Hohenzollernové

, německý panovnický rod původem ze Švábska. Prvním známým předkem hrabě Friedrich z Zollernu († 1125). Od 13. stol. rozděleni na švábskou a franckou větev. Ze švábské větve, která se dále rozdělila podle sídel (Sigmaringen a Hechingen), vyšli rumunští králové. Francká větev postupně získala Braniborsko, Prusko, Bayreuth a Ansbach, v roce 1618 se spojilo Braniborsko a Prusko, 1701 z něho vytvořeno pruské království. Od té doby Hohenzollernové působili ve prospěch sjednocení Německa pod pruskou vládou; to bylo dokončeno 1871 vytvořením německého císařství.

Ottův slovník naučný: Hohenzollernové

Hohenzollerové, starý knížecí rod německý, panující nyní na trůně říše Německé, Pruské a království Rumunského a v některých menších ještě državách. Jméno své má od hradu Hohenzollern (starší Zolre, Zolrin, Zollern) ve Švábsku (v prus. vlád. obvodu Sig. maringen). Dle mylné tradice ze stol. X. byl prý praotec rodu tohoto švábský vévoda Thassilo (ok. 800); pravdě podobnější jest hypothesa, že rod tento pochází od Bukardingů, kteří v X. stol. drželi vévodskou moc v Alamansku. První H., s nimiž se v dějinách setkáváme, byli Burkhard a Wezel ze Zolry (kol r. 1060). Na poč. XII. stol. náležejí Hohenzollerové k nejváženějším rodinám švábským. Okolo r. 1100 žil Bedřich ze Zolry, z jehož synů Burkhard stal se praotcem pozdějších hrabat z Hohenberka, kteří vymřeli r. 1486, Bedřich pak praotcem purkrabí norimberských. Oženiv se se Žofií, dědičkou posledního purkrabí norimberského Konráda z rakouského rodu Ragze (Raabs-Rätz), stal se r. 1191 purkrabím norimberským. Synové jeho Konrád (†1261) a Bedřich (†1251) vládli zprvu společně až do r. 1227, kdy se rozdělili o majetek svůj a založili tak dvě větve, starší švábskou (Bedřich) a mladší franckou (Konrád). Větev švábská podržela staré rodinné hrabství a statky ve Švábsku, francká pak purkrabství Norimberské. Syn Konradův (z větve francké) Bedřich III. (†1297) účastnil se činně ve věcech politických, zejména za doby Rudolfa Habsburského, a bojoval v bitvě na Moravském poli (1278). Za to dostalo se mu hojné odměny od Rudolfa, po jehož smrti marně agitoval pro zvolení syna jeho Albrechta (1290) za krále německého. Syn Bedřicha III. Bedřich IV. (†1332) provázel krále Jana Lucemburského s vojskem do Čech (1310). Po nesvorné volbě krále německého r. 1314 postavil se na stranu Ludvíka Bavora a rozhodl bitvu u Mühldorfa ve prospěch jeho, začež dostalo se mu názvu »Retter des Reiches«. Bedřich V. (1358 až 1397) byl věrným přívržencem Karla IV. a získav Ansbach a Bayreuth, obdržel r. 1363 hodnost knížete říšského. Syn jeho Bedřich VI. jest známý purkrabí norimberský z doby válek husitských, jemuž král Sigmund r. 1411 zastavil a r. 1415 udělil markrabství Braniborské spolu s hodností kurfirštskou. Kurfirštové braniborští získali později (1618) i knížectví Pruské, které r. 1701 povýšeno na království. Bedřich III., kurfiršt braniborský, stal se t. r. králem v Prusku (»rex in Borussiæ). Sedmý král pruský Vilém I. stal se r. 1871 císařem německým a po něm v téže hodnosti následovali syn a vnuk Bedřich III. (†1888) a Vilém II. Od této hlavní linie francké oddělily se poboční linie Ansbašská, Bayreuthská a Schwedtská, které však již vymřely. Linie švábská (starší sice, ale méně důležitá) častým dělením v moci své značně byla oslabena. Z této vynikl koncem XV. a poč. XVI. stol. hlavně hrabě Eitel Bedřich II. (†1512), jenž byl tajným radou, nejvyšším hofmistrem a komorním sudím cís. Maximiliána I. a stal se r. 1504 dědičným komorníkem říšským. Vnuk jeho Karel I. (†1576) spojil všecky državy větve švábské opětně v jedné ruce a zavedl r. 1575 rodinný řád posloupnosti, dle něhož državy větve této měly se rozděliti na tré a nejstarší měl míti dědičnou hodnost říšského komorníka. Ve skutečnosti pak rozdělila se větev švábská na dvě větve, totiž: a) Hohenzollern-Hechingskou a b) Hohenzollern-Sigmaringskou, jejichž zakladateli byli synové Karla I. Eitel Bedřich IV. a Karel II. Větev HohenzollernHechingská vymřela r. 1869 knížetem Bedřichem Vilémem Konstantinem, z linie Hohenzollern-Sigmaringské pochází nynější král rumunský Karel, syn panujícího knížete Leopolda, od r. 1866 kníže, od r. 1881 král. Srv. Monumenta Zollerana, Bd. 1 – 7, Berlín, 1852 – 66, hsg. Graf von Stillfried und T. Märcker: Supplementband hsg. Grossmann u. Scheins, 1890; Riedel, Die Ahnherren des preuss. Königshauses, Berl., 1854; Chr. Meyer, Die Herkunft der Burggrafen von Nürnberg, Ansbach, 1889; Schmid L., Die Könige von Preussen in Hohenzollern, Berl., 1892; Hohenzollernische Forschungen, Jahrbuch hrg. Chr. Meyer, Berlín, 1892 a n.

Související hesla