Horatius

, římský básník. Ve svých prvních básnických skladbách Jamby (zvané též Epódy) a Satiry, které se vyznačují útočným, satirickým rázem, ironizoval vady lidského charakteru. Ve sbírce reflexivní lyriky nazvané Ódy (23 př. n. l.) uvedl do římské literatury veršové formy i motivy klasické řecké lyriky. Je pro ni příznačná formální dokonalost, jemná ironie a tlumená emotivita. V Listech (23 – 18 př. n. l.) je patrný návrat k filozofující lyrice, obsahově a stylem se blížící jeho prvním sbírkám; obsahují i proslulou báseň Pisonům (nazývanou též O umění básnickém), ve které stanovil normy antické poetiky.

Ottův slovník naučný: Horatius

Horatius Quintus Flaccus, básník římský (*8. pros. 65 – †27. listop. 8 př. Kr. ). Pocházel z Venusie na hranicích Apulie a Lucanie, jsa synem propuštěnce, jenž tam měl stateček a zároveň výběrčím (coactor) byl. Prvého vzdělání dostalo se mu v rodišti, dalšího v Římě, kam starostlivý o jeho vychování otec se přestěhoval, maje školy venusijské pro žáky pokročilejší za nedostatečny. V hlavním městě vzdělával se Horatius za bedlivého dozoru otcova týmž způsobem jako synové bohatých rytířů a senátorů, mezi jiným u grammatika L. Orbilia Pupilla z Beneventu, pověstného svou přísností (plagosus), opatřován jsa od otce vším, čím jinoši z rodin zámožných. K dovršení vzdělání svého odebral se po tehdejším zvyku r. 45 do Athén, kde zvláště studia filosofická se pěstovala. Než jen asi 18 měsíců věnoval se studiím těm. Neboť na podzim r. 44 přišel tam M. Junius Brutus, jeden z vrahů Caesarových, sbíraje vojsko proti Antoniovi na osvobození vlasti. Římská mládež v Athénách studující bez váhání řadila se k praporům jeho na ochranu utlačené svobody. Také Horatius byl mezi těmi, kdo vstoupili v řady vojů Brutových. Jako vojínu dostalo se mu, ač synu propuštěncovu, hodnosti tribunské (t. j. stal se jedním ze šesti důstojníků, již legii v čele byli) a v té účastnil se r. 42 bitvy u Filipp, v níž strana Brutova a Cassiova, t. j. republikánská, na dobro byla poražena a věc triumvirů skvěle zvítězila. Při pohromě té zachránil se Horatius zároveň s některými jinými útěkem – vypravuje o tom ne bez rozmaru v ódě 2, 7, 9 – , načež vrátil se do Italie, uživ amnestie poskytnuté stoupencům Brutovým, již by zbraň složili a s novým stavem věcí se smířili. Než tu ocitl se v poměrech dosti nepříjemných. Bylť mu mezitím otec zemřel a jmění jeho bylo z největší části zabaveno. Nucen tudy Horatius ohlédnouti se po zaměstnání, jež by mu výživu poskytovalo; to nalezl v písařství quaestorském (scriptus quaestorius), jež podařilo se mu za zbytek jmění otcovského si opatřiti. V tuto dobu připadají první jeho básně latinské; neboť verše řecké skládal již za pobytu athénského. Po způsobu Luciliově jal se tu psáti satiry, v nichž tepal z největší části neduhy a vady společnosti římské, po příkladě pak Archilochově iamby či epódy, jež z největší části jsou podobně rázu útočného nebo satirického. Básněmi těmi, jež nejprve v úzkém kruhu přátel čítány byly, seznámil se s předními zástupci nejnovější školy básnické Variem a Vergiliem, kteří neopomenuli upozorniti naň mocného příznivce svého C. Cilnia Maecenata. Ten dal si jej r. 38 představiti; než nepřijal ho ihned v kruh svých přátel, nýbrž až po 9 měsících, přesvědčiv se o ryzosti povahy jeho, k sobě jej pozval a s ním obcovati počal (Sat. 1, 6, 61). Za nedlouho vyvinulo se mezi oběma přátelství velmi důvěrné, jež potrvalo až do smrti. H., jenž ve skládání básní mezi tím neustal, uznal asi r. 35 za dobré sestaviti satiry své v knihu a ji uveřejniti. To učinil, postaviv v čelo satiru, v níž přímo k Maecenatovi se obrací, čímž po tehdejším způsobu na jevo dal, ze celou sbírku tu vznešenému příteli posvěcuje. Maecenas odvděčil se básníku v krátce; darovalť mu již r. 33 útulný statek v území Sabinském, jenž stal se potom nejoblíbenějším bydlištěm jeho. Zbaven jsa takto starostí o potřeby hmotné, mohl se Horatius cele oddávati pracím své musy. V nejbližších létech vidíme jej dále zaměstnána skládáním satir a epod; r. 30 podává veřejnosti druhou knihu oněch a téměř současně odevzdává jí sbírku těchto, jež podobně jako satiry dedikovány jsou Maecenatovi. Po satirách a epódách obrátil se Horatius k vlastní lyrice. Vzory mu zde byli ne tak mladší básníci řečtí (alexandrijští), jako spíše klassičtí zástupcové lyriky starší, zvláště aiolské (Alkaios, Sapfó) a iónské (Anakreón), kterýchž napodobil i co do formy; neboť metra jejich po některých pokusech školy starší, jako Catulla, Calva a j., převedl prvý na půdu římskou, což ne bez hrdosti v ódě 3, 30 připomíná. První sbírku plodů těchto, činící 3 knihy, ukončil r. 23 př. Kr. a pod názvem Carmina – nyní zoveme je obyčejně ódami – ji uveřejnil, přivlastniv ji zase Maecenatovi. Obsah jich jest velmi rozmanitý: básně opěvující víno, lásku. přátelství, vlasť, zpěv, přírodu střídají se půvabně s písněmi vyjadřujícími nábožensko-éthické myšlénky doby té. O tři léta později sestavil Horatius poetické své listy (Epistulae), jež posílá různým svým přátelům a známým a v nichž hovory jsou obsaženy v nejedné věci upomínající na dotčené shora satiry, i vydal je; jest to první kniha listů jeho. Také zde kus Maecenatovi svědčící zajímá místo první. Přirozeno, že Maecenatovým prostřednictvím Horatius záhy seznámil se s věhlasným vládcem světové říše, Augustem. Jako někdejší stoupenec strany republikánské a bojovník za svobodu římskou neměl arci zprvu mnoho náklonnosti k muži tomu; avšak když poznal, že monarchie jest v obci římské nutností a že Augustus opravdově a se zdarem se přičiňuje o zvýšení vážnosti a moci obce té, usmířil se s ním v nitru svém, ano i hlásal v některých básních slávu jména jeho. Avšak při tom vždy byl pamětliv své svobody i nechtěl nikterak pro osobní prospěch na něm závislým se státi. To ukázalo se jasně v tomto případě. Augustus nabízel mu úřad svého tajemníka, chtěje jej míti v nejbližším okolí svém; ale Horatius nepřijal postavení tak skvělého, nechtěje pozbyti své volnosti. Tím odmítnutím přátelský poměr mezi oběma nebyl zrušen; i potom zachovával mu Augustus svou přízeň a lecčehos žádal od musy jeho. K přání císařovu složil Horatius r. 17 př. Kr., kdy uspořádána byla slavnost saekulární v Římě, hymnus svědčící božstvům o svátku tom vzývaným, zvláště Apollinu a Dianě, t. zv. Carmen saeculare, a opěval vítězství obou nevlastních synů Augustových, Drusa a Tiberia, z r. 15 v několika ódách, kteréž pak zároveň s jinými písněmi vydal jako čtvrtou knihu lyrických básní. Augustus chtěl také míti poetický list od našeho básníka; přání tomu vyhověl Horatius listem knihy druhé prvním, v němž probírá otázky literární, zejména poměr básníků starších k době nové, mající vyšší požadavky aesthetické. Posledním listem této druhé sbírky, skládající se jen z čísel tří, arci delších, jest poslání k Pisonům (Epistula ad Pisones), zv. jinak Ars poetica; jedná se tu o různých otázkách aesthetických, především v oboru dramatickém. Památka ta jest posledním dílem Horatiovým, snad i nedokončeným; neboť tomu nasvědčovati se zdá chatrná místy souvislost výkladu. Horatius zemřel jen osm měsíců po Maecenatovi a pohřben byl vedle něho na vrchu Esquilijském. Horatius jako básník nevynikal vyšším vzletem a neměl zvláštního nadání poetického. Toho byl si sám vědom, straně se, pokud mohl, básní vlastností oněch větší měrou vyžadujících, i bez ostychu prohlásil v ódě 4, 2, 31, že pracně básně své skládá, přirovnávaje se ke včelce, jež po luzích květnatých s námahou sbírá šťávy medové. Horatius jest básník více reflektující, moudře uvažující, jeho cit a obrazotvornost rozhodně jsou ovládány chladným rozumem. Tím jest zcela přirozeno, že dařily se mu lépe satiry a jim příbuzné listy než ódy, zvláště když nepostrádal jemného vtipu a zábavného humoru. Z lyrických básní jeho jsou poměrně nejzdařilejší kratší ony písně, v nichž lásku a víno opěvá, písně erótické a sympotické; neboť ódy obsahu vznešenějšího, politické a éthické, jakož i hymny, ač obsahují mnohá krásná místa, nejeví s dostatek živosti a svěžesti, postrádají pravého vzletu básnického i vykazují leckteré vady aesthetické. Závislost Horatiova na Řecích jest v ódách značná, ač ne veskrze stejnoměrná; neboť s počátku napodobuje vzory řecké nejvíce – ba některé z prvních ód jeho jsou místy jen překlady z řečtiny – , později ubývá závislosti té, až posléze básník pracuje téměř samostatně. Horlivé studium poesie řecké prospělo mu vůbec velice. Vytříbilť jím vkus svůj, zušlechtil mluvu básnickou i zdokonalil techniku verše latinského, a to takovou měrou, že od žádného lyrika pozdějšího dostižen nebyl, že stal se normou pro věky pozdější. Básně jeho byly jak pro skvělou stránku formální tak pro ušlechtilý, vzdělávající obsah věcný za celého starověku hojně čítány a napodobovány, láska potrvala k nim ve středověku a zvýšila se ještě za nové doby. Přehojná vydání jich, nepřehledný počet spisů o nich jednající, jakož i dlouhá řada překladů jich nejlepší o tom vydávají svědectví. – Srv. L. Müller, Horaz, eine litterar-historische Biographie (Lipsko, 1880). RNk.

Související hesla