Z Hradce

, český šlechtický rod, jedna z větví rodu Vítkovců; zakladatelem Jindřich († 1237). Hlavní sídlo Jindřichův Hradec (odtud název). Během 14. stol. vznikla mladší linie, sídlící v moravské Telči. Po smrti posledního člena, Jáchyma Oldřicha († 1604), se dědičkou rodového majetku stala Lucie Otýlie (1582 – 1633), provdaná do rodu Slavatů z Chlumu. Původním znakem zlatá růže na modrém poli.

Ottův slovník naučný: Z Hradce

z Hradce psal se staropanský rod český, jenž, k Vítkovcům náležeje, honosil se na modrém štítě zlatou růží pětilistou. Složitý erb pánů z H. byl štít na čtyři rovné pole příčkou i na dél též linií zlatou rozdělený, mezi nimižto uprostřed štítek malý lazurový a v něm zlatá růže o pěti listech, v tom pak dolejším pod týmž štítkem po straně pravé v lazurovém poli lilium žluté nebo zlaté duplované vzhůru vyzdvižené a nad ním koruna zlatá král. a v druhém po straně levé též lazurovém poli kotev zlatá a v třetím hořejším po straně pravé lazurovém věnec zelený bobkový a ve čtvrtém po straně levé dva díly (vrchní žluté, zpodní červené nebo rubínové barvy) srdíčka na křídlech; z křídel vyniká 7 pštrosových per při vrchu přiohnutých. Vítka z Prčic syn Jindřich (1205 – 1237) jest praotcem rodu toho a zároveň zakladatelem sídla jeho Jindřichova Hradce (před rokem 1220). Kromě Sedlčan a Řečice Kardašovy držel krajiny pomezního hvozdu na hranicích Moravy a Rakouska, které kolonisoval. U dvora královského byl Jindřich vzácnou osobou a r. 1217 jmenuje se zemským maršálkem, později pak až do r.1224 truksasem. Kdy zemřel, neví se, ale tělo jeho pochováno ve Velehradě na Moravě, kde mnohé statky pánům z H. již ve XIII. stol. náležely. Vítek a Sezema, Jindřichovi synové, rozdělili se o statky tak, že Sezema přijal Vítkoviců Hradeckých dědictví u Sedlčan a Vítek jako prvorozený Hradec s državami na Moravě. Sezema měl na sobě úřad podčíšního r. 1234 a připomíná se ještě v l. 1235 – 36; od něho pocházejí Vítkovci z Kosové Hory, z Hořic a Bernartic. Vítek byl r. 1247 purkrabím olomúckým a učinil nadání mnichům v Zabrdovicích, aby nouze netrpěli. Pro vtipnost svou zvolen r. 1254 k vyjednávání míru mezi Čechy a Uhry. Jako otec jeho přál také Vítek rytířům Německého řádu. Máti Vítkova dala jim dva újezdy, strmilovský a děbolínský, Vítek pak, obě vesnice zase od řádu přijav, dal mu za ně 10 lánův u vsi Světec a rybník a mlýn Radvanův (nyní Rodvínov) r. 1255. Dle znamení na pečeti své byl číšníkem královským. Syny zanechal Oldřicha a Jindřicha a kromě nich také Jetřicha, biskupa olomúckého v l. 1281 – 1302. Oldřich držel r. 1267 zboží hradecké se synovcem Sezemou a svými syny Vítkem a Oldřichem nedílně. Později od něho se oddělil Sezema a vzav za díl svůj Ústí, Hradiště, polovici Řečice a Stráž, stal se praotcem Strážských a Ústských pánů, kteří v převrácených barvách erb pánů Hradeckých, modrou růži na zlatém štítě, si oblíbili. V l. 1265 – 69 byl Oldřich z H. podkomořím a brzo potom odňal mu král Otakar II. Hradec Jindřichův jako korunní statek, Ústským pak Vítkovcům Ústí a Hradiště, chtěje komoře královské navrátiti, co jí za minulých let odcizeno bylo. V náhradu obdržel jen blízkou vesnici Buk, pročež Vítkovci rozhořčeni opustili Čechy a stranili od té doby králi Rudolfovi. Po bitvě na Moravském poli navrátil se Oldřich z H. opět do Čech a za vlády Otíka Braniborského opět v Hradec se uvázal, kde po smrti v kostele komendy křižovníků pochován jest. Manželka jeho Maří hrab. z Hardeka žila ještě r. 1299. O zboží otcovské rozdělili se tři synové: Vítek, Ota a Oldřich. Vítek sídlel na Vítkově Hrádku, kterýžto statek Německému řádu daroval někdy r. 1267. Ota jmenuje se r. 1281 a držel s bratrem svým za krále Jana Telč na Moravě, Otovým pak synem byl snad Jan z H. (1315 – 27), po jehož smrti panství beranovské připadlo králi Janovi. Oldřich se uvádí v létech 1281 – 1303 často v listech svých pánů strýců z Rosenberka jako svědek, jinak jmenuje se jen jednou r. 1283 mezi přívrženci Záviše z Falkenšteina. R. 1291 udělil s matkou svou Máří templářům patronátní právo kostela ve Stodůlkách u Prahy a založil i nadal kapli sv. Diviše ve hradě hradeckém. Úplný seznam zboží pánů z H. z r. 1297 obsahuje hrad Hradec s veškerým přísl., ves trhovou Strmilov, vesnice Deštnou, Prčík, Drunčí, Radouň Velkou, Lodhéřov, Klenov, Studnici, Kochanov a Horusice, Stodůlky a Sedlčany v Čechách, hrad Banov, vsi Valeč, Vilímovice, Paskovice, ves trhovou Slavonice a ves Řečici na Moravě. V pozdním teprve věku dočkal se Oldřich dědice zboží a jména svého Oldřicha a daroval ještě před smrtí svou templářům dvůr jeden u Hradce, jenž měl obdržeti jméno Nový Dvůr a u něhož mezník templářský až na naše dni se zachoval. Mimo syna zůstaly po Oldřichovi dvě dcery: Eliška, provdaná za Smila z Kunštatu (1312), a Anežka, provdaná poprvé za Meinhera z Lesníka, podruhé za Vernharta ze Šaumberka, která roku 1318 zemřela. Oldřich byl ve spolku českých pánů, kteří proti králi Janovi se postavili v létech 1317 – 18 jako Drslavici na Plzeňsku. Za příkladem otce a předků Oldřich nadal klášter Wilhering v Hor. Rakousích 4 lány v Rodvínově r. 1319 a založil v Hradci kostel sv. Jana Křt. s klášterem minoritů. Poddav se králi Janovi, byl od něho mnohými milostmi obdarován a obdržel r. 1334 Hořepník a r. 1339 Telč za hrad Bánov. Naposled se připomíná se synem Jindřichem r. 1347 mezi pány českými při korunovaci Karla IV. za krále českého, načež zemřel r. 1348. Synové jeho Jindřich, Oldřich, Menhart a Heřman drželi s počátku dědictví otce svého ve spolku. Aby zaplatili dluhy, prodali první tři bratři r. 1352 Sedlčany bratřím z Rosenberka, načež r. 1354 se rozdělili o veškerá zboží svá. Jindřich dostal polovici města Hradce a severně od něho vesnice Radouň, Jižný obojí, Lodhéřov, Drahýšku a Radounku, na jihu pak města též některé vsi, dále Křeč s Pořínem, čásť vsí okolo Zalší a čtvrtinu Slavonic s polovicí podací na Moravě. Oldřich obdržel, co pánům z H. v Řečici náleželo, a plat v Číměři, polovici podací a čtvrtinu Slavonic a druhou čásť vsí okolo Zalší a Hořepník s příslušenstvím. Menhartův díl obsahoval městečko Deštnou s vesnicemi příslušnými, Telč na Moravě a čtvrtinu Slavonic. Heřmanovi vykázána druhá polovice Hradce, zboží bílkovské a čtvrť Slavonic, městečka Kunžák a Strmilov a druhá čásť Čiměře. Menhart zvolen r. 1349 za biskupa tridentského, ale na biskupskou stolici nikdy nedosedl. R. 1361 prodal Deštnou a koupil r. 1363 pro sebe a děti bratra svého Jindřicha dům na Hradčanech v Praze, jsa tou dobou farářem v Ruspachu sv. Valentina. Podle pořekadla jeho »Hergothilf« říkali mu pan Menhart Hergothilf, kteréžto heslo své také na pečeti si vyryti dal. Heřman s dovolením Karla IV. spolčil se statky svými s bratrem Oldřichem r. 1354 a zasedal na soudě zemském v l. 1383 – 96. Pro oltář na kůru kostela farního v Hradci určil platy ve vsích Mastech a Suchdolu r. 1383 a ženskému klášteru krumlovskému, do něhož dcera jeho Klára vstoupila a tam zemřela, věnoval r. 1389 plat ve vsi Kánicích. Heřman měl jediného syna Menharta, který pojal za manželku Annu z Vilhartic, ale v mladém věku zemřel r. 1393, Sklíčený otec nalézal útěchu v nábožných a dobročinných skutcích a čásť svou vesnice Pístiny daroval novému oltáři Navštívení P. Marie ve farním kostele hradeckém r. 1397 a spolu s Janem ml. strýcem z H. založil na konci mostu, jdouce ku kapli sv. Václava, špitál pro 6 – 8 chudých r. 1399. Jako nejstarší pán Hradecký narovnal t. roku všechny spory rodu svého s knížaty rakouskými. Statky svými spolčil se po smrti bratra Oldřicha se strýcem Jindřichem, ale po smrti syna svého všech statků moravských postoupil dceři své Elišce, provdané za Jana z Kravař na Krumlově, totiž Bílkova, Dačic, Malše, Štramberka, Kunžáku a polovice Strmilova. Díl svůj hradecký zapsal synům bratra svého Oldřicha Řečického Janovi a Oldřichovi, Bratr Heřmanův Oldřich kromě Řečice a ostatního svého podílu otcovského držel též Žirovnici a Drahov, zasedal na soudě zemském a připomíná se naposled r. 1369 jako patron kostela číměřského. S manželkou Annou měl tři syny: Oldřicha, Jana st. a Jindřicha. Oldřich a Jan st. rozdělili se o dědictví otcovské roku 1384; Jindřich byl rytířem řádu sv. Jana a místo dědin bral od svých bratří platy roční. Stal se později mistrem převorství v Strakonicích a umřel r. 1420 na rány v bitvě sudoměřské. Bratří Oldřich a Jan měli časté sváry o platy a dědiny svých podílů, až r. 1389 o sporné kusy narovnání se stalo. Oldřich byl od r. 1398 nejv. písařem, v l. 1402 – 03 nejv. mincmistrem a r. 1406 hejtmanem kraje bechyňského. Bílkov a Štramberk na Moravě své rodině uchránil, tak že pány Kravařské a druhého manžela Eliščina Jiříka z Lichtenburka vyplatil penězi a oba hrady ujal roku 1404, kteréhož roku narovnal také při veškerého rodu Hradeckého s Kunratem Krajířem z Krajku. Nové spory o dědictví Heřmanovo s bratrem jeho Janem st. uklizeny byly mocnou výpovědí bratra jejich Jindřicha r. 1411. Jan st. z H., bratr Oldřichův, pojal r. 1391 za manželku Kateřinu z Vilhartic, s níž dostal polovici tohoto zboží. Řečickým na své ,horní' straně udělil r. 1407 právo, aby mohli o statcích svých říditi, lidi propouštěti a jiné přijímati, i úroky potvrdil, které vrchnosti posud dávali (viz »Kardašova Řečice« od J. Hrubého). Po smrti Janově r. 1417 zdědil Řečici i Vilhartice, obě celé, syn jeho Menhart. Ze všech čtyř bratří svých Jindřich z H. nejvíce vynikal. Císař Karel IV., seznav jeho vtip a srdnatost při korunovaci své, svěřil mu vojenskou výpravu do Horní Falce, odkud se Jindřich navrátil, s nepřítelem se ani nesetkav. Na to zastaveno mu bylo panství domažlické r. 1349 a on učiněn vedle Jošta z Rosenberka popravcem kraje plzeňského. Markéta, dcera Purkarta, purkrabě maidburského, a vdova po Janu hrab. z Halsu, podala Jindřichovi svou ruku r. 1349, načež odebral se on zase ke dvoru císaře, kterého po Německu provázel. Z neznámých příčin znesnadnil se s některými pány rakouskými a s Vilémem z Landšteina, ze kterých svárů veliké půtky povstaly a Jindřich z H. na hlavu poražen jest; jen prostřednictvím císaře znikl dalších škod. V Pise r. 1355 přispěl k potlačení vzpoury a zachránění života císařova, ale přízeň jeho ztratil, když mocí brániti se jal služebníky své ze zjevné vraždy obviněné proti zemskému soudu, a sevřen jest tak vojskem císařovým, že vzdav se musil na dvě léta opustiti země koruny České r. 1356. Navrátiv se žil na svých statcích, koupil Rosičku r. 1358 k Hradci a získal Štramberk na Moravě za zboží svinské a dvě vesnice u Počátek. Ještě jednou provázel císaře do Němec r. 1360, prodal platy v Poříně pánům z Rosenberka r. 1361 a zemřel 1362. Veliké cesty a půtky jeho stály tolik, že statky své velmi zadlužil. Vdova jeho Markéta odebrala se do kláštera krumlovského, kde i zemřela. Po Jindřichovi zůstali 4 nedospělí synové: Jindřich st., Jindřich ml., Jindřich a Henslín. Sirotků ujali se pánové z Rosenberka a spravovali statky jejich až do r. 1369. Aby zapravili dluhy, prodali některé menší statky, jako Bolíkov, Horní Pole a Studenou. Strýc sirotků z lásky k nim obětoval Deštnou na zaplacení dluhů a zapsal panství telecké r. 1366; sirotek Jindřich proti tomu se zapsal, že darování to Menhartovi ke škodě nebude. Ze sirotků jmenovaných Jindřich a Henslín záhy zemřeli. Jindřich ml. spolčil se se strýcem Heřmanem a stal se spolumajetníkem Bílkova. Založiv dva oltáře v hradeckém kostele farním, nadal je platy v Makoluskách a Malandech r. 1384, kteréhož roku s bratrem také na soudu zemském zasedal; zemřel před r. 1392. Jindřich st. z H. oženil se r. 1370 s Eliškou z Haideka. Aby panství hradecké opět pozdvihl, přikoupil k němu r. 1383 hrad Janštein na Moravě, 1389 město Počátky, 1391 hrad Kozí a vyměnil se strýcem Heřmanem hrad Štramberk za díl svůj městečka Slavonic. Do kláštera krumlovského, kde byla sestra jeho Anna abatyší, daroval r. 1378 na spásu předků s bratrem Jindřichem ml. úroky v Pěnné a měšťanům hradeckým r. 1389 dal list, aby se mohli volně stěhovati a o statcích svých říditi. Roku 1383 zasedal na soudě zemském. Když jednota panská proti králi Václavovi odbojně povstala, přidal se k ní, začež bratr králův Jan, vojvoda zhořelický, statky jeho krutě poplenil. R. 1398 obdržel úřad nejv. purkrabě pražského, ale ještě t. r. zemřel. Dva synové, Jan ml. a Oldřich, nastoupili dědictví otce svého; Jan ml. byl již r. 1391 se oženil s Anežkou z Kapelly ve Vitorazi. R. 1404 založil Jan ml. oltář sv. Doroty ve farním kostele hradeckém a nadal ho vsí Bořetínem a domem »Templ« řečeným, násl. pak r. ještě jeden oltář. Za mládí svého měl časté půtky s nepokojnými sousedy a dokončiv r. 1405 při s pány z Krajku, obdržel r. 1407 od krále Václava IV. povolení, aby o statcích svých říditi mohl. Nejenom panství hradecké zvětšil, nýbrž také telecké, které sobě později za díl vzal. Roku 1413 stal se nejv. hofmistrem a nejv. purkrabím v Čechách. Za novot náboženských v Čechách zůstal věrným katolíkem; proto také sněm v Kostnici nejkřesťanštějším pánem v Čechách ho nazval. V bojích náboženských přikázal se do služeb královských a dostal panství lomnické, ale zemřel již r. 1420; choť jeho Eliška zemřela r. 1422. Za poručníka nezletilých dítek jejich ustanovil císař Sigmund Jana z Opočna. Bratr jeho Oldřich ml., jinak Vavák řečený, se svou sestrou Annou a manželem jejím Bernartem z Liechtensteina smluven jest skrze Jindřicha z Rosenberka o dědictví její otcovské r. 1405 a s Markétou z Kravař se zasnoubil. V bojích náboženských přivinul se docela k přívržencům nového učení a přitiskl svou pečeť ke stížnému listu do Kostnice. Tak se postavil proti svému bratru a uvedl, jak se zdá, Hradec ve své samojediné poddanství. Vynikaje mezi vůdci husitského hnutí, kázal Martina Housku r. 1421 do věže hradské vsaditi. R. 1421 Žižkovi pomohl lidem svým vyhladiti Adamity. V červnu t. r. byl na sněmu čáslavském zvolen do sboru 20 správců království Českého, potom byl jmenován nejv. mincmistrem a usadil se v Kutné Hoře, kde na ránu morovou zemřel v září 1421. Umíraje poručil Hradec a všecka jiná zboží Menhartovi a jeho dětem, ale statky měly mu býti postoupeny teprve, až by věno a dluhy zaplatil. Jaká měli práva k městu Hradci synové Řečického Oldřicha z H., od nichž pocházel Menhart, nelze dnes již vyzkoumati, aniž kdo po Heřmanovi jeho čásť Hradce zdědil. Menhart psal se r. 1418 na Velharticích a jsa synem horlivého husity, požíval záhy důvěry u přívrženců nového učení. Pokusil se sice o boj proti Žižkovi, ale byl r. 1421 poražen, zajat a na Přiběnice do vězení dán. Ještě jednou svedl nešťastný boj s Tábory roku 1425 u Kamenice. Tenkráte mu zpustošili nepřátelé statky jeho, jakkoliv Počátek pro udatný odpor měšťanů dobyti nemohli. Tehdy zapsal se Táborům, že věrně bude státi k pravdám a prospěchům bratří Táborských a Sirotčích, a vytáhl na důkaz toho do pole proti křižákům něm. ke Stříbru a Tachovu (1427). Mysl jeho nepřestala toužiti po dřivějším řádu v zemi, ale vedl si opatrněji než ostatní pánové, čímž se stalo, že ho uznávali za náčelníka veškeré šlechty české. Proti Táborům postavil se s lidem svým v rozhodné bitvě u Lipan (1434). Na Hradci vládl potom společně se strýcem Janem Teleckým. Po smrti Sigmundově volil krále Albrechta a táhl s ním proti Táboru. V ležení před tímto městem r. 1438 bylo králi doneseno, že Sigmund z Vartenberka na Děčíně o něho zrádně ukládá; byl proto jat, Menhartovi odevzdán a ve veliké věži zámku hradeckého umořen. Když Albrecht zemřel, položila si strana česká, která dítěti Albrechtovu, ještě nenarozenému, korunu zachovati chtěla, sněm v Jindř. Hradci (1439), kde ustanoveno svolati sněm všeobecný ke dni 13. pros. t. r. tak, aby jedna strana sněmovala v Praze, druhá na Mělníce. Jsa nejv. purkrabím, Menhart horlivě působil k udržení míru v Čechách na sněmě pražském r. 1440 a byl zvolen do kommisse k volbě nového krále; avšak zvolený Albrecht Bavorský nepřijal koruny. Jako hlava mírných pod obojí poselstvoval Menhart v Rakousích, v Uhrách u královny Elišky, u polského krále Vladislava a u císaře Bedřicha, aby mladý Ladislav Čechům jako jejich dědičný pán vydán byl; několikráte vrátil se z Vídně s nepořízenou, naposled r. 1447. Když nastalo pro tento nezdar veliké jítření mezi stranou Jiřího z Poděbrad a Oldřicha z Rosenberka, přidal se Menhart ke straně Oldřichově (1448). Následovalo dobytí Prahy Jiřím Poděbradským a zajetí Menharta, jenž z vůle pánův jednoty Poděbradské zavezen na Poděbrady až do budoucího sněmu. Zde chován šetrně a pansky. Syn Menhartův Oldřich přičinil se všemožně, aby vyprostil otce z vazby, ale starý pán sklíčený upadl tam v nemoc. Jiří z Poděbrad, aby mu ve vězení snad nezemřel, propustil ho na závazek; než Menhart, ubíraje se z Poděbrad na Karlštein, zemřel již v Říčanech (1449). Tři jeho synové Oldřich, Jan a Jindřich nedosáhli dlouhého věku. Oldřich připomíná se nejprve r. 1438 mezi bojovníky strany Albrechtovy. Jakmile zpraven byl o úmrti otce svého, rozesílal listy žalobné po celých Čechách, vině zjevně Jiřího Pod. z otrávení otcova. Přední páni strany katol. sestoupili se v jednotu Strakonickou, a boj mezi oběma stranami trval až do r. 1450. R. 1451 byl Oldřich vyslán do Nového Města za Vídní, aby přiměl císaře Bedřicha k vydání krále Ladislava. Na Hradci hostil Aeneáše Sylvia a Capistrana. R. 1453 zemřel, zřídiv kšaftem Heřmana a Jindřicha, syny Jana Teleckého, za své dědice. Jan Telecký, svrchu připomenutý, měl za manželku Kateřinu ze Šternberka a stál jako ostatní páni z H. horlivě ke katolíkům († 1452). Po jeho smrti ujal Arnošt z Leskovce zboží jeho a spravoval i rozsáhlé dědictví Oldřichovo, Hradec s Řečicí, Vilhartice, Horaždějovice a jiné statky. Když Leskovec zemřel a počtů se nenalezlo, nechtěli páni z H. nahraditi Leskovcům útrat a spor přišel před krále Jiříka, jenž r. 1458 vypověděl, aby Leskovci všech počtů prázdni byli, od sirotků 620 kop bez 12 gr. obdrželi, ale za to jim postoupili všech zámkův a vydali všechny peníze, jež stržili za prodané statky (Vilhartice a Horažďovice). Téhož dne poradil král mladým pánům z H., aby si svého ujce Zdeňka ze Šternberka, purkrabí pražského, vzali za mocného poručníka. Učinili tak, ale nikoli na prospěch svůj. Vilém ml. z Risenberka v dialogu posud zachovaném veřejně vyčetl Zdeňkovi ze Šternberka, že obloupil dědictví pánů z H., svých strýců Sternberských a Smiřických. A po stránce politické strhl Zdeněk Jindřicha z H. úplně do svého záští proti králi Jiřímu a přivedl strasti válečné do krajů hradeckých, když Jindřich Zdeňkovu dceru Elišku pojal za manželku. Jakmile ujal panství hradecké (1466), byl i na Zelené Hoře přítomen jednání panstva proti králi Jiřímu spolčeného, jež do Jindř. Hradce svolalo sjezd plnomocníků obou stran (1467). Ale vášeň Zdeňkova zmařila pokus o narovnání a v Hradci, kde mír konec vzal, začala opět válka. Jan z Rosenberka a Jindřich, kníže Minsterberský, přitáhli před hradby městské, kterých začali dobývati, spálivše předměstí. Zdeněk ze Šternberka přikvačil s četným vojskem Hradci ku pomoci, ale byl s velikou ztrátou zahnán od obléhajících. Jan z Rosenberka, nemoha se dovolati posily vojenské od krále, vstoupil v příměří s jednotou panskou pro veliké zádavy od lidu nepřátelského na svých statcích a konečně odstoupil od krále Jiřího; a tak dobývání Hradce přestalo. Jindřich z H., když zvolili odpůrcové královi Matiáše Uherského za krále, k němu se přidal a slíbil sloužiti mu 150 koňmi (1471). Ale po míru mezi Matyášem a Vladislavem pokořil se Vladislavovi a věrnost mu zachoval. Hradeckým měšťanům, kteří, rozděleni byvše mezi různé panstvo, užívali různých svobod, obnovil všem r. 1472 práva, jedné polovici toliko r. 1389 daná, daroval jim potok Řečičku od Otína tekoucí (1476) a jitra s Plešperkem na zdělání nových rybníků r. 1506. Františkánům vystavěl nový klášter na předměstí (1478) a v kostele farním, který dal opraviti, několik nových kaplanství. Král Vladislav velice si ho vážil a učinil ho r. 1479 opravčím kraje bechyňského a r. 1487 nejv. komorníkem, začež Jindřich po smrti Matyášově r. 1490 nemálo se přičinil, aby Vladislav zvolen byl za krále uherského. O politickém rozumu Jindřichově svědčí veliká sbírka výpisů, kterou z desk zemských jakožto instrukci ve věcech právních a politických pro sebe dal učiniti a kteráž zachovala se v Talmberském rukopise musea českého. Jazyku českému pomohl k jeho právu na sněmu r. 1495, kdy usneseno, aby všechny zápisy do desk zemských děly se česky a relátory byli Jindřich z H. a Půta z Risenberka, jenž Jindřichovi mezi tehdejší šlechtou českou svým vtipem a vzděláním, jakož i odporem proti Bratřím českým, nejvíce se podobal. Jako nejv. purkrabě (odr. 1502) vyznamenal se Jindřich rázností, jíž r. 1505 vedl výpravu zemskou proti Šlikům. K panství hradeckému přikoupil r. 1486 ves Plasnou, r. 1490 ves Hostíšov a Pleší; od krále obdržel zápis a výplatu na Německou Radouň. Také na Moravě přibylo statků k jeho dřívějším panstvím, tak že jedinému synu svému Adamovi, ze čtvrté manželky své Anny z Münsterberka (1. m. Eliška ze Šternberka, 2. m. Anežka Tovačovská z Cimburka, 3. m. Magdalena z Gleichen), při své smrti r. 1507 veliké dědictví zanechati mohl. Vedle jiných životopisů pánů z H. psal též jeho životopis P. Cori (něm., česky vydal Fr. Tischer, »Jindřich IV. z H.«, Hradec, 1894). Po čtyřleté poručnické vládě ujal Adam dědictví a provdal sestru svou Annu za Hynka Bočka z Kunštátu. I on záhy stal se na slovo vzatým pánem českým. R. 1514 poslal králi pomocné vojsko proti křižákům, vzbouřilým v Uhrách, staral se o dokončení smlouvy Svatováclavské r. 1517 a byl od stavů poctěn vyzváním, aby při korunování císaře ve Frankfurtě roku 1519 zastupoval nezletilého krále českého. Král jej jmenoval r. 1523 nejv. kancléřem, načež přikázal se on králi do služby vojenské (1524) a také na panství svém lidi sebral, aby s nimi do Uher táhl (1526); ale přišel pozdě. Po smrti králově vynaložil velikou píli, aby arcikníže Ferdinand byl volen za krále českého. Při korunovaci jeho r. 1527 nesl Adam z H. říšské jablko a byl s hrabětem z Pencinku kmotrem při křtu Maximiliána, syna králova. Na hradě hradeckém dal novou bránu z druhého do třetího dvora prolomiti, kam se dříve velikou obcházkou okolo věže starou branou přicházelo. Zemřel r. 1531 v Praze a pohřben v Hradci. Manželka Adamova Anna z Rožmitála porodila syny Jáchyma a Zachariáše a dcery Majdalénu, Elišku a Voršilu. Eliška se vdala r. 1543 za Diviše Slavatu z Chlumu. Jáchym pojal za manželku Annu, dceru Jošta z Rosenberka, r. 1546, kterýmžto sňatkem znovu pevně utvrzeno bylo přátelství mezi oběma nejmocnějšími rody Vítkovcův. O statky otcovské podělili se oba páni z H. tak, že Jáchymovi zůstal Hradec s Řečicí, kterou matka jejich do své smrti držela, Zachariáš ujal Strmilov, Kunžák a telecké panství; zůstal-li by který bratr bez potomkův, měl druhý po něm děditi. Hradeckým učinil Jáchym k starým výsadám tu milost, aby mohli děti své bez zakročování pána k manželství zamlouvati, myslivost na statcích svých provozovati a v řekách loviti. Jáchym byl od r. 1551 purkrabím karlšteinským a potom brzo komorníkem, tajným radou, r. 1554 i nejv. kancléřem. U král. dvora byl velice vážen a často doprovázel krále na cestách. Také nechyběl, kdykoliv první staropanský rod český pánů z Rosenberka rodinnou slavnost nebo štvanice pořádal. V hradeckém hradě sjeli se přátelé Viléma z Rosenberka, když měl spor o první místo na sněmu českém s pány Plavenskými r. 1554 a král sám přenocoval zde r. 1558, jeda do Prahy. Jáchym z H., jenž jel odtud s králem do Prahy, k rozkazu jeho na latinskou přivítací řeč kancléře staroměstského česky odpověděl. Za Jáchyma obdrželo na hradě Hradci nynější podobu stavení, jež se táhne od druhé brány k okrouhlé věži, a zřízena mříž na studni. Statků přibylo Jáchymovi neobyčejně. K Hradci přikoupil r. 1560 Samosoly a nabyl Vimperka i Hluboké. Na chudý lid svého panství pamatoval založením špitálu v bývalém klášteře sv. Jana Křt. pro 20 mužských a 20 ženských a kolem terrakottových znaků zakladatele a jeho manželky tam posud se čte průpověď jeho: »Co pro Bůh dám, to napřed mám, co po mně zůstane, Bůh ví, komu se dostane«. Za Jáchyma také panně Evě z Rosenberka vystrojeno v Hradci svatební veselí se slavným hrabětem Mikulášem Zrinským, poněvadž na Krumlově Vilémovi z Rosenberka manželka jeho Žofie, kněžna Badenská, právě byla zemřela (1564). Když Jáchym r. 1561 došel zlatého rouna od krále špan., zemřel náhle ve vlnách Dunaje; zbořil se pod ním most Vlk, když z císařského paláce domů do Čech jel (1565). Nad nezletilými jeho dvěma dětmi, Adamem a Annou, přijali poručenství máti jejich Anna a strýc Zachariáš z H., později byla Anna sama poručnicí s hejtmanem Janem Broumem z Chomutovic. R. 1568 postoupila matka Anna svému synovi Hradce, Hluboké a Žirovnice a věno své 7500 kop u něho zanechala; naproti tomu Adam byt dřívější jí v zámku hradeckém nechal a když by tam býti nechtěla, dům řečený klášteříček v Hradci a Řečici město s několika vesnicemi a rybníky jí dáti slíbil. Jako Jáchym i Adam požíval důvěry panovnického domu; r. 1571 častoval u sebe arciknížete Ferdinanda a stal se potom komorníkem synů císařských, se kterými se vydal na cesty do záp. Evropy. R. 1574 slavil v Hradci své svatební veselí s Kateřinou, hraběnkou z Montfortu, kteráž mu r. 1579 povila syna Jáchyma Oldřicha. R. 1576 byl u něho hostem arcibiskup pražský Antonín Brus z Mohelnice, jenž tehda přijel světit hřbitova u kostela sv. Václava, a r. 1578 poctil ho návštěvou arcikníže Arnošt, odebíraje se do Čech. Svatba sestry Adamovy, Anny, která provdala se za Oldřicha Felixa z Lobkovic, byla na zámeckém dvoře oslavena slavným turnajem (1579). R. 1585 stal se Adam nejv. kancléřem a r. 1593 nejv. purkrabím. K Hradci a ostatním statkům zděděným přikoupil Žďár Pluhový, Stráž a Bystřici, jen Deštnou a Černovice r. 1581 odprodal. Návodem manželky zřídil r. 1595 jesuitskou kollej v Hradci, která však až po jeho smrti dostavěna. Hrad dal celý přestavěti tak, jak nyní se spatřuje, a také nový okrouhlý altán pro svou kratochvíli zříditi. Poslední léta trápen byl těžkou dnou a zemřel r. 1596. Pohřeb jeho stál prý 6000 kop. Jáchym Ondřej z H. prodal Hluboké a Polnou, aby splatil jednak dluhy, které pro nákladné stavby otce jeho vzešly, jednak náklad svého svatebního veselí. Když pojal r. 1598 za choť Marii Maximiliánu, hraběnku Hohenzollerskou, oslavili studující sňatek dramatickým představením a Šimon Lomnický veršováním. Stavby od otce nedokončené dodělal a dvůr okrášlil ozdobnou studní. Na krátko byl purkrabím karlšteinským Zemřel, sláb jsa na duchu i na těle, 23. ledna 1604. Jáchymem Ondřejem z H. vymřel po meči rod pánů Hradeckých, po němž brzo také růže Vítkovců Rožemberských a Landšteinských odkvetly a naposled Ústských někde v zapomenutí a chudobě uvadla. Sestry měl Jáchym dvě, Annu, která r. 1596 zemřela, a Lucii Otilii, dědičku všech panství hradeckých. Tato podala ruku svou Vilémovi Slavatovi z Chlumu a Košmberka, jenž zdědil po pánech z H. také jejich vysoké postavení u dvora. R. 1616 dovolil císař Matiáš Slavatovi, aby erb pánů z H. připojil k svému. Osudy Lucie Otilie, poslední po přeslici z rodu pánů z H. († 1633). O pánech z H. kromě uvedených spisů jednají monografie Rullova a Orthova o Hradci Jindřichově, Claudiův spis »Die Herren von Neuhaus«, Domečkovo »Osídlení krajiny jindřichohradecké« a Janouškova monografie o Telči. Klř.

Související hesla