Heine Heinrich

, německý básník. Pocházel ze zámožné židovské rodiny; studoval práva v Bonnu a Göttingen, pro soubojovou aféru byl vyloučen. V roce 1825 konvertoval k protestantismu. Židovskou tematiku mísil ve svém literárním díle s katolickou mystikou. Jeho život i dílo ovlivněny vztahem k ženám; nešťastně miloval své sestřenice Amálii a Terezu. Cestoval po Německu a Itálii, v roce 1831 přesídlil do Paříže. V Německu byla jeho díla 1835 zakázána. Sympatizoval se socialistickými myšlenkami, spřátelil se s K. Marxem, ale obával se nebezpečného vlivu komunistických idejí na kulturu. Od roku 1848 těžce nemocen. Jeho básně byly stále cyničtější. Nejslavnější sbírka básní Kniha písní. Východiskem jeho veršů byla lidová píseň, velkou oblibu získaly balady. Z písní zlidověla rýnská pověst Lorelei, z dalších prací jsou velmi populární Potulné krysy, Slezští tkalci, Enfant perdu, Doktrína aj. Útočný a kritický ráz má veršovaný cyklus Německo, Zimní pohádka i básnická pohádka Atta Troll. Sbírka Romanzero je plná pesimismu. Mnoho básní zhudebněno např. F. Schubertem, J. Brahmsem, Z. Fibichem, J. B. Foerstrem. Obrazy z cest obsahovaly čtyři svazky. Heine byl v Čechách populární již v pol. 19. stol., byl hojně překládán, jeho styl vyhovoval českým obrozenským básníkům, vytvářejícím moderní český básnický jazyk. Inspiroval např. J. Nerudu, F. Gellnera.

Ottův slovník naučný: Heine Heinrich

Heine: Heinrich, básník německý (*1799 v Dússeldorfu – †1856 v Paříži), syn židov. obchodníka; v 10. roce vstoupil do lat. škol kněžských, r. 1815 do obchodní kanceláře ve Frankfurtě n. M. R. 1817 povolal ho strýc do Hamburku. kde do r. 1819 vedl Heine kommissionářský obchod. V té době psal první lyrické básně krajně romantického směru, jež prý mu vnukla zklamaná láska k sestřenici, již nazývá Otilií nebo Bertou; láska ta inspirovala také jeho první dvě dramata Ratcliffa a Almansora. Poněvadž projevoval k obchodu nechuť, poslala jej rodina do Bonnu. Zde měl studovati práva, zanedbával je však pro literární studie u Simrocka a Viléma Schlegla; stejně bylo tomu v Gotinkách, kde poslouchal Beneka o staré poesii německé a odkud byl vyloučen v lednu 1821. T. r. odešel do Berlína, kde v salóně Rachely Vernhagenové poznal literární svět německý: Humboldty,Hegla, Raucha, Schleiermachra a roku 1822 uveřejnil první sbírku Gedichte, r. 1823 Tragoedien nebst einem lyrischen Intermezzo; toto lyrické »intermezzœ ukazuje již Heinea v celé něze a kouzlu jeho genia. V květnu r. 1823 vrátil se k rodině, žil pak v Cuxhavenu v lázních, kdež vznikl cyklus Nordsee: v lednu r. 1824 vrátil se do Gotink, kdež r. 1825 promovován doktorem práv; před tím v červnu 1825 přestoupil ke křesťanství (protest.), poněvadž tehdy v Prusku židovství bylo překážkou na dráze úřední a politické. V pravdě byl Heine skeptikem, svobodomyslníkem, epikurejským pohanem řeckým. R. 1826 vydal 1. sv. Reisebilder, r. 1827 druhý, r. 1830 třetí, r. 1831 čtvrtý (Nachträge) a obrovský úspěch přiměl Heinea, že oddal se výlučně písemnictví. R. 1827 vyšla jeho sebraná i nová lyrika Buch der Lieder. Navštívil pak Anglii, jež mu vdechla málo sympathie, žil pak v Mnichově jako novinář (do srpna 1828), cestoval po sev. Italii a vrátil se přes Berlín do Hamburku (list. 1829). V čnu 1831 odejel jako dopisovatel »Allg. Zeitung« do Paříže, kde se trvale usadil, píše německy i franc. (do »Revue des Deux Mondes«); něm. spisy jeho vydával zatím Campe v Hamburce, tak essaye plné vtipu i básnického kouzla Beiträge zur Geschichte der neuen schönen Litteratur in Deutschland (1833, 2 sv.); Französische Zustände (1833), politické i kulturní črty; Der Salon (1835 – 40, 4 sv.), který kromě úvah filosofických, literárních, uměleckých i politických obsahuje humoristické novelly Memoiren des Herrn von Schnabelewopski a Florentinische Nächte. R. 1835 zakázal něm. Bundestag spisy Heineovy v Německu s díly ostatního Mladého Německa, čímž Heine nemálo poškozen hmotně, nehledě k libovůli censorské, jíž byl vydán. V tísni té ucházel se u ministerstva Guizotova o podporu z tajné pokladny vládní, jež mu v summě 4800 fr. ročně poskytnuta a i za císařství vyplácena byla. V Paříži zamiloval se do grisetty Mathildy Miratovy, s níž se dal r. 1841 oddat. Na podzim r. 1843 a 1844 podnikl kratší výlety do Německa, z jejichž podnětu vznikly Deutschland ein Wintermärchen (Hamb., 1844) a Atta Troll (t., 1847). Před tím vydal Shakespeares Mädchen und Frauen (1839); pamflet Ludwig Börne (1840), nejplnější credo jeho pohanského epikurejství, a Neue Gedichte (1844). Zatím ochuravěl Heine nemocí míchy (1845) a marně hledal úlevy v lázních barčgeských; r. 1848 ulehnul a nepovstal již ze svého »žíněnkového hrobų, jak říkal, do smrti nesmírně zdlouhavé a mukyplné zachovávaje i tu starou ironii a starou rozmarnost. Poslední jeho díla jsou: Romancero (1851) s doslovem, v němž vykládá svůj obrat k theismu z původního paganismu; Faust, ein Tanzpoem (t. r.) a Vermischte Schriften (1854, 3 sv. obsahující Lutezii a Geständnisse) a pohrobní Letzte Gedichte u. Gedanken (Hamburk, 1869), zejména cyklus lyrický Lazarus. První souborné vydání jeho opatřiI A. Strodtmann (Hamb., 1861 – 66, 21 sv.), nová H.Laube (ill., Vídeň, 1884), Bölsche (Lips., 1887), kritické Elster (1887 – 90, 7 sv.). – Heineje z největších moderních básníků, duch po výtce složitý a měnný, plný odporů. Tento lyrik ryzího kouzla, jak zná je jen lidová píseň, byl také analytik, duch rozbolavělý a hořký; filosofické vzdělání jeho, jež bylo veliké, bystrá kritičnost, jež projevila se i v pracích literárně dějepisných, neovládaly nijak jeho nesmírnou citovost, jež byla chorobně rozmarná; přemety z lyrismu v sarkasmus, z nadšení ve skepsi jsou náhlé a neprostředkované. Z původního pohanství mužných let, z poetického pantheismu došel v nemoci své přes křesťanství zpět v židovstvo. Dílo jeho literární je celé napojeno jeho životem, mezi jeho prací a životem je rovnítko; odtud modernost Heineova, která je krajní upřímnost, ustavičná zpověď. Ohromný vliv Heineův ve všecky literatury nijak ještě nepominul; pozměněn a smíšen s jinými trvá stále. Na českou literaturu byl také značný (Nebeský, Němcová, Neruda, Hálek, počátky Vrchlického a j.). Srv. A. Meisner, Heine (Hamb, 1856); Fr. Steinmann, Denkwürdigkeiten u. Erlebnisse aus meinem Zusammenleben mit ihm (Praha, 1857); A. Strodtmann, Heine-'s Leben und Werke (Berlín, 1867 až 1869, 2 sv.; 3. vyd. 1884); Max. Heine, Erinnerungen (t., 1868); Hüffer, Aus dem Leben Heine 's (1878); Erinn. an Heine von seiner Nichte Maria Embden – Heine (1881); L. Ducros, Heine et son temps (Paříž, 1886; R. Prölss (Štutgart, 1886); Karpeles, Heine und seine Zeitgenossen (1887); Boelsche, Heine, Versuch einer aesthetischkritischen Analyse seiner Werke (1887); Karpeles, Heine-’s Autobiogr. nach seinen Werken (1888); Elster, Heine-'s Buch der Lieder... (Heilbr., 1887); Keiter, Heine (Kolín n. R., 1891); Brandes, Literatura XIX. stol., 6 sv. Sbírky listů Heineových vyšly r. 1862 v Lipsku, r. 1892 v Hamburce, r. 1893 ve Vratislavi. E. Engel vydal r. 1884 zlomek Heinrich Heines Memoiren, jež líčí jen mládí, kdežto obšírnější rukopis jeho byl asi zničen, – Do češt. přeložil »Knihu písní« Erv. Špindler a některé ukázky J. Arbes, J. B. Pichl (v »Lum.«), F. Schulz, M. Krajník,A. V.J. Crha (»Svět« 1873) aj. Šld.

Související hesla