Hebrejština

, semitský jazyk (viz též klasifikační přehled jazyků). Označením hebrejština se rozumí stará hebrejština, jazyk dochovaný už z 9. (10.) stol. př. n. l.; hlavním pramenem jsou texty Starého zákona (viz též bible). I v nich jsou stopy vzniku hebrejštiny z dialektů (variantní lexémy), ale na rekonstrukci nedostačují. Od 6. stol. př. n. l. byla vytlačována aramejštinou, ve 2. stol. př. n. l. už psána jen v citátech, ve středověku bohoslužebný jazyk a jazyk učenců. Písmo psané zprava doleva a odzadu dopředu zapisovalo jen souhlásky a nemělo mezislovní mezery; vokalizaci a umístění dalších značek (punktaci) známe z tradice vykladačů Písma. Kořeny slov jsou zpravidla třípísmenné, málo složenin, prostá větná struktura. Od pol. 19. stol. se na základě hebrejštiny vyvíjela nová hebrejština (ivrit). Viz též jidiš.

Ottův slovník naučný: Hebrejština

Hebrejský jazyk jest jazyk, jímž napsán jest až na nepatrné části aramejské (u Ezry, Daniele a glossy u Mojžíše a Jeremiáše) Starý zákon. Mimo bibli zachováno něco málo nápisů, a sice r. 1868 ve troskách moábského města Díbánu nalezený nápis krále Méši z pol. IX. stol. př. Kr. (nyní v Louvru), nápis krále Hizkije z konce VIII. stol., nalezený r. 1880 (nápis Siloažský), konečně něco kamenů s nápisy (Levy, Siegel und Gemmen, Vratislav, 1869) a mince s nápisy z doby Makkabejské (Madden, History of Iewish coinage, Londýn, 1864). V bibli samé zove se jazykem kananejskym (sefat Kenaan, na př. Jes. 19, 8; 36, 11, 13) nebo jazykem židovským nebo zkrátka židovštinou (jehúdít, na př. Neh. 13, 14 a opět). Teprve později vyskytuje se název lášón ibrít (jazyk hebrejský) a sice v předmluvě knihy Sirach, dále v Novém zákoně. Nový zákon rozumí však jazykem hebrejským mluvu Palestiny doby Kristovy, převahou aramejskou. V chaldejských parafrasích bible užívá se pro h. j. názvu lišón de kudšá či svatý jazyk. hebrejský jazyk jebrejský jazyk náleží ke středosernitské či kananejské skupině jazyků semitských, jejíž vlastí byl pobřežní pruh Syrie na moři Středozemním. Se zcela nepatrnými různostmi, jak ze zachovaného materiálu jazykového soudíme, mluvili týmže jazykem i Kananejci, Foiničané se svými koloniemi a Moábští, pravděpodobně i Ammonité, Edomci a nomádové jižní Palestiny. Byl tedy hebrejský jazyk jebrejský jazyk od nejstarších dob jazykem Palestiny. Z podoby zeměpisné vyplývají styky hebrejský jazykého jebrejský jazyka s jazyky sousedními, jimiž hebrejský jazyk jebrejský jazyk v jednotlivých zvláštnostech grammatiky i slovníku jeví se bližším aramejským dialektům, kdežto jiné zjevy sbližují jej s dialekty arabskými. Poměr hebrejský jazykého jebrejský jazyka k assyrobabyl. není dostatečně prozkoumán. Ovšem míti jest na paměti, že materiál bible není zdaleka úplným a že by důkladnější jeho znalost, kdyby byl zachován, přivodila leckterou změnu na nynějším stavu. Po době Alexandrově graecisují se Hebraeové přesazení do Alexandrie a jiných měst západu. I vliv aramejštiny, jako hlavní řeči Syrie, vzmáhá se čím dále, tím více. Pozdější knihy biblické (Daniel, Ezrá, Esther, Kazatel i některé Žalmy) vykazují zabarvení aramejštinou, jež nasvědčuje, že pisatelé ve mluvě obyčejné užívali aramejštiny. S příbližnou určitostí možno říci, že vymřel hebrejský jazyk jebrejský jazyk v mluvě za doby Makkabejské naprosto. Za doby Kristovy již neexistuje. Naproti tomu stal se v téže době hebrejský jazyk jebrejský jazyk jazykem školy, jejíž členové jím vyučovali, disputovali a psali. Jazyk této doby vykazuje svou literaturu hlavně v Mišně; i jednotlivé části Talmúdu jsou jím psány. Jazyk této doby možno označiti jako pozdní hebrejštinu, přes to vykazuje v materiálu slovním, z části i v grammatice, jednotlivosti čistě hebrejské, s nimiž ani v jazyku bible se nesetkáváme. Naproti tomu ovšem i hojně aramejštiny, jež vytlačuje z části i nejběžnější terminy (otec, matka a j.), působíc i na jazyk sám, grammatiku i syntaxi. Na této cestě pokračuje hebrejština až do nové doby. Rozsáhlá literatura její přiléhá tu brzy více k jazyku bible nebo Mišny, brzy k aramejštině, později i arabštině, jak právě kdo uměl. Jazyk tento jest Židům tím, co latina západu za středověku. Grammatické spracování hebrejský jazykého jebrejský jazyka náleží dobám pozdním. Nehledíme-li k punktaci textu biblického, obsahující pečlivou tradici výslovnosti jeho, ovšem na nejpozdějším stupni vývoje, mimo to za účelem bohoslužebného přednesu, a spojeným s ní pozorováním masoretů, nastává vlastní vědecké spracování jazyka teprve vlivem grammatiky arabské. Z hebrejských grammatiků vynikají tu Rabbí Saadjá (892 – 942, první pokus slovníku), Jehúdá ben Koreiš (z konce IX. stol., první srovnává hebrejštinu s jazyky semitskými), Rabbí Menachchem ben Serúk (ok. 960, slovník dle pořadí kmenového), Jehúdá Chajjúg (ok. 1020), Rabbí Jóná (ok. 1030), Ráší (ok. 1105), Abráhám aben Ezra (ok. 1150), Dávid Kímchí (ok. 1200, slovník dle kořenů), Elia Levita (†1549, bystrý grammatik a slovníkář) a řada jiných. Methoda mužů těch přešla i do světa křesťanského, v němž se udržela celkem od zakladatele studia hebrejský jazykého jebrejský jazyka Reuchlina (†1522) a po něm. Seb. Münstera (†1552) po G. Buxtorfa (†1629). Novou dobu zahajuje t. zv. nízozemská škola, obracející zřetel hlavně k arabštině. Přední zástupci její jsou: Alb. Schultens (†1750) a N. W. Schröder (†1798). V následující době stojí v čele pěstování hebrejštiny opět Němci, užívající i ostatních jazyků pro srovnání. Zastoupeni jsou Geseniem, Ewaldem a hlavně J. Olshausenem. Z novějších prací vyniká F. Böttcherovo bohaté materiálem dílo »Ausführliches Lehrbuch der h. Sprache« (Lipsko, 1866 – 68, 2 svazky), G. Bickellův »Grundriss der hebr. Sprache« (t., 1869 – 70, 2 d.), vědecký Stadeův »Lehrbuch der h. Sprache« (t., 1879, I.) a jako kritický přehled theorií grammatických F. E. Königovo »Histor.-kritisches Lehrgebäude der hebr. Sprache« (t., I. 1881, II. 1895). Z příručních knih uvádíme A. Müllerovu »H. Schulgrammati▽ (Halle, 1875), založenou na Olshausenově »Lehrbuch der hebr. Sprache« (Brunšvik, 1861), E. Kautzschovu »Gesenius' Schulgram.« (Lips., 1889, 25. vyd.), Strackovu Hebr. Grammati▽ (Karlsruhe, 1885) aj. K hebrejštině pozdější »Berliner Beiträge zur hebr. Gramm. im Talmud u. Midrasch« (Berlín, 1879). Nejrozsáhlejší hebrejský slovník jest Geseniův »Thesaurus linguae hebraicae«. Příruční slovníky podali Gesenius (12. vydání od Buhla, Socina a Zimmerna t., 1895), Fürst (3. vyd. od Ryssela, Lips, 1876, 2 sv.), Siegfried-Stade, »Hebräisches Wörterbuch zum alten Testament« (t., 1893), F. Brown, Driver and Briggs, »Hebrew and English Lexico◁ (1892). O grammaticích hebrejských jedná Bacher »Die hebr. Sprachwissenschaft v. X. – XVI. Jhrh.« (Trevir, 1892) a »Zeitsch. D. M. Gesellsch.« 1895. Srov. Steinschneider, Bibliogr. Handbuch über die Litteratur der hebr. Sprache (Lips., 1859) a Gesenius, Gesch. der hebr. Sprache (1815). Dk.

Související hesla