Hugenoti

, francouzští protestanti, přívrženci Kalvínova učení. Jejich vyznání formulováno 1. národním synodem v Paříži 1559 (Confessio Gallicana). Od 1534 byli hugenoti pronásledováni státem. Vliv měli zejména na jihu země, kde šlechta využívala názorovou opozici hugenotů k boji s královskou mocí; stoupenci hugenotů pocházeli ze všech společenských vrstev, včetně vysokých feudálů (Bourboni, vévodové de Condé, rod Coligny). Boj s katolíky vedl 1562 – 94 k náboženským válkám ve Francii. Po bartolomějské noci 1572 vytvořili v jižní Francii prakticky samostatné území, ediktem nantským 1598 získali náboženskou svobodu a politickou rovnoprávnost. Zvláštní politická práva byla v roce 1629 okleštěna kardinálem A. Richelieuem, krutě pronásledováni byli po 1685. Jako emigranti přijímáni v Braniborsku, kde se díky státní podpoře jejich počet zvyšoval. Název z německého Eidgenossen.

Ottův slovník naučný: Hugenoti

Hugenoti (franc. Huguenots), přezdívka, kterou ve Francii označováni byli přívrženci reformace, učení Kalvinova. Dle výkladu Bezova povstala takto: Ve Francii mělo každé město své strašidlo, město Tours mělo krále Hugueta. A ježto H., jsouce pronásledováni, k bohoslužbám se scházeli v noci, přirovnáváni k strašidlům a v Toursu nazváni Hugenoty. Dle jiných povstala přezdívka ze slova Ignenots (Eidgenossen), jímžto se nazývala opposiční strana v Genevě, klonící se ke spolku švýcarskému (Eidgenossenschaft). Reformace měla ve Francii již od doby Lutherovy dosti přívrženců, kteříž i nazýváni lutherány (luthériens); avšak když vystoupil Kalvin, protestanti francouzští přilnuli k němu jakožto k svému krajanu, a učení jeho rozšířilo se mezi šlechtou a měšťanstvem. Král František I. potlačoval kalvinism, spatřuje v zásadách jeho nebezpečí pro monarchii absolutní a nechtěje, aby kalvinští pánové francouzští zaujali podobné postavení ke koruně jako protestantská knížata v říši Německé. A podobně činili také jeho nástupci. Za Františka II. přistoupila k protivě hugenotů a katolíků protiva Bourbonů a Guisů. Pokusy o smíření stran byly marny a za Karla IX. počaly se (r. 1562) pověstné války hugenotské, jež ukončeny teprve (r. 1598) ediktem Nanteským.Tímto propůjčena králem Jindřichem IV. hugenotům svoboda náboženská, rovnoprávnost s katolíky, přístup k úřadům a právo držeti vojsko, míti pevnosti a scházeti se na sněmích, tak že tvořili jaksi stát ve státě. Za Ludvíka XIII. byly jim svobody ty a práva všelijak ztenčovány, pročež se bouřili, vedením hlavně vévody Rohana a prince Soubise. Avšak když (r. 1628) padla hlavní pevnost jejich La Rochelle, zrušeno postavení jejich co státu ve státě, ale svoboda náboženská, rovnoprávnost s katolíky a přístup k úřadům jim ponechány. Richelieu, maje dosti na potlačení politické moci jejich, dále jich neutiskoval a podobně činil i Mazarin. Naproti tomu Ludvík XIV. choval se k nim surově a násilnicky. Neuznával sňatků jejich, vylučoval je z úřadů, zavíral a bořil jim kostely, posílal na ně mnichy a dragony (missionaires bottés) a konečně (r. 1685) i zrušil, co z ediktu Nanteského ještě zbývalo. Zakázal hugenotům konání bohoslužeb i v domech soukromých, kazatele vypověděl ze země, lidu však zakázal odcházeti do ciziny. Nicméně asi 300.000 hugenotů (dle jiných mnohem více) se vystěhovalo i přijati ochotně ve Švýcařích, v Hollandsku, Prusku, Anglii a j., ježto byli lidé zámožní a vzdělaní, dobří obchodníci a průmyslníci. Mnozí odešli též do Ameriky nebo do Kapska a někteří uchýlili se do Cevenn, kdež za války o dědictví španělské učinili povstání. Kdekoli pak se hugenoti osadili v cizině, přispěli nemálo ku zvelebení obchodu a průmyslu, blahobytu a vzdělanosti. Zároveň však podněcovali také záští proti králi francouzskému a církvi katolické, a synové a vnukové jejich stali se většinou úhlavními nepřáteli Francie. Kdož ostali ve vlasti, pronásledováni až do revoluce, která jim konečně zjednala rovnoprávnost (Code Napoléon), a té neodňala jim ani restaurace, ačkoli za doby té jim bylo snášeti mnoho ústrků. Od roku pak 1830 svoboda svědomí a náboženství zúplna jest zabezpečena. Srv. Béza, Histoire ecclésiastique des Eglises réformées en France; Puaux, Histoire de la réformation française; Meaux, Les luttes religieuses en France au 16e siècle; Hugues, Les Synodes du Désert; Thuanus, Historia sui temporis; Davila, Storia delle guerre civili in Francia; Browning, History of the Huguenots; Smiles, The Hugenots after the revocation of the Edict of Nantes; Soldan, Geschichte des Protestantismus in Frankreich bis zum Tode Karls IX.; Polenz, Gesch. des franz. Calvinismus. Šra.

Související hesla