Herder Johann Gottfried von

, německý osvícenský filozof a literární vědec; protestantský kazatel. V centru jeho filozofického zájmu je filozofie dějin (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit – Myšlenky k filozofii dějin lidstva). Dějiny (jako součást pozitivního vývoje přírody) směřují k vytvoření harmonické společnosti; lidstvo zákonitě dospívá k humanitě, tzn. k soběstačnému užívání svých sil a k rozumové a mravní dokonalosti. Dějiny směřují k maximu prostřednictvím jednotlivých epoch, jejichž nositeli jsou významné národy (Egypt, Persie, Řecko, Řím, evropské národy). Dílčí maxima jednotlivých epoch se spojí v konečném, ještě nedosaženém výsledku dějin lidstva. Vyslovil se pro jednotný německý stát a žádal zlepšení životních podmínek pro nejširší vrstvy. Významné místo přiřkl i Slovanům („Řekům nového věku“), kteří podle Herdera vystřídají ve vedoucím postavení Germány. Velkou pozornost věnoval estetickým otázkám. Poukázal na historické souvislosti literatury; vznik jazyka vyvozoval z vývoje rozumu (O původu řeči). Důrazem na význam národního jazyka a obhajobou nezadatelného práva každého národa na rozvoj ovlivnil obrozenecké hnutí slovanských národů.

Ottův slovník naučný: Herder Johann Gottfried von

Herder Johann Gottfried, básník a spisovatel něm. (*1744 Morągu [Mohrungen] ve Vých. Prusku – †1803 ve Výmaru), syn učitele a kostelníka, někdejšího tkalce, muže vážného, a zbožné, rozumné matky. Vyrostl v chudobě, ale nikoli v nuzotě, v ovzduší pietistickém, při zbožných zpěvech rodinných. Ve škole zkoušel velmi pedantstvím rektora a vzdělával se četbou. R. 1762 napsaI ódu na cara ruského, jež ihned v Královci byla vytištěna. Téhož roku vzal ho ranhojič ruského pluku, přezimovavšího v Morągu, s sebou do Královce, aby se učil ranlékařství; ale Herder, seznav slabost svých čivů, dal se z nenadání zapsati na fakultu theologickou. Byv pak přijat do Collegium Fridericianum a zaměstnán na škole ústavu, okázal brzy své paedagogické nadání. Z učitelů nejvíce naň působil Kant, jehož vliv jeví četné filosofické články Herderovy; na jeho tehdejším filosofickém stanovisku Herder i utkvěl, nepokročiv ke kritice čistého rozumu. Zde seznal zajímavého J. G. Hamanna , »maga severų. Již r. 1764 odebral se Herder do Rigy, kamž ho Hamann doporučil za kollaboratora na škole kathedrální, a tam zažil nejšťastnější dobu svého života, jsa oblíben jako učitel i jako kazatel, tak že obec zřídila pro něho nové místo předměstského kazatele, když měl býti povolán do Petrohradu. Tehdáž napsal k zasvěcení nové radnice slavnostní spis Haben wir noch jetzt das Publicum und Vaterland der Alten (1765), kde na první otázku odpovídá záporně, na druhou kladně, projevuje vlastenectví ruské (pro pruské se nikdy nenadchnul). Petr Veliký byl a zůstal mu ideálem knížete a Kateřina důstojnou jeho následovnicí. Zde vůbec čerpal Herder vědomosti své o Slovanech doufaje, že z požehnaných krajin maloruských bude někdy nová Jónie. Také kruté postavení lotyšských nevolníků zde poznal vlastním názorem. Napsav řadu příležitostných a náboženských básní, vystoupil anonymně svými důležitými zlomky. Na základě kritického časopisu »Literaturbriefe«, Lessingem založeného, napsal Über die neuere deutsche Liter tur. Erste (2. 3.) Sammlung von Fragmenten (1767). Oproti kritice tohoto listu, vycházející často od pojmu absolutní dokonalosti díla a pojímající básníka jen jako vědomě tvořícího rozumem, Herder je zakladatelem kritiky nové, která hledí k nevědomým silám tu působícím a k historické a psychologické podmíněnosti, ba jemu tanou na mysli již dějiny lidstva na základě poesie. Poprvé zde na posuzování umění obrácena věta Hamannova, že poesie není hříčkou vzdělanců, nýbrž mateřským jazykem lidstva, že je starší prósy. Zlomky měly veliký úspěch; učinily Herdera, ač nebyl jmenován, slavným spisovatelem; Nicolai získal ho za recensenta pro svou »Bibliothe▽, kterýžto úřad zapletl ho však záhy v polemiku s pověstným Klotzem a jeho klikou. H., jenž rovněž anonymně vydal »torsœ pomníku Abbtova (1768) a Kritische Wälder (1769), rozepisující se o Lessingově »Laokoonų a o spisech Klotzových, potlačil úplně 2. vydání »Fragmentů«, které Klotz předčasně kritisoval, zároveň však nemoudře a nemužně zapřel veřejně autorství »Lesů«. Tato polemika znechutila Herderovi pobyt v Rize, tak že v květnu 1769 náhle složil své úřady a vydal se na cestu do Kodaně a Německa. Místo toho zajel z Kodaně s přítelem Berensem až do Francie, kde strávil půl roku studiem franc. literatury, chtěje se pořád ještě státi Lykurgem Livonska, seznámil se s Diderotem a d'Alembertem v Paříži a přijal z touhy po delší cestě návrh knížete-biskupa lubeckého, aby syna jeho provázel jako cestovní kazatel. Seznámiv se v Hamburku s Lessingem a Claudiusem, nastoupil r. 1770 cestu; v Darmstadtě zasnoubil se s Karolinou Flachslandovou, ale již ve Štrasburku rozešel se s princem a přijal místo kazatele v Bückeburku. Než je nastoupil, podrobil se marně bolestné operaci, aby se zbavil slzení; při tom seznámil se s Goethem, na jehož celý život a hlavně na mladistvou poesii měla tato známost vliv nezměrný. Zde na rychlo sepsal Über den Ursprung der Sprache, dokazuje tu lidský původ jazyka, a získal tím cenu berlínské akademie (vyd. 1772). Další plod styků s Goethem byla knížka Von deutscher Art u. Kunst (1773), společně vydaná, v níž jednal o lidové poesii, o Shakespearovi a Ossianovi. S Goethem také uvázal se v úřad referenta ve »Frankfurter Gelehrte Anzeige◁ roku 1772. V Bückeburku, kam ho povolal hrabě Lippe-Schaumburský, znamenitý vojen. organisator, cítil se Herder jako ve vyhnanství a teprve když r. 1775 po dlouhém váhání pojal Karolinu za ženu a nalezl štěstí v domácnosti, zahájil dobu velmi plodnou řadou děl charakterisovaných geniálním slohem, opovrhujícím všemi pravidly škol. Byla to předně Älteste Urkunde des Menschengeschlechtes (1774 – 1776, 2 sv.), vyrostlá ze starších začátků, výklad »písně biblické« o stvoření světa, kterou zároveň hájí jako skutečnou listinu, doloženou i jinými orientálními prameny. Toto úplné odvrácení od rationalismu bylo také způsobeno přátelstvím s Lavaterem, k jehož fysiognomice Herder přispíval. Téhož ducha je Auch eine Philosophie der Geschichte zur Bildung der Menschheit (1774), hájící i kaceřovaný středověk proti nové době, a hlavně An Prediger. Fünfzehn Provinzialblätter (1774), útočící ostře na osvětářskou theologii, hlavně na Spaldinga. Také r. 1773 obdržel Herder cenu berlín. akademie za Ursachen des gesunkenen Geschmacks bei den ver ch. Völkern, da er geblühet (1775). Zde vznikly i práce později vydané o Huttenovi, o podobnosti starší anglické (balladové) poesie s německou, Lieder der Liebe (1778), překlady z básní východních, a Plastik (1778), definující sochařství jako umění hmatu a doplňující rozdělení Lessingovo. Při těchto pracích měl Herder stále také na zřeteli, aby se zbavil bückeburského vyhnanství, a namáhal se velmi dosíci professury v Gotinkách; ale fakulta netroufala si rozhodnouti, je-li skutečně pravověrný. Za to Goethe, dostav se do Výmaru, vymohl mu, že byl r. 1776 povolán za vrchního faráře, konsistoriálního radu a školdozorce do Výmaru. Zde cítil se Herder nějaký čas šťastným, s chutí ujal se škol, měl řadu pěkných řečí školních, napsal slabikář a katechismus; ale tíže prací administračních záhy se mu zprotivila a nejasností ve smlouvě na dlouho zkalil se poměr jeho ku Goethovi. Přese všechny práce vydal Herder epochální sbírku Volkslieder (1778), od pořadatele pohrobního 2. vydání Stimmen der Völker in Liedern nazvanou a obsahující nejen skutečně lidové, nýbrž národně charakteristické písně vůbec. Své překlady Herder uspořádal zeměpisně, ne ethnograficky; proto i české rhapsodie o Libušině soudu a Horymíru (tato s mnohými jinými příspěvky je psána pro rukopisný týdenník výmarské společnosti »Journal von Tiefurt«, 1781), volně básněné dle Hájkovy kroniky, položil mezi písně německé, podobně jako v listech humanitních nazývá Komenského mužem svého národa. Opět dosáhl cen akademických: bavorské prací Ueber die Wirkung der Dichtkunst auf die Sitten der Völker (1781) a třetí berl. prací Vom Einfluss der Regierung auf die Wissenschaften u. d. Wissenschaften auf die Regierung (1786). K svým theolog. pracím vrátil se Herder, opustiv příkré stanovisko protirationalistické, paedagogickými Briefe, das Studium der Theologie betreffend (1780 až 1781), v nichž smír mezi kritikou bible a vírou není uzavřen bez osudných kompromissů. Tento spis je památníkem přátelství Herderova s mladým J. G. Müllerem, které život přetrvalo, přetrhl však na dobro svazky poutavší Herdera k Lavaterovi. Smrt Lessingova zavdala Herderovi příčinu vysloviti se o něm krásným způsobem a navázati styky s Mendelssohnem, ale s třetím ve spolku, s Nicolaiem, utkal se ne zcela šťastně polemikou o templářích. Roku 1782 – 83 vydal Herder první (jediné) dva svazky dlouho připravované epochální práce Vom Geist d. Ebräisch. Poesie. R. 1783 udál se obrat v jeho poměru ku Goethovi a vřelé, šlechetné přátelství pojilo oba odtud na dlouhou dobu, která znamená pro Herdera vrchol činnosti. Domácnost Herderova stala se domovem Goethovi, jehož přírodovědecké studie oplodily zase myšlénkový svět Herderův. Výsledkem této doby jest Herderovo nejpůsobivější a nejdůležitější dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (1784 – 87 a 1791, 4 díly). V nich vrcholí jeho snaha po jednotném vodítku v proudu rozmanitých událostí dějin politických a duševních. Vycházeje od kosmických a geologických theorií, provádí nás dvaceti knihami říší přírody a společností. Z přímé postavy člověka vyvozuje základní větu, že člověk je zrozen k lidskosti, k humanitě. V páté knize odbočuje k rozhledům do života budoucího (o tomto thematě, naznačeném v poslední práci Lessingově, přemýšlel tenkráte Herder mnoho, jak ukazují jeho dialogy o stěhování duší). Ihned se však vrací k základům mesologie, mluvě o tom, kterak podnebí a jiné podmínky přírodní pozměňují lidi stejného původu. Speciálním prostředkem ku vzdělání lidstva jest jazyk, kterého dostalo se lidstvu zasáhnutím božstva, jak Herder nyní tvrdí. Rozebrav tradice o prvních dějinách lidstva, stopuje Herder pozdější dějiny dle kmenů od Mongolů a Indů k Semitům a Egypťanům, k Řekům a Římanům a vykládá opět, že humanita jest účelem lidstva. V posledních knihách charakterisuje národy severní (s nebývalou láskou a nepředpojatostí kreslí tu Slovany), vykládá vznik křesťanství s malou jen dávkou zázračnosti a běh dějin u národů germanských. Stručně charakterisuje přechod k době nové, době vynálezů. První sbírky ideí vedly k polemice s Kantem, která na sbírky pozdější měla vliv příznivý. Své drobné články sebral Herder v Zerstreute Blätter (6 sbírek, 1785 – 97) s četnými básnickými překlady z řecké anthologie a literatur orientálních. Sem pojaty i Persepolis (1787) a Tithon und Aurora (1792), se smělými myšlénkami o stárnutí a obrození všeho lidského. Polemika o spinozism mezi Jacobim a Mendelssohnem dala vznik úvaze Gott. Einige Gespräche (1787), v nichž Spinozovy názory přeměněny v herderovské. R. 1788 překvapil kanovník Dalberg Herdera návrhem, aby ho doprovázel na cestě do Italie. Radostně přijal H.; avšak k Dalbergovi přidala se paní von Seckendorf, jež znepříjemnila Herderovi celou cestu, tak že konečně s kanovníkem se rozešel. V Italii nezažil obrození jako Goethe, jemuž se od cesty té začínal odcizovati; přece však získal mnoho pohledem na díla sochařská, v nichž shledal jeden z výrazů humanity. Poměr ku Goethovi ochladl docela, když tento přiměl Herdera, aby nepřijal povolání do Gotink; ale nemohl toho dosíci, aby sliby s tím souvisící byly tak vyplněny, jak Herder doufal. Přistoupil k tomu i Schillerův spolek s Goethem, spolek, s jehož čistě aesthetickými zásadami Herder nemohl již dávno souhlasiti. S počátku ovšem přispíval i on do Schillerových »Hore◁, mezi jiným článkem Homer, ein Günstling der Zeit, kterým vyvolal prudkou repliku Wolffovu. Francouzská revoluce dala podnět k Briefe zur Beförderung der Humanität (1793 – 97), v jejichž deseti sbírkách volnější formou vyloženy zásady »Ideí«. V původním znění první sbírky čelily proti koaliční válce, hájily právo Francouzů, v tisku byly ovšem velmi mírněny z ohledů na zeměpána a hlavně následkem pozdější hrůzovlády. Zde čteme i pozoruhodny hovor po smrti cís. Josefa II., v němž důrazně poukázáno na křivdu učiněnou potlačováním národních jazyků. Seznámiv se s lat.-něm. basníkem, jezovitou Jak. Baldem, přeložil Herder mnoho z jeho básní a uveřejnil ve sbírce Terpsichore (1795 – 1796) s překlady jiných lat. básníků, mezi nimi i Sarbievského. Řadu theologických spisů uzavřel Herder polokritickými Vom Erlöser der Menschen. Nach unsern drei ersten Evangelien (1796) a Von Gottes Sohn, der Welt Heiland. Nach Johannes Evangelium (1797), pojatými též ve sbírku Christliche Schriften (1794 – 1799, 5 sv.). Polemika s Kantem, začatá »Ideamį a vedená i v »Listech«, vedla po dlouhém váhání k Metakritice velmi osobní a prudké ve 2 dílech: Verstand und Erfahrung a Vernunft und Sprache (1797). Ale ani tímto dílem nebyl boj proti bývalému učiteli ukončen; také proti »Kritice soudnostį vystoupil Herder svou Kalligone (1800, 3 d.). Zde uložil všechen hněv, který vzbudil v něm směr a úspěchy dioskurů výmarských. K vůli synu svému Adelbertu, jenž byl hospodářským správcem v Bavorsku a koupil tu velkostatek, ucházel se Herder o šlechtictví nejdříve ve Vídni, pak v Bavorsku i dosáhl posledního. Vévoda však povýšení toho neuznal a vymohl Schillerovi okázale šlechtictví říšské. Herder vydával r. 1801 – 03 kritický časopis »Adrasteæ v 6 sv. a chystal nové vydání svých lidových písní; při tom dle franc. překladu a dle chatrných textů původních přeložil španělské romance Der Cid, nejpopulárnější to báseň svou. Na poslední své cestě do českých lázní básnil drama Admetus Haus, památník manželského štěstí svého. Navrátiv se do Výmaru, zemřel za krátko. – Herderův význam pro německý duševní život jest ohromný; on uvedl do poesie, kritiky, historie, theologie, do jazykozpytu důrazně idee, které nejen dobu jeho, nýbrž i romantiku ovládaly a touto působily daleko i na ostatní národy.Zvláště co se poesie týče, dal Herder svým působením zejména na Goetha vznik oné škole mladých revolučních básníků, kterou nazývají »Sturm und Drang«. Vycházeje hlavně od Rousseaua, obměnil myšlénky značně pod vlivem četných jiných myslitelů a hlavně smyslu dějinného, kterým oproti uniformujícímu osvětářství uznával oprávněnost každého jevu na svém místě a ve své době. Poukázal na nevědomé působení básníka a umělce a na poklady písně lidové. Na základě pak poesie lidové vnikal i v ostatní život různých národů a naučil se spravedlnosti k jejich snahám a tužbám. Několika stránkami v 16. knize svých »Ideí«, kde nakreslil idealisovaný obraz původních Slovanů, dal Herder historický a filosofický základ k názoru o dějinách, povaze, úloze Slovanů u těchto samých. Na Herderových ideách, nahrazuje pojem člověka pojmem Slovan, což mu bylo totožné, zbudoval Kollár svou slovanskou vzájemnost, pod vlivem Herderovým Čelakovský sbíral národní písně, Herderovy idee přejímali Dobrovský, Šafařík, Jungmann, Čelakovský, Palacký a ještě Štúr; u Poláků je vliv Herderův patrný na Surowieckém a obzvláště na Budzinském, polském hlasateli idey čisté lidskosti. Na Rusi dobře znali Herdera Karamzin, Naděždin a slavjanofilský Ševyrev ve svých literárněhistorických pracích má mnoho od něho. Sběratelé lidových písní Maksimovič a Metlinskij taktéž učili se od Herdera a neméně Vuk Stefanović Karadžić, který v Herderových sbírkách nalezl již mnoho písní srbských. Byltě tedy Herder hlavním slovanským učitelem v době obrození (Masaryk, Naše doba, I, 822). Sebraná díla jeho vydala vdova s podporou synů svých Wilhelma Gottfrieda a Emila Gottfrieda, pak hlavně J. G. Müllera v 45 sv. r. 1805 – 1820; nejrozšířenější je vydání kapesní z r. 1852 až 1854 o 40 sv. Nové kritické vydání, u mnohých spisů první, jest neskončené posud Suphanovo o 31 sv. U Hempla vyšly pouze vybrané spisy, což na titulu naznačeno není; pěkné jest vydání výboru v Kürschnerově sbírce, které pořádá hlavně Hans Lambel. Základem biografie Herderovy jsou vzpomínky Karolininy (1820) a J. G. v. Herders Lebensbild od syna Emila Gottfr. (výtisky jeho korrespondence atd. do r. 1771, vvd. 1846). Obšírná a úplná jest biografie R. Haymova Herder nach seinem Leben u. s. Werken dargestellt (1880 – 85), stručná biografie Kühnemannova z r. 1895. Literatura o jednotlivostech je dosti značná. Srv. Soběstianskij, Učenija o nacionalnych osobennosťach charaktera i juridičeskago bita drevnich Slavjan, 1892; Masaryk, Slovanské studie, II; Jana Kollára Slovanská vzájemnost. Ks.

Související hesla