Hobbes Thomas

, anglický filozof, teoretik společnosti a práva; představitel mechanického materialismu. V jeho mechanickém materialismu je pohyb vysvětlen jako působení tělesa na těleso, což platí i pro sféru myšlení. Hobbes nebyl ateista, ale otázky povahy boha, který je podle jeho názoru materiální, vyhradil teologii. Vycházel z filozofických názorů F. Bacona. Svou metafyziku rozšířil i na společenskou oblast. Člověk je podle něho egoista, kterého s druhými lidmi spojuje pud sebezáchovy a strach ze smrti. Teorii božského původu společnosti nahradil teorií společenské smlouvy, která je východiskem z přirozeného stavu, války všech proti všem. Stát je lidským vynálezem, je velkým tělesem s obrovskou silou (Leviathan); státní moc vzniklá ze společenské smlouvy má být neomezená, neboť lidé se dobrovolně zřekli všech svých práv.

Ottův slovník naučný: Hobbes Thomas

Hobbes Thomas, filosof a sociolog angl. (*1588 v Malmesbury – †1679), přišel r. 1605 na universitu oxfordskou, odkudž, obeznámen s filosofií Aristotelovou a scholastikou, v 19, létech přijal vychovatelské místo v rodině hraběte z Devonshiru. s níž zůstal až do smrti své v nejdůvěrnějších stycích. Od r. 1640 – 52 dlel v Paříži, kamž se uchýlil před proudy revolučními, a vyučoval potomního Karla lI. mathematice. Než pobytu jeho zde učiněn násilně konec, když vydal své hlavní dílo Leviathan seu de materia, forma et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis (angl. Londýn, 1651, lat. Amsterd.. 1668). Obsah jeho zdál se býti závadným kněžstvu i royalistům a Hobbes nucen Paříž opustiti; odebral se do Londýna, kde setrval až do r. 1674. Když Karel II nastoupil na trůn (1660), obdržel Hobbes roční důchod 100 lib. ster. Poslední léta trávil na statcích hraběte z Devonshiru, zabývaje se studiemi fysikálně mathematickými a překládáním Homéra. – Hobbes byl duch mathematický a proniklý znalostí moderní fysiky, kteráž naň ještě větší měla vliv než empirismus staršího souvěkovce jeho Bacona Verulamského. Zmechanisoval svět a až do posledních důsledností provedl příčinnost, kterouž záhadou se zabýval nikoli všeobecně, nýbrž po rozumu reálného výzpytu. v jehož oboru se chtěl pomocí filosofie dodělati praktických úspěchův. Filosofie jest mu poznáním určitých účinů z určitých příčin a naopak vyhledáváním zase příčin k účinům, a to vše k praktickým účelům, z nichž na předním místě stojí zreformování státní společnosti. Záchrana lidstva jest jedině možna vyjitím z přirozeného stavu. Podstatou člověka jest sebeláska; každý tíhne k tomu, co mu prospívá, a chce se toho zmocniti. Má od přírody k tomu právo. Jest ovšem samozřejmo. že přírodní tento stav lidí mezi sebou jest vlastně boj všech proti všem. Z této anarchie jest jen tím možno uniknouti, že se založí stát. A sice vidí Hobbes ideál státního zřízení v moci absolutní, ať již ji drží jedinec nebo sbor. Samovládě pro její ujednocenost přednost dává. Moc tuto pak nade všechno vyvyšuje, čině jí podřízenu víru i svobodu myšlení, filosofii stejně jako náboženství. O sobě samo není nic dobrým, nic zlým, takovým teprve se stává, až jaké meze lidskému konání vytkne moc absolutní, nebo jen, co tato stanoví, platí za dobré, vše jiné jest špatné; i náboženské přesvědčení jest jen takové přípustno, pro něž moc vládní se prohlásila. Tento absolutismus Hobbesův, v jehož hájení se ukazuje jako spisovatel silně polemický a bezohledně vyzývavý, vysvětluje se z jeho celkového mechanického nazírání na svět i člověka a souvisí úzce i s jeho rozdělením věd. Společnost a zřízení státní byla mu jen úlomkem velkého celku přírodního a proto podřadil své politické theorie zákonům přírodního mechanismu. Podle jeho názoru jsou tělesa přirozená a pak umělá a mezi tato patří i státní organismus. Tím zřetelem rozpadala se mu i filosofie v nauku o tělesech přirozených (logiku, fysiku, metafysiku, ontologii) a v nauku o tělesech umělých (státosloví). V otázce vůle jest deterministou a základním svým smýšlením materialistou. Jako reformátor sociologický, který společnost chtěl zmechanisovati, nemohl Hobbes potřebovati vůle, která ve svém svobodném určování sebe tak jest naprosto neurčitelnou, k experimentování nezpůsobilou a co chvíli řetěz příčinné souvislosti protrhnouti dovede. Byl materialistou, poněvadž substance, na něž svá tělesa v poslední instanci uváděl, nemyslil si jinak než hmotnými. V theorii poznání je faenomenalistou; pocity jsou jen přeměněné dojmy zevnějška, nejsou v nich tedy obsaženy kvality věcí. Z pocitů buduje se poznání; spojování a rozpojování představ jest myšlení, představy všeobecné jsou umělé produkty, slova jen znaky všeobecnin. – Značný vliv měla Hobbesova filosofie na francouzské encyklopaedisty. Mimo uvedený již spis »Leviatha◁ napsal Hobbes Elements of law natural and politic (1640, nejnověji vyd. Tönnies 1888, obsahuje spisy obyčejně o sobě vydávané Human nature a De corpore politico); De cive (1642, do něm. přel. Kirchmann 1873); Human nature, on the, fundamental elements of policy (1650); Elementorum philosophiae sect. I. De corpore, sect. II. De homine (1668); Quaestiones de libertate, necessitate et casu contra D. Bramheltum (1659), histor.-politickou studii Dialog of the civil wars of England, fysikálně mathematický spis Decameron physiologicum a veršovanou autobiografii. Úplné vydání spisů jeho opatřil Molesworth: Complete works, with life, Latin and English (Londýn, 1839 – 1845, 11 sv.) a Opera latina (t., 1844 – 1845, 5 sv.). Srv. Sigwart, Vergleichung der Rechts- und Staatstheorien des Spinoza u. des Hobbes (1842); Robertson, Thomas Hobbes (Lond., 1886); Lyon, La philosophie de Hobbes (1893). Zb.

Související hesla