Housle

, hudební nástroj strunný smyčcový; rozsah g – g4. Má čtyři struny (g – d1 – a1 – e2), rozeznívané smyčcem nebo drnkáním prsty (pizzicato). Housle vznikly v 1. polovině 16. století; vrchol vývoje dosáhly v Itálii (rodiny Amati, Guarneri, Stradivari).

Ottův slovník naučný: Housle

Housle (ital. violino, franc. violon), nejrozšířenější hudební nástroj smyčcový. Bylo-li již v antickém starověku užíváno hojně nástrojů strunných, z nichž zvuk vyluzován byl drnkotem buď pomocí prstů nebo plektra, podmíněn byl vznik smyčcových vynálezem smyčce v dobách křesťanských. Vývoj nástrojů pokračoval se zdokonalením smyčce, jenž celého tisíciletí potřeboval, aby z primitivního tvaru nenapjatého luku (odtud něm. Bogen), vyskytujícího se ještě v VIII. stol., vyspěl pružností materiálu dřevěného k jemně vyduté, k nejrozmanitějším druhům tahů se hodící podobě, k jaké ji vytříbil Francouz François Tourte (1747 – 1835): k jeho potahu teprve od XII. stol. užíváno koňských žíní. Nejstarší známé nám typy nástrojů smyčc. jsou lyra a fidula, o nichž činí se zmínka ve veršované biblické dějepravě bened. mnicha Ottfrieda z Weissenberku (IX. stol.). Lyra dle vyobrazení opatem Gerbertem z rukopisného kodexu St. Blasii přejatého měla jedinou strunu na strunníku upevněnou a taženou přes kobylku, po jejíž obou stranách umístěny byly dva polokruhovité zvukové otvory. V základech podoben jí byl nástroj, o němž zmiňuje se Seb. Virdung (1511) a jejž popsal Mart. Agricola (1529); byl opatřen třemi strunami a zvýšeným hmatníkem. Ve Francii posměšně pro svou tykvovitou formu zván gigue (= šunka). Zcela jinou stavbou vyznačovala se fidula (něm. Fidel, Geige). Skládala se ze dvou desek, svrchní a zpodní; desky upevněny k sobě lubovitými spojovacími články a byly uprostřed zprvu nemnoho, v XV. stol. však značněji do vnitř prohnuty, tak že činily vzhled nástroje podobného kytaře (vyobr. č. 1791. a 1792, zvláště když prohyby byly později ostřeji vyřezávány, čímž luby na svrchní, střední a zpodní děliti bylo nutno. Kdežto lyra a ostatní tři nejstarší nástroje: crwth, trumscheid a rebec, záhy vyšly z praxe, konstrukce fidule položila základ k dalšímu vývoji smyčc. nástrojů vůbec a houslí zvláště. Zplodila totiž rod nástrojů violových, jež rozbíhaly se ve dvě čeledi: violy kolenní a ramenní, každá s velice četnými druhy. Jejich organismus podléhal výsledkem nejrozmanitějších zkušebních pokusů nenáhle mnohým změnám, avšak ze všech lze vycítiti jakýs základní typ. Svrchní i zpodní desky mají právě jako kobylka plochý tvar, hmatník opatřen je kovovými příčnými pražci, aby usnadněna byla applikatura intervallů a tím docíleno bezpečněji čisté intonace, ozvučné otvory a zářezy na deskách jsou polokruhovitě vykrojeny a celé těleso u krku přišpičatělé. Počet strun, původně četný vzhledem k potřebám akkordické hry, postupem času klesal a přestal na čtyřech. Zdokonalovací práce na violách přivedly koncem XV. stol. továrníky louten a viol v horní Italii, kde nástrojářství kvetlo pro hojnost způsobilého dřeva, k zmenšené formě violy (odtud diminutivum violino), k houslím. Vynález jich připisuje se Casparu Duiffoprugcarovi (Tieffenbrucker), členu loutnařské rodiny přistěhovavší se z Tyrol do Bologně (1467 – 1530). Jisto jest, že netoliko technické studie o ladnější formě, nýbrž i popudy hudební, aby k violám hlubší polohu ovládajícím řadil se nástroj diskantový, ovládaly úmysl vynálezcův. Zachované exempláře Duiffoprugcarovy mají v celku vzhled pozdějších houslí, byť nehonosily se ještě jejich vypilovanou úpravou. Na rozdíl od viol jsou obě desky a kobylka klenuty, prohyby na deskách v podobě písmeny C vykrojeny, otvory ozvučné ve formě f vyřezány a nástroj u krku obloukovitě zaokrouhlen. Ježto Duiffoprugcar od r. 1515 pracoval v Lyoně a v Paříži, přísluší mu nepochybně zásluha o rozšíření nástrojů houslových ve Francii v XVI. stol. Nástrojářství však neobmezovalo se pouze na stavbu houslí samých; neboť dle typu Duiffoprugcarova přeneslo jejich konstrukci na nástroje většího rozměru a hlubší polohy hlasové, z nichž po delším processu ustálily se: altová viola violoncello a kontrabass. Jako hotovitel jich proslul zakladatel školy brescijské Gasparo da Salò (činný v l. 1565 – 1615). Výrobky jeho jsou nyní vzácnými památkami a tím též řídí se jejich cena; požadavkům virtuosity moderní vyhovují nedostatečně a nevyhráněnými ještě liniemi svého obrysu neuspokojují zevnější dojem. Větší uhlazenosti propůjčil jim nástupce Gasparův Giovanni Paolo Maggini (1590 – 1640), avšak ani jeho vymoženosti nebyly tak dalekosáhlé, aby nebyly v budoucnosti zastíněny úspěchy slavné školy kremonské, repraesentované příslušníky tří rodin: Amatiovy, Stradivariovy a Guarneriovy. Z rodiny prv jmenované nejstarší, Andrea Amati (1520 – 1580), předstižen byl více méně svými syny Geronimem a Antoniem; vyvršena byla však pověst rodu Amatiův Nicolou (1546 – 1684), synem posléze uvedeného. Ton Amatiových houslí neimponuje tak sytostí a velikostí, jako melancholicky přidušenou jemností a čistotou. Jejich forma svědčí o vzácném smyslu pro harmoničnost, lakovány jsou barvou zlatožlutou. Lesk jména Nicolova zvyšuje okolnost, že z jeho školy vyšel nejstarší člen druhé rodiny, nejslavnější, dosud nepřekonaný mistr v houslařském umění, Antonio Stradivari (Straduarius, 1644 – 1737). Proniknuv dokonale způsob stavby Amatiovy, pracoval s počátku v jeho intencích a též pod jeho firmou, avšak hlubokými neúmornými studiemi probral se k úplné samostatnosti a kolem r. 1700 stál na vrcholu své tvořivosti. Forma výtvorů z této doby svou mírnou klenbou, vlnivou plastikou a vzletnými konturami svědčí o neobyčejných výtvarnických schopnostech mistrových, ale není výsledkem zvláště k ní směřující snahy, nýbrž podala se geniu Stradivariovu sama, čím více blížil se ideálu mohutného a plného tónu. Proto marně pachtilo se potomstvo cestou rozbornou a přesnými kopiemi odhaliti tajemství umění Stradivariova. Z 1000 nástrojů jím zhotovených většina nalézá se v soukromém vlastnictví a cena exempláře stoupla až na 7000 zl.; lakovány jsou průhledným pokostem barvy kaštanově hnědé. Na sklonku života zhotovoval Stradivari již slabší výrobky, při nichž sdíleli se s ním o práci synové Omobono (†1742) a Francesco (†1743) a žák Carlo Bergonzi (1712 – 50). Zajímavo jest, že třetí rodina zmíněná žila v tradicích obou předchozích. Senior její Andrea Guarneri (1650 – 95) byl žákem Nic. Amatiovým. Synové jeho Giuseppe (1690 až 1730) a Pietro (1690 – 1725) opírají se mimo to též o Stradivaria, jehož bezprostředním žákem a dle úsudku znalců jediným možným konkurrentem ve svých nejlepších výtvorech byl Andreův synovec Giuseppe Antonio, zv. del Gesù (ježto ve své marce mívá označení JHS). Veliký tón, avšak nepoddajný různým záchvěvům jako Stradivariův, pak kresba otvorů formy f, upomínající na školu brescijskou, charakterisují housle mistra toho, jímž uzavírá se slavná perioda houslařství vlaského; neboť současníci i nástupcové až do poloviny století XVIII. nijakž nepovznášejí se nad pouhé napodobitele svých předchůdců. Zvučnějšího jména dopracovali se: Paolo Albani (1650 – 80) a Paolo Giancino (1665 až 1690), žáci Amatiovi; Lorenzo Guadagnini (1695 – 1742) a Domenico Montagnana (1700 až 1750), žáci Stradivariovi, a pak příslušníci rodin.Ruggerovy a Ruggierovy. Ještě než počala uhasínati sláva houslařství vlaského, šířil tradice jeho v Německu Amatiův vyučenec Jakob Stainer (1621 – 83), zakladatel t. zv. tyrolské školy,. k níž náleželi Mathias Albani (1621 – 83), Egidius Klotz (1660 – 1675) a syn téhož Matthias (1670 – 1720). Posléz jmenovaný položil ve svém rodišti Mittenwaldenu na hranicích tyrolsko-bavorských základ k fabrikaci smyčc. nástrojů ve velkém, jež je podnes hlavní pramen výživy tamějšího obyvatelstva. Podobný podnik vyvolali čeští přistěhovalci v XVII. stol. v Marktneukirchenu a Klingenthalu v Sasku. Od poloviny XVIII. stol. nebylo již většího německého města bez dovedného houslaře. Z nejnovějších vynikají: Gabriel Lemböck (*1813), činný ve Vídni, Carl Adam Hörlein (*1829) ve Vircpurku, August Riechers (*1836) v Berlíně, proslulý opravovatel starých nástrojů, W. Lenk (*1840) v Berlíně a j. O povznesení francouzského houslařství zjednal sobě velikých zásluh Nicolas Lupot (1758 – 1824). Jeho žáky byli Nicolaus Eugen Gand a Seb. Philippe Bernadel, jejichž potomci spojili se v majetnictví proslulé firmy pařížské »Bernadel et Fils«. Pro historickou kuriositu zmiňujeme se též o Savartovi a François Chanotovi, kteří počátkem XIX. stol. různými novotami pokusili se odchýliti se od zásad běžné stavby, avšak bez úspěchu. Nejznamenitějším repraesentantem moderního houslařství franc. byl J. B. Vuillaume (1798 – 1875), který zbohatl tím, že svoje, zprvu nepovšimnuté, výrobky prodal jako falsifikáty vlaských nástrojů. Z ostatních zemí kulturních pouze Nízozemí vykazuje od XVII. stol. pružnější činnost v houslařském uměni. Ze zemí slovanských jedině Čechy honositi se mohou důsledným jeho pěstěním a utěšený rozvoj jeho zde tím větší k sobě poutá pozornost, čím méně cizinou byl dosud oceněn. Nástrojářství v Čechách v XVII. stol., právě jako v Italii, nespecialisovalo se v houslařství, nýbrž spojeno bylo s výrobou louten, mandolin, theorb a j., ba téměř výhradně jen jí se se obíralo. Předchůdci t. zv. pražské školy, o nichž teprve novějším badáním jsme zpraveni, Jan Salzer, Baltazar Kögl a Ondřej Ott, v první pol. XVII. stol. činní. pak na jeho sklonku působivší Linhart Broder, Ant. Hös, Mat. Proder a Martin Schott zachovali si historickou vzpomínku pouze loutnami a violami (na př. Ottova viola z r. 1657 v chrámu sv. Víta); houslí z doby této nemáme. K vlastním houslařům počítá se teprve Stainerův odchovanec Tomáš Edlinger (1662 – 1729), označovaný přímo jako zakladatel pražské školy. U něho vyučili se Jan Jiří Hellmer (1687 až 1770), jehož housle z r. 1737 byly vlastnictvím Beethovenovým, pak syn jeho Josef Jach. Edlinger (1693 – 1748) a Jan Oldřich Eberle (1699 až 1768). Nástroje Eberlovy, pro tuto dobu nejcharakterističtější, nepoprou vlivu Stainerova, vyznačujíce se vysokým klenutím, ostrohranným závitkem na hlavičce a krátkými otvory, které téměř kolmo stojí a okrají se blíží, tak že dolejší části v jednu přímku spadají. Výrobky Hellmerovy jsou jim podobny, jsou však lakovány temně červenožlutě nebo tmavohnědě, kdežto Eberlovy tmavočerveně se žlutým podkladem nebo nahnědle, všude s hustým nánosem. Viola Eberlova z r. 1740 (d'amour) jest majetkem Národního divadla v Praze. Současníky Eberlovými byli Jan Scheverle a Jan Krieg, jenž zvláště jest pozoruhodným, že z vrstevníků samojediný zhotovil ploché klenutí po způsobě Stradivariově, dále Šebest. Lang, Ant. Klor, František Ant. Klot, Ambrož Bogner a Jan Karel Krichbaum. Hellmer vychoval syna svého Karla Josefa (1739 – 1812), hotovitele velmi pěkných nástrojů s tónem mohutným, jadrným a jasným, okazujícím na stoupence Guarneriova. Josef Ant. Laske (1738 – 1805), dle podání žák Eberlův, zajímá důležité postavení jako učitel Tom. Ond. Hulinského (Hulinzky, 1731 až 1796), prvního houslaře ryze českého, s Ambrožem Bognerem a Janem Muschlem představujícího poslední stoupence starší školy pražské, která skládala se vesměs z cizinců, nejvíce v Bavořích zrozených a do Čech přistěhovalých, a proto nedovedla se vymaniti z vlivu německého houslařství, vysokým klenutím snadno poznatelného. Žák Hulinského Kašpar Strnad (1750 – 1823) vším právem zasluhuje býti zván otcem českého houslařství. Zavedlť na rozdíl od předchůdců ploché klenutí dle vzoru Stradivariova a příkladem svým nejen obrátil na novou víru Jana Mich. Willera (1753 – 1820) a jeho syna Jana Františka (1781 – .1865), ale i o veškerý pozdější vývoj houslařství zasloužilým se učinil; nebo tradice jeho rozmohly se prostřednictvím přímých jeho žáků a trvají i v nynější generaci. Lak jeho jest barvy červenožluté nebo temně červené a dosti hustě nanesen. Pracovnu Strnadovu převzal žák jeho Jan Bubeník (1804 – 36), druhý žák Karel Šembera (Schombera, 1781 – 1821) byl učitelem Jana Kulíka (1800 – 72). Nástroje posléze jmenovaného, dle Stradivariho, Guarneriho a Magginiho sdělané, jsou velice hledány hlavně k potřebám orchestrálním. Kulík pracoval ve Vídni u Mart. Stossa, jehož bratr Jan Křt. (1784 – 1850) hotovil nejvíce kytary. S odchovanci Kulíkovými a Stossovými a jich současníků dostáváme se, vzpomenouce ještě ze starších Strnadova pomocníka Michala Webera (*1844) a málo známého Vojtěcha Schallora (činného v l. 1828 až 1848), k houslařům českým doby nejnovější. Žákem Stossovým byl Frant. Lehner (1801 až 1878), z jehož školy vyšli: Jan Bína (*1826, činný od r. 1853) a Ferdinand Lantner (*1833), kterýž závod svůj postoupil synu Bohuslavu Lantnerovi (*1862), před tím v Olomúci působivšímu. U Webera pracovali Ignác Sander (1822 – 47) a Antonín Sitt (1819 – 78), pomocník Kulíkův a J. Schweitzerův v Pešti. Z Kulíkových žáků vynikl Jan Křt. Dvořák (1825 – 90). Synové téhož, Karel B. Dvořák (*1856, činný od r. 1888) a Jaroslav Ant. Dvořák (*1861, činný od r. 1886), následovali v povolání svého otce a zvláště první vyznamenán byl na četných výstavách domácích a cizích. Na Národopisné výstavě českoslovan. vystavil r. 1895 velice cennou sbírku houslí, v níž zastoupeni byli všickni čeští mistři, Edlingerem počínaje až na naši dobu. Velice četně zastoupeno jest houslařství členy rodiny Homolkovy, kteří mimo Prahu působili i ve Velvarech, Nov. Bydžově a Kutné Hoře. Nejstarší z nich, Eman. Adam Homolka (1796 až 1849), vyučil se u Strnada a vychoval mladšího bratra svého Ferdinanda Josefa (1810 až 1862); tento předal pracovnu svoji synu Ferdinandu Josefu (1842 – 63), po jehož smrti přešla na strýce jeho Jana Štěpána (1800 až 1883), žáka Stossova a pomocníka Weberova. Ze synů Emanuelových starší, Čeněk Em. (1826 – 1861), pomocník Stossův a Lehnerův, pracoval též u mladšího Ferdinanda Aug. (1828 – 1890), hotovitele nástrojů chvalné pověsti a majitele závodu přejatého r. 1891 synem jeho Ed. Emanuelem (*1860). Vedle Homolků celá řada houslařů působeni své rozvíjela a dosud rozvíjí na českém venkově. Tak v Chomútově: Jos. Rauch (kol 1715 – 34), Jan Rauch (1760), Krištof Rauch (1764); v Litoměřicích: Seb. Rauch (1742 – 1791). David Hopff, J. Klee a Antonín Mitteis; v Tachově: Jan Boh. Pauli (1710); v Hlinsku: Dominik Frant. Prokop (1844); v Chrudimi: Lad. Frant. Prokop a Severin Čejka; v Čes. Šumburku Josef Čermák; v Pasekách pod Krkonošemi Věnceslav Metelka (†1868), téhož synové Josef (†1880) a Václav a dcera Johanna, pak Věnceslavův žák Benj. Patočka, od r. 1894 do Jičína se přesídlivší; v Schönbachu četní členové rodiny Plachtovy, od počátku XVIII. stol. až na naše doby, mimo ně pak Josef Schuster (1780), Jan Ond. a Josef Hümmer, Josef Fuchs (1834), Josef Heinzmann (1851 – 1859), Krist Blasl, Jan Brandner, Em. Buchner, Jan, Václav a Karel Fischer, Ant. Klier, Karel Köhler Ferdinand a Josef Lang, Karel Loos, Jan Lustkandl, Ant. a Josef Lutz, J. A. Müller, Antonín Raab, Jan a Josef Schaller, Ondřej Schuster, František Strötz,Jindřich Volkmann, vesměs v současné době, po většině národnosti německé; v Božím Daru: A. Schäffer; v Kraslicích: Jiří Ellgas, Ign. a Josef Diener; v Liberci: Josef Kratschmann a Čeněk Hüttl; v Rumburku: Jak. Kolditz (1750 – 96); v Sklenářicích u Vysokého: František Vitáček, žák Metelkův; v Žatci: Karel Grimm (1853 – 63) a Antonín Müller; v Ústí n. L.: Ant. Weidlich; v Libverdě: F. Kohl a mn. j. Vzpomenouti dlužno i českých houslařů, usedlých v cizině. Ve Vídni působil Tomáš Zach, žák Jana Křt. Dvořáka a pomocník Sittův; vídeňský závod zdědil po něm syn Karel, druhý žák Pavel Pilát usídlil se v Pešti. Rovněž ve Vídni činni byli Frant. Schmidt (1845 – 1862) a synovec jeho Václav Schmidt, v Šoproni Josef Barchánek, žák Kulíkův, v Drážďanech Jan Skoula, v Linci Josef Havelka (kol 1780). Pracovnu Lemböckovu ve Vídni řídí Karel Houdek; tamže působí dále: Bedřich Havlíček, Vil. Jaura, Rudolf Vlček a Jos. Svozil. Konečně zmíněn buď Edm. Kousalík v Jeně (od r. 1885) a v Mason City (stát Iowa) v Sev. Americe Jos. V. Konvalinka. Hka. Stavba houslí, byť sebe více těžila z nepomíjejících úspěchů umění italského. nedodělala by se výsledků žádoucích, kdyby neobracela především zřetele k jakosti materiálu, v němž právě mistři školy kremonské osvědčovali vzácnou vybíravost. Neobyčejný vzrůst produkce novodobé značně vyčerpal zásoby a nemálo ztížil možnost opatřiti si ku stavbě houslí dříví dostatečně suché a zdravé. Ježto různé součástky houslí vyžadují surovin nestejné pevnosti a ohebnosti, nelze budovati jich z látky jednotné, nýbrž nutno používati čtvera druhů dříví: na svrchní desky resonanční smrkového, v nejlepší kvalitě docházejícího ze Šumavy, Tyrol a již. Švýcar, na zpodní desky, luby, krk a kobylku javorového, dováženého z Uher, Sedmihradska a Chorvatska, na špalíčky a okolky lipového, na hmatník, strunník, knoflík ku zavěšení strunníku a výklad desek svrchních i zpodních ebenového. Houslaři sledujícímu určitý vzor pečovati jest v první řadě o přesný obrys houslí, dle nichž hodlá pracovati; z obrysu toho vyrobí si vlastní přesnou formu, na kteréž veškerá téměř stavba bude založena. Forma ta skládá se z prkénka z tvrdého dřeva, až 1 cm silného, po obou stranách rovného, přiříznutého shodně dle obrysu, avšak zúženého o 3 mm, šířku to lubu a okraje. Do formy vyřeže se 6 otvorů pro vnitřní špalíčky, z nichž horní k zadělání krku, dolní k upevnění knoflíku, na nějž strunník se zavěsí, slouží; ostatní 4, umístěné v růžkách, určeny jsou k tomu, aby jednak luby mezi sebou, jednak svrchní desku se zpodní spojovaly. Špalíčky tyto celé housle při sobě drží a veliké síly jim dodávají; ježto housle as ze 60 částí se skládají, a tlak strun sám páčí se na 24 kg, lze představiti si stežejnou jich důležitost. Přiklížením špalíčků k otvorům formy a přiříznutím jich započne vlastní stavba; načež lze přistoupiti k přípravě lubů, t. j. článků obě desky kol do kola obmykajících, a sice nejprve lubů středních. Luby, jsouce pouze 1 mm silny, snadno se ohýbají, byly-li před tím vodou navlaženy, na horkém železe pomocí zinkového plechu. Luby takto ohnuté přiklíží se ku špalíčkům; když klih dostatečně byl uschl. přiřežou se špalíčky na růžkách nahoře a dole. Dle stejného postupu naloží se s luby horními a dolními. Bedlivě však sluší přihlížeti, aby luby těsně na špalíčkách byly ohnuty a aby výšku 3 cm nahoře a 3 cm 2 mm dole nepřesahovaly. Na to přistoupí se k ohýbání okolků, 2 mm silných a 6 mm širokých, které se na luby přiklíží a malými šroubky mimo to upevní a pak přiříznou. Tím dokončena jest vnitřní práce na zpodní polovině houslí, tak že nyní lze započíti s úpravou desek, které musí býti nejméně 1,05 cm silné a na jedné ploše úplně rovné. Na rovnou plochu přiloží se forma i s luby a tyto silnou ocelovou jehlou se obrýsují. Po kontuře té jede se pak nástrojem opatřeným ve vzdálenosti 2 mm ocelovou nožičkou, kteráž vtiskne na desky původní obrys houslí, dle nichž stavba byla zařízena, ježto forma sama byla zúžena o 3 mm a 1 mm připadl na luby. V tomto rozměru se desky vyřežou, načež přikročí se ku klenbě. Za tím účelem nejprve zhruba polokulatým dlátem ubírá se zbytečné dříví při okrajích a na to malými hoblíčky se spracovává. Pak nutno desky i na druhé straně prohloubiti, dříve ještě však opatřiti je na vnější straně žlábkem v šířce 1 mm, vzdáleným od kraje 4 mm, určeným pro vykládání, sestávající vždy ze dvou proužků dřeva ebenového a jednoho proužku javorového. Vykládání nemá jen účel ornamentální, nýbrž i ochranný pro případ pozdějších reparatur, aby desky nebraly rozbíráním pohromy. Síla desek není veskrz stejna, nýbrž vypracovává se dle povahy dříví a dle způsobu klenutí instinktem houslařovým: deska se širokými léty nebo s nízkým klenutím silněji vypracována býti musí než deska s léty hustými nebo sklenutím vysokým. Zpodní deska mívá největší sílu 4 mm na pravé straně pod podstavcem, pak jí ubývá znenáhla až k okrajům na 2 mm; podobně svrchní deska ztenčuje se od 3 do 2 mm. Nezbývá než okulatiti okraje na straně; zpodní deska může nyní přiklížena a malými šroubky upevněna býti na straně, kde prve již okolky byly vklíženy. Nežli se podobným způsobem učiní s deskou svrchní, třeba přepausovati ozvučné otvory formy »f« z houslí za vzor sloužících na zinkový plech nebo prkénko, připraviti z nich šablonu a dle té je pak vyřezati jemným nožem v desce samé. Na levou stranu desky přiklíží se t. zv. duše, jedna z nejhlavnějších součástek houslí, která spolu s podstavcem, nalézajícím se na pravé straně asi 3 mm za kobylkou, nese celou tíhu strun a tím umožňuje volné chvění resonanční desky. Duše skládá se ze smrkového prkénka, 27 cm dlouhého, 1 cm vysokého a 4 mm uprostřed silného, seslabujícího se k oběma koncům až na 2 mm. Nyní odrazí se forma jemným dlátem od špalíčků na ni přiklížených, též se odstraní malé šroubky, načež upraví se okolky na svrchní části a deska se přičiní dle stejného postupu, jako na zpodní části bylo se stalo. Krk vyřezává se polokulatými želízky a nožem: aby hlavice přesně vypracována býti mohla, musí houslař ostražitě dbáti vzoru vyvoleného. Při upevňování a při klížení krku šetřiti jest zvláštní opatrnosti, aby střed jeho spadal v jedno s středem houslí. Na to přiklíží se hmatník a horní a dolní pražec. Lakování houslí, dodávající zevnějšku úhledného rázu, chránící však též nástroj před zhoubnými vlivy vzduchovými, provádí se tak, že celé housle natrou se odvarem šafránovým, před nátěrem i po něm se vyhladí a pak nanáší se lak šest až sedmkráte, ne více však než jeden nános denně. Nejlépe lakovati jest jantarovým pokostem, který pak rozličnými látkami se přibarvuje. Rozmělněnou pemzou se na to housle vyhladí, olejem a tryplem vyleští; k definitivní úpravě nechybí než zadělati kolíky do krku, na knoflík zavěsiti strunník, pod pravou stranu zasaditi podstavec ze smrkového dříví a přes přiříznutou kobylku natáhnouti struny. KBD. Housle potaženy jsou čtyřmi strunami, které číslují se dle vzdálenosti od smyčce a laděny jsou: g, d1, a1, e2. Struna E, zvaná též kvintou nebo chantarellou, jest hedvábná, ostatní jsou střevové. Struně G, od ostatních délkou valně se nelišící, dodává hloubky umělé zatížení stříbrným neb měděným dracounem, kolem ní opředeným. Mezery mezi přirozenými tóny vyplňují se krácením strun pomocí prstů levé ruky mimo palec; v applikatuře označuje se ukazováček jako 1., malík jako 4. prst. Chromatické tóny vybírají se prstem odpovídajícím tónu, od něhož jsou odvozeny. Avšak applikatura neobmezuje se jen na tuto t. zv. první polohu, při níž 1. prst kryje nejblíže vyšší stupeň od prázdné struny. Celá ruka může se na krku posunovati tak, aby 1. prst zasahoval druhý, třetí a další stupeň, a mluvíme pak o druhé, třetí nebo další poloze. Na př. na kvintě dosíci lze 4. prstem v první poloze h2, v druhé poloze c3 atd. V moderním orchestru ukládá se houslím hra až v jedenácté poloze (po e4). Hra ve vyšších polohách není vázána jen na strunu E, může i na nižší struně býti provedena, běží-li o to, aby egalita passáží netrpěla měněním strun, z nichž každá má svou individuální zvukovou barvu. E zní totiž ostře a jasně, A měkčeji, D má tón nejpodajnější, G tvrdý a ne mohutný. Houslím, jako veškerým nynějším nástrojům smyčcovým, svědčí nejlépe hra jednohlasná, ač vícehlasná není jim nedostupna a v některých případech ani ne obtížna, spojuje-li se struna prázdná (což znamená se 0) se zkrácenou. Činnost levé ruky zabírá technika intonační, pravá ruka tahem smyčce obstarává tvorbu tónu co do dynamiky a artikulace. Ježto každá změna tahu smyčcového porušuje linii čistého legata, dává se hráči na srozuměnou, kdy má v tahu započatém setrvati a kdy jej pozměniti. Tónu zvláště tvrdého docíliti lze přiblížením smyčce ke kobylce (sul ponticello) neb nasazením dolejší části smyčce »u žabky«; naopak tónu zvláště měkkého přiblížením smyčce ku hmatníku a nasazením u špičky. Zachmuřeného timbru tónového dosáhneme, zatkneme-li na kobylku přídusku (sordino), která obmezuje přechod kmitů strun na resonanční desku. V náhradu za vymizevší nástroje drnkací slouží hra na h., vyluzovaná bez smyčce pouze prsty (pizzicato). Zvláštní specialitou hry houslové jsou konečně flageolety. Virtuosita houslová vyvinula se a bujela v Italii v zápětí za pokroky na oboru nástrojařském učiněnými a s ní zároveň i první základy k literatuře byly položeny, ježto přední houslisté XVII. věku veskrze zabývali se skladbou pro svůj nástroj. Nejstarším ze slavných houslistů byl Giovanni Battista Bassani (1657 až 1716); žák jeho Arcangelo Corelli (1653 až 1713) a téhož vrstevník Antonio Vivaldi mají vedle virtuosity pro vývoj formy koncertu i sonaty historickou důležitost. v čemž předchůdcem jich byl Giuseppe Torelli (†1708) K nim druží se: Francesco Geminiani (1680 až 1701) a Pietro Locatelli (1693 – 1764), žáci Corelliovi, Francesco Veracini (1685 – 1750), učitel slavného Gius. Tartiniho (1692 – 1770), proslulého virtuosa, skladatele i theoretika, a Tartiniovi žáci Pietro Nardini (1722 – 1793) a Antonio Lolli (1730 – 1802). Současně s těmito vystupuje t. zv. turinská škola, jejíž příslušníky byli Giov. Bat. Somis (1676 – 1763), odchovanec Corelliův a Tartiniův, a žák jeho Gaetano Pugnani (1727 – 1803) s vyučenci svými Ant Bart. Brunim (1759 – 1823) a Giov. Bat. Viottim (1753 – 1824). Již od XVIII. věku skladbou pro housle neobírali se pouze virtuosové z povolání a později, když nejslavnější skladatelé obohacovali literaturu houslovou, virtuosita se skladatelstvím jen výjimkou v jedné osobě se slučovala. Z nesčetných virtuosů XIX. století nejslavnějším byl Niccolò Paganini (1782 – 1840, mimo něho vynikali: Alard, de Bériot, Ole Bull, Léonard, Massart, Meerts, Molique, Vieuxtemps, Wieniawski; z žijících: Joachim Marsick, Sarasate, Sauret, Thomson, Wilhelmj, Ysaye a j. Z českých virtuosů: Jiří Czarth (1708 – 44), Václav Praupner (1745 – 1807), Jan V. Kalivoda (1801 – 66), Jos. Slavík (1806 – 33), Fr. Pecháček (1795 – 1840), Mir. Weber (*1854), Ferd. Laub (1832 – 1875), J. Řebíček (*1844), žák Mildnerův jako Jan Hřímalý (*1844), Arnošt Skalický (*1853) a Ant. Bennewitz (*1833), jenž odchoval celou řadu houslistů našich: Floriana Zajíce (*1853), Karla Halíře (*1859), Františka Ondříčka (*1859), Karla Hoflmanna (*1872) a j. Nejlepší školy pro h.: Baillot, Méthode de Violon adoptée par le Conservatoire, avec Rode et Kreutzer (1771 – 1842); týž, L'art du Violon, nouvelle Méthode (1834); Dancla, Méthode élémentaire et progressive du Violon (1855); Alard, École de Violon (1815), pak Spohrova, Davidova, Danclova a j. Z českých: Malát, Theoreticko-praktická škola pro housle (1882) a Bartákova (znova vydaná Hřímalým). Literatura o houslích a houslové hře: Hart, The violin, its famous makers and their imitators (Londýn, 4. vyd. 1887); Vidal, Les instruments ŕ archet (Paříž, 1876 – 78, 3 sv.); Schebeck, Der Geigenbau in Italien u. sein deutscher Ursprung; Rühlmann, Geschichte der Bogeninstrumente (Brunšvík, 1882); Wasielewski, Die Violine u. ihre Meister (s úvodem: Die Kunst des Violinbaues, 3 vyd., Lipsko, 1893); Homolka, Životopisné zprávy o pražských houslařích (Pr, 1896) a mn. j.

Související hesla