Hegel Georg Wilhelm Friedrich

, německý filozof; profesor na univerzitě v Jeně, Heidelbergu a Berlíně, hlavní představitel německé klasické filozofie. Po etapě vzájemného ovlivňování s F. W. J. Schellingem dospěl k filozofii „absolutního idealismu“, kterou se snažil vypracovat jako jednotný systém filozofické vědy; úvodem k ní je Fenomenologie ducha. Systém opírá o princip jednoty, ve kterém je bytí a myšlení ztotožněno. Svět je rozvíjením absolutní ideje; její rozvoj probíhá dialekticky (vývojem protikladů) ve třech stupních, podle kterých Hegel člení i svou filozofii: 1. Logika, v níž se idea projevuje sama v sobě a pro sebe; vytváří pojmy a v nich se poznává; 2. Filozofie přírody, v níž idea upadlá do přírody popírá sama sebe, je odcizením (jinobytím) ducha; 3. Filozofie ducha, v níž idea neguje předchozí stadium a na vyšší úrovni se ze své vnější existence navrací k sobě prostřednictvím člověka. Děje se tak opět ve třech stupních: a) subjektivní duch; duch si uvědomuje sebe sama, vzniká pojem sebevědomí; b) objektivní duch; duch se projevuje v řádu lidských dějin (v rodině, společnosti, státu); c) absolutní duch; duch se poznává v celku světa a dějin; vzniká umění, náboženství a filozofie. – V dialektice prohloubil pojem syntézy, kterou chápal nejen jako „zrušení“, ale též „zachování“ a „pozvednutí“ původního určení. Formuloval hlavní pojmy a zákony dialektiky, které pozoruhodně aplikoval zejm. ve filozofii dějin: dějinami vládne rozum, konkrétní národy a civilizační etapy jsou jednotlivými stupni v sebepoznání ducha. Rozvoj rozumu, ducha se děje prostřednictvím lidské aktivity, jejímž obsahem je negace přírody čili vývoj společnosti a jejím prostředkem je práce čili přetváření světa. Hegel celek své filozofické koncepce velmi konkrétně rozpracoval i pro dílčí oblasti filozofie dějin, filozofie náboženství, filozofie společnosti (Základy filozofie práva), estetiky, dějin filozofie (Dějiny filozofie). Inspiroval výrazně filozofii poklasickou; vyvolal souhlasná i odmítavá (zejm. iracionalismus) stanoviska.

Ottův slovník naučný: Hegel Georg Wilhelm Friedrich

Hegel Georg Wilhelm Friedrich, nejproslulejší filosof něm. XIX. století (*27. srp. 1770 ve Štutgartě – †14. listop. 1831 v Berlíně), studoval na universitě v Tubinkách (1788 – 93), stal se domácím učitelem v Berně a r. 1797 přijal podobné místo ve Frankfurtě n. M. R. 1800 přesídlil se do Jeny a habilitoval se jako soukromý docent filosofie, stal se r. 1805 mimořádným professorem, avšak již r. 1806 za příčinou událostí válečných, které tam veřejné poměry tak podstatně proměnily, opustil Jenu a prodléval v Bamberce, vydávaje tamější noviny. R. 1808 stal se ředitelem gymnasia v Norimberce, načež r. 1816 povolán za professora filosofie do Heidelberka a odtud roku 1818 do Berlína, kdež působil s úspěchem znamenitým nepřetržitě až do své smrti (zemřel na choleru). Hegelova filosofie. Z malých, nepatrných počátků všechno vzniká a poznenáhlu víc a více se vyvinuje. Vývoj jest pravý zákon světový, mající platnost o jednotlivém člověku, národu, lidstvu, jako též o zvířeti, rostlině, hlati, o zeměkouli, o hvězdách. Ježto vše se vyvinuje, není hotovo nic, a proto znamenáme také tolik nedostatků; nejen že zříme zjevy nedokonalé, nýbrž i záhubu nejkrásnějších a nejdokonalejších. Jakož jedna fase vývoje jest vznik, takož druhá jest zánik, Vše, co vzniklo, musí zaniknouti, sice by vývoj ustal. Nikání (das Werden) nám odhaluje vlastní tajemství života, ale nebylo by ho, kdyby věci neměly v sobě protiv, které se vyrovnávají a tím vývoj způsobují. Protimluv (der Widerspruch) jest kořen všeho hybu a života. Jen mocí svých vnitřních protiv pokračuje myšlení, člověk, lidstvo, vesmír. Úlohou každého stupně u vývoji jest, aby přemohl protivu svou a tak vyšinul se nad ni, čímžto vzchodí stupeň nový vyšší. Ale v každém stupni tkví zase nějaká protiva, působíc jako pružina v jednu stranu. Při každém vývojním stupni viděti jednostrannost; Hegel. ji nazývá negativitou (záporností). Jí vzniká rozpor u věcech, jejž však nutno přemoci a postoupiti tak k dalšímu vyššímu stupni. Tím asi nastíněno jádro dialektické methody Hegelovy jakožto způsobu, jak se dle určitého vzorce od stupně k stupni pokračuje, Tak zajisté v životě i v dějinách čím řízněji se něco provádělo, tím spíše vzbudilo odpor s druhé strany, též do krajnosti zabíhající, až obé se vyrovnalo v něčem třetím, což nad obě krajnosti povýšeno bylo. Stará to slova, že protiva protivou se objasňuje, že protivy navzájem se hledají a vzbuzují, každý pojem zřetelněji vyniká svou protivou. Ke každému A dostavuje se jakési non A a z jejich souboru konečně něco třetího, vyšší jednota obou. Ty protivy totiž nesnášejí se, nemohou tedy obstáti jakožto protivy a ruší se na vzájem (werden aufgehoben). Ale co v nich jest pravého (oprávněného), zůstane přece, jest uschováno (opět: aufgehoben), a tím zjednává se právě to třetí, vyšší, co vůči oběma protivám jest pozvednuto, vyzdviženo, povýšeno (a zase: aufgehoben). Tento trojí význam vězí v německém slově aufheben: zrušiti, uschovati, povýšiti. Každá položka čili klad (thesis) vyvolává svou protivu či protiklad (antithesis), z A a non A souborem jich (synthesis) vzniká C, něco nebývalého, je obě v sobě obsahujícího (asi jako žluť a modř dávají zeleň), v němžto protivy jsou vyzdviženy, totiž zrušeny, uschovány a povýšeny. S oním C týž pochod, ano vydává nové členy, až konečně se provede nepřetržitá soustava pojmů, v jejichžto příhradách všechen obsah rozumu vyložen jest, opakujíc celý vývoj skutečného světa. Tato methoda trojrázem kladu, protikladu a souboru postupující není ani induktivní ani deduktivní, nýbrž něco jiného, všechny methody v sobě obsahující, dialektická či methoda absolutní, – duše to soustavy Hegelovy, ač její zárodek již jasně u Kanta se hlásí (v transcendentální analytice), Filosofie jest věda rozumu sama sebe pojímajícího. Člověk, přemýšleje o světě, chce přijíti tomu rozumu na stopu, ale ví předem, že jest svět právě uskutečněním rozumu. Rozum není tak malomocen, aby to přivedl jen k obrazu, jak co býti má, a jinak trval mimo skutečnost, nýbrž on má potřebnou sílu, aby uskutečnil sebe, stává se světem a dochází skutečnosti. Hegelovi tento svět jest prováděním rozumu, jinak by ani nebylo možno rozumovati. Odtud pak dlužno rozuměti pověstnému výroku: »vše, co jest, jest rozumné«, že totiž děje se to za jistým důvodem, nutným a oprávněným způsobem. Jest to nutný předpoklad, každým, kdož přemítá, veskrze činěný, že ve světě jest jakýsi »rozum«. Rozum sám o sobě, samosvojný, nevyvinutý, podstata světa, to. co bylo na počátku, bylo, jest a bude, »Bůh před stvořením světæ: to jest, co zachycuje Hegel. terminem idea.Každý však pojem vymáhá svou protivu, každé A poukazuje na nějaké non A; protiva idee jest neidea. Kdežto idea jest jedna, protiva její obsahuje mnohost; idea trvá, protiva její skládá se ze zjevů prchavých a měnlivých; idea jest mimo čas a prostor, protiva její rozestírá se časem a prostorem; v idei jest čisté bytí, v protivě její však nikání (dění)zkrátka protiva idee jest jinaká než idea, jest to idea v jinakosti (Anderssein) čili ve svém zezevnění (Entäusserung), jedním slovem příroda. V přírodě pak jest vývoj, od nižších k vyšším stupňům, až dosáhne stupně nejvyššího, kdež idea ze své jinakosti vrací se k sobě zas, poznává sebe samu, stává se sebevědomou čili koná soubor idee a přírody, a soubor ten jest duch. V těchto třech výrazech Idea – Příroda – Duch máme podklad celé soustavy, a vyrozují se odtud tři hlavní nauky, totiž: A) Nauka o idei, ideosloví či logika, B) Nauka o přírodě, přírodosloví či filosofie přírody (Naturphilosophie) a C) Nauka o duchu, duchosloví či filosofie ducha. A) Logika vyvinuje čisté pojmy rozumové čili kategorie, které všemu myšlení a dění činí základ. Říše logiky jest pravda sama. jaká o sobě jest bez roušky. I podává Hegel., celou osnovu příhrad, jako rozložitou síť, hotovou přijmouti do sebe obsah skutečnosti. Počínati může logika jen pojmem nejneurčitějším, prostým všech vlastností, bezeznakým, a ten jest bytí (das Sein). A odtud nauka o idei vytýká řadu čistých myšlének, které na svém stupni vždy totéž vyjadřují a jsou tolikýmiž výměry absolutna. Tak čisté bytí i nihilum, nikání, jedino (monismus), mnozí (pluralismus), hmota, síla, život, duch,... vše to bylo považováno za absolutno. Logika objasňuje, proč medle se tak díti mohlo, a počíná tu vůbec svítati Hegelův názor o dějinách filosofie, jenž přese všechny nucenosti v jednotlivostech v celku jest původní, velkolepý a pravý. Jednotlivé pokusy soustavy filosofické považuje ne za nahodilé nápady jednotlivých hlav, nýbrž pojímá je jakožto souvislé nutné členy vývoje. Názor ten přešel v obecný majetek, ačkoli empirické badání jej stále opravuje v jednotlivostech. Zápor oné neurčitosti pouhého bytí hlásí se v bytnosti (das Wesen). V učení o bytnosti, druhé to části logiky, dále se vyvinuje podle dialektického pochodu množství souvztažných pojmů a zásad dvojstranných (každá věc má dvojí stránku); takové jsou látka a forma, síla a průjev, nitro a zevnějšek, podstatnost a příčinnost a j. Soubor jestoty a bytnosti dává pojem, jenž jest jednota v rozmanitosti, čili to, co v jiném totožné jest s sebou samým. V nauce o pojmu zase vyskytují se tři stupně, pojem subjektivní (sem formální logika), protiva jeho pojem objektivní (předvěsť nauky o přírodě) a soubor obou těchto stupňů, jednota pojmu subjektivního a objektivního, totiž idea. Bezprostředné uskutečnění idee jest živok (organismus). Jednání a poznání ukazuje k jednotě vyšší, k souboru života a dobra i pravdy, totiž k idei absolutní. Ona jest skutečná, ano nejskutečnější, i spolu rozeznává sebe od své bezprostředné skutečnosti, čili ona jest všeobecno, které myslí sebe a spolu uskutečňuje, – sebevědomý duch. Absolutno jest duch, zní na tomto stupni odpověď na otázku po absolutnu (absolutní idealismus). – Nyní jsme došli přístavu počátečného (idea), ale obohaceni. Uskutečnění idee jest však spolu její zjinačení, totiž příroda. B) Přírodosloví. Příroda jakožto idea ve své jinakosti rozkládá se v zevnosti prostoru a času. Má v sobě ideu, ale roztříštěnou v zevnějšek. Zpytovati zákony její není nic jiného nežli vyhledávati rozum v přírodě (to všeobecné v roztříštěném veškerenstvu jednotlivostí). Ježto tam idea v jinakosti, nalézáme v ní spoustu jinakého (bezrozumého). Co příroda na jedné straně ničí, nahrazuje vždy novými a novými pokusy. Ona koná příliš mnoho, ale koná to nezřízeně. Proto vedle síly a hojnosti tolik slabého, planého i chorobného. Příroda nezná se mírniti, plýtvá svými plody, jednotlivce bez lítosti obětuje, aby dosáhla vyššího účelu a jej dalšímu rovněž tak obětovala. Malomocnost její, udržeti přesná určení pojmová, odhaluje onen nevyrovnaný rozpor v ní a vede k tomu, že i přírodosloví každou chvíli musí prostředkovati mezi přívalem konkretních zjevů a pojmovým řádem idee. Vývoj, jejž přírodosloví proükazuje, probíhá tři stupně, nazvané mechanika, fysika a organika (biologie) Obmezujeme se v přírodosloví na nejnutnější ukázku, poněvadž podrobnosti samy nejvíce se vzdalují nynějších názorů o přírodě a výtěžků přírodnických. V soustavném propracování celého přírodosloví proniká náchylnost, stavěti se úmyslně proti souvěké přírodovědě. I stalo se přírodosloví Achilleovou patou soustavy Hegelovy. Nemohouce vyčítati ony prapodivné výměry, co tíže jest, co světlo, teplo, magnetismus, elektřina a j., vytkněmež jen jednu význačnou vlastnost tohoto přírodosloví. Oproti vědeckému zpytování ono hledí zákony přírodní vyvoditi z pojmu či z idee přírody; ideu tu klade dříve, z ní pak zákony dedukuje. Totě vlastní »naturfilosofie«, přírodosloví ve smysle obráceném proti nynější přírodovědě. Odtud počala zkáza Hegelovy filosofie, tak vítězné Nyní, kdy strach zmizel, že by mohla naturfilosofie přírodozpytcům v podrobnostech něco pokazit, i oni klidněji ji posuzují, a zejména co zavládl princip vývoje v přírodnictví, mnohému výroku Hegelovu dostalo se jiného odhadu než druhdy. C) Duchosloví. Bytnost ducha v tom záleží, že má sebevědomí a svobodu. Nauka o duchu má tři stupně, které jsou: I. Duch subjektivní, II. Duch objektivní, III. Duch absolutní. V prvním oddělení nalézáme nejprve asi to, co zahrnujeme slovem anthropologie (člověkosloví), pak vývoj zjevů duševních, tedy asi psychologii, či, jak u Hegela sluje, faenomologie ducha (zjevosloví) – a konečně pneumatologii (duchosloví). V druhém oddělení (duch objektivní) na prvním stupni stojí právo jakožto bezprostředné bytování volnosti. Jednotlivec, pokud jest schopen práva, stává se osobou. Dále se vyvinují četné pojmy z filosofie práva a též podložení práva trestního. Znovuzjednání práva proti poruchu jeho, totě trest. Trest jest právo nejen proti zlosynu, nýbrž i vlastní právo zlosyna, jenž potrestáním za bytost rozumovou se uctívá. Trest jakožto úkon spravedlnosti nesmí in theoria býti odvozován k jiným účelům (absolutní nauka trestní). Na druhém stupni stojí svědomí či moralita. Tu jedná člověk dle pohnutek povinnosti. Dobro jest jednota soukromého chtění se chtěním všeobecným, zlo však vzpoura onoho proti všeobecnu (chtěné ne. rozumno). Na třetím stupni konečně stojí mravnost, – dobro stane se skutečným v řádech mravních. Zjevuje se nejdříve v rodině. O manželství mluví Hegel. s vážností nejhlubší a ukazuje na jeho neodstranitelnost. Z rodiny, rozcházející se v množství rodin, povstává obec, společnost občanská (již Hegel. ještě různí od státu). Tu zavádějí se instituce ku prospěchu jednotlivce, i doporučuje Hegel. princip spolčovací a za jeho hlavní požadavek pokládá správnost a poctivou oddanost (poctivost). Svatost sňatku a poctivost ve spolcích jsou. dva zřetele, kolem kterých se otáčí zdar občanské společnosti. Z této konečně vzniká stát, když zájem jednotlivce dokoná se v idei mravního celku. Stát jest více než obec, ontě skutečnost idee mravní; ve státě celek jest účelem, jednotlivec prostředkem. Nejlepší zřízení státní jest ústavní monarchie. Král panuje ovšem, obmezen jsa státním zřízením a zákony; odtud známá výpověď Hegelova, že král jest puntíček nad iegel. Státové sami mají k sobě poměr jako jednotlivé autority a osudy svými, vznikáním, rozkvětem neb úpadkem skládají pochod světodějný. Obyčejně vývoj dějin vázán jest na jeden národ vládnoucí, jenž jest nositelem světoducha. Historie jest vývojní pochod světoducha, a obsah její jest vyvinování se k svobodě, zjevování se idee v pokroku lidstva. Však i tento vývoj děje se protivami, proto v dějinách stálé napnutí, zápas a boj. Jeden stav, přemáhaje druhý, vyvinuje se sám, národ nad národ, jednotlivec nad jednotlivce vyspívá. I když lidské počínání zdánlivě příčí se vývoji celku, přece bezděky k němu přispívá. Sobectví, lakota, ctižádost a jiné pudy individuální slouží rozumu, jenž jich užívá za prostředky (»lest rozumų) k záměru svému, a tím jest všeobecno, kdežto jednotlivci mizejí. Jen v celku má individuum svou podstať, každý jest syn národa svého a doby své, jest svoboden a přece nástrojem ducha. Vizme oblíbená říkadla o duchu času, duchu národa, stavu, spolku, jazyka. Doba překonává dobu, totiž vyvíjí se z protiv a pokračuje; co dříve bylo oprávněno, ztrácí právo. v době následující, náleží ku stanovisku překonanému či přemoženému Duch se vyvinující, rozum přicházející k platnosti, ač krutými svízeli a boji všeho druhu, postup dějin s tím souvislý, tedy východisko, cíl i methoda filosofie Hegelovy docházejí hojné applikace na tomto poli. Základní metafysický pomysl Hegelův, totiž idea vyvinující se mocí protiv, jakož i dialektika jeho zde znamenitě se osvědčují, pokud běží o přehled a pojetí úkazů dějinných, o pochopení rozumu v nich. Tak načrtnuta jest idealistická filosofie dějin (dějesloví). V pravdě velkolepá, co se týče hlavních koncepcí. upadá ovšem tehdy, kdy dialektika ji chce prováděti příliš do podrobna; tu míjí se s pravdou a křivdí skutkům, stávajíc se pro ně ložem Prokrustovým. Nicméně i s vadami všemi, které vyčítati lze, dějesloví Hegelovo zůstává znamenitým dílem, jednou z nejskvělejších stránek jeho soustavy. Přemáhání přírodní subjektivnosti právem, mravem a státem jest dráha, po níž duch pozvedá se k čisté svobodě, ku poznání své ideální bytnosti jakožto absolutna. Soubor ducha subjektivního a objektivního jest duch absolutní. V oddělení o duchu absolutním nejdříve nadchází uměna jakožto bezprostřední zírání idee ve skutečnosti, – na druhém stupni náboženství, totiž jistota idee jakožto něčeho vyššího proti veškeré bezprostřední skutečnosti, – na třetím stupni konečně filosofie, jednota obou předchozích stupňů, vědění idee jakožto absolutna. Uměna obsahuje pravdu ve formě smyslového názoru. Co jest v duchu, má se státi zjevným. Potřeba to duchu, přetvářiti objektivní svět dle svých pojmů, učiniti zevnějšek odleskem nitra. Krásno jest prosvítání idee nějakým smyslným mediem (das Scheinen der Idee). Uměna tuto ideu přivolává do materiálu svého, užívajíc barev, tónů atd. Neopakuje všední skutečnost. nýbrž povyšuje ji na stupeň ideálu, přemáhajíc při tom odpor svých prostředků a dávajíc myšlénce svítati z nich. To se daří ne vždy úplně a ne všem uměnám stejně. Na této věci Hegel. zakládá tři doby vývoje uměny. Není-li látka přemožena, tak že idea jen z dáli se hlásí, nastává uměna symbolická. Má li duch převahu, vynikaje nad látku a překonávaje ji výrazem touhy, vroucnosti, máme protivu uměny symbolické, totiž uměnu romantickou. Jsou-li oba činitelé v rovnováze, tak že látka i forma navzájem se pronikají, jsouce si naprosto přiměřeny, ideál se vtělí a povstává uměna klassická. Podobně vyvinutí a rozdělení jednotlivých uměn závisí na tom, jak která z nich dovede vyjádřiti ideu materiálem svým, tedy na poddajnosti tohoto – i povstane pořadí: stavitelství, sochařství, malířství (uměny výtvarné, uměna objektivní); proti nim stojí hudba (uměna nejsubjektivnější). Soubor obou odvětví vydává básnictví; tu uměně jest »jazyk rozvázá◁, poesie může pověděti všechno. V ní vracejí se všechny uměny zase, ona jest totalita uměn; odpovídá uměnám výtvarným jakožto epos, hudbě jakožto lyrika a sjednocuje obě ještě výše jakožto poesie dramatická. Tímto způsobem celá aesthetika provádí se až do podrobností; všude se vyskytuje trojráz dialektické methody, pohodlné a překvapující uspořádání látky, jemná a duchaplná pozorování, poučky a výroky, tak že aesthetika Hegelova, jsouc úplnou a posavade nejobjemnější soustavnou naukou o kráse, všude proslula. Mluví-li se o jakési soustavě aesthetické, posud nejvíce rozšířené, míní se tím Hegelova. Nynější písemnictví odboru toho jest skoro vesměs, ovšem obyčejně nevědomky, v podruží několika lesklých pomyslů Hegelových. Ale uměna zůstává jednostrannou. Chtěla nitro učiniti zjevným, ale naráží na nemožnost; neboť celá idea se do jejího zevnějšku nevejde. I utkví idea nad zjevem uměnným, přečnívá uměnu, dává se ne smyslovým zíráním, nýbrž představováním, a to se děje v náboženství. Člověk tu dochází neskončeného, věčného, posledního; v představě té dojde klidu a blaha nad bezútěchým ruchem všednosti, bídy, hrůzy a nudy. Obsah všeho náboženství jest povznešení ducha k absolutnu, k vědění sebe v jednotě s Bohem. Následuje stať o vývoji náboženstev, od oněch přírodních až ku křesťanství, jehožto články věroučné přivádí ve styk s pomysly vlastní soustavy a obrazům i dogmatům křesťanským podkládá smysl spekulativní, totiž vykládá je za obrazné vyjádření obsahu filosofického. Když tato obrazná forma se odstraní a obsah vyprostí z onoho obalu, týž obsah vyjádřený pojmem dostoupí svého vrcholu, povstane filosofie. Idea projevuje se v umění smyslným mediem (zírání), v náboženství představováním (věření, toužení), ve filosofii pojmem (myšlení). Absolutno jest duch, hlásá křesťanství i filosofie. Filosofie jest věda o projevování absolutna (theofanie, epifanie ducha), jest myšlení, jež poznává sebe samo jakožto pravdu veškerou a ze sebe vyvinuje vesmír přírody i ducha, v subjektivním smyslu věda rozumu sebe pojímajícího. Filosofie jest absolutní poznání, že svět jest život idee, která se jinačí a opět v sebe se vrací, čili že »myšlení« poznalo sebe za tajemství, jádro a podstatu světa, tak že nyní objasní se nejzákladnější poznatek, že myšlení a bytí jedno jsou (identita: myšlení = bytí, filosofie identity). Myšlení jest, idea poznává sebe samu, nejen jakožto bytí nezměnné, nýbrž v ruchu ustavičném, jenž v dialektice myšlénky dochází přiměřeného výrazu. Nyní jsme na konci; ideou přestáváme, jako jsme ideou počali, – soustava se dokonává jako uzavřitý kruh kruhův. Ráz filosofie Hegelovy. Přese všechny námitky v jednotlivostech, které zase nádherou i pravdou i hloubkou jiných jednotlivostí se vyváží, činí soustava Hegelova celkem svým dojem zvláštní, přímo uchvacující. Odtud její okamžitý úspěch; zajala, oslnila duchy, stala se filosofií vládnoucí v národě německém, ano samostatnou duchovou mocností; chtěla sloučiti všechny posavadní výtěžky myšlénkové ve svém spekulativním ohnisku, považujíc je za nutné články, momenty, které svou pravdu obsahují a třebas překonány, přece v kořisti výslední uschovány jsou. Každá soustava filosofická důvodně vzniká a vyvinuje se v protivě k jiné soustavě, chtějíc doplniti ji a myšlénku dále přivésti. Zákona o vývoji užiti lze i vzhledem k Hegelově filosofii samé; všechny posavadní pokusy pomáhají skládati ji, jež je pojímá jakožto vnitřní momenty své či stupně oprávněné u vývoji až ku konečnému útvaru sebevědomé myšlénky. Kant při záhadě o poznání vedle poznávací mohutnosti stanovil ještě jiného činitele mimo nás, »věc o sobě« totiž; když někteří vrstevníci Kantovi odhodlali se, Kantovu »věc o sobě« odstraniti, zbyla jen ona poznávací mohutnost sama, v nížto tedy všechno vědění co do možností jako zárodek dáno a předzjednáno jest. I bylo pouze potřebí, jej nechati klíčit anebo to, co v něm zavinuto bylo, vyvinouti. Tak byla dráha podniku Hegelovu proklestěna. Z Kantovy nauky sice temení theoretický idealismus; ale Fichte jej dovršil, Schelling obohatil, Hegel. dokonal. Všechno, co jest, pochopiti a z rozumu vylouditi, pochod světový pojmouti jako pochod logický, jímžto pojem živý sám sebe uskutečňuje, totě cíl filosofie. Jako Fichte jednání, Schelling tvoření, tak Hegel. myšlení za nejvyšší činnost pojal; toto může si ony dvě ještě předmětem učiniti, nad ně se povznésti. Z důvodů těchto soustava Hegelova nazvána jest panlogismem. Co dialektika světová provádí u velkém, myšlení naše opakuje v malém a ty odvěké rysy u vývoji světa přivádí v měřítku zmenšeném sobě k vědomí (zákon vývojoslovný). Soustava pak sama jest zajisté nejzazší útvar všeho vývojosloví (Entwicklungslehre). Od tohoto však různíme vývojozpyt; prvé se týká samého pojmu o vývoji, stanoví jeho všeobecné kategorie, – kdežto druhé znamená stopovati vývoj na něčem zvláštním, zpytuje tedy vývoj ptačího vejce, mluvy, zeměkoule. Je li rozum vlastním jádrem světa, následuje jednak, že, byť se nám mnoho neladným zdálo, přece celku prospěšno jest jakožto nutný článek u vývoji jeho, jednak že onen nelad jen miznoucí jest, že vše se vyrovnává, ježto má své důvody a k rozumnému útvaru spěje. Všechno, co sobě odpírá (praesens), shledá se přece v harmonii. Když přesvědčení to stane se stálou náladou, shledává ve všem, co jest, už také to, co bude, a to jest, poněvadž rozumné, přece to nejlepší Odtud soustava zvána všeobecným harmonismem – totiž optimismem určitého druhu. V ní filosofie jest dokonána, ucelena, zaokrouhlena. Nejčelnější pojmy filosofické došly zde svého určitého místa jako v »diamantové sítį obmykající celý svět (topika pojmů). Provedená soustava Hegelova má svůj dojem jako velká a smělá budova. Co proti ní vytknouti lze, řekli v Němcích samých věru až přes úplnost, ano hlasové ve svém rozmachu proti Hegelově filosofii postoupili proti filosofii vůbec. Že k vůli methodě Hegel. křivdí věcem, že slibná methoda ta hodí se ke zvlástním předmětům, kde není možno exaktní vědění a kde jest možno zpět i vpřed prorokovati, kde jest potřeba domněnek a širé pole se otvírá volnější činnosti duševní, že však v přesných naukách se jí nepořídí nic: jsou námitky všeobecně známé. Její postup dle taktu má v zápětí určitý pěkný dojem; ona ukazuje aesthetickou kategorii vyrovnanosti a závěru prováděnou určitým pravidlem rhythickým. Rhythmický obrázek, jejž jsem si utvořil, někdy s pravdou se setkává, ale nemusí vždycky býti pravdou. Pojmy dále, v přesném smysle, jsou nehybné, tuhé, příkré, a musí takové býti, mají-li pojmy zůstati. Hegel. však je nadal životem, samohybem, pojmy samy se zúrodňují, rodí se, žijí a vyvinují. Totě sebevývoj pojmu, tak že konečně on jest živ. a živé bytosti jen pouhé jeho fase jsou. Vady a výčitky se hromadily, a tak se filosofie Hegelova stala pověstnou, k čemuž přispěly i sloh, její fraseologie a názvosloví. Sloh Hegelův jest sice nad míru význačný, řízný, sytý, místy lehký a smělý, jindy hluboký, těžkopádný a pracně s myšlénkou zápolící, tak že, pokračujíc podle hotových schemat, snadno se zvrhá v manýru. I ustálila se v ní jakási chvastavá fraseologie, jež ve spojení s bezohlednou terminologií se stala přímo hastrošem pro čtoucí obecenstvo. Množství satirických dokladů, žertovných úsloví a říkadel, úsměšků a persiflaží koluje na potupu té abstrusni vrtohlavé moudrosti. Co již dříve od starých dob řeckých proti filosofii a filosofům se pronášívalo, našlo zde nových důtklivých podnětů a měrou netušenou rozkřičeno bylo. I to sluší k charakteristice Hegelovy filosofie na paměti míti, tento stín její slávy. Škola Hegelova. Z filosofických prací svých uveřejnil Hegel. sám následující: Über die Differenz des Fichteschen und Schellingschen Systems (Jena, 1801); příspěvky do »Kritisches Journal für Philosophie« (Tubinky, 1802 – 03); Die Phaenomenologie des Geistes (Bamberk, 1807); Wissenschaft der Logik (Norimberk, 1812 – 16, 3 díly); Encyklopaedie der philosophischen Wissenschaften (Heidelberk, 1817); Grundlinien der Philosophie des Rechts, oder Naturrecht u. Staatswissenschaft (Berl., 1820); příspěvky do časopisu »Jahrbücher für wissenschaftliche Kriti▽ (1827). Ostatní filosofické spisy teprve po smrti jeho z přednášek akademických vydány byly: G. W. Hegels Werke, vollständige Ausgabe durch einen Verein von Freunden des Verewigten (Berlín, 1834 – 45. 18 dílů). Obsahují mimo jmenované práce přednášky o přírodosloví, o filosofii dějin, aesthetiku, dějiny náboženství i filosofie, propaedeutiku a různá pojednání. Hegel. hlavně pusobil živým slovem jakožto učitel bezprostředně na své posluchače, z nichžto mu vzrostlo značné množství nadšených přívrženců šířících horlivě jeho myšlénky slovem i písmem (škola Hegelova). Jeho filosofie zavládla, ostatní soustavy ustoupily před jejím vítězným postupem; pronikla do literatury evropské vůbec a skládá posud hojnou, byť ne vždy výslovně jmenovanou zásobárnu myšlének, – hesel, názorův, pomyslův, vzorcův, výměrův i výroků, jakož i slohu a způsobu filosofického. Jakž přirozeno jest, vyskytla se také různá mínění ve škole Hegelově. Dokud Hegel. žil, nerozštěpovala se na veřejnosti ta veliká řada jeho přívrženců. Avšak po jeho smrti věci se změnily, tím spíše, an mistr sám ne o všech důtklivých určitě se vyslovil. Hlavní proud setrval při něm. na krajích však palčivé otázky dne počaly vymáhati určitého rozřešení, ano k rozřešení odjinud vzatému měniti soustavu samu. Strana vstávala proti straně, za několik let počalo se užívati pro rozvětvení školy Hegelovy výrazův v parlamentě obvyklých, středu školy, její pravice a levice (proslovil David Strauss), což ovšem svědčí též o hojnosti přívržencův a rozhlášenosti soustavy. Stalať se tato jaksi záležitostí veřejnou. Při té zevrubnosti, kterouž vývoj ducha v soustavě vylíčen, stanuli přívrženci Hegelovi. Jest to duch skutečně absolutní, tedy Bůh, do jehož tajů se nahlédlo, – nebo jen vývoj představ lidských? Záhada, o jejížto ostrou hranu proud posud jednotný se roztříštil, aby dále třemi rameny plynul, byla jsoucnost a nesmrtelnost duše, – i souvisící s ní otázka o autoritě státní. Ve školských výrazech totéž vysloveno poměrem mezi transscendencí a immanencí ducha. Duch Boží přestupuje-li svět jakožto bytost samostatná, nebo ponořen-li ve svět, vetkvělý v přírodu? Pravý východ z neurčitosti jest rozhodné »buď – anebœ, tvrditi buď transscendenci neb immanenci. Duch jest buď mimo svět a nad světem, nastává theismus, – anebo vetkvělý v přírodu, nastává pantheismus, jenž svět a Boha stotožňuje, zcela neb z části. Odstíny v soustavě Hegelově se rozstoupivší podle podobných vzorců splývají konečně ve dvě strany, v pravou, která transscendenci, a v levou, která immanenci drží. Pravice pošinula důvody svědčící dogmatu křesťanskému v popředí, ovšem pokládajíc, že zlepšuje nauku Hegelovu, ana ji přivádí v souhlas s interessem tak závažným. Dokazovala jsoucnost Boží, božství Kristovo i nesmrtelnost osobní a že Hegelova filosofická spekulace má tentýž obsah jako zjevené náboženství. Náležejí sem na př. jména Gabler, Hinrichs, Göschel, Erdmann a j. Levice popírala transscendenci ducha, věčná a všeobecná podstata (Bůh) prý v člověčenstvu dochází jen k sebevědomí; duch jest věčný, nikoli individua, a Bůh.člověk, totě vlastně idea čistého člověčenství. K ní náleželi Richter, Ruge, Michelet a j. t. zv. Mladohegelovci. Brzo se vyvinul odstín další, t. zv. »nejkrajnější levice« – tu znamená již David Strauss (Život Ježíšův), pak přicházejí Ludwig Feuerbach i konečně Max Stirner (pseudonym Kaspar Schmidt, »Der Einzige und sein Eigenthum«), Karel Marx (hlava internationály), Ferd. Lassale, Bedřich Engels a j. postavení na nejzazším kraji soustavy, že vlastně z ní vypadají, ducha i všechnu filosofii vůbec uničují charakteristický výrok jednoho z nich: »Moje filosofie jest nemíti žádnou filosofiį). Patrno, jaké ještě jiné názvy bylo lze přikládati oběma táborům; pravice jest supranaturalistická, orthodoxní, konservativní, theistická atd.... levice pěstuje naturalismus, směry radikální a revoluční, pak co se týče otázek politických a společenských, socialismus atd..., kdežto střed zajímá jakési zmírňovací stanovisko pantheistické neb racionálno-mystické, jako vedle shora jmenovaných ještě Conradi, Schaller, Vatke a j. Vedle už uvedených připomínáme na některé zvlášť známé přívržence Hegelovy, jako jsou Rosenkranz, professor v Královci, spisovatel velice plodný, zejména též v aesthetice a v dějinách literatury; Erdmann v Halle, duchaplný psycholog a dějepisec filosofie; Michelet v Berlíně, statečný obhájce svého mistra (» Hegel., der unwiderlegte Welt. philosoph«); Friedrich Theodor Vischer, autor veliké »Aesthetiky«, provedené duchem Hegelovým (viz o ní více ve »Všeobecné aesthetice« dra Jos. Durdíka); Zeller, historik filosofie řecké; Kuno Fischer, známý svým obsáhlým dějepisem filosofie novověké; kteřížto všichni více méně od Hegela také se odchylují, ale východisko z něho vzaté zapříti nemohou ani nechtějí Mimo Německo vnikla filosofie Hegelova do jiných zemí; ve Francii přispěli témuž účelu Victor Cousin, P. Leroux, Ott, Willm: v polské literatuře Goluchowski, Kremer, Cieszkowski, Liebelt; v ruské pak Stankevič, Granovskij, Bělinskij, Ogarev; v Italii Mariano, Tari, Spaventa, zvláště pak Aug. Vera, jenž spisy Hegelovy obratně překládal a vykládal. U nás býval jako přívrženec soustavy znám Ignác Jan Hanuš, stopy vlivu jejího pak v různých menších pokusech shledáváme. Nejobšírněji po česku o soustavě Hegelově jakožto celku promluveno v knize Durdíkově »Dějiny filosofie nejnovější« (Praha, 1887); též v Kobrově Naučném Slovníku (článek od Květa), zřetelem k éthice v knize Dastichově »Základové praktické filosofie« (t., 1863) a konečně na četných místech v uvedené právě »Všeob. aesthetice«. V literatuře německé jest spisů o Hegelovi řada téměř nepřehledná; každý dějepis filosofie i vzdělanosti podává o něm zprávy více méně podrobné. Ano hojnost kořisti té jest přímo úžasná, což také svědčí o důležitosti a rozsahu filosofie této. Kdyby člověk i soustavu jakožto celek i methodu odmítal, oněm důmyslným, skvělým myšlénkám neodolá, nechť by byly zjednány mimo pochod methody a do soustavy násilně vetkány: Hegelovo dílo jest veličina literární, má navzdor nezdaru soustavy svůj stálý význam svými jednotlivostmi a spisovatelskou vahou svého zjevu. Dd.

Související hesla