De Huerta Martin (Hoeff-Huerta)

, rakouský generál nizozemského původu. 1618 bojoval proti českému stavovskému vojsku, 1619 velitelem města Písku; přispěním obyvatel byl zajat C. Mansfeldem. 1621 opět v císařských službách jako vojenský komisař; dobyl Tachov a Plzeň. Proslul jako surový žoldnéř a nelítostná vrchnost. Okrádal obyvatelsto i královskou komoru, nečistými praktikami získal do zástavy řadu statků.

Ottův slovník naučný: De Huerta Martin (Hoeff-Huerta)

Huerta Don Martin de H., vlastně Hoeff-H., generál cís. (* v 2. pol. XVI. stol. – † 1637 v Praze), ze schudlé šlechtické rodiny nízozemské, zanechal r. 1604 řemesla krejčovského a vstoupil pod špan. jménem Huerta jako prostý jezdec do sboru Dona Baltazara Marradasa a naloupil si tolik kořisti válečné, že si na své útraty zjednal praporec jízdy, se kterým ve válce arcikn. Ferdinanda s Benátčany tak se vyznamenal, že byl r. 1609 jmenován cís. rytmistrem a povýšen do stavu šlechtického. R. 1618 stal se podplukovníkem a Albrecht z Valdšteina zjednal mu 1000 jezdců, se kterými pod Buquoyem a Marradasem bojoval proti českému vojsku stavovskému. Po dobytí Písku r. 1619 byl tam jmenován velitelem, ale utiskoval obyvatelstvo tak, že Mansfeldovi otevřelo brány a ten Huertau zajal a odvedl do Plzně. Nabyv svobody, vstoupil r. 1621 opět jako kommissař vojenský do cís. služeb a v čele 1000 jezdců, které na svůj vrub si zjednal, podporoval císařské tak vydatně a prospěšně, že za odměnu byl jmenován plukovníkem nad 1000 cís. jezdců, s nimiž v únoru 1621 zmocnil se Tachova, obléhal Mansfelda v Plzni a vyjednáváním s důstojníky Mansfeldovými přispěl platně k tomu, že se Plzeň vzdala. Činnost jeho jest zaznamenána krvavým písmem v dějinách České země; byl to hrubý a surový žoldnéř, bez citu a studu, jenž odíral ubohé obyvatelstvo všady, kamkoli přišel, a okrádal nestoudně komoru císařskou, předkládaje účty za vydržování vojska a zaopatřování válečných potřeb, které obyvatelstvo samo musilo uhrazovati. Tak nahromadil si ohromné jmění, které komora císařská, nemohouc hotovými penězi jeho účty zaplatiti, rozmnožovala tím, že mu na srážku dluhů svých zastavovala konfiskované statky šlechtické a městské. Tak r. 1621 byl mu odevzdán statek Kolínecký a později Neustupov; r. 1623 zastaveny mu byly Kašperské Hory, celý Královský Hvozd a Písek v ceně 110.000 zlatých. Za služby své, jež se svými dragouny protireformaci katolické v Žatci, v Kutné Hoře, N. Bydžově, Domažlicích a na Písecku prokazoval, dával sobě platiti opět zástavami domů a lacinými koupěmi zabavených statků; tak nabyl v Praze několik domů (Gryspeků), r. 1628 byly mu prodány Velhartice, Mokrousy a Nemilkov a r. 1630 Miličín s Vlčkovicemi, daleko pod cenou, na uhrazení jeho účtů; k tomu cís. majestátem z 20. list. 1628 povýšen byl do stavu panského s přídomkem z Velhartic a byl přijat za obyvatele země České. Oženil se s ovdovělou vévodkyní multanskou, jejíž dceru Annu Marii adoptoval a závětí svou z 15. února 1635 na Velharticích sepsanou ustanovil universální dědičkou. Po smrti jeho však kněz Leonhard della Gratia objevil jeho nepoctivost a proto nařízením císařským ze 6. srp. 1638 byla celá pozůstalost zabavena a dědičce ponechán statek Velhartice; ale konečně novou smlouvou z 15. říj. 1638 byly jí, když vzdala se Písku a panství píseckého, ostatní statky ponechány. Utisky a násilnosti, kterých Huerta na národu českém se dopustil, nemohly býti smazány ani četnými nadáními různým klášterům, ani milostmi pro poddané velhartické; Huerta zůstane stále jedním z největších škůdců země České.