Hlodavci

, Rodentia – největší řád savců zahrnující druhy různé velikosti těla (hmotnosti 5 g – 50 kg) i různého vnějšího vzhledu, s charakteristicky upraveným chrupem. Mezi řezáky, třenovými zuby (někdy chybějí) a stoličkami je mezera (diastema); řezáky nemají kořeny, trvale dorůstají, a protože mají sklovinu jen na přední straně, neustále se dlátovitě obrušují. Většinou býložraví, semenožraví, v menší míře všežraví. Mnoho druhů se rychle rozmnožuje, mají krátkou graviditu a rodí velký počet mláďat; víceméně pravidelně se přemnožují. Do řádu hlodavců se řadí např. veverka, bobr, křeček, hraboš, myš, potkan, krysa, dikobraz, morče a další.

Ottův slovník naučný: Hlodavci

Hlodavci (Rodentia), řád ssavců (Mammalia), jejž počítáme k nejostřeji charakterisovaným skupinám této třídy; jest řádem, co se tkne počtu druhů i jedinců, zajisté nejrozsáhlejším, ježto více než třetina známých ssavců (nad 900 druhů !) ke hlodavcům náleží. Jsou to ssavci po většině drobní, podoby těla podle bydliště, potravy a způsobu života rozmanité. Z pravidla však bývá trup vzadu silnější než v plecích a také zadní nohy jsou často silnější předních; obojí jsou nevysoké a přední mají po 4 anebo 5, zadní vždy po 5 prstech, ozbrojených drápy, jen výjimkou (u morčat) kopýtkům podobnými, nebo ploskými nehty. Ocas má délku i úpravu různou. Oči bývají dosti veliké, boltce různých rozměrů, rty masité a často v předu rozpoltěny. Typický jest chrup hlodavců, vždy neúplný. V předu mají v něm hlodavci nahoře i dole jen po 2 zubech řezacích (toliko zajíci mají v mezičélistí za předními ještě 2 tenčí zoubky, ano v rozvoji embryonálném byly nalezeny za zoubky tohoto 2. páru ještě dva řezáčky 3. páru); jsou to zuby dlouhé, štíhlé, v mezičelistí často větší než v čelisti dolejší, obloukem zakřivené, často zbarvené, na koncích břitké a dlátkovité, t. j. mají na zadní straně šikmou plošku hlodavou, a nemají kořenův oddělených od vyčnívajících konců, ježto stále ven vyrůstají tou měrou, jakou se na koncích otrou. Jen přední, často ryhovaná plocha a celé ostří pokryty jsou emailem; při hlodání pohybuje se dolejší čelist od předu nazad. Kly scházejí bez výjimky hlodavcům všem; mezi zuby předními a třenovními jest pak arci mezera, a to v hořejší čelišti vždy delší než jest řada stoliček. Tvar i počet zubů třenovních jest rozmanitý. Bývá jich v obou čelistech po 2 – 6 (u evropských druhů po 3 až 6) a buď nemají kořenův od korunek oddělených anebo mají ostře ohraničené, štíhlejší kořeny. V prvém případě jest každý zub zase složen z oddělených, kolmých prismat, jichž meze jsou zřetelně vytčeny na žvykací plošce zubu klikatými šnorky z emailu povrch zubu kryjícího, buď jest to ryhovaný hranol jediný se záhyby emailu jedné strany až skoro k záhybům skloviny druhé strany dosahujícími. Má-li zub zřetelně oddělené kořeny, pak buď šnorky v podobě ostrých zářezů do jediné dutiny zubu vnikají, anebo jest email povrchu na průřezu jen vlnitý – v tom případě nejsou žvykací plošky na koruně zubu ploché, nýbrž opatřeny tupými neb ostrými hrbolky napříč postavenýml (na př. u našich myší). Ze znakův anatomických stůjž tu jen tolik, že mívají mnozí druhové hlodavců v ústech torby, že má mozek poměrně skrovné hemisféry s nepatrnými závity a žaludek ve dvé oddílů mělkým vrubem jest rozdělen; lebka má úplně uzavřený oblouk jařmový, kosti klíční nescházejí (jen morčata jich nemají) a kosť lýtková buď jest s kostí holenní srostlá (u myší a zajíců), buď volna. Placenta (decidua) jest terčovitá. Hlodavci žijí ve všech dílech světa, přebývají i vysoko na horách, i ve krajinách polárních. Největší množství jich žije v jižní Americe, kde již za doby třetihor hledati sluší centrum jejich geografického rozšíření, jež se od té doby valně nezměnilo. Žijí na zemi, pod ní a to často v norách a doupatech, druhdy se zvláštním důmyslem budovaných, i na stromech. Běhají rychle, někteří obratně skáčou a šplhají, ano někteří i výborně plovati umějí. Přečetní druhové zimu prospí. Živí se po většině stravou bylinnou, a někteří si v děrách zásobu pro nepříznivou dobu roční shromažďují. Jsou po přednosti velice škodliví, zvláště tam, kde se přespříliš rozplemenili; jen málo druhů prospívá člověku masem a kožkami. Počítáme k nim těchto 15 čeledí s rody a druhy recentními: 1. Sciuridae (hlodavci veverovití), 2. Myoxidae (plchové), 3. Geomvidae (Geomys), 4. Muridae (myši), 5. Cricetidae (křečkové), 6. Arvicolidae (hraboši), 7. Castoridae (bobři), 8. Georhychidae (Georhychus), 9. Octodontidae (osmáci), 10. Caviidae č. Subungulata (morčata), 11. Hystrichidae (dikobrazi), 12. Dipodidae (tarbíci), 13. Lagostomidae (viskača), 14. Lagomyidae (pišťuchy) a 15. Leporidae (zajíci). Fossilní druhové hlodavců náležejí v 1. 4., 5., 7.. 11., 13. a 14. z čeledí tuto uvedených, pak v tyto čeledi již vymřelé a jen fossilní: Ischyromyidae (z eocénu a miocénu severoamer.), Pseudosciuridae (eocén evropský), Theridomyidae (eocén a miocén evropský), Eocardidae (terciér patagonský) a Castoroididae (pleistocén americký). Nejstarší hlodavci objevují se v eocénu (Remeš, Wyoming); druhy z pliocénu se již blíží dnešním formám oblasti palaearktické a ve vrstvách diluviálních nalézáme většinou již zbytky druhů s recentními identických. Br.

Související hesla