Huminové kyseliny

, hlavní složka humusu, tmavě zbarvené sloučeniny extrahovatelné z půdy zředěnými hydroxidy a jinými činidly, nerozpustné v zředěných kyselinách, s vysokou molekulární hmotností. Vznikají přeměnami organického materiálu, mají hlavní podíl na příznivé struktuře půdy.

Ottův slovník naučný: Huminové kyseliny

Humusové kyseliny vznikají z ústrojnin více nebo méně dokonalým okysličováním, zejména za přítomnosti zásaditých sloučenin, a proto se vyskytují vedle jiných humusových látek v přírodě a dají se též připraviti působením žíravin (a kyselin) v humus aneb i ve skutečné sloučeniny ústrojné: uhlohydráty, bílkoviny atd. Vedle stupně humifikace a vedle způsobu přípravy řídí se vlastnosti těchto zplodin, které však sotva kdy v čistém stavu byly připraveny. Hollanďan Mulder zabýval se nejpodrobněji těmito látkami, ale minul se cílem, jednak pro nestálou povahu humusové kyselinyvých kumusové kyselin, jednak pro neodůvodněnou svou snahu, nalézti v přírodě i takové, a to bezdusičné, humusové sloučeniny, jaké se dají umělým způsobem připraviti. Jeho klassifikace rozeznává: a) Kyselinu ulminovou, C20H14O6, nebo v hydratickém stavu: C20H16O7 ve vodě rozpustnou b) K. huminovou, C20H12O6, ve vodě málo rozpustnou a tvořící se z předchozí vlivem kyslíku nebo zředěných kyselin. Alkalické soli obou těchto kyselin jsou ve vodě rozpustné, ostatní soli jsou nerozpustné. c) K. geinovou či rašelinovou, C20H12O7, která se nalézá ve ztrouchnělém třísle a podobných částech rostlinných, z nichž ji voda zelenavě až kávově rozpouští, v kterémžto roztoku se rychle mění (jako její soli) v kyseliny zřídlové, z nichž jedna se zove d) k. krenová, C12H12O8 a druhá e) k. apokrenová, C24H12O12. Obě kyseliny i jejich alkalické soli jsou ve vodě rozpustny, ostatní soli jsou většinou nerozpustny. Nalézáme je ve vodách vytékajících z rašelin a slatin a v ssedlinách vod železitých i v rudě bahenní a p. Poněvadž všecky h. k. se slučují s vápnem v nerozpustné sloučeniny, nemohou vody vápnitých půd tajiti tyto látky, kdežto ve vodách z půd chudých vápnem se prozrazují přibarvováním vody. Ale i tyto nerozpustné sloučeniny (mírný humus) jsou nestálé, okysličujíce se v uhličitany, z kterých pak opět h. k. si osvojují zásadu, čímž se půda stále odkyseluje (zobojetňuje) a rozklad humusu obstarává. H. k. jeví svou povahu i jiným ještě způsobem a neméně významný jest jejich účinek ve hlínu, již koagulují, drůbkovatí, tak že ji vody nemohou z ornice vypírati. Mluví-li se v hospodářství o humusové kyselinyvých kumusové kyselinách čili o kyselém humusu, nejsou tím míněny toliko kyseliny výše jmenované, nýbrž i jiné, na př. mravenčí, máselná atd., jakož i jiné sloučeniny, které vznikají různými způsoby kvašení z ústrojných hmot a nebyly odvedeny. Tento kyselý humus považují hospodáři za příčinu nezdaru některých hospodářských plodin a za původce zvláštní flory, kyselou zvané; přímých důkazů však nemáme ani o prvém, ani o druhém úkazu a jen tolik víme, že pomáhá někdy odvodnění, jindy vápnění příslušných pozemků. .

Související hesla