Hugo Victor

, francouzský básník, dramatik, prozaik a esejista. Autor klasicistních a romantických básní. Předmluvou k dramatu Cromwell, která se stala manifestem romantismu, si záhy získal vůdčí postavení v romantickém hnutí. Jeho koncepce divadla se dovolávala romantické svobody umění (tzn. formy, témat a jazyka) a požadovala mísení tragična a komična, krásy a ošklivosti, vznešenosti a grotesknosti a zjednodušení psychologie. Po neúspěšné dramatizaci hry Les Burgraves (Purkrabí) a zejména po smrti své dcery se odvrátil od literatury a věnoval se určitou dobu politické kariéře. Po vydání satirické sbírky Les Châtiments (Tresty), která ostře útočila na Napoleona III., odešel do exilu. Po dvaceti letech se vrátil zpět do Francie, kde byl jeho návrat bouřlivě oslavován. Psal tradiční historické romány, jejichž originální kompozice spojuje různé tematické oblasti (snové, filozofické, historické, politické, lyrické aj.). Nadčasově se v nich dotkl řady sociálních problémů světa a propůjčil své tvorbě až mytickou podobu plnou alegorických postav a symbolů. Básnická tvorba se vyznačuje uměleckou všestranností (lyrika, epika, satira, ódy, balady). Důraz je kladen na rétoriku, malebnou popisnost, personifikaci věcí, tajemnost, exotiku, intimnost a zároveň na nostalgickou touhu po štěstí a na sociální deziluze a naděje. Jeho tvorba vyvrcholila v epické, poetické epopeji v románové formě La Légende des siècles (Legenda věků), jež měla zachytit dějinný vývoj lidstva pojatý v optimistické víře v pokrok a možnosti člověka. Hugovo pojetí literatury je zcela humanistické; dílo, které má celistvě a všestranně zobrazovat člověka a svět, nehledá pouze krásu, nýbrž i dobro. Básník, jakožto prorok a vizionář, se stal průvodcem člověka v hledání pravdy, víry a etických hodnot v tragicky tradovaném světě. Hugovo různorodé a všestranné dílo, povýšené na rovinu mýtů a spojující osobní aspekty literatury se sociálním postavením člověka ve světě a v jeho vlastním životě, dovršilo romantickou touhu po osvětlení celé historie lidstva. Hugo patří mezi největší postavy světové literatury, které výrazně ovlivnily její pozdější vývoj a tendence. Česky vyšlo: divadelní hry (Král se baví, Angelo, Lukrécie), poezie (Básně Victora Huga, Nové překlady Victora Huga, Satyry, Francii a světu, Jen ty nám zůstáváš, ó lásko), próza (Bídníci, Dělníci moře, Devadesát tři, Chrám Matky Boží v Paříži, Poslední den odsouzence).

Ottův slovník naučný: Hugo Victor

Hugo Victor Marie, slavný básník franc. (* 26. února 1802 v Besançonu – † 22. května 1885 v Paříži), nejmladší syn před. a Sofie Trébuchetové, dcery majitele lodí v Nantech. R. 1805 přišel s matkou poprvé do Paříže, r. 1807 následoval s ní otce, jenž tehdy byl správcem provincie avelinské; v l. 1809 – 11 žil v domě jeptišek cisterciánských ve faubourgu Saint-Jacques, v místě tichém, kde dostalo se mu prvních hlubších dojmů literárních (četba Polybia, Tacita) i životních (zatčení generála Lahoriea, jenž se utekl k matce Hugově). R. 1811 povolal jej otec do Madridu, kde vstoupil do šlechtické kolleje; poznal Španělsko, které, jak praví Sainte-Beuve, »zocelilo jeho charakter i vyzlatilo jeho obraznost«; první verše jeho, sujetů rytířských, pocházejí odtud. R. 1812 vrátil se do Paříže do starého kláštera, kde matka, blízka voltairianismu, ponechávala mu plnou volnost četby, velice smíšené. R. 1815 vrátil se do Paříže generál H., jenž za nedlouho odloučil se od své ženy, a Victora s bratrem dal do kolleje Louis-le-Grand, kde měli se připravovati ke studiu polytechnickému; oba bratři vynikli tu v mathematice. Victor současně oddává se pracím literárním, píše dramata a dosahuje r. 1817 čestné zmínky od Akademie franc. za báseň Les avantages de l'étude, r. 1819 za jinou báseň Les avantages de t'enseignement mutuel a t. r. dvě ceny při toulousských hrách květných za básně Les vierges de Verdun a Le rétablissement de la statue de Henri IV; r. 1820 dosáhl ódou Moise sur le Nil titulu mistra. V téže době (1819) učinila jej populárním satira Le Télégraphe, rázu krajně royalistického, jejž vssál do sebe z matky vroucně milované. Na konci r. 1819 založil se dvěma bratry list »Conservateur littéraire« (do března 1821), jakýsi doplněk ke katolickému a royalistickému »Conservateurų Chateaubriandovu. V listě tom není patrna ještě reformační úloha, již později hraje H.; klassický směr je tu ještě chválen, Corneillovi a Racineovi dává se přednost před Shakespearem a Schillerem. Ode sur la mort du duc de Berry, již zde Hugo uveřejnil, vynesla mu odměnu 500 fr. od Ludvíka XVIII. V červnu 1822 uveřejnil první svazek svých básní Odes et poésies diverses, jež byly barvy zcela royalistické a reakční proti revoluci a jež odměnil král pensí 1000 franků. Úspěch knihy této přemohl překážky, jež kladl ženitbě básníkově do cesty otec nevěstin, Foucher; svatba s Adélou slavena ještě téhož roku. V předmluvě vykládal básník, že chce studenou a jednotvárnou ódu francouzskou reformovati, učiniti ji dramatickou, odvrátiti se od mythologického apparátu a přilnouti ke křesťanství. Do jisté míry podařilo se to básníku; óda jeho jest životnější, má prudčí barvy a vášnivější tóny než óda století XVIII., ale jinak nepřekračuje v ničem podstatném ještě starou poetiku. V únoru 1823 vydal Hugo anonymně první svůj román Han d'Islande, v němž již vyskytují se všecky ty prvky děsu, hrůzy a hnusu, jež dosud byly z umění vyloučeny a jež odtud s groteskní bizarrností kupí básník do svých děl stále tvrdošijněji. Román má jinak cenu zcela nepatrnou; není zde ještě osobitého stilu Hugova, tak sytého, temného, lapidárního a suggestivného, jaký vyznačuje díla pozdější. V čci 1823 založil Hugo časopis »Muse française« (do čna 1824), jenž stal se orgánem první skupiny romantické (A. Soumet, J. de Rességuier, A. de Vigny, Chênedollé, Em. Deschamps, Delphine Gay, Ch. Nodier), daleko skromnější než pozdější revolucionáři z r. 1830. Ve 2. sv. Odes (1824) chtěl sám Hugo ještě zaujati posici prostředkující mezi klassiky a romantiky a také veršovnické novoty, o něž se tu snaží, jsou ještě velmi umírněné. Nicméně je verš již pružnější a strofa rozmanitější než ve svazku prvním. R. 1825 jmenován byl Hugo současně s Lamartinem rytířem čestné legie; t. r. cestoval s Nodierem po Švýcarsku. Navrátiv se do Francie, přepracoval a rozšířil starou novellu Bug-Jargal (první forma z roku 1818) a vydal ji r. 1826 s novým svazkem veršů Odes et Ballades. V předmluvě k nim hlásá Hugo již otevřeně návrat k inspiraci středověké; v balladách přimykal se vědomě k »básním prvních troubadourů středověkých, těch rhapsódů křesťanských, kteří měli ve světě jen svůj meč a svou kytarų. Poesii tu pokládal za pravdivou jako nový život společenský, jenž vracel se k starým institucím. Od uveřejnění sbírky této a článků, jež jí věnoval Sainte-Beuve v »Globų, datuje se přátelství mezi básníkem a kritikem; Sainte-Beuve vstoupil záhy potom také do kroužku, jenž se seskupil kolem Huga a jenž vědomě hledal novou »literární formulį: romantismus. Středověk byl tu horlivě studován, stavby jeho, ponuré kroniky, zvláštní malebný ráz, jenž dotud zdál se literárním klassikům barbarským; poesie chtěla soutěžiti s uměním výtvarným a brala lekce u sochařů i malířů. Reformní snahy tyto byly slavnostně prohlášeny a kodifikovány válečnou předmluvou k prvnímu dramatu Hugovu Cromwell (1827). Básník prohlašuje tu drama za formu poetickou nejpřiměřenější době moderní, žádá však radikální reformu jeho. Zavrhuje klassickou jednotu času a místa a podržuje pouze jednotu děje; na dramatu žádá, aby objalo život v celé jeho šíři, podalo historickou pravdu mravů i charakterů. Proto musí smísiti v sobě krásno i šeredno, vznešenost i grotesknost, »hrůzu i šaškovství, tragédii i komédiį. Sklon k naturalismu je v předmluvě té zcela patrný: »Všecko, co je ve světě, v dějinách, životě, člověku, všecko má a může se v dramatě zrcadlitį... Také reformu řeči žádal H.; řeč měla býti modernisována, čerpána z měnné plnosti života. Programm tento mělo realisovati drama Cromwell; ale realisace byla nešťastná. Je to plod těžký, barokní a nehorázný, jenž nemohl býti ani provozován; přes to obsahuje některé nádherné verše, podobizny dobře kreslené a leckterý šťastně pointovaný detail historický. Nové drama Amy Robsart (1828), vyňaté z W. Scottova »Zámku kenilworthskéhœ a provozované pod pseudonymem P. Fouchera, propadlo bídně. T. r. vyšlo konečné vydání Odes et Ballades a v prosinci t. r. velikolepá sbírka lyrické poesie obrazné a popisné Les Orientales, jež vzbudila nadšený obdiv. Je to kniha skrz na skrz revoluční a skrz na skrz umělecká a výlučná. Poesie ryze malebná hýří tu a hoří v záplavách barev; technické detaily stupňují ještě její sytost a často i násilnost, všecko je tu pastva zraku i sluchu. Rhythmika básníkova reformuje se také již v této knize. Zde poprvé vystupují vedle enjambementů potrojné alexandriny, jež stanou se později tak charakteristické pro poesii Hugovu. Nedlouho po »Orientalech« vyšel vroucí plaidoyer proti trestu smrti Le dernier jour d'un condamné, thema, k němuž se básník později několikráte ještě vrátil. R. 1829 nové drama Huvo Marion Delorme nepřipuštěno censurou na jeviště. Za to r. 1830 svedl rozhodnou a vítěznou bitvu dramatem Hernani na Théâtre-Franç. (25. ún.). Skutečná bitva byla svedena v obecenstvu mezi romantiky a klassiky; romantikové přece zvítězili, poněvadž Hernani měl v r. 1830 čtyřicet pět představení. Je to drama ryze romantické, založené na staré legendě španělské, jedna jediná živá antithesa, plná heroismu pýchy a ponuré grandiosity, lyrických tirád i násilných trivialit. Stil, děj i charaktery stavěny jsou výlučně antithesou, jako ostatně u všech skoro děl Hugových. Ale drama Huvo nebylo pouhým kusem rhétoriky, má i sociální pozadí, silný, až zkarikovaný, humanitní liberalismus. Rek, jenž je vzorem cti, je lupič, právě jako Marion Delorme, jež cítí lásku vroucněji a čistěji než všechny počestné ženy, maitressou. Revoluce z r. 1830 zničila také royalistické názory Hugovy. Ke změně došel Hugo filosofickým rozvojem a oznámil ji otevřeně v předmluvě k hluboké a ryzí sbírce intimní Feuilles d'automne (1831). Knihou touto opustil Hugo také pevnou půdu náboženskou a vyplul na moře pochyby. Odtud hluboký stín melancholie leží na této knize, která podává, jak praví sám básník, »verše rodinné, domácího krbu, soukromého života, interieuru duše; melancholický a resignovaný pohled, vržený sem tam na to, co je, a předem na to, co bylo; ozvěnu myšlének, často nevyslovitelných, jež budí zmateně v naší duši tisíce stvořených předmětů, trpících nebo nyjících kolem nás...« Je to z nejryzejších plodů Hugových, sladkých a přirozených citů, plynného hudebního kouzla, snad nejpřirozenější, nejvnitrnější kniha Hugova. T. r. vydal Hugo historický román Notre-Dame de Paris, přední svůj výkon v tomto genru. V něm poprvé podal neobyčejně sytou lokální barvu stilem plným a kouzelným, intensivní, hluboce pathetické a ponuré scény, nesmírný, široký, hemživý život hromad, gigantickou symboliku, která oživuje i hmotu a činí z ní dramatického herce. Za to psychologie osob, jako všude u Huga, je nedostatečna a pochybena; jsou to strašidelné fantomy, jež stvořila mstivá a ironická obraznost autorova, jež napsala také v čelo knihy své fatalistické heslo ’Aναγκη. Po tomto románě obrátil se Hugo zase k dramatu. R. 1832 hráno bylo v »Théâtre Français« Le roi s’amuse, pouze jednou, na to zakázáno; po druhé přišlo na jeviště až r. 1882. Osoby jeho jsou bližší realitě než v jiných dramatech Hugových a ve hře je také více opravdu dramatického tepla, ač jinak postavena je i ona na antithesi v duši šaška Tribouleta, duše sesurovělé, která přes to chorobně miluje svou dceru. V únoru 1833 přijato s nadšením nové drama Huvo, tentokráte v próse Lucrèce Borgia, v němž Hugo v situacích silných, lesklých, ale pravdě nepodobných dochází k nejsilnějším účinům hrůzy. Figura rekyně založena je zase na psychologickém paradoxu; pod všemi neřestmi jejími ukryt je jediný cit lidský, mateřství, a tímto mateřstvím chce Hugo očistiti všecku její mravní zrůdnost. Jazyk je nejsilnější stránkou tohoto díla: silná, bohatá, zdravá frančina. T. r. v prosinci přijato chladně drama Marie Tudor, z níž učinil Hugo proti dějepisné pravdě ženu krajně a zvrhle vášnivou. Násilnost, pravdě nepodobnost a brutálnost žene ještě dále drama Angelo, tyran de Padoue (hráno r. 1835 s neúspěchem). Mezi poslední dvě dramata spadá historická práce Etude sur Mirabeau, malé ceny, a Claude Gueux, dojemné, ale zkreslené vypravování, pointované proti trestu smrti. Při provozování »Lucrecie« r. 1833 poznal Hugo herečku divadla Porte-Saint-Martin, pí. Drouetovou, s níž žil odtud v milostném poměru, rozvázaném teprve smrtí. který zanechal také hlubší stopy v jeho tvorbě; tak hned v Chants du crépuscule (1835), knize zmatků a pochyb, »mlhy venku a nejistoty uvnitř«, »soumračného stavų, do něhož prý se všecko pohroužilo. Vedle snivého smutku a pessimistické meditace setkáváme se v knize té s prvními náběhy k tomu humanismu, jejž později ve verších tak okázale rhétorických plně a neunavně rozvinoval. Jinak je kniha nejednotná, pravá kniha přechodu, jak vytknul již Sainte-Beuve, »v níž mísí se reminiscence monarchické a fraseologie křesťanská se sliby saintsimonskýmį. Mnoho veršů také, jak praví Sainte-Beuve, nepřišlo samo, bylo voláno, chtěno. Les voix intérieures (1837) a Les rayons et les ombres (1840) jsou barvou blízky sbírce předešlé, obírají se však více vnitřními a náboženskými vztahy básníka než společenskými a politickými. V červenci 1837 jmenován byl Hugo Ludvíkem Filippem, s nímž přes svůj bonapartismus stál v přátelském poměru, důstojníkem čestné legie. V téže době utvořil se kolem Huga nový kruh ctitelů a žáků (Th. Gautier, Petrus Borel, Bouchardy, Esquiros a umělci výtvarní); se starými přáteli, předem Sainte-Beuvem, rozešel se skoro se všemi pro naprostou idolatrii, již vymáhal svému dílu i své osobě. Popularitě jeho, která se v době této upevňuje, neodolala ani Akademie, kde po několikerém ucházení se přijat r. 1841 na místo Nep. Lemerciera. Před tím v listopadu 1838 hráno bylo v Renaissanci jeho drama Ruy Blas, jež je z lepších jeho her divadelních. Básník chtěl podle předmluv ukázati, jak mravní i společenský rozklad postupuje v království, a zvolil si k tomu, jak vykládá, Španěly po smrti Karla II. (1700); v markýzu de Finlas nakreslil cynismus velmožů žijících z úpadku státu, v Césaru de Bazan zbědačelou šlechtu. Ale hlavní stavba dramatu míjí tuto thesi a podává dosti pravděnepodobný román lásky lokaje, jejž mstivý dvořan uvede ke dvoru jako rytíře a jenž postoupí až na ministra, a královny, jíž se tak mstí dvořan, který chce náhle odhaliti rod a původ jejího milence; nedojde však k tomu, poněvadž intrikán zhyne dříve a spolu i milenec královnin, jemuž ona naposled odpouští. V reku, který, ač společensky nízkého rodu cítí vznešeně a dovede důvtipem i šlechetností povznésti kleslou říši, kterou rvou na kusy vysocí šlechtici, je skryta sociální a humanitní pointa Hugova, právě jako stará methoda jeho pracovati antithesí. Roku 1842 vydal Hugo cestopis Le Rhin, složený ze tří částí: cestopisu vlastního (Lettres à un ami), plného popisných partií a historického detailu, z legendy (Le beau Pécopin) a politické úvahy (Conclusion), jak rozřešiti rovnováhu evropskou. Některé partie v této knize slohovou cenou náležejí k nejsytějšímu a k nejbásničtějšímu, co vyšlo z péra Hugova. Z dojmů cestovních zrodil se v Hugovi plán dramatu, které by vzkřísilo život středověkých obrů, život středověkých Titanů. Hugo pokusil se o to v dramatě Burgraves (1843), jež nazval trilogií a v němž po stopách Aischylových chtěl rozvinouti fatalistickou tragédii, rozšířenou na několik generací. Chtěl podati zákon zločinného úpadku, mravní degradaci pokolení; chtěl také Prozřetelnost postaviti proti fatalismu. Ale dramatická realisace těchto myšlének je velice nešťastná a temná. Fatalismus je zosobněn v čarodějnici Guanhumaře, jež je vlastně Ginevra, která žije v tomto zakuklení na hradě Heppenfeldě, v jediné jen myšlénce pomstiti se na starém hradním pánu Jobovi, který před šedesáti léty ze žárlivosti zabil jejího milence a svého bratra Donata. Pomstu svou chce provésti Otbertem, nepoznaným synem Jobovým, jenž by skutečně zabil svého otce, kdyby nepřišel na hrad pod maskou Bedřicha Barbarossy sám Donato, jenž odpouští svému bratru a symbolisuje tak básníkovu Prozřetelnost. Drama Huvo je ryze epické; děje tam skoro není, osoby vykládají rozvláčně minulé události, charakteristika psychologická schází skoro úplně a drama propadá strnulé allegoričnosti. Je to jeden z nejslabších, nejtěžkopádnějších a nejtemnějších plodů Hugových a vzbudil u obecenstva takový odpor, že básník vzdal se dramatické dráhy úplně. Po dvacetileté campagni dramatické byly obecenstvo i z velké části kritika romantickým dramatem úplně disgustovány. Reakce ve prospěch staré klassické tragédie propukla plnou silou; k slávě a oblibě spěli Ponsard a Mlle Rachel, která převedla obecenstvo od romantiků ke Corneillovi a Racineovi. Hugo zaměnil jeviště tribunou politickou. Brzy po strašném neštěstí villequierském, jež mu urvalo dceru Leopoldinu a zetě Charlesa Vacquerieho, vstoupil Hugo do »areny stra◁. R. 1845 jmenován byl od krále Ludvíka Filippa pairem Francie a mluvil několikráte, obřadně a divadelně, ale s malým politickým úspěchem v komoře pairů o polské otázce, pro návrat rodiny bonapartovské, pro papeže Pia IX. V revoluci r. 1848 pairie byla potlačena a Hugo kandidoval do Shromáždění ústavodárného na reakční listině »Constitutionelų. Byl zvolen a seděl na pravici, ač někdy hlasoval i s republikány. V červenci 1848 založil se syny Karlem a Františkem a spolupracovníky P. Meuricem, A. Vacqueriem, Th. Gautierem, Mérym, Banvillem, Gérardem de Nerval, A. Vitum a j. »Evènement«, do něhož sice nepsal, ale jejž řídil a inspiroval – list to reakční, jenž r. 1848 podporoval kandidaturu Louisa Bonaparta na presidentství, jíž všichni republikáni s Lamartinem odpírali. Jmenován byv členem Shromáždění v květnu 1849, seděl Hugo zase na pravici; teprve v říjnu t. r. přešel náhle nejradikálnějším převratem k republikánské levici. Převrat tento vykládá Hugo sám soucitem k poraženým: »Teprve r. 1849 stal jsem se republikánem. Svoboda zjevila se mi jako přemožená. Po 13. červnu, když jsem viděl Republiku povalenu na zem, překvapilo a dojalo mne její právo tím více, že umírala; tehdy jsem šel k ní. Postavil jsem se do řad slabšího...« Zdá se však, že příčina převratu byla osobní, totiž roztržka a nepřátelství, jež mu způsobila v jeho staré straně řeč z 9. července. Hugo neodpustil urážku a přešel na krajní levici; mluvil proti návrhu zákona o svobodě vyučování, lstivému to manévru klerikálnímu, proti zákonu o reformě volební, proti revisi ústavy. Tato poslední řeč jeho (červenec 1851) byla nejslavnější. V ní útočil Hugo s neobyčejnou prudkostí na Ludvíka Bonaparta a obšírně vyložil theorie liberálního socialismu, jehož veleknězem od té doby se stal. Hugo horečně bojuje proti státnímu převratu z 2. prosince píše provolání za provoláním k lidu, který však neodpovídá činností, jakouž od něho básník čekal. Hugo dobojoval boj do poslední chvíle. Teprve 11. pros., kdy bezvýslednost vzpoury byla patrna, opustil Paříž a odebral se do Brusselu. Za měsíc na to četlo se jeho jméno na listině šedesáti šesti vyhnanců. V Brusselu napsal Napoléon le Petit (1852) a Histoire d'un crime, jež byla uveřejněna až r. 1877 – oba spisy vroucí, plné života a ohně, nejsilnějšího a nejvyrovnanějšího stilu hugovského. V srpnu 1852 odebral se Hugo na Jersey, kde se připojila k němu rodina. Složil tu Les châtiments, knihu msty a nenávisti, snad nejživotnější svou knihu. Bezmezný hněv a bezmezná msta mluví z této knihy hned řečí grandiosní, hned groteskní a parodující. Básník je nevyčerpatelný; hanou stíhá všecky, kdo se účastnili »zločinu z 2. prosince«, generály, ministry, prefekty, biskupy, úředníky, novináře, měšťáky. Hemží se tu plno vlastních jmen, jež básník vydává posměchu. Obraznost jeho je neunavna v krutých výrazech, kousavých hyperbolách, ukrutných přirovnáních. Juvenalova satira je bledá vedle satiry Hugovy; mnohé místo nutí srovnávati s Dantovým Peklem. Ke konci r. 1855 přinutila vláda anglická Huga, aby opustil Jersey, poněvadž protestoval proti vypuzení tři jiných vyhnanců. Odebral se na Guernesey, do Hauteville-Houseu. Sláva jeho tu dostupuje vrcholu. Hugo sám jediný vede tu boj s celou vládní mocí a stělesňuje tak, symbolisuje všecko, co stojí proti caesarismu a jednou jej porazí. Hugo zdál se tu lidem prorokem, druhým Prométheem, druhým Janem na Pathmu. A jedno dílo za druhým vzlétalo z vyhnanství Hugova a množilo obdiv jeho genia. R. 1856 vyšly Les Contemplations (2 sv.), básně od r. 1830 do r. 1856. »Co jsou kontemplace ?« táže se básník; »je to to, co by se mohlo nazvati, kdyby slovo nemělo jistou praetensi, paměti duše.« Kniha je velice různorodá, obsahuje čísla různé inspirace i různého tónu. Verše lehké, koketní, žertovné řadí se vedle veršů nejchmurnějšího a nejtemnějšího mysticismu, jako na př. jsou La Coccinelle a La bouche d'ombre. Jiné kusy ukazují zase Huga jako básníka velikolepých dojmů přírodních a grandiósních, mohutných citů, sice bez psychologických odstínů, ale podaných v jednotné těžké intonaci. V jiných sarkasmus i spílání šosákům a pedantům, barokní obsahem, násilné často formou. A vedle toho zase řada básní nálad intimních a takové ryzosti a hloubky náladové, jaké neukázal od »Listů podzimních«. R. 1859 vyšla z Guerneseye první čásť Légende des siècles, obsahující nejzralejší a nejcelejší epické plody Hugovy. Chtěl tu »vyjádřiti lidství v jistého druhu díle cyklickém, malovati je postupně i současně ve všech pohledech, dějinách, báji, filosofii, náboženství, vědě, jež se shrnují v jediném a nesmírném vzestupu ku světlų. Tomuto plánu však dílo nevyhovuje, zejména onen »vzestup ke světlų není v knize patrný jako určitý zákon rozvojový; kniha obsahuje také velikou převahou scény ukrutné, surové, krvavé, zlo úmyslně vyhledávané a v celém svém triumfu malované. Největších kulturních momentů dějinných Hugo pomíjí, za to vyhrabává se zvláštní zálibou kde jakého zapadlého a zapomenutého tyranna. Právem bylo konstatováno, že nenávist tyrannie je nejmocnější vzpruhou inspirace a síly Hugovy a že cit tento přešel do»Legend věků« ze »Châtiments«. Jinak však,pokud dekorace a síly náladové a plastiky dějů i citů se týče, jsou »Legendy« z vrcholů tvůrčí moci Hugovy. T. r., kdy vyšla »Legenda věků«, odmítnul básník amnestii. Nová práce jeho vzbudila brzy ohromný rozruch: Les misérables (1862, 10 sv.), román intriky dosti banální a v lecčems ukazující na novinářské romány Eug. Suea, ale širokého, mohutného, sociálně-éthického dechu, plný velikolepých episod a mistrně oživovaných hromad, mísící visionářský pathos se scénami odpozorovanými až v krutý a trapný naturalismus. Roku. 1864 vydal literární studie Littérature et philosophie mêlées a William Shakespeare, které poutají ne prací kritickou a analytickou, nýbrž vervou, nadšením a dikci autorovou. R. 1866 vyšel nový velikolepý román Hugův Les travailleurs de la mer, jedna z nejoriginálnějších, nejprostších a nejhlubších jeho koncepcí básnických. Rek knihy, mlčelivý, lidmi i osudem utištěný rybák Gilliat, aby dobyl ruky veselé dívky Déruchetty, podniká nadlidský boj s přírodou a hmotou; ale když zvítězil a má být odměněn její láskou, shledává, že zatím dobyl jejího srdce jiný muž beze vší námahy. Velikodušný Gilliat dopomůže milencům k útěku, ale sám končí sebevraždou; on, který překonal, jak praví Hugo v předmluvě, dvojí fatalismus, společnosti i hmoty, podléhá třetímu, fatalismu lidského srdce. Román, který oživuje velikolepě mrtvou přírodu, moře a jeho prohlubně, je z děl pro genia Hugova nejcharakterističtějších; zápas s hmotou oživenou obrazností Huvou charakterisuje znamenitě jeho básnické pojímání. Rok před tím (1865) vydaná sbírka veršů lyrických Chanson des rues et des bois způsobila pohoršení smyslností autora již stárnoucího. Je to řada poesie většinou lehké, rozmarné, sem tam i pikantní a přes různé výstřelky banálnosti nebo baroknosti v některých číslech nejsvěžejší, stříbrné struny. R. 1869 vyšlo poslední dílo z Hugova vyhnanství, román L'homme qui rit, dílo krajní fantasie a přese všechny skvělé jednotlivosti již barokní a manýrované. R. 1870 protestoval Hugo proti druhému plebiscitu pamfletem nazvaným Non. 4. září t. r. vstoupil do Paříže – sám, neboť choť jeho zemřela r. 1868 v Brusselu. V Paříži zůstal za obležení a přispěl prodejem jednoho vydání Châtiments« k zakoupení děl a podpoře ambulancí. 8. února 1871 zvolen byl poslancem do Shromáždění bordeauxského, mluvil tam proti míru a navrhoval, aby Shromáždění vrátilo se do Paříže. Na počátku března vystoupil však ze Shromáždění, poněvadž třetí řeč jeho na obranu Garibaldiho byla přehlušena. Smrť syna Karla nutila jej ostatně vrátiti se do Paříže, odkud odejel do Brusselu upravit různé záležitosti rodinné. V tomto městě zastihl jej výbuch kommuny; odtud protestoval proti dekretu o rukojmích a proti zvrácení sloupu Vendômského. Po přemožení kommuny protestoval proti útiskům přemožených a poskytl sám útočiště několika z nich ve svém domě v Brusselu, následkem čehož byl odtud vypovězen. Uchýlil se do Londýna a odtud do Paříže. V květnu 1872 založil s Fr. Hugem, P. Meuricem a A. Vacqueriem demokratický list »Le Peuple souverai◁. T. r. propadl jako radikální kandidát a teprve r. 1875 jmenován byl senátorským delegátem a násl. r. senátorem; seděl na levici a pronesl jedinou řeč ve pro. spěch odsouzenců kommuny. Po návratu do Paříže uveřejnil Actes et paroles (1875 – 76), v nichž vykládal svůj politický a náboženský rozvoj a dokládal jej řečmi, jež proslovil; L'année terrible (1872), politickou: poesii proti Napoleonovi a Němcům namířenou, celkem slabší, a Quatre-vingt-treize (1874), historickou fresku z franc. revoluce, reliefní a sytou v barvě, ale slabšího zajmu psychologického. R. 1877 vyšla druhá serie Légende des siècles, jež se sice hodnotou veršovnickou vyrovná serii prvé, ale nepřinesla nových tónů, a L'art d'être grandpère, kde některá čísla připomínají ryzí tóny jeho starší poesie rodinné a intimní, a vydána starší Histoire d'un crime. Následovala řada knih různé hodnoty: Discours pour Voltaire (1878); Le Domaine public payant (1878); Le pape, báseň (1878); La Pitié suprême, básně ve prospěch odsouzenců kommunistických; L'âne, báseň (1880); Religion et Religions, básně (1880); Les quatre vents de l'esprit, básně (1881), v nichž jsou některá čísla poesie meditativné a visionářské, neobyčejně silné a suggestivné; Torquemada (1882), drama namířené proti nesnášelivosti náboženské; poslední serie Légende des siècles (1883); L'archipel de ta Manche (1883). R. 1881 zvolen byl Hugo znova obcí pařížskou za senátorského delegáta a r. 1882 znova za senátora. Sláva, jíž nyní požíval, projevila se ohromujícím způsobem při jeho čtyřiaosmdesátých narozeninách, jež byly celou Francií slaveny jako nejvyšší národní svátek, a pak při velkolepém průvodu, dotud nevídaném, jenž provázel mrtvolu jeho, vezenou, jak si přál, na voze chudých, když byl po osmidenní agonii 22. kv. 1885 zemřel. Zůstala po něm ohromná zásoba rukopisů, jichž vydávání svěřeno Pavlu Meuriceovi a Aug. Vacquerieovi; vyšly z nich: Le théâtre en liberté (1886); La fin de Satan (1886), druhá to čásť trilogie, jejíž prvním členem je »Legenda věků« a třetím mysticko-meditativná báseň Dieu, vydaná již také; Choses vues (1887); Toute la lyre (1888), řada básní ze všech dob života básníkova, ceny různé, mezi nimi některé znamenité; En voyage: Les Alpes, Les Pyrénées, France et Belgique; dvě dramata z mládí, Les jumeaux a Amy Robsart. Ve článku Jul. Telliera (»Annales politiques et littér.« z 30. září 1888) podána zběžná nomenklatura děl, jež čekají uveřejnění. Jmenujeme z nich: filosofické články Essais d'explication; Correspondance; tři komédie; satiry na druhé císařství Années-funestes; satirické a meditativní básně Colères justes a Profondeurs a j. Hugo je pokládán většinou kritiků franc. za největšího básnického genia franc. XIX. st.; je jistě nejširší genius, který symbolisuje a znázorňuje v životě i díle svém rozvoj franc. národa jako žádný druhý a jehož osobnost splynula se snahami a sny alespoň prvých dvou třetin tohoto věku. Hugovi dostalo se převzácného údělu, že dílem svým »ukojil i umělce i široké obecenstvo, ony formou, toto obsahem« (Rod). Dnes je kritikou (Rod, Faguet, Biré, Lemaître) nade vši pochybu zjištěno, že Hugo nebyl vynálezcem, nýbrž pouze zmnožitelem a rozšiřitelem nových ideí. V politice i v umění sledoval vždy jen popud daný a vyznával vždycky víru majority, víru dneška a ne zítřka; ale idee, jež jiní tušili a šeptali, dovedl on vysloviti hlasitě, skvěle, v nesčíslných variacích, dovedl jim zjednati pozornost a pochopení obecenstva, tak že jemu zdál se on jejich vynálezcem a tvůrcem. V politice byl nejprve reakcionářem po ohromném napjetí prvního císařství jako všecka Francie soudobá a přešel k liberalismu v pravou dobu, kdy stal se již obecnou potřebou. Za Ludvíka Filipa byl konstitučním monarchistou a dosti pozdě hlásal víru republikánskou a demokratickou. V literatuře také dlouho zůstával na vahách, kdy již mládež soudobá velmi určitě a rozhodně hlásila se k novému směru. Lamartine, Vigny, Alex. Dumas předešli jej objevy literárními, ale nedovedli jich vykořistiti; to bylo úlohou Huvou, již provedl až k posledním důsledkům. Genius jeho básnický různě byl posuzován; vedle absolutních obdivovatelů (Gautiera, Paula de Saint-Victor) stojí silní popěrači (Biré, Barbey d'Aurevilly). Převrat v literárním vkusu, nové proudy realistické a naturalistické, psychologické útočily přirozeně na Huga, jako ohromnou pevnost hotovou a neústupnou. Poslední léta života Hugova, kdy byl modlou národní, byla dušena volná kritika, která po smrti básníkově přirozeně zjednala si průchod s prudkostí poněkud vášnivou (Lemaître, Rod). Vědecké kritické ocenění podala teprve doba nejnovější (Hennequin, Dupuy, Ch. Renouvier, Faguet), která psychologickou i aesthetickou analysou rozstrojila básnické vlohy, apparát i methodu genia Hugova. Všichni kritikové moderní shodují se v tom, že obsahová, ideová zásoba Hugova nebyla veliká a nová. Hugo byl temný, chaotický mystik materialistický se zabarvením neurčitého deismu. Básně jeho plny jsou poznatků ryze obecných a neurčitých, jako jsou Bůh, spravedlnost, lidskost. osud, věčnost a j., jimiž hraje často velmi libovolně. Určitější byla jeho éthika, která chce býti socialistickou, ale i tu si neujasnila různé kontradikce (na př. pojetí geniů, silných individuí a j.). Hugo je sociální humanista barvy radikální, který svůj úkol, snahu i programm v tomto směru dost cele pochopil a vyslovil již r. 1846 v jedné básni z »Contemplací« (V. kn., markýzovi C. d'E...); »rehabilitoval jsem šaška, komedianta, všecky odsouzence lidské, Tribouleta, Marionu, lokaje, galejníka i nevěstkų, praví tu o sobě. A v téže básni viní krále ze všech běd a přičítá si za zásluhu, že »hlásal obecnou milost«, »vědu, písmo, slovœ, »školu na místě žaláře«. Jako básník byl Hugo struktury prosté, hrubé; byl básník grandiósní, ale beztvarý, často i hrubých linií a prudkých barev, ale neschopný vystihnouti odstínů hmotných ani duševních. Pod spoustou obrazů, jež jsou vždycky skoro variací na jeden velmi prostý pomysl, zdusil často citové a duševní teplo; jeho básně, hlavně milostné, jsou v jádře chladné a akademické. Za to znamenitě suggeroval hmotné dojmy, pocity temné, hrozné, děs, strach a úzkost. Tato strana jeho díla vymáhá dosud celý obdiv. Obraznost, nejsilnější čásť jeho genia, měla silný sklon k materialisaci ideí. citů, pojmů; všecky skoro básně Hugovy malují abstrakta v nekonečných a drtivých obrazech hmotných. Hugo pracoval hlavně antithesí a metaforou; zejména první byla jeho jediným dialektickým postupem a jediným charakterisačním způsobem. Odtud zejména psychologie jeho osob v dramatech a románech je slabá; osoby prvního plánu jsou méně jasné než osoby v pozadí, chycené jen krátce z profilu. Osoby hlavní jsou buď všecky z jednoho kusu, absolutně dobré nebo absolutně špatné, nebo spářeny umělou antithesí z kontradikcí. Odtud romány i dramata jeho jsou spíše symbolickými nebo allegorickými spory než duševními a společenskými malbami; působí strnulou grandiósitou, ale nepodávají rozvoje lidských povah a citů. Nejsilnější částí jeho díla zůstává tak lyrika, zejména lyrika visionářská a meditativná, kde nemá soupeře ani v ostatních literaturách evropských. Do češtiny překládali básně Hugovy F. L. Rieger (»Lumír«, 1853); Edm. B. K. (tam., 1854); Fr. Doucha (»Rod. Kronikæ, 1864) a hlavně Jar. Vrchlický, jenž vydal z nich dvě samostatné sbírky, »Básně« v »Poesii světové« č. IX. (1874) a »Nové básně« (1882, J. Otto), řadu jiných uveřejnil pak ve svých anthologiích moderní poesie franc. (»Poesie sv.«, č. XVIII., 1878, a »Moderní básníci franc.«, 1894). Z románů máme přeloženy: »Bídníky« V. Vávrou-Haštalským (1863), »Chrám Matky Boží v Pařížį (týmž), »Devadesát třį (1874) Chudobou a »Muže, jenž se směje« (1869) drem Nápravníkem; dramata: »Angelo, tyran padovánský« (Em. Smolík v »Div. ochotníkų č. 195); »Král se baví« (J. Lipnický, t., č. 186); »Lucrecia Borgiæ (L. R. Stirský, t., č. 21); Ruy Blas (Frant. Doucha ve »Výboru dram. spisů«, II, Praha, 1869); »Historie zločinų přel. Auředníček (1893). Srv. Jar. Vrchlický, Studie a podobizny: Sainte-Beuve, Biographie des contemp. (1831, IV, 2.); Portraits contemp. (1846, I): Gust. Planche, Nouveaux portraits littéraires (1854. I); A. Lecanu, Chez V. Hugo (1863); V. H., ra conté par un témoin de sa vie (1863, 2 sv.); P Stapfer, Les artistes juges et parties (1872); Th. Gautier, Hist. du romantisme (1874); G. Rivet, V. Hugo chez lui (1878); A. Barbou, V. Hugo et son temps (1882); Edm. Biré, V. Hugo et la Restauration (1869); V. Hugo avant 1830 (1880): V. Hugo après 1830 (1891, 2 sv.); Paul de Saint Victor, V. Hugo (1885); Alfred Asseline, V. Hugo intime (1885); E. Dupuy, V. H., l'homme et le poète (1886); Frank T. Marzials, Life of V. Hugo (Londýn, 1888); Désiré Nisard, Souvenirs et Notes biographiques (1888, 2 sv.); Ulbach, La vie de V. Hugo (1886); E. Hennequin, Quelques écrivains français (1893); E. Rod, Etudes sur le dix-neuvième siècle (1888); Faguet, Le dix-neuvième siècle (1893); Guyau v L'art au point de vue sociologique; Lemaître, Contemporains; Ch. Renouvier, V. Hugo le poète (1893); Mabillau, V. Hugo (1893); Boudon, V. Hugo (4. vyd. 1893); P. Ahlberg, V. Hugo och det nyare Frankrike (Štokholm, 1879, 3 sv.); Barnett Smith, V. H., his life and works (Londýn, 1885); Swinburne, A study of V. Hugo (t., 1886). Šld. Z bratří Hugových byli literárně činni: Hugo Abel (* 1798 – † 1855), jenž s ním trávil mládí a od r. 1817 literárně pracoval; r. 1819 založil s Victorem »Conservateuræ, kam napsal řadu článků literárních, podepsaných A. nebo A. H., a několik novell. Od roku 1821 přispíval do »Annales de la littérature et des arts«. Napsal řadu děl historických, jako Hist. de la campagne d'Espagne en 1823; Hist. de l'empereur Napoléon; La France historique et monumentale. – Hugo Eugène (* 1800 – † 1837), studoval s Victorem Hugem na kolleji Louis-le-Grand a byl jako on určen pro polytechniku, věnoval se však písemnictví. Byl, zdá se, zvláště nadaný a živé obraznosti, sešílel však o svatbě Victora Huga r. 1822, poněvadž vášnivě miloval nastávající choť Hugovu, a zemřel po dlouhém utrpení v Charentonu. Sainte-Beuve domníval se mylně, že kritické články signované E v »Conservateurų byly z jeho péra; Ed. Biré dokázal, že šifra ta náležela Victoru Hugovi. Ze synů Hugových věnovali se literatuře a politice: Hugo Charles Victor (* 1826 – † 1871), byl jedním ze zakladatelů »Evènementų r. 1848. R. 1851 odsouzen byl přes obhajovací řeč svého otce k 6 měsícům žaláře proto, že útočil na trest smrti; r. 1852 vystěhoval se s otcem, roku 1869 redigoval »Rappel«. Napsal: Cochon de saint Antoine (1857); La bohême dorée (1859): román Une famille tragique (1859) a j. – Hugo François Victor (* 1828 – † 1873), redigoval »Evènement« a byl odsouzen pro tuto činnost r. 1851; r. 1857 vydal první překlad sonettů Shakespearových do frančiny a později i dramat, velice dobrý. V »Rappelų bojoval žurnalisticky proti císařství i proti vládě cennými články politickými, založenými na hlubších studiích historických. Z dcer Hugových zemřela jedna, Adèle, v blázinci, druhá Leopoldina utonula s manželem svým, bratrem spisovatele Aug. Vacquerieho, r. 1843 v Seině. Vdova po Charlesovi Hugovi provdala se r. 1877 za Lockroye. Vnučka Hugova, dcera Charlesa Huga, Jeanne, kterou opěvá Hugo v »L'art d'être grand-père«, provdala se za Léona Daudeta, syna Alfonsova, nadaného romanopisce moderního, a po rozvodu za lékaře Jeana Charcota, syna známého psychiatra.

Související hesla