Hebrejská literatura

, zahrnuje texty psané ve staré, středověké i v novověké hebrejštině. Hlavní literární památku tvoří texty hebrejské bible (Starý zákon), na niž navazují knihy apokryfní a pseudoepigrafické. Bohatá je literatura nábožensko-právní, často psaná aramejsky nebo směsí hebrejštiny a aramejštiny, zejm. mišna. Na ni navazují texty talmudu babylónského a jeruzalémského, psané též aramejsky. Ve středověku talmudské texty členěny, nejznámější kodexy Maimonidův (Mišne tora, 12. stol.) a Šulchan aruch (Prostřený stůl, 15. – 16. stol.) Josefa Kara. Hebrejská poezie středověku se rozvíjela hlavně ve Španělsku pod vlivem arabské poezie; nejznámější Jehuda ha-Levi, Jehuda al-Harízí, Abraham ibn Ezra. Dochovala se i literatura filozofická (Maimonides, Ibn Gabirol, Jehuda ha-Levi), zahrnující také překlady z arabštiny a texty kabalisticko-mystické literatury (Kniha stvoření, Zohar). Rozkvětu dosáhla literatura vědecká v oblastech lékařství, lingvistiky, historie, matematiky, astronomie, geografie. V Čechách jsou známí Rabbi Löw a David Gans, J. Delmedigo. Novodobá hebrejská literatura se rozvíjí od 19. stol.; navázala na literaturu starověkou i středověkou. Zaměřena mj. na sociální problémy a duchovní svět židovské menšiny. V Praze vznikala židovská literatura autorů píšících německy (F. Kafka, M. Brod).

Ottův slovník naučný: Hebrejská literatura

Hebrejská literatura. Jako nejstarší památky hebrejská literaturaké lebrejská literatury označila kritika některé písně, bajky a pod., vložené do textů biblických z dob pozdějších. Jsou to v pořadí časovém: t. zv. píseň Debóřina (Soudci 5) ok. r. 1250 př. Kr. z doby výboje Palestiny, jehož jednotlivé události přímo ku zpěvu vybízely; bajka Jótámova (t. 9, 7 n.) o tom, kterak stromy volily si krále, ok. r. 1120 př. Kr.; elegie Dávidovy na Saula a Jonátána (2 Sam. 1, 17 a n.) ok. r. 1000 př. Kr. a o málo pozdější na Abnéra (2 Sam. 3, 33); parabola Nátánova (2 Sam. 12, 1 – 4) o boháči, který odňal a zabil jediné jehně chuďasovi, by pohostil svého hosta, z téže skorem doby; Šalomounovo zasvěcení chrámu (1 Kr. 8, 12 n.) a požehnání Jakúbovo (Gen. 49, 1 – 27) ok. r. 970. Z téže doby uvádějí se jako sbírky písní Kniha bojů Jahvových (séfer milhámót Jahve), o níž mluví 4 M. 21, 14 a jiná Kniha poctivců (reků, séfer hajjášár, o níž se mluví u Jos. 10, 12 n. a v 2 Sam. 1, 18); konečně náležejí sem i prorocké výpovědi Bileamovy (4 M. 23 a n.). K nejstaršímu materiálu náležejí rozhodně i seznamy rodů a rodin s různými poznámkami historickými, jakož i zkazky pojící se k posvátným místům. I ty udržovány však z počátku jen ústní tradicí, kdežto písemný záznam jest daleko pozdější. Pokud vlastní literatury dějepisné se týče, považují se za nejstarší její zbytky efraimitské hrdinské příběhy v knize Soudců, Jerusalemské děje Dávidovy (2 Sam. 5 – 7, 9 – 20), vypravování o Dávidovi (1 Sam. 16, 14 a n. – 1 Kr. 2), konečně děje Saulovy (1 Sam. 9 nn.), vesměs z konce X. a poč. IX. stol. př. Kr. (916 – 888). R. 877 připisuje se kniha úmluvy (séfer habberít) 2 M. 21 – 23, kdežto pol. stol. IX. t. zv. Jahvista Pentateuchu a knihy Jóšua a 1 Sam. 4 – 6. Následuje efraimitské požehnání Mojžíšovo 5 M. 33 ok. r. 800 př. Kr., o něco pozdější efraimitské vypravování o proroku Eliášovi 1 Kr. 17 n., 21, efraimitská vypravování 1 Kr. 20, 22, 2 Kr. 6 – 10, snad i 3, efraimitské vypravování o proroku Elisovi 2 Kr. 2, 4 – 6, 8, 13, konečně efraimitská vypravování o Samuelovi a Saulovi 1 Sam. 8 nn. Téže době ok. r. 775 náleží t. zv. Elohista v Pentateuchu a Jóšuovi. Kdežto snad kol. r. 740 splynula vypravování o recích, jakož i dějiny t. zv. malých Soudců v předdeuteronomickou knihu Soudců, splývá asi 100 let později Jahvista a Elohista v Pentateuchu a Jóšuovi v jediný celek. O něco později vzniká i deuteronomium v původní podobě, kdežto r. 602 náleží první redakce knih Královských. R. 561 náleží nynější podoba Deuteronomia (5 kn. M.), jež snad současně splývá v jedno se sbírkou Jahvista-Elohista, deuteronomickou redakcí Soudců a knih Samuelových a Královských v jediný celek historický. Sem náleží i jádro zákonů o posvěcení (3 M. 17 – 26). Kol r. 500 povstává v Babylónii t. zv. kněžský kodex, který ještě v 1. pol. V. stol. splývá částečně se zákonem o posvěcení. Teprve ok. r. 400 ukončuje se Pentateuch splynutím Jahvisty-Elohisty, Deuteronomia a kněžského kodexu v jedno. Době ok. r. 300 náleží Chronika (Ezra, jehož aramejská čásť 4 – 6 náleží pol. V. stol., – Nehemja, vlastní paměť Nehemjova ok. r. 400, Chronika). R. 164 (165) náleží Daniel, ok. r. 150 5 knih Jasona z Kyreny o bojích Makkabejských, jejichž výtahem v I. stol. po Kr. jest 2. kniha Makkabejských, kdežto kniha 1. datuje asi z r. 90 př. Kr. Okolo r. 150 př. Kr. vzniká Esther, v posl. čtvrti 2. stol. př. Kr. kniha Júdit. Nejstarší částí Proroků jeví se Jesaias 15 a n. (ostatek od 743 – 701, od 40 a n., něco i z prvých částí, v pol. VI. stol., 24 – 27 snad z 2. pol. IV. st.) a současný Amos (z pol. VIII. stol.) a nepatrně mladší Hosea (1 – 3, před r. 743), ok. r. 725 Míchá (1 – 3), kdežto prvé pol. VII. stol. náleží VI, I – VII, 6; v prvé pol. VII. stol. snad Nahum, ve druhé Zefanjá, v poslední čtvrti VII. stol. (628) Jeremiáš (1 – 6, ostatek od 608 – 586), Habakuk, Zefanja (2 – 3, 13, od 3, 14 a n. ok. 538), Hezekiel (593 – 573), dodatek (29, 17 z r. 571), Haggai a Zacharja ok. r. 520, Maleachi ok. r. 485, Obadja, Joel, Jona ok. r. 432. Dodatky k Prorokům z konce IV. stol., kdežto konečná redakce Proroků náleží pol. III. stol. př. Kr. Z hagiografů náleží Žaltář prvé pol. VI. stol., Rút pol. V. stol. právě tak jako nejstarší Žalmy (3 – 41), Přísloví 2 pol. IV. stol. právě tak jako 2. a 3. kniha Žalmů, kdežto čásť náleží konci IV. stol., 4. a 5. kniha a konečná revise pol. II. st. př. Kr.; téže době (2. pol. IV. st.) snad Job a Píseň písní. Ok. r. 180 klade se Moudrost Ježíše Siracha. Srov. Kautzsch, die Heilige Schrift des A. T. (Freiburg i. B., 1894). Pokud obsahu se týče, obsahují historické knihy hebrejské děje od stvoření světa do dobytí Palestiny Isráélem (Pentateuch) a dále postupem času až na dobu Makkabejskou. Materiálem byly vedle tradice starší i záznamy, a sice soukromé pro doby předkrálovské a pozdější, pro pozdější i říšské. Setkávámeť se v době královské i s ustanovenými annalisty (mazkír), jejichž annály byly základem Knihy zpráv o dnech doby královské, o níž se dovídáme (I. Kr. 14, 19 a opět). Naproti těmto annálům vyvíjí se později vlivem proroků skutečná historiografie v té podobě, jak jeví se v bibli, s tendencí náboženskou, z části přímo kultem se obírajíc. Materiál starší vyskytuje se zde z části slovně, z části spracován dle rozličných hledisk, jak odpovídalo to účelu. Patrný je zde rozdíl mezi stanoviskem v době exilu a v době po exilu. Teprve na nejposlednějším stupni, v knihách makkabejských, setkáváme se s historií národně politickou, jsoucí sobě samé účelem a blížící se již historiografii řecké nebo římské. Naproti literatuře historické, jež jest současně repraesentantem literatury prosaické, stojí literatura poetická, zastoupená v celku Proroky a hagiografy. Veškerá tato poesie jest rázu lyrického, ovšem v nejrůznějších odstínech a i v nejrůznějších podobách. Poesie jest podmíněna povzneseným obsahem a vznešenou mluvou, k nimž druží se i vnější parallelismus jednotlivých členů (částí veršů, veršů, z části i celků, strof), a to myšlénkou i formou. Po rýmu a metru není památky i náležejí moderní theorie o vnější stránce poesie hebrejské k pouhým domyslům. I rhythmus můžeme shledávati nejvýš ve příbližně stejné délce veršů. Obsahem jest lyrika hebrejská převahou náboženská i vykazuje právě zde poesie ta v Žalmech (Žaltář) plody krásy nepřekonatelné. Poesie ta udržuje se také i v pozdních dobách na slušné výši. K ní pojí se, zvláště po exilu, lyrika didaktická (Přísloví, Kazatel, v jednotlivých částech Jób), nahrazující i filosofii. Za zbytky světské poesie, jež ovšem záhy v kanon pojaty, možná považovati hlavně Píseň písní. Proroci zachovávají střed mezi plody historickými a básnickými. Pro vědu nebylo půdy v Isráéli. Teprve po exilu setkáváme se s t. zv. sóferím (písmáci) nebo chakámím (mudrci). Předmětem jejich studia bylo stanovení zákona pro budoucí říši. Stávající v Pentateuchu zákony kasuisticky propracovány, a co v Zákoně opomenuto, stanoveno buď analogií nebo na základě práva zvykového. To dálo se ve sborech nejprve v Jerusalemě a po r. 70 po Kr. hlavně v Jabne a Tiberiadě. Tak vznikly Haláchá a Haggádá. K oběma oborům vědy takto zastoupeným (právnictví a theologie) přistupuje jako obor třetí stanovení textu biblického a jeho exegese s počátky kritiky textu biblického. Zakladatelem oboru toho jest Ezrá. Dk.

Související hesla