Hindština

, hindustánský jazyk, hindustánština – novoindický jazyk, jímž na severu Indie mluví asi 200 miliónů lidí. Spolu s angličtinou úřední jazyk v celé Indii. Hindština vznikla na základě nářečí v oblasti Dillí, z něhož se začala vyvíjet jako jazyk prózy na začátku 19. stol. Po roce 1947 vznikla nová terminologie, aby mohla hindština sloužit jako úřední jazyk. Hindština má dvě varianty: hovorovou mluvu (hindustání), která zahrnuje persko-arabská a anglická slova, a „čistou hindštinu“ (šuddh hindí), zahrnující sanskrtská slova, jazyk oficiálních písemností, učebnic ap. Viz též indické jazyky, klasifikační přehled jazyků.

Ottův slovník naučný: Hindština

Hindí (angl. též Hindee, dříve Hindúí), jazyk Hindúů, pojem dosti neurčitý, jak se stanoviště jazykozpytu, tak dle užívání slova toho. Obyčejně se slovem hindí myslí t. zv. »vysoká hindí«, společenský a spisovný jazyk veliké části nemuhammedánských obyvatelů severní Indie, jejž v této platnosti potlačuje hojnou měrou t. zv. hindústání . Jako mluva lidu je hindí velikou řadou rozličných novoindických dialektů, původu indoevropského, vyvinuvších se z dialektů prákrtských č. středoindických (zvl. z dialektů śaurasénských), jež zase vznikly z dialektů staroindických; hranice celého souhrnu oněch dialektů a jejich vnitřní rozčlenění nejsou vlastně vědecky nepochybně určeny: tak jazyk bengálský má více podobnosti s východními, jazyk pandžábský se západními dialekty hindíjskými než západní hindí s východní hindí V celku za území jazyka hindí se pokládá ústřední území sev. Indie, omezené na sev.úpatím pohoří Himálajského, na záp. čarou vedoucí od zálivu káččhského k hornímu toku Satledže, na jihu řekou Narmadou a pohořím Vindhijským, na východě řekou Sankhassí; počet lidí dialekty hindíjskými mluvících udává se nestejně, na 60 – 100 mil. Všecky dialekty dělí Hoernle, nejlepší jejich znalec, ve 2 hlavní skupiny, západní a východní, s jakýmsi přechodným dialektem v kraji baisském (sev. od Alláhábádu); týž rozeznává ve skupině záp. 4, ve skupině vých. 3 hlavní dialekty (mezi těmito jazyk bihárský bývá zván vých. hindí v užším smysle). Spisovná hindí jest asi původně jedním z dial. západních, a sice t. zv. bradžským (Bradž-bhášá. Bradž-bhákhá, »mluva salaší«), z horního kraje doábského (blíže Delhi, býv. hlav. města severní Indie), promíšeným ovšem příměsky z jiných dialektů. Mluvnickou podobou srovnává se hindí v celku s jinými jazyky novoind.; v zásobě slov jest dosti ryzí, majíc se strany jedné méně slov arabských a perských, se strany druhé slov přímo ze sanskrtu převzatých než jiné jazyky novoind. Kdy vlastní hindí se vytvořila ze středoind. dialektů, nelze s určitostí říci: jistě stalo se to dlouho před XI. stol. po Kr. Písma pro jazyk hindí užívá se ob. sanskrtského (dévanágarí). Písemnictví v jaz. hindí počíná se ve XII. st. po Kr. a vzniklo přirozenou reakcí proti ztrnulému užívání jaz. sanskrtského, lidu nesrozumitelného. Patrně již dříve lidoví i dvorští básníci (bhátové, čáranové) tvořili v hindí zvláštní básně výpravné, vedle nichž vznikaly i básně náboženské. Nejstarší památkou je básnické vypsání historie posledního domorodého krále v Delhi, Prthvírádže, a jeho předků (Prthvírádž Rásan), jež složil Čand Bardáí z Lahore kol. roku 1200. Kromě této básně v době starší nalézáme skoro výhradně básně náboženské a sice hlavně dvojí sekty višnuitské. Sekta první, višnuitská v užším smyslu č. sekta bhaktů (i bhagatů, zbožných, svatých), vzývala Višnua ve starších jeho personifikacích, jako Ráma, Harie, Góvinda; hlavním z její původců byl Rámánand (v XII. st.), hlavním organisatorem Kabír (v XV. stol.). Literární díla této sekty jsou básně na oslavu Višnuovu a svatých jeho vyznavačů, chovaná v rukop. zvl. v Benáresu, z nichž mnoho se nyní v Indii vydává tiskem i lithografií; vyznačují se fantastičností a často bombastem. Zvláště důležity jsou básně připisované Kabírovi, a t. zv. Ádi Granth (Počáteční kniha, t. j. kniha prvních 5 učitelů), zredigovaný v Pandžábě kol. r. 1600 (anglický překlad od Trumppa). Sekta druhá vzývá Višnua vtěleného v Kršnovi; příběhy Kršnovy, zvl. jeho milostná dobrodružství s pastýřskými dívkami, poskytovaly nevyčerpatelnou látku hojným, podnes velice oblíbeným básním, druhdy dosti smyslného obsahu, t. zv. Bradž-Bilásům (»radovánky ze salaše«). Nejlepší dobou lit. hindíjské je doba asi roku 1570 až 1750. V ní působil Késav-Dás (kol. 1600), původce básně o Rámovi i básnických děl o poetice, rhétorice i náboženských, Bihárí-Lál (poč. XVII. st.), od něhož pochází nejslavnější dílo v hindí Satsaí (Sedm set), 700 nesnadných strof o Kršnovi, Tulsí-Dás (†1624), jenž m. j. napsal nejpopulárnější dnes v Indii dílo, spracování Rámájana a j. Další literárná činnost v hindí béře se v celku týmže směrem; zvláště v posledních desítiletích tiskne se mnoho starších památek pro lid, k nimž druží se nová spracování hojných děl sanskrtských, nověji i prosaická díla vědecká a j. Jazyk časem ovšem značně se změnil, i obratnost formální se zdokonalila; na př. Čand, jenž ještě zápolí s jazykem (užívá i archaismů prákrtských), dnešnímu čtenáři indickému není již z veliké části srozumitelný. – Srv. Hoernle, A comparative grammar of the Gaudian Language (Londýn, 1880); Kellogg, A grammar of the Hindí Langu.: Bate, Dictionary of the Hindí L. (Benares, 1875); Hoernle a Grierson, A compar. dictionary of the Bihărí Langu. (Kalkutta, 1889 nn.); Garcin de Tassy. Histoire de la littérature Hindouie et Hindoustanie (3. vyd, 1871 n., 3 sv.) Ztý.

Hindustání (jazyk hindustánský), vlastně jen zvláštní fase spisovné hindí , liší se od této jen hojností slov perských a arabských (i tureckých), jimiž hindí bez odporu nabyla na újmu čistoty veliké bohatosti i obratnosti u vyjadřování nejrůznějších myšlének, kromě toho známkami vnějšími, t. j. že pro hindí na rozdíl od hindí užívá se písma perského (arabského) a v poesii rozměrů perských. Hindí čili Urdú zabán (mluva táborová, z tur. urdú) vyvíjela se od XII. st. po Kr. míšením domácí hindí s perskou mluvou muhammedánských podmanitelův Indie; v písemnictví objevuje se od XVI. st., kdy indičtí muhammedáni počali napodobiti v ní vzory perské. Vytvořeno bylo v této době hojně básní rázu rhétorického, které nevyznačují se však znaky samostatnosti. Do našeho stol. byla hindí v první řadě společenským a spisovným jazykem indických muhammedánů; neobyčejného rozkvětu nabyla počátkem tohoto století péčí Johna Gilchrista, úředníka angl., jenž přičinil se pomocí hojných domorodců, aby stala se jazykem schopným všech úkolů. Dnes je hindí úředním, obchodním i společenským a spisovným jazykem, šířícím se po celé Indii, přes hranice jazyka hindí. Nová literatura v h., původní i překladová, tím také vzmáhá se nad literatury ostatních jazyků novoindických. – Srv. Dowson, A grammar of the Urdu or Hindustani Lang. (2. vyd. Londýn, 1887); Forbes, A gram. of the Hind. Lang. (t., 1855); Shakespear, A Gram. of the Hindí Lang. (t., 1846, 5. vyd.); Fallon, A new Hind.-engl. dictionary (Benares, 1879); Garcin de Tassy, Histoire de la litt. Hindouie et Hindoustanie (Paříž, 1871 n., 3. vyd.). Ztý.

Související hesla