 18. ledna 1850 zapověděla »Nár. Nov.« nadobro a s nimi i jejich satiricko-humoristickou přílohu »Šote▽, v níž Havlíček: ukládal své hojné kaustické epigrammy, nastřádané od časů seminářských a moskevských, jakož i své prostonárodní popěvky politické, jež v tehdejší pohnuté době nad jiné mocně působily a podnes v ústech lidu se ozývají. V zájmu národa a strany snažil se Havlíček:, nepořídiv ve Vídni se stížností, založiti nové »Národní Noviny« v Brně nebo ve Vídni, ale nikde se mu nedařilo. Poněvadž po venkově našem byly jen malé knihtiskárny, nezbývalo, než obmeziti se na list menší, dvakráte v témdni vydávaný, pro nějž konečně Havlíček: nalezl v Kutné Hoře vlasteneckého knihtiskaře Fr. Procházku. Typy a sazeče musil si však Havlíček: opatřiti sám. Tak vznikl »Slova◁, jejž psal Havlíček: téměř zcela sám, maje pouze jediného stálého spolupracovníka, Kodyma. Hned první číslo bylo zabaveno a za krátko zakázána »Slovanų Praha, Hradec Král., Josefov a Terezín. Havlíček: však, ač sám jediný, stál jako neoblomný bojovník za ústavní svobodu a dobré právo národa. Vyhojen trpkou zkušeností ze své důvěry ve vídeňské kruhy vládní, Havlíček: ve »Slovanų plně ulevil roztrpčené duši zklamaného národa; bičoval nemilosrdným sarkasmem hru Vídně s námi a bránil smělou odvahou věc svobody, pokroku a osvěty národa svého proti rozmáhající se reakci světské i duchovní až do chvíle poslední. Jakoby tušil, že pěje svou píseň labutí, se zdvojenou pílí vštěpoval tu Havlíček: národu pravdy pro život nejdůležitější; dopověděl celé své přesvědčení a všechny své základní názory politické i filosofické s důrazem a ostrostí větší než před tím. Z dějin českých i všech národů vážil poučení, že politická a národní vážnost naše nebude nám nikdy dle spravedlnosti přiměřena, nýbrž dle naší moci: »Historie celého světa učí nás, že vlády od jakživa více práv národa šetřily z bázně než z lásky. Moje přičinění směřuje tedy k tomu, abych pomáhal národu k té vážnosti u vlády, která působí bázeň. Báti se nebude ale vláda jiného národa než dospělého v politickém smýšlení a proto musí býti naše první péče, k takové politické zralosti všechny třídy národa poznenáhla přivésti.« Dalším základním pravidlem našeho snažení má býti pevné držení se zásad svobodomyslných. »Jsme přesvědčeni, že jinak ničeho platného a trvanlivého docíliti nám nelze a že ztraceni jsme, jakmile bychom korouhev svobody opustili.« Také své názory o myšlénce slovanské nyní vyjádřil do úplné plastičnosti. Charakterisuje ruskou vládu i lid, s nadšením mluví o jeho budoucnosti a síle a stanoví svůj názor o našem poměru k Rusku: »Jsem nepřítel vší despotie a budu až do poslední krůpěje potu hájiti konstituci; ale kdybych se despotie nikterak již uvarovati nemohl, jest mi ruská nejmilejší.« »Chtějíce zůstati Slovany, nechceme býti Rusy; ale přece raději budeme Rusy, než bychom se dali nutit k němectví.« Za hlavní základ celé slovanské politiky a za jedinou cestu k vítězství pokládal Havlíček: takou upřímnou a svědomitou vzájemnost mezi kmeny slovanskými, »abychom jedni druhých neopouštěli, ani tenkrát, kdyby skutečně z nějakého jiného spojení vykvétal okamžitý prospěch pro jednoho nebo pro druhého z nás.« Účelem slovanské té politiky Havlíččkovy pak jest »přivésti všecky západní a jižní kmeny slovanské do spojení a skrze toto spojení pojistiti každému z nich svobodu a rozkvět života národního... Až posud držel nás pohromadě více instinkt, cit společného nebezpečí, společné náklonnosti; zapotřebí jest ale, abychom nyní již s úplným vědomím dále pracovali jakožto dobře organisované strany. Svazek vzájemné podpory a ochrany mezi Poláky, Čechoslovany, Jihoslovany a Rusíny jest jediný pravý základ svobody slabších středoevropských národů: jest to amfiktyonský spolek k uhájení práv proti mocným škůdcům a násilníkům. Nedosti však na tom, abychom jen my slovanští kmenové mezi sebou ve stálém spojení byli: jest zapotřebí, abychom též i s neslovanskými národy, s kterými máme společný osud a společné snažení, srozuměti se hleděli. Především sem náleží Rumunové, pak i Vlachové a z části také i sami Maďaři... Emancipace od němectví musí býti v každém ohledu naše heslo; a proto budiž studium jazyků a literatur románských, zvláště pak anglické a francouzské, hlavní péče našich nadanějších a vzdělanějších mladíků.« V nastalém politickém šeru počala v Čechách a zvláště po Moravě pozvedati hlavy strana hierarchická, pomáhajíc slovem i tiskem dusiti ruch svobodomyslný a osvětný. Proti této propagandě vyvstal nyní Havlíček: obrněnými Epištolami kutnohorskými, v nichž s nevystižnou dovedností svým vtipným prostonárodním slohem bičoval farizejství, jež zneužívá citů zbožných a náboženství ku zištným účelům světským. Nábožensko-politické tyto úvahy a filippiky Havlíččkovy způsobily mocné pobouření v kruzích hierarchických; za to došly neobyčejné obliby v lidu našem. Vláda vídeňská, vidouc tento nesmírný vliv na mysl národa českého, nejprve proti Havlíččkovi začala vydávati vládní »Vídeňský Denní▽. Následoval i pokus o zakoupení neohroženého publicisty; na to »Slova◁ zakázán v Uhrách, v Haliči, ve Vídni a všude, kdekoliv panoval tehda stav výminečný, co chvíli zabavován a Havlíček: vyšetřován pro tiskové přečiny a zločiny. Konečně oktrojovala si vláda nařízením ze dne 6. čce 1851 moc a právo udíleti novinám »výstrahy«, aby po třetí výstraze nepohodlný časopis mohla prostě na vždy potlačiti. Již 20. čce obdržel »Slova◁ od pražského místodržitele bar. Mecseryho výstrahu první a za krátko (9. srp. 1851) i druhou. Tím byl ovšem osud »Slovanæ zpečetěn. Ve článku nadepsaném Konec dne 14. srp. 1851 napsal Havlíček:: »Té radosti nikomu jinému dopřáti nehodláme, aby »Slovanæ zapověděti mohl: pročež sobě sami nyní zapovídáme »Slovanæ a toto číslo budiž poslední jeho číslo. Dvakrát již zapověděli »Národní Noviny«, po třetí ať aspoň se jim toho nedostane...« Ukončiv takto svou dráhu publicistickou, Havlíček: přesídlil s rodinou svou do Něm. Brodu, kteréžto město zamiloval si takřka jako své rodiště, maje v úmyslu koupiti si nějakou malou usedlost rolnickou a oddati se oekonomii, pro niž od jakživa měl zálibu; časem chtěl vydávati i hospodářské noviny. Avšak i po zániku listu vznesena na Havlíččka obžaloba pro dva články: Správa záležitostí obecních a Proč jsem občanem? Dne 12. list. 1851 došlo za nesmírného rozechvění myslí k sensačnímu přelíčení. Havlíček:, dostaviv se s obhájcem svým drem Jos. Fričem, hájil se opět s touže veselou neohrožeností, jako někdy před porotou pražskou, a porota kutnohorská uznala ho opět jednomyslně nevinným ! Radost lidu českého byla rovně veliká jako hněv vlády, která brzy na to poroty v Rakousku vůbec zrušila. Přátelé Havlíččkovi radili mu nyní k útěku z Rakouska. Leč on, maje za to, že nyní jako soukromník ustoupivši vládě úplně z cesty nebude jí více nepohodlným, odmítal rady i ochotu pomocnou a žil klidně rodině své a svým studiím. Avšak tu nenadále v noci na 16. pros. 1851 vyburcován Havlíček: policejním kommissařem pražským Dederou a četníky v bytu svém ze spánku a zavezen k rozkazu ministra Bacha do vyhnanství do Tyrol. Po 6denní klopotné a místy nebezpečné cestě, kterou Havlíček: s takým tklivým humorem vypsal v proslulých svých Tyrolských elegiích, deternován v tyrolském městečku Brixenu. Proč stalo se tak, nebylo nikdy se strany vlády Bachovy vysvětleno, tak jako zůstala nevysvětlena ona krutá bedlivost, s jakou byl Havlíček: ještě u vyhnanství policejně hlídán. Vykázán mu za obydlí pošmurný klášternický pokoj, zapověděna mu návštěva hostincův, kde se scházeli lidé vzdělanější, obmezeny mu volné procházky a odloučen takto ode vší společnosti lidské, překvapovován co chvíli policejními přehlídkami, které, vnikajíce do jeho duševní dílny, odnášely z ní, cokoliv se jim uzdálo býti podezřelým. Přímo stoicky snášel Havlíček: utrpení nezaviněné doufaje, že jej za nedlouho propustí, ne-li do vlasti, tož snad do ciziny. Chtěl a žádal, aby mu dovolili vystěhovati se do Srbska. Když však minula zima a s ní naděje na brzké vyproštění, povolal si Havlíček: svou choť i dcerušku Zdeňku k sobě do vyhnanství (21. kv. 1852). Dovoleno mu, že mohl si najati vlídnější byt, avšak nevykázáno mu na živobytí než 400 zl. stř. ročně. Maje jmění poskrovnu, byl uvržen Havlíček: v novou starost o budoucí existenci své rodiny; ale energie, ba i veselost podivuhodného ducha jeho vždy ještě byla neoblomna. Pracoval pilně; napsal tehda zpomenuté již skvostné »Tyrolské elegie «, humoristickou balladu Král Lávra, přepracoval dávno započaté komické epos Vladimírův křest, tuto bujně smělou a geniálně provedenou satiru na despotii světskou i církevní, sbíral materiál k obšírné historii Ruska, z níž doufal »vyvésti spis za nynějších časů tuze ponaučný«, a vedle toho osvěžoval se neustále studiemi nejrozmanitějšími, utrhuje si jako za let studentských od úst, aby si kupoval knihy, jichž mu z domova téměř nikdo nepůjčoval. Otvírání listů zastrašovalo přátele jeho tak, že přestávali mu dopisovati, čímž připraven Havlíček: o poslední zdroj útěchy; zatoužil nyní dvojnásob po nešťastné vlasti své a vyjadřoval tuto rostoucí bolnou touhu svou v listech přátelům neskonale dojemných, z nichž bylo patrno, kterak nezměrná ta muka již počala povážlivě mysl jeho skličovati. Stýská si, že k nějaké učené práci scházejí mu všecky pomůcky, k belletristické chuť a dobrá mysl, stěžuje si do častých prohlídek policejních, slovem, že ten čas v Brixenu strávený může si směle odečísti od svého živobytí. Přes to však zůstává stále týmž skalopevným charakterem, kterým býval: »Do Čech ovšem není naděje přijít. Ale proto všecko: Sum qui sum !« Věrný jakýs přítel chtěl mu tehda býti obětovně nápomocen k útěku do Švýcarska. Havlíček: odmítl, řka: »Rozhodnu-li se, provedu to jen sám...« a nesl zmužile osud až do září r. 1854. Tu ochuravěla choť jeho Julie tuberkulosou a k radě lékařově odejela s dcerou Zdeňkou 29. září 1854 do Čech. Havlíček: rozloučil se s nimi – naposled a nyní teprve stal se mu pobyt ve vyhnanství nesnesitelným. Nestýkal se mnohdy po celé týdny s nikým a nedopisoval si než s chotí a příbuznými. »Brzy bych si odvykl docela mluvit...,« píše 8. pros. 1854 dru Pinkasovi; »přeju si stokrát za den, kdybych tak aspoň na chvíli mohl zas jednou v Praze si pohovořit; však my se přece ještě jednou shledáme, nepochybně zas tak, jako jsme se opustili, jen arci o několik let – moudřejší, což zvlášť na mně i zevnitř viděti bude, neb mi zde už hodně zešedivěly vlasy.« Končí památnými slovy: »Musíme být liberální co možno nejvíce a rusomané také co možno nejvíc, neb mám-li pro něco trpět, byl bych osel, abych trpěl nadarmo... To mne ale těší, že jsem posud nikdy nelitoval svého předešlého chování, ani toho, že jsem byl r. 1848 málo radikální, ani toho, že jsem byl r. 1850 až 1851 nejradikálnější v celém Rakousku (totiž mezi žurnalisty), co arci není tuze mnoho. Já ještě pořád pevně věřím, že se za nynějších časů s pravdou přijde nejdál.« Mezitím švakr jeho Jaroš s veškerým úsilím domáhal se při vládě zrušení deportace Havlíččkovy, neboť život choti jeho byl již co nejvážněji ohrožen. Po dlouhých obtížích ministr policie slíbil brzké propuštění Havlíččkovo, ale než k tomu došlo, zemřela Julie z rána 16. dubna 1855. Čtrnáct dní na to, 27. dubna 1855, stihlo Havlíččka, jemuž přátelé úmrtí choti jeho dosud zatajili, sdělení úřední, že ho propouštějí do Čech, ale že nesmí nikde jinde přebývati než v Něm. Brodě. Bratr a švakr jeho jeli mu vstříc na hranice české. Zvěděv o smrti ženy své, Havlíček: zachvěl se pod ranou tou do hlubin duše a odtud bylo po veselé mysli jeho veta na vždy. Vymohl si na několik dnů právo k návštěvě svého švakra v Praze, jenž u sebe choval osiřelé jeho dítě; avšak přátelé pražští, pokud mu zůstali věrni a nebáli se s ním obcovati, zhrozili se nad tělesnou i duševní proměnou jeho. Z hovorného, duchaplného společníka stal se málomluvný, zasmušilý, v sebe uzavřený samotář, přes jehož rty jen jako záblesk přelétl chvílemi trpký, bolestný úsměv. Léto, které trávil v Brodě, zdálo se naň blaze působiti. Vypadal sice na svůj věk záhy sestárlý, ale držení těla bylo statné. Však již v únoru r. 1856 stýskal si na tělesnou i duševní únavu, tělo jeho hubenělo, hlas se kalil a temnil; za nedlouho počal ho týrati kašel a při něm objevila se krev. Požádal tedy znovu o dovolení k návratu do Prahy, kde dne 28. kv. 1856 lékaři Jos. Podlipský a Hamerník rozpoznali pokročilou již tuberkulosu v plicích a v hrdle, načež vymoženo z Vídně povolení, že smí se Havlíček: vydati do lázní Šternberských, kamž se dne 22. čna odebral. Po měsíci již zastal ho zde dr. Podlipský ve stavu blouznění. Tuberkule zasáhly mozek a Havlíček:, poživ najednou 8 prášků morfiových, ukrátil si bezděčně trápení své. Převezen v bezvědomí do Prahy v byt švakra svého, ležel pět dní v agonii, nepoznav již ani své Zdeňky. Poslední slovo jeho bylo »Julie«. Dne 29. čce 1856 odpoledne jakoby oživoval; dával znamení, že chce psát, ale jen ruka se pohybovala. Zemřel o 5. hodině odpolední oplakáván národem, jenž ztratil v něm jednoho z největších synů svých. – Spisy Havlíččkovy vydány r. 1870 »Svatoborem« (redakcí V.Zeleného), pak nakladatelem K. Šolcem v Hoře Kutné (1890 redakcí K. Tůmy a Zeleného). Jednotlivé vyšly již v několikátém vydání po různu v Praze. Životopisy Havlíččkovy psali: v »Čase« r. 1860 dr. A. Krása, Em. Tonner (ku slavnosti borovské), E. Sojka v »Našich mužích« (1864) a K. Tůma (Kutná Hora, 1885), Paměti o Havlíččkovi M. Veselský r. 1886. KT.

Související hesla