Hetman

, vojevůdce, polsky a ukrajinsky náčelník, česky hejtman; a) v 16. – 18. stol. v polsko-litevském státě vrchní velitel vojska (velký korunní hetman, jeho zástupce polní hetman), v roce 1792 byla funkce zrušena; b) v 16. – 17. stol. na Ukrajině vůdce kozáků (někdy též ataman), od roku 1648 též ve smyslu vládce Ukrajiny. Původně volená funkce v průběhu připojování Ukrajiny k Rusku, 1708 změněna na jmenování, úplně byla zrušena v roce 1764 a hetman byl nahrazen generálním gubernátorem.

Ottův slovník naučný: Hetman

Hetman, z našeho hejtman , název vrchního velitele vojska v Polsku a odtud na Ukrajině, kde zaměňován též názvem ataman . V polských pramenech ve významu dočasného vůdce vyskytuje se již kol r. 1411. Jakožto stálí velitelé vojska hetmani objevují se v Polsku v XVI. stol. za Sigmunda, Prvním byl Jan Tarnowski. Od r. 1539 vyskytují se již dva hetmani, veliký korunní (wielki koronny) a v jeho zastoupení polní (polny). Obě hodnosti přeneseny též na Litvu. Pravomoc hetmanů v různých dobách byla různá. Vedle vrchního velitelství bylo úkolem jejich sbírati pro krále vojsko, jmenovati s ním důstojníky, konati vojenský soud a přijímati voj. přísahu. Hetman korunní mohl též o své újmě vyjednávati s Tatary a uzavírati s nimi smlouvy. V hodnosti své byl sice potvrzován králem, ale úřad jeho byl doživotní; nemohl býti sesazen ani tehdy, odřekl-li králi poslušnost, odvolávaje se na nezákonitost jeho požadavků. Následkem toho moc hetmanská vzrostla v důležitou sílu národní, která zápolila nejednou s králem, jsouc zdrojem neustálých třenic a rozbrojův. K obmezení moci té vydávány předpisy s důrazným připomenutím, že hetman není pánem říše, nýbrž její ochráncem. Poněvadž hetman měl ve svých rukou brannou moc, stával se nebezpečným též výsadám šlechty, a proto němý sněm z r. 1717 obmezil jeho práva nad vojskem a vyloučil ho z účastenství při volbě králově. Ale ve skutečnosti málo toho dbáno a hetmani, nemajíce sami síly strhnouti na sebe vládu, přispěli nemálo ku vnitřním nepokojům a zmatkům v Polsku. Hodnost jejich zrušena byla r. 1792. Odznakem moci hetmanské byla buława . Ostatně srv. J. Bartoszewicz, Hetmani polscy koronni (Varšava, 1860 – 61).– Na Ukrajině hetmanština souvisí těsně s vývojem dějin kozáků. Starší badatelé, jako Kostomarov, Markevič, Solovjev a j., počítají ke kozáckým hetmanům dobrodruhy polské i cizí, jakož i vynikající starosty polské na Ukrajině. Obecně převládá dosud názor, že první hetmani objevili se zde za Štěpána Bathoriho (1576 – 1586), jenž dal kozákům tak řeč. »regestrovoų organisaci a právo voliti představené s titulem hetmanů. Sněm z r. 1589 postavil kozáky pod pravomoc polského hetmana korunního, jenž jmenoval nad nimi setníky a druhého staršinu ze šlechty. Ustanovení toto počalo se prováděti přísně po r. 1638, kdy sněm usnesl se obrátiti kozáky v chłopy. Kozáci »neregestroví« i tehdy volili si vůdce, jejž polská vláda nazývala »starším vojska zaporožskéhœ, ale jejž kozáci sami nazývali hetmanem.Titul ten uznáván někdy i od Poláků. Vynikajícím hetmanem takovým byl Konaševič Sahajdačný (†1622). Ale vedle toho objevili se zde záhy hetmani neuznaní polskou vládou, jejichž účelem bylo vésti válku s Poláky. Hlavními z nich jsou Pavluk, Ostrapin, Guňa a konečně Bohdan Chmelnický, prohlášený za hetmana r. 1648, jenž připojil se s celou Malou Rusí k říši Moskevské (1654). Po smrti Chmelnického rozpadla se jednota Malé Rusi a s tím i moci hetmanské. Nově zvolený hetman Vygovský smlouvou hadačskou (1658) podrobil se Polsku, přijav titul hetmana ruského a prvního senátora vojvodství kijevského, braslavského a černigovského. Byl sice sesazen, ale nástupce jeho Jurij Chmelnickij šel v jeho stopách. Následek toho byl, že Malá Rus se rozpadla: čásť po pravém břehu Dněpru se připojila k Polsku, čásť po lev. břehu zůstala pod vládou cara moskevského. Ačkoli stav ten byl potvrzen smlouvou andrušovskou (1667), již Petr Dorošenko, hetman na pravém břehu, pokusil se obnoviti jednotu Malé Rusi a svrhl hetmana na lev. břehu, Brjuchoveckého. Ale tamější kozáci, nechtějíce a nemohouce odtrhnouti se od Moskvy, zvolili si za hetmana Děmjana Mnogogrěšného. Tou dobou objevil se ze Záporoží nový hetman Suchovějenko, podporovaný Tatary, ale byl poražen Dorošenkem. Když však tento hledal podpory u sultána, Poláci prohlásili za hetmana M. Chaněnka a po jeho odstoupení (1674) Jevstafije Gogola. Moc hetmanská byla sjednocena na krátkou dobu Samojlovičem, jenž pomocí vojsk ruských přiměl k odstoupení Chaněnka (1674) a po třech létech i Dorošenka. Tento povolal na pomoc Turky, jimž Poláci smlouvou bučačskou (1672) postoupili čásť Ukrajiny na pr. břehu Dněpru. Turecká vojska vtrhla do této části a po dobytí Čigirinu (1677) vojska ruská ustoupila na levý břeh Dněpru. Od té doby Poláci a Turci dělili se o vládu v této části a jmenovali zde hetmany, kteří však neměli téměř žádné moci. Poněvadž obyvatelstvo prchalo na levý břeh Dněpru, chtěl Jan Soběský zreorganisovati kozáky, aby mohl použiti jich proti Turkům. Proto sesílil moc hetmanskou a jmenoval hetmanem šlechtice Kunického (1683), jenž však byl od kozáků zavražděn (1684) a zaměněn Mohylou. Téhož roku dal král kozákům území mezi Tasminem, Tykičem a kijevským Polesím, čímž význam kozáků rovněž sesílen. Kol r. 1693 uznán zde hetmanem nakazným Samus (Samuša), jenž jevil snahu po zalidnění kraje; ale úsilí jeho bylo marné, poněvadž Poláci uzavřeli mír s Turky a přikázali kozákům rozpustiti vojsko. Tito povstali (1702), ale po dvou létech Mazepa, nástupce Samojlovičův, odstranil hetmanstvo na pr. bř. Dněpru. Od té doby se zde neobnovovalo. Ve vnitřní správě hetmanům původně přidělena byla k ruce rada staršin čili »zupolnaja radæ, jež spolu s nimi konala vojenský soud. Po rozdělení Malé Rusi hetmani na pravém břehu záhy pozbyli své moci. Na levém břehu musili ústupky činiti jak vzhledem k caru moskevskému, tak i ke kozácké staršině. Ve smlouvě s Bohdanem Chmelnickým car ponechal mu rozsáhlou moc vnitřní, vyžádav si jen určitý počet vojska, ano ponechal mu právo samostatných styků s cizími panovníky mimo krále polského a sultána tureckého. Vojsko samo volilo hetmana, car měl býti jen vyrozuměn o vykonané volbě. Obmezovací zásady vojska nad hetmanem vytčeny byly již ve smlouvě cara s Jurijem Chmelnickým (1659): vojsko v případě zrady mohlo sesaditi hetmana, kdežto on nemohl jmenovati a sesazovati plukovníky bez schválení rady, ani z vlastní moci trestati je smrtí. Ve smlouvě s Brjuchoveckým zakázány hetmanovi styky s cizími zeměmi, ano za Mnogogrěšného ustanoveno, že maloruští zástupci nesmějí býti přítomni při vyjednávání poslů moskevských a polských o věcech maloruských. Mnozí hetmani k sesílení moci vlastní ustupovali svá práva carovi. Od Mnogogrěšného o volbě hetmana rozhodovala staršina, ale od zvolení Samojloviče konala se volba již jen za souhlasu Moskvy. Hlavní ránu moci hetmanské zasadil Mazepa svojí zradou. Petr I. obmezil potom moc hetmanskou úplně, jmenoval plukovníky a setníky bez souhlasu hetmana a r. 1720 zřídil gen. vojenskou kancelář, jež vedla všecky záležitosti hetmanovy. Po smrti hetmana Skoropadského nová volba vůbec nekonána a protestující staršinové zavřeni do Petropavlovské pevnosti. Za Petra II. zvolen hetmanem Danijil Apostol (1727), ale neměl žádné moci a po jeho smrti (1734) správa Malé Rusi svěřena sedmičlennému sboru, v němž zasedali čtyři Malorusové. Za Alžběty zvolen za hetmana vlivem dvorních stran Kyrill Razumovskij (1750), ale r. 1764 dáno mu na srozuměnou, aby odstoupil, začež Kateřina II. odměnila ho statky. Moc hetmanská zrušena a zaměněna maloruskou kollegií a gen. gubernátorem. K vydržování hetmana bylo naznačeno staroství čigirinské a po rozdělení Malé Rusi území hadačské. Za Mnogogrěšného ustanoveno mu ještě služné 1000 dukátů. Sídlem jeho byl původně Čigirin, kde zůstalo pro hetmany na pr. břehu až do r. 1677, kdy dobyli ho Turci. Na levém břehu bylo za Brjuchoveckého v Hadači, za Mnogogrěšného a Samojloviče v Hluchově, za Mazepy v Baturině a když Menšikov je zničil, opět v Hluchově (za Skoropadského a Apostola). Odznakem moci hetmanské byla zde hlavně bulava a bunčuk . Hetman nakazný byl jmenován hetmanem samým, v případě jeho smrti volen vojskem neb jmenován vrchní vládou; zastupoval hetmana na pochodě i v zemi za jeho nepřítomnosti, užívaje při tom jeho práv. O maloruských hetmanech psali M. Gliszczyński, D. Bantyč-Kamenskij, P. Pavlov, N. Markevič, Kostomarov a j. Šnk.

Související hesla