Hrabě

, představitel královské moci v provinciální správě; v 9. – 10. stol. se pravomoc hrabat rozšířila i na feudály a svobodné sedláky. Později vyšší šlechtický titul spojený s právním držením určitého dědičného území.

Ottův slovník naučný: Hrabě

Hrabě (z něm. Graf podle něhož utvořeno lat. grafio, anglosas gerêfa, rus. graf, pols. hrabia; franc comte, ital. conte, angl. earl), nyní vyšší šlechtic, byl původně u germánských národů orgánem královské provinciální správy, stoje v čele území, jež dle něho nazývalo se hrabstvím (comitatus, pagus, něm. Gau). O funkci jeho děje se zmínka již v Salickém zákoně. Hrabě má tam úkoly hlavně policejní a fiskální a vykonává nálezy vynesené soudem setnin, centen, menších správních jednot, na něž se dělilo hrabství. Později se moc hraběte rozšířila, a hrabě spravoval svoje území ve směru soudním, politickém, fiskálním a vojenském. Zdá se, že moc hraběte byla původu vojenského. Hrabě velel asi vojsku svého hrabství a nad ním stál vojevoda (Herzog) jakožto náčelník vojska několika hrabství dohromady. Až do stol. VI. nenáležela hraběti moc soudní; tu vykonával správce centeny, centenarius, thunginus, centurio (v Neustrii zvaný vicarius). Teprv od VI. stol. přešla soudní moc na hraběte. Nevytvořil se však žádný nový hrabský soud, nýbrž soudy setninové proměnily se v hrabské. Příslušnost jejich vztahovala se na celé hrabství a hrabě vykonával soudnictví střídavě brzo v jedné, brzo ve druhé centeně. Rozdělena jsou mínění o tom, v jakém národě vznikla instituce hraběte. Germanisté, na př. Waitz, mají za to, že úřad hraběte jest původu germánského. Romanisté naopak, na př. Fustel de Coulanges, vidí v úřadu hraběte ústav římský, který se rozšířil a rozvinul v říši francké. Hrabě odpovídá prý správci městského okrsku (comes civitatis). Správné bude asi prostředkující mínění, dle něhož oba ústavy (comes i graf) vznikly samostatně a v říši francké splynuly v ústav jeden, který pak se dále rozvinul. Hraběte dosazoval i sesazoval král a měl v tom plnou vůli, moha jmenovati hrabětem i nesvobodné členy své družiny (pueri regis). Teprve ediktem Chlothara II. z r. 614 bylo ustanoveno, že na příště mohou býti dosazováni jen velkostatkáři, a sice z téhož území, aby v tom případě, že by se hrabě dopustil nějakého provinění, mohlo býti sáhnuto na jeho jmění. Jakožto vyšší osoba požíval hrabě trojnásobného odkladu (wergeldu). Příjmy hraběte skládaly se z jisté části (obyčejně 1/3) soudních poplatků a asi od stol. VIII. též z důchodu pozemků (beneficií) hraběti od krále vykázaných. Do století VIII. vzrostla moc hrabat neobyčejně a Karlovci marně se snažili ji obmeziti. Úřad hrabský stával se znenáhla dědičným a lenním. Tento faktický stav došel zákonného potvrzení r. 877 za Karla Lysého. Instituce hrabství kvetla až do stol. XI. Od této doby klesala a brzo úplně zanikla. Příčinou jejího pádu byly t. zv. immunity. Duchovenstvo i mnozí páni světští vymohli si výsady, že nepodléhají pravomoci hrabské, a vykonávali moc tuto na svých statcích sami. Hrabství se tak rozpadávala a na jejich místě vznikala nová území, povstalá někdy rozdrobením bývalého hrabství, někdy spojením více hrabství dohromady. I novým územím říkáno hrabství a držitelům jejich podobně jako hrabatům udělován úřad v léno. Hrabaty nazýváni byli často též zástupci hrabat, kteří úřad svůj dostávali od hraběte v podléno. Na počátku náleželi hrabata k říšským knížatům (principes). Když však za Bedřicha I. kolem r. 1180 pojem principes obmezen na nejmocnější velmože, kteří byli přímými královskými vasaly, počítali se ke knížatům pouze oni hrabata, kteří měli úřad přímo od krále; ostatní tvořili jakožto svobodní páni (nobiles, barones) nižší třídu velmožů.Titul knížete byl od té doby udílen zvláště a rovněž tak titul hraběcí. Tím, jakož i úpadkem hrabské organisace se stalo, že z titulu někdy úředního stal se titul šlechtický. Knížata a říšští (císaři bezprostředně poddaní) hrabata tvořili šlechtu vyšší, kdežto hrabata titulární a rytíři náleželi k šlechtě nižší. Na říšských německých sněmích XVI. stol. měli knížata hlas virilní; hrabata spojeni byli ve 2 kurie: wetteravskou a švábskou, k nimž r. 1640 přibyla ještě francká a r. 1653 vestfálská. Souverainita říšských hrabat něm. zrušena byla mediatisací provedenou poč. XIX. stol. Usnesením buntového něm. sněmu z r. 1829 udělen byl náčelníkům hraběcích rodin titul »Osvícenost« (Erlaucht). V Čechách nebylo úředního názvu hrabě Úředník, který zastával podobné místo jako ve francké říši h., nazývá se v lat. listinách comes, castellanus, zupanus. Česky říkáme obyčejně župan. Ani šlechtického titulu hrabě neznali dlouho naši předkové. Šlechta česká dělila se na 2 stupně: vyšší šlechtu tvořili páni beze všeho dalšího rozeznávání, nižší šlechtu vládyky. Stalo-li se, že některý cizí kníže nebo hrabě nabyl v Čechách stavovství, nepožíval před ostatními českými pány žádné přednosti. Výsadou Vladislava II.. danou r. 1502 české šlechtě, výslovně bylo ustanoveno, »jestliže by se který h., bud' že by se prve do království Českého vstěhoval aneb potom kdy že by se vebral a statek v této koruně že by měl, že se tím hrabstvím zde v království ani také jinde nad pány české výšiti nemá nižádným obyčejem, než podle let svých mezi pány má místa užívati, byl-li by rodu starožitného. Pakli by který byly nově vyzdvižený hrabě nebo pán, že ten má držán býti tak, jakož o tom zřízení dskami učiněné a Námi potvrzené šíře to v sobě drží a zavírá«. Stejně jako hrabata počítali se i římsko-něm. říšští knížata ke stavu panskému a neměli zvláštního výsadního postavení; avšak následkem dvorské kurtoazie jmenováni bývali ve královských listinách v čele panského stavu a oslovováni titulem »osvícený« nebo »vysoce urozený pá◁, kdežto ostatním pánům dáván titul pouze »urozený«. Do Ferdinanda II. neužívala česká šlechta titulu hraběcího. Činily tak výjimkou jen některé rody do Čech přistěhovalé, na př. Thurnové, a pak rody, které obdržely hraběcí titul od římských císařů, jako Šlikové, kterým udělen titul říšských hrabat již r. 1437. Domovského práva nabyl hraběcí titul v Čechách obnov. zřízením zems. (A 27). Byloť ustanoveno, že stav panský skládá se z vévodů, knížat, hrabat a pánů a že ti, kteří mají vyšší titul, mají přednost před ostatními pány. Tím se stalo, že bezvýznamná dosud v Čechách hodnost hraběcí stala se důležitou a že se o ni ucházely i nejstarší panské rody. Časté žádosti českých panských rodů o udělení hraběcího titulu vedly konečně k tomu, že byla zavedena česká hraběcí hodnost. Podnět zavdali páni z Valdštejna. Když byli totiž 25. čna 1628 povýšeni do říšského hraběcího stavu, žádali za potvrzení hraběcího titulu též pro Čechy. To jim také uděleno 21. říj. 1628. První rod, kterému výslovně česká hraběcí hodnost byla udělena, byli hrabata Thun-Hohensteinové. Dosáhše již r. 1627 českého inkolátu a r. 1629 říšského hrabství, obdrželi český hraběcí titul 8. čce 1631. Od té doby stalo se pravidlem, že v Čechách usedlí říšští hrabata žádali dodatečně o hrabství české. Rozumí se, že čeští [Hrabě]-bata nemusili býti hrabaty říšskými, avšak v Čechách přece požívali předností stavu hraběcího. Z četných rodů, které nabyly jen českého hrabství, uvádíme hrab. z Bubna (1644), z Kokořova (1680), Lariše (1728), Deymy (1730), Chorinské (1761), Radecké z Radče (1764), Mitrovské z Nemyšle (1769) a j. Několik rodů s říšským hraběcím titulem užívalo v Čechách titulu h., aniž kdy dosáhlo české hraběcí hodnosti. Byli to na př. hrabata Šternberkové, Šporkové-Vratislavové, Dohalští. Více než o 100 let později byla v Čechách zavedena také česká knížecí hodnost. Prvým českým knížetem byl Josef Adam říšský kníže ze Schwarzenberka (1746). Téhož roku obdržel současně říšský i český kníž. titul Jan Adam hrabě Auersperg. Pouze česká knížecí hodnost udělena Clary-ům (1767) a Rohanům (1808). Český hraběcí titul udílen byl ještě na sklonku XVIII. stol. a český titul knížecí ještě na poč. XIX. stol. Polské šlechtě zalíbil se hraběcí titul za posledních Jagajlovců. Mnoho polských pánů, kteří žili v cizině, začali se buď sami titulovati hrabaty nebo žádali římsko-něm. císaře o ten titul. Tak stali se hrabaty Leszczynští již ke konci XV. stol., Górkové, Kmitové, Tenczyńští, Tarnowští, Latalští a Chodkiewiczové v XVI. stol. Titulu hrabě užívali tito pánové nejvíce jen v listinách, nepředkládali však diplomu ve královské kanceláři. Jediný hraběcí diplom Tenczyńských z r. 1527 zapsán byl podkancléřem r. 1546 jaksi úkradmo do korunní matriky. Latalští dali diplom svůj z roku 1538 zapsati teprve r. 1606. Úředně neplatily tyto tituly nic. Dle Lublínské unie z r. 1569 byli si všichni šlechtici postaveni na roveň. Přes to usilovalo soukromě mnoho rodů o titul hraběcí a nabývalo ho v západních státech. Kdo však v Polsku při veřejných příležitostech, na př. na sněmu nebo před soudem, užívati chtěl titulu hraběte, vyhlašován byl od ostatní šlechty za zrádce šlechtické rovnosti a stoupence cizích řádů. Na sněmě r. 1638 za Vladislava IV. zakázáno bylo užívati všelikých titulů kromě těch, které byly přijaty na sněmě Lublínské unie. R. 1673 zapověděny tituly knížecí a hraběcí pod věčnou infamií a potvrzeno usnesení sněmu z r. 1638. Zákazy pomohly však málo. Tituly hraběcí i knížecí vyskytují se neustále v listinách a aktech soukromých i veřejných. Velmi mnoho titulárních hrabat povstalo za Soběského a za králů saských, nejvíce však za Stanislava Augusta. Během XVII. stol. a v 2. pol. XVIII. stol. povýšeno bylo mnoho polských rodů za hrabata římsko německé říše. Hrabat polského království bylo vůbec velmi málo, a kteří jimi byli jmenováni, byli skoro vesměs cizozemci. V Rusku zavedl hraběcí titul Petr Veliký. Prvým hrabětem byl Boris Šeremetěv, povýšený na hraběte r. 1706 za upokojení astrachanského vzbouření. Později udělil Petr V. ještě šest hraběcích titulů. Na počátku vyžadovalo se, aby ruský titul hraběcí uznán byl i od říše římsko-německé, později se od toho upustilo. Do r. 1893 bylo v Rusku všech ruských hraběcích rodů 131 (i s vymřelými) a kromě nich 150 hraběcích rodů cizích. -dlc.

Související hesla