Hedvábí

, textilie vyrobená z nespřádaných vláken housenek různých, především tropických nočních motýlů; nejběžnější ze zámotků housenek bource morušového. Zpracování bylo objeveno v Číně. Dnes se vyrábí i hedvábí umělé.

Ottův slovník naučný: Hedvábí

Hedvábí jest předivo z říše živočišné. Pochází od housenek některých motýlů, které při své proměně v kukłu se zapřádají, vyměšujíce ze zvláštních žlaz dvěma otvory pod krkem hustou šťávu, která, přijdouc ve styk se vzduchem, tuhne. Otvory ty jsou těsně vedle sebe a oba proudy se spojují, vytvořujíce jediné vlákno hedvábné. Nejlepší hedvábí poskytuje housenka bource hedvábníka (Bombyx mori); její vlákno skládá se ze dvou plných, poněkud sploštělých polovin, spojených a obalených tak zv. hedvábným klím. Vlastní hedvábí skládá se v podstatě z fibroinu (C15H23N5O6 dle Cramera, C71H107N24O25 dle Francezona), pokožka čili klí ze sericinu (C15H25N5O8). Fibroin jest bílý; pokožka však bývá zbarvena buď slabě žlutě, oranžově, mnohdy i zelenavě. Hedvábí jest nejpevnějším předivem, obnášíť pevnost vlákna 43.62 kg na 1 mm2 průřezu a jest u druhů jemnějších poměrně větší. Vyvářením ztrácí hedvábí na pevnosti až 25%. Také pružnost hedvábí jest značná: vlákno hedvábí napnutím prodlouží se o 1/7 – 1/5 své délky aniž se přetrhne. Hustota vlákna jest as 1.6, fibroinu 1.4, klí 1.75. Jemností hedvábí rozumí se tlouštka vlákna vyjádřená tisícinami millimetru. U druhů domácích obnáší 23 – 32, u housenky Porthesia chrysarrhoea 7, u Philosamia ricini 75. Hebkost vlákna poznáváme a měříme dotykem; ve vláknu klí zbaveném vzbuzujeme dotykem zvláštní zvuk, šustění hedvábí S hebkostí souvisí i jeho lesk. Hedvábí jest špatným vodičem tepla i elektřiny. Třením stává se elektrickým, což při česání a mykání bývá nepohodlné; hedvábí lne k částem stroje. Při 110° ztrácí veškeru vlhkost, při 170° rudne, křehne a konečně se rozkládá. Hoří, zanechávajíc as 0.74% popela. Voda pod tlakem při 175° rozpouští hedvábí v tekutinu hustou, složení dosud neznámého. Alkaliemi a silnými kyselinami minerálními porušuje se vlákno i pokožka. Důležitou vlastností hedvábí jest navlhavost; sneseť hedvábí až 30% vody, aniž se zdá vlhkým. Za obyčejných poměrů přijímá ze vzduchu asi 10 – 25%. Soli metallické značně pohlcuje – až 1000% své váhy. Barvením světlým zvyšuje se jeho váha nejméně o 30, tmavým i o 100%. Také mnohé plyny: čpavek, chlorovodík, kysl. siřičitý a j. hedvábí značnou měrou absorbuje. Hedvábnictví, odvětví průmyslu zanášející se výrobou tkanin hedvábných, spadá v různém stadiu do různých oborů: chov bourců, pěstování moruší spadá v obor zemědělství, výroba vlákna, jeho zušlechtění a tkaní děje se společným úsilím mechaniky, fysiky a chemie. Chov bourců zahrnuje v sobě práce, jichž třeba k jich vývoji od vylíhnutí vajíčka až ku zápředu. Vajíčka bourcová (franc. graines) jsou ovální, lehce sploštělá a mají asi 1 mm v průměru. Na skořápce pokryta jsou lepkavou látkou, tak že lnou ku předmětu, s nímž se stýkají. Jsou vždy těžší nežli voda; jedna unce o 31 g obsahuje jich průměrně asi 40.000. Barva jejich jest po snesení žlutavá, mění se však v 5 – 6 dnech v šedou nebo hnědou, kterou podržuje přes zimu. V době vývoje, trvajícího asi půl roku, absorbuje vajíčko kyslík ze vzduchu, vylučujíc páru vodní a kysličník uhličitý – vajíčko »dýchá«. Tím zmenšuje se jeho váha o 12 – 13%. Housenky líhnou se z vajíček pouze, když byla vajíčka přestála zimu. Dle toho třeba u vývoje vajíček rozeznávati trojí období: předzimní, přezimovací a vlastní období inkubační, kdy tvoří se zárodek (embryo). V období prvém »dýchá« vajíčko nejvíce; sraženou vodní páru třeba tedy odstraňovati, aby vajíčka byla stále v suchu a v čistotě. Avšak vzduch příliš suchý, přes 75° hygrometru vlasového, rovněž není přízniv vývoji vajíček. Za přezimování dýchání vajíček značně se zmenšuje, vajíčka nepodléhají tak snadno vnějším vlivům a proto hodí se období to ku konservování vajíček nejlépe. Za tím účelem odvážejí se začasté do krajin výše položených, kde trvá zima déle. V novější době zřízeny zejména v Lombardsku komory, kde se udržuje stálá nízká teplota (as 0°) stroji chladicími. Třetí periodě, inkubační, věnovati sluší největší pozornost. Třeba přihlížeti k tomu, aby jednak housenky vylíhlé byly zdravé, aby vzdorovaly vnějším vlivům, jednak aby líhly se v době, kdy pučí listí morušové. Vajíčka rozestrou se ve vrstvách tenkých, aby dýchání bylo snadné a pravidelné, aby stejnoměrně se vajíčka vyvíjela a líhnutí dělo se současně. Líhnutí děje se nejprospěšněji za teploty as 20 – 26° a trvá as 4 dny; nejčilejší jest 2. a 3. den. Dle váhy zbylých skořápek stanoviti lze příbližně počet vylíhlých housenek; každým 20 g ztráty na váze odpovídá 36.000 kusů housenek. Toť postup pravidelný; uměle, zejména chlazením, lze dosíci vylíhnutí housenek i za 15 až 20 dní po jejich snesení. Chov housenek bourcových děje se ve zvláštních místnostech zv. magnaneriích, jež musí býti zdravé, dobře větrané a stejnoměrně vytápěné. Housence nutno přivésti dost kyslíku; kysličník uhličitý a vodní páru povstalou nutno odváděti. Vlhký vzduch podporuje a způsobuje rozmanité nemoci housenek. Život housenky, od zrodu ku zápředu, při teplotě 20 – 25° trvá 33 – 38 dní. Za tu dobu se čtyřikráte svléká a dle toho rozeznává se u vývoje housenky patero období (franc. âges). Housenkám vylíhlým připraví se potrava, mladé listí morušové, začasto rozkrájené, položené na řídkou tkaninu; housenky prolezou a přenášejí se na lísky, které ukládají se v magnanerii do příhrad k tomu účelu připravených. Za prvého období pojme jedna líska o 1.3 m2 housenky vylíhlé z 31 g vajíček. Housenky rozloží se pravidelně na list bílého papíru, který vloží se do lísky. V tomto období podává se jim listí morušové 3 – 4kráte denně a housenky z jedné unce vylíhlé spotřebují ho asi 5 1/2 kg. Po 5 dnech odmítá housenka potravu, kůže její stává se hladkou a tuhou; několika vlákny přimotá se k listu a nastává prvé svlékání. Teplota má se udržovati na 19°C a hygrometr má vykazovati 75 – 80°. Období druhé. Housenkám nutno připraviti po svléknutí nové a čisté lůžko. Za tím účelem prostřé se papír s čerstvým listím morušovým, opatřený kruhovými otvory, jimiž housenky prolezou, načež na čisté lísky se přenesou. Plocha, kterou housenky v tomto období vyžadují, obnáší as 3 m2 (dvě lísky) na housenky z 1 unce vylíhlé. Ve druhém období jest kůže housenky lesklá a jemná. Potrava dodává se jim 3kráte denně a obnáší celkem při housenkách z 1 unce as 15.5 kg. Teplota má obnášeti as 20°. Po 5 dnech přestává opět pohyb a chuť k přijímání potravy a housenka svléká se podruhé. Období třetí. Plocha, již housenky zaujímají, jest stále větší; ve třetím období připadá na housenky z 1 unce 5 m2, tedy asi 4 lísky. Krmení děje se 3kráte denně a spotřeba listí obnáší as 75 kg. Teplota má se opět zvýšiti, t. j. na 22°, a stupeň vlhkosti má býti 80. Třeba totiž právě za tohoto období dbáti, by byl vzduch jak možno suchý, neboť housenky jsou v tu dobu velmi náchylny k nemocem. Za tím účelem se také příhrady, v nichž košatky se ukládají kropí roztokem chloridu vápenatého nebo různými antiseptickými látkami. Za období čtvrtého nutno housenkám z 1 unce připraviti plochu 12 m2. Listí morušového stráví as 150 kg. Teplota má být 23°. Tato doba trvá 8 dní. V období pátém dostává housenka barvu kávovou a ústa kaštanovou. Spánek trvá 2 dni, celé období asi 10 dní. Housenky z 1 unce stráví as 850 kg listí, které se jim předkládá 4kráte denně, a rozprostrou se na plochu asi 25 m2. Období to jest kritické pro zdraví housenek a proto pečovati jest o největší čistotu. Chov housenek nutno říditi se všemožnou opatrností: při chovu dobrém lze získati z 1 unce o 25 g až 60 kg kokonů, při chovu špatném ani 20 kg, tak že nelze pak ani krýti výlohy s chovem spojené. Dospěvší housence připraví se v lískách metlí z větévek vřesových, do kterého housenka se vyšplhá a prvými vlákny upevní. Tvoření vlastního kokonu děje se pak tím, že housenka, pohybujíc hlavou v podobě ∞, vyměšuje tekutinu, postupujíc po délce kokonu. Na kokonu rozeznati lze čtvero vrstev, vlákno vrstvy vnější jest o 1/4 – 1/3 tlustší než vnitřní. Při dostatečné teplotě trvá zápřed asi 3 dni, po násl. 3 dnech nastává proměna housenky v kuklu; 7 dní po té vyvine se motýl, který zvláštní žaludeční šťavou vlákna po jednom konci kokonu změkčuje, od sebe oddaluje a, vytvořiv si cestu, vyletí. Tím se vlákno porušuje a ztrácí velmi na své ceně. Poněvadž pak pro nestejný vývoj kukly nelze všecky kokony před vylétnutím motýla smotati, usmrcují se kukly v kokonech. Toho dosahuje se buď suchým horkým vzduchem, parou, horkým vlhkým vzduchem (parou a vzduchem), nebo chemicky (otravnými plyny). Užitím suchého horkého vzduchu kokony příliš vysychají, užitím páry povstávají na vlákně skvrny. Nejčastěji volí se k tomu horký vlhký vzduch o teplotě 100 – 110°, který nechá se působiti asi 12 minut. Plyny, jimiž téhož účinku dosíci lze, jsou kysličník siřičitý, sírovodík, sírouhlík a čpavek; způsob tento však příliš půdy nenalezl. Po umrtvení se především oddělí kokony, kteréž vlhkem staly se skvrnitými, načež zbylé kokony se třídí na: 1. zdravé a dokonalé, 2. dvojité, 3. otevřené (následkem nepravidelného zápředu), 4. neúplné (nedokončené, chiques), 5. nezakuklené (s housenkami, dragées), 6. chmýřité, 7. satinové (t. j. měkké následkem mezer mezi jednotlivými vrstvami). Hedvábí divoké pochází z bourců, které nepodařilo se dosud pěstiti v domácnosti. V Evropě došlo upotřebení teprve v tomto stolétí, kdy různé nemoci řádily mezi bourci morušovými. Bourci divocí živí se listím dubovým, skočcovým, pajasanovým a j. Hedvábí divoké přiváží se zejména z Indie a dle délky vlákna spracuje se buď jako hedvábí surové neb odpadní. Nemoci housenek. V době vývoje housenky od vylíhnutí do zápředu vyskytují se často náhle nemoci, které rychle se šíří a proti kterým dosud léčivých prostředků neznáme. Jsou to hlavně čtyři: ochromení (muscardina), skvrnovina č. černá nemoc (pebrina), zánět (flacherie) a tučnění (grasserie). Housenky ochromené hynou beze zvláštních příznaků choroby, načež tvrdnou, pokrývajíce se bělavou plísní. Někdy hyne bourec až po zápředu, kokon takový poznává se dle zvuku. Původ této nemoci připisuje se bacillu Botrytis bastiana. Dle Bassiho stačí vočkovati housence spóry, aby ve 3 – 4 dnech zhynula. Nemoc ta jest dosud nezhojitelnou; aby se předešla, zapaluje se v pěstovnách přiměřené množství síry. Kysličníkem siřičitým hynou zárodky bacillů, kdežto housenkám se neublíží. Housenky stižené nemocí černou vyvíjejí se nepravidelně a pokrývají se po několika dnech černými skvrnami; pod drobnohledem jeví se mimo to celé jich tělo pokryto vejčitými tělisky. R. 1869 poukázal Pasteur na nakažlivost a i dědičnost této nemoci. Housenky jí stižené se zapřádají, motýli líhnou a snášejí vajíčka, která však chovají zárodky nemoci. Také proti této nemoci není léku. Kokony mají se všechny smotati a ku snášení vajíček nepřipustiti. Místnosti mají se desinfikovati chlórem, stěny omývati vápennou vodou nebo roztokem modré skalice. Zánět jest častou nemocí housenek, zejména v posledních obdobích vývoje a při zápředu; housenka těžce se pohybuje, až, stanouc se nehybnou, hyne, načež černá, vydávajíc nepříjemný zápach. Mnohdy hyne bourec až po zápředu. Dle Pasteura vyvíjejí se při této nemoci zvláštní organismy, které brání trávení. Nemoc ta jest rovněž nakažliva a neznáme prostředku k jejímu vyhojení, aniž methody praeventivní. Ztučnění zaviněno bývá chladným a vlhkým vzduchem a objevuje se také v posledních obdobích vývoje. Pohyb housenky jest namáhavý, kůže vyměšuje kalnou tekutinu, kterou naplněno celé tělo. Nemoc ta nezdá se býti nakažlivou ani dědičnou. Jiné nemoci jsou vodnatelnost, žloutenka, červenice a j. Výroba hedvábí Dříve nežli se přikročí ke smotávání vlákna s kokonů, provádějí se některé práce přípravné. Hrsť kokonů vloží se do nádržky s teplou, proudem páry na 85° zahřívanou vodou, kdež ponechají se 3 – 4 minuty, aby klí hedvábné se změkčilo, načež přenesou se do jiné nádržky, okrouhlé, as o průměru 0.5 m, naplněné vodou teploty 50 – 75°, kdež se šlehají. Dělnice míchají kokony, ženouce je kruhovitě, poněkud od středu k obvodu, po nádržce, čímž se nepravidelná vlákna prvé vrstvy oddělí, že lze je sejmouti (t. zv. čištění kokonů). Odpadky takto povstalé (frisons) tvoří až 30% vlákna a spracují se zvláště. Šlehání jest prací velmi důležitou a svěřuje se dělnicím dovednějším, aby jednak motání dělo se spojitě a naopak mnoho dobrého vlákna nepřišlo do odpadků. – Motání hedvábí S kokonů smotává se vlákno stroji (vyobr. č. 1673.). Kokony, 2 – 14, nejčastěji 5 – 6, vkládají se do nádržky s vodou o 20 – 30°, jejich vlákna se spojí v niť, provlekou očkem skleněným, t. zv. niťovodem, načež se navíjejí na viják, což řídí se běhounkem, t. j. očkem skleněným, kterým před vijákem niť jest provléknuta a kterému udílí se pohyb střídavý. Z pravidla tvoří se takto dvé nití současně, které za niťovody se kříží buď prostě (filature sur tavelle) nebo spojitě (filature à la Chambon). Při křížení spojitém se obě niti navzájem trou, tak že výrobek jest hladčí a lesklejší; za to však přichází více vláken do odpadků. Poněvadž jemnost vlákna od vnějších vrstev kokonu ku vnitřním se zvětšuje, nutno nastavovati vlákna jednotlivých kokonů tak, aby částem jemnějším přiřadily se vždy části tlustší a tím tlouštka niti udržovala se, pokud možno, stejnou. S vijáku se hedvábí sejme, vysuší, stanoví jeho váha, složí a přichází do obchodu v podobě přaden jako hedvábí surové (grezze, grège). K výrobě 1 kg hedvábí surového jest třeba smotati 10 až 20 kg čerstvých kokonů; nejčastěji 12 kg. Při kokonech suchých počítá se na 1 kg surového hedvábí 4 kg kokonů. Niť hedvábí surového skládá se z určitého počtu vláken rovnoběžných, spojených pouze hedvábným klím. V té podobě dalo by se sice tkáti, nikoli však barviti. Při barvení se totiž noří hedvábí do lázně 100° teplé, kdež klí měkne a jednotlivá vlákna by se oddělovala. Proto se hedvábí souká. Přadena hedvábí surového se 1. odmotávají a navíjejí na cívky, 2. každá niť zvláště se kroutí (kroucení prvé, premier apprêt), 3. dvě nebo více nití se spojují a znovu na cívky navíjejí (zdvojování, dublování, doublage), 4. niti takto nabyté znovu se kroutí a to opačně nežli poprvé (kroucení druhé, second apprêt). Mimo to se často niti vinou s jedné cívky na druhou, při čemž se o sukno otírají (čištění). Výrobek takto získaný zove se hedvábí soukané (soie moulinée), práce slove soukání (filage) a provádí se na strojích soukacích (filatorium). Filatoria zovou se i místnosti neb ústavy, v nichž se hedvábí souká. Rozeznáváme pak: hedvábí pelové, povstalé kroucením každé niti o sobě, hedvábí útkové (trame), povstalé kroucením dvou nekroucených, a hedvábí osnovní č. organsinové, kroucené ze dvou kroucených nití. Druhy tyto slovou povšechně hedvábí jemné, niti jejich skládají se nejvýše z 10 vláken a užívá se jich výhradně ku tkaní. K hotovení krajek, k šití, ku pracím prýmkářským a pod. užívá se hedvábí hrubého (soie grosse), kde niť skládá se z 20 – 25 vláken a jest silněji kroucena. Aby stanovila se hodnota hedvábí v obchodu, zkouší se ve zvláštních, k tomu zřízených závodech (conditions). Zkouška záleží v tom, že určí se především vlhkost, váha, množství fibroinu, chem. složení, načež se hedvábí titruje č. čísluje. Stanovení vlhkosti č. konditionování děje se zvláštními přístroji. Přístroj Talabot-Persoz-Rogeatův skládá se z dutého válce o obsahu as 100 l se dnem děrovaným, vloženého do válce druhého tak, že zůstává věncovitá mezera as 3 cm, do níž přivádí se horký (as 125 – 130°) vzduch. Hedvábí zavěšené na praecisních vážkách, s přístrojem spojených, vloží se do vnitřního válce, pokryje víkem a ohřívá vzduchem potud, až mu přestane ubývati na váze, což trvá as 45 minut. Váha po té zjištěná slove vahou absolutní. Váha obchodní č. normální jest o 11% větší než váha absolutní. – Číslování č. titrování hedvábí surového i soukaného jest stanovení jeho jemnosti, t. j. váhy niti určité délky. Starší číslování jsou: francouzské starší, kde značí váhu niti 476 m dlouhé, vyjádřenou v denierech o 0.05313 g; italské, značící váhu 450 m v denierech o 0.05 g; francouzské novější váhu 500 m v denierech o 0.05313 g. Mezinárodními kongressy ve Vídni (1873), v Brusselu (1874) a v Turině (1875) ustanoven stupeň decimální, t. j. váha 500 m dlouhé niti v půldecigrammech, č. váha niti 10.000 m dl. v grammech. Jest tedy stupeň decimální = 1.111 stupně italského = 1.1155 star. st. franc. = 1.062 nov. st. francouzského. U vlákna kokonového obnáší stupeň ten průměrně 2.25, u hedvábí surového 20, osnovního 26, útkového 46 atd. K dalším pracím přichází hedvábí ve trojí podobě: buď jako surové (soie écrue), změkčené (s. souple) nebo vyvařené (s. cuite). Přadena noří se do nádrží dřevěných, mědí pobitých, naplněných vodou, která proudem páry se zahřívá. Přes okraje nádrže položí se tyče, na které přadena se zavěsí tak, že asi dvěma třetinami do lázně zapadnou, trou se a poloha jejich tak mění, aby omočení dělo se stejnoměrně. Při hedvábí surovém připraví se lázeň taková, aby na klejový povlak co možná málo působila. Volí se k tomu voda vlažná o teplotě asi 40°C se sodou (asi 6 – 8% váhy hedvábí), načež se ve zvláštních strojích t. zv. hydroextracteurech vysouší. Má-li se hedvábí zbaviti klejového povlaku zúplna, t. j. vyrobiti hedvábí vyvařené, namáčejí se přadena v lázeň mýdlovou 95 – 100°C teplou, kde váha mýdla dosahuje asi 1/3 váhy hedvábí a kde se ponechá 30 – 40 minut, tak že klí se částečně v lázni rozpustí, částečně na dně usbírá. Po této práci, také loupání neboli degummování hedvábí (dégommage) zvané, děje se vyváření vlastní a to buď v téže lázni, nebo, má-li se získati výrobek zvláště čistý, v lázni zvláštní se 17% mýdla, kde ponechá se 2 – 3 hodiny při teplotě 95°C. Vyvářením ztrácí hedvábí na váze 20 až 25%. Od r. 1820 vyváří se hedvábí také jen z pola, t. j. povlak klejový jen částečně se odstraňuje: hedvábí se pouze změkčuje (assouplir). Když byla přadena snesla slabě alkalickou lázeň, jako při hedvábí surovém, namáčejí se do lázně asi 90° teplé, zkyselené vinným kamenem nebo kys. siřičitou. Změkčování má tu výhodu, že ztrácí se jím na váze pouze 5 – 10%, jemnost, ohebnost a lesk pak značně se zvyšuje. Po vyvařování se hedvábí na zvláštních strojích ztenčuje (étirer), čímž délka o 2 – 3% se zvětší, ale i lesk jeho značně získá, načež se máchá. Slouží k tomu stroje, opatřené válečky hluboko rýhovanými, na něž přadena se zavěsí a kde otvory přivádí se tlaková voda. Tím se hedvábívydatně a stejnoměrně vymáchá, načež se suší opětně ve strojích vysoušecích. Hedvábí takto získané jest nádherného lesku, hebké, nádechu slabě žlutého a upotřebilo-li se k vyváření a máchání vody destillované, šustí. Úkaz ten není dosud vysvětlen; jisto pouze, že lázněmi kyselými se vlastnost tato vzbuzuje, lázněmi alkalickými utlumuje. Na pevnosti a na váze však hedvábí těmito pracemi ztratilo. Hedvábí barví se buď v přadenech nebo jako tkanina (v kusech) a to buď přímo nebo za pomoci mořidel. Barviva užívaná jsou bud přírodní nebo umělá. Barviva přírodní jsou původu buď rostlinného nebo živočišného a jsou to: a) červená: brasilské dřevo, santalové dřevo, mařina, košenilla, orseille (Rocella); b) žlutá a oranžová: rýt, žluté dřevo (Morus tinctoria), kvercitron, škumpa (Rhus), kurkuma, dřišťáI a j.; c) modrá a fialová: indych dřevo kampešové a j. Užitím barviv umělých, které počíná se as r. 1830, nastal v hedvábnictví značný obrat. Barviva tato nejen že nebyla tak drahá jako přírodní, ale také effekty docílené byly nepoměrně skvělejší. S počátku užívalo se kyseliny pikrové, později mauveinu a fuchsinu, dnes užívá se celé řady barviv dehtových, jejichž základem jest benzin, naftalin, anthracen a fenol. Barviva nanášejí se tím, že noří se přadena do lázní jako při vyváření. V době novější slouží k tomu stroje, kde obracení přaden za účelem stejnoměrného zbarvení děje se mechanicky. Po barvení následují pak různé práce ukončující, jejichž účel jest dílem způsobiti ve vláknech pružnost, lesk, hebkost, dílem oživiti jejich barvu (avivage), načež se napínají, ždímají a leští. Veškerá vlákna, jichž nebylo lze smotati v hedvábí surové, zovou se hedvábím odpadním, floretním (angl. schappe, franc. déchets). Jsou to především vlákna, která tvoří housenka za účelem svlékání (blaze), vlákna kokonů chybných a dvojitých, vlákna získaná šleháním (frisons), vlakénka vnitřní vrstvy kokonů zdravých (hedvábí teletní, peletní), krátká vlákna získaná při smotání a soukání (boura) a hedvábíbourců divokých. Hedvábí odpadní spracuje se docela jinak nežli surové; práce jest podobná jako při lnu, vlně a bavlně. Vlákna zbavují se především klejovité pokožky, načež se potěrají, česají nebo mykají, předou a požehají. Klí zbavuje se vlákno nejčastěji vyvářením ve vodě čisté, mýdlové neb alkalické (o 2.5% kaust. sody), zřídka kvašením nebo mechanicky. Po vyvaření a usušení vlákno se potěrá, aby nejhrubší nečistoty mechanické se oddělily a aby se zčechralo, načež se kropí směsí vody, mýdla a oleje a přichází ku stroji listovacímu, kde opět další čásť nečistot se odstraní, vlákna poněkud urovnají a upraví v list. V polohu rovnoběžnou uvedou se vlákna na strojích česacích, kde zároveň opět se čistí, načež se hedvábí prohlíží a poslední zbytky nečistot odstraňují (plení, épluchage). Listy se na to spojují, tvoří se prameny, které se na strojích zdvojovacích a ztenčovacích upravují na předepsanou váhu a délku a tím připravují ku předení. Předpřádací práce dějí se na flyerech, předení vlastní na selfaktorech nebo watermachinách. Příze takto vyrobená se na to požehá, t. j. nechává přiměřenou rychlostí probíhati nad plynovým plamenem, který chmýr opaluje. Tkaniny hedvábné hotoví se buď pouze z hedvábí (tkaniny, látky »čistě« hedvábné) nebo společně s jinými předivy (tk., l. polohedv.). Oba druhy jsou buď hladké nebo vzorkové. K prvým náleží: 1. dykyta (taffetas, Tafft) s vazbou plátnovou a odrůdami: gros de Naples, gr. de Tours, gr. des Indes, florence, marceline, poult de soie, krep a j.; 2. sergé s vazbou křížovou, s odrůdami: levantina, batavia, virginie, raz de Saint-Maur a j.; 3. satin vazby křížové o 5, nejčastěji 8 nitích, s odrůdami: s. à la reine, s. princesse, s. duchesse, s. merveilleux, alcyone, rhadames a j. Sem náležejí také samety a plyše s vazbou buď plátnovou nebo křížovou. – Ku tkaninám vzorkovým náleží: dykyta vzorková, damašek, vzorkový satin, brokáty, brokatelly atd. Tkaniny, vyrobené na stavech tkalcovských, se pak barví (barvení v kusech), potiskují a upravují. K pracím úpravným náleží: válení, požehání nebo postřihování, leštění, klejování, vzorkování a mórování (moirage). Po těchto pracích zove se tkanina látkou hedvábnou (soierie). Dějiny. Kolébkou hedvábnictví jest Čína. Dle nejstarších zpráv prý jedna ze žen vladaře Hoang-Ti, jménem Lui-Tsi (dle jiných Si-ling-Ší), počala r. 2698 př. Kr. pěstiti bource a smotávati hedvábí Pod trestem smrti bylo Číňanům zakázáno, vynášeti vajíčka bourců za hranice nebo zraditi tajemství chovu nebo výroby vlákna. Nicméně pronikl průmysl ten do Indie, Persie a Armenska. Do Evropy byly prvé tkaniny hedvábné přineseny z Indie důstojníky Alexandrovými. Do Říma dostaly se za Julia Caesara. Za císaře Aurelia platilo se hedvábí zlatem, Tiberius pak dokonce zakázal užívati ho. Dámy římské uvykly si totiž nositi drahé průsvitné šaty hedvábné, zvané toga vitraea, ventulus textilis, nebula lintea. Heliogabalus prvý odíval se hedvábím, kdežto Valentinián, Gratián šat takový zakazovali. R. 552 za cís. Justiniána přinesli dva mnichové z Číny vajíčka bource v bambusových holích do Cařihradu a hned prvé pokusy se zdařily, tak že záhy kvetlo hedvábnictví na ostrovech iónských, v Thébách, Korinthu a v Argu. Od té doby čítá se dle Pariseta u vývoji průmyslu hedvábnického čtvero období: 1. Období byzantské sahá až do konce stol. VIII. a střediskem je Cařihrad. Látky hedvábné toho období vykazují tlustou osnovu, vzorky jsou hrubé a představují hlavně osoby nebo zvířata. Ku tkaní užívalo se buď pouhého hedvábí (holoserica) nebo hedvábí s bavlnou (subserica). 2. Období arabské sahá až do stol. XIV. Sídlem průmyslu hedvábnického byla sev. Afrika, Sicilie a již. Španěly, odkudž vyvážely se výrobky po celé Evropě. Vzorky jsou bohatší, vazba většinou satinová a látky mnohdy zlatem protkány (»zlatá suknæ). 3. Období italské sahá do stol. XVII. Ze Sicilie rozšířil se průmysl hedv. do sev. Italie, zejména do Florencie, Benátek, Janova a Milána. K jeho vývoji přispělo tehdejší zdokonalení tkacích strojů; z té doby pocházejí také pojmenování vazeb: tykyta, satin, damašek a p. U vzorků objevují se tu již také motivy z říše rostlinné, nebo – zejména u tkanin benátských – umělecky provedené scény směru náboženského. 4. Období francouzské, v němž hedv. průmysl Francie, již ve XII. a XIII. stol. hojně rozšířený, vstoupil ve vážnou konkurrenci s průmyslem italským teprve koncem XVII. stol. a dosáhl své největší výše koncem XVIII. stol. Vynikala tu města Tours, Lyon, Paříž a Nîmes. Ozdoby vzorkové jeví neobyčejnou rozmanitost. Poč. stol. XIX. ochabovalo umění dekorativní v hedv. průmyslu francouzském, za to však získána náhrada po stránce technické vynálezem Jacquardovým (1801 – 1805). Dnes jest střediskem tohoto průmyslu Lyon. Statistika. Výroba látek hedvábných nesouvisí zeměpisně s výrobou hedvábí, nýbrž soustřeďuje se ve zvláštních závodech. Dle Natalis-Rondota smotá se při střední sklizni ročně 307 mill. kg čerstvých kokonů, čímž vyrobí se asi 21,100.000 kg hedvábí Z toho připadá na hedvábí bource morušového 272,400.000 kg kokonů č. 18,840.000 kg surového hedvábí, ostatní na hedvábí divoké. Největší čásť (asi 60%) pochází z Číny, Japonska a Koree; Evropa přispívá 20%, ostatní země asijské as 13%, zbytek pak Levante, Afrika a Amerika. – Cena hedvábí surového za Diokleciána byla asi 380 zl. za 1 kg; dnes platí se za kg 15 – 20 zl. V popředí výroby tkanin hedvábných stojí Francie; dle Natalis-Rondota pracovalo se ve Francii v l. 1892 – 93 na 26.000 stavech, v Německu na 12.000, v Rakousko-Uhersku na 8000, v Anglii na 7800, ve Švýcarsku na 7200, v Italii na 3600, v Rusku na 1600 atd. V l. 1889 – 93 vyrobeno průměrně: ve Francii za 620 mill. franků, ve Spoj. Státech amer. za 400, v Německu za 305, ve Švýcarsku za 132, v Anglii za 90, v Indii, Číně a Japonsku za 81, v Rakousko-Uhersku za 75, v Rusku za 65, v Italii za 60, ve Španělích a Portugalsku za 20, v ostatních zemích za 25 mill. fr. Vcl.

Související hesla