Humor

, jedna z forem komična; typické je úsměvné, chápající a laskavé hodnocení směšných jevů, osob a věcí. Humor jako umělecká realizace směšného se nejvýrazněji rozvíjel v komedii, humoresce, humoristickém románu. Odlišuje se od satiry, ironie, parodie, sarkasmu (které vyjadřují odmítavý postoj k zobrazovaným jevům) tím, že je výrazně emocionální formou úsměvného vztahu ke skutečnosti, v níž vedle „smíchu“ je nevyhnutelně přítomen i „pláč“; slučování komična s určitými vážnými prvky tragična se projevuje v individuálním zabarvení humoru. Původní latinské slovo humores znamenalo šťávy v lidském těle, které určují individuální temperament (sangvinický, cholerický, flegmatický a melancholický); z toho se v renesančním dramatu vyvinula humorální teorie, podle níž mají postavy jednat ve shodě se svými převládajícími „humory“, tedy temperamentem. Termín humor v dnešním významu od 18. století.

Ottův slovník naučný: Humor

Humor (lat. hūmor) znamená původním svým významem vlhkost, odkudž slovo to historickým vývojem došlo až smyslu určité kategorie aesthetické. Podle staré theorie Galénovy ze směsi vlhkých šťav v těle lidském temperamenty a s těmi nálada mysli prý se rodí. A na posledním významu slovo to uvízlo a užívá se ho na označení nálady dobré čili rozmaru. Než není ovšem každá dobrá nálada humorem a jest potřebí tu dbáti jemných rozdílů psychologických, má-li humor z obyčejného rozmaru převeden býti v kategorii aesthetickou, jak již Lessing v »Hamburské Dramaturgiį tomu chtěl. Humor operuje s citem; ten jest látkou, s níž si hraje. Hra prováděná spočívá pak v tom, že pravý cit musí býti skrýván a tajen, nikoliv za účelem klamu skutečného, po případě lži, nýbrž za účelem konečného prozrazení pravdy. Na kontrastu zbudovaný zde rozpor mezi zdáním a pravdou přivádí humoru mocný živel aesthetický. O věcech vážných vědomě lehkovážně a o malicherných s opravdovostí mluviti a na tom trvati, jest ironie; mluviti však o věcech velkých lehkovážně, ale býti si vědom nepřístojnosti té a že konání takové se děje, aby jen idei k vítězství se pomohlo, jakož i že nicota nicotou zůstává a že opravdovost, s jakou o ní se mluví, jen tím řízněji osvětlí chabost, přechází v h., když ten, kdo věřil v opravdovost tvrzení mého, mnou oklamána se vidí, ovšem že ke svému uspokojení. Odtud bonhommie humoru. Pozorovatel, který v humoristovi původně zřel svého protivníka, shledává se s ním konečně v stejném citu. Stadia tedy, jimiž humor jako zjev krásna citového prochází, jsou: 1. Souhlas v cítění. Humorista cítí stejně se svým pozorovatelem, jenže cit svůj skrývá a staví se tak, jakoby cítil opačně. 2. Rozpor v souhlas ten uvedený trvá, ale jest jen zdánlivý. 3. Překonání sporu toho poznáním původní shody. Humor tudíž jest proti t. zv. dobré náladě nebo rozmaru vyznačen mezi jiným i tím, že má účel. Z jaké hloubky přesvědčení cit vytryskl, tím řídí se i ráz humoru, který od dráždivého laškování stoupajícími přechody se může vypnouti až k filosofickému nazírání světa i světobol cítit a přece se vším si zahrávat a tak jej přemáhati. Poznání nezbytnosti, s níž jest účtovati, a odtud jdoucí resignace, spojená s ironisováním vlastního cítění, jest t. zv. šibeniční humor – Srv. Jos. Durdík, Všeob. aesthetika § 72.; k literatuře Bahnsen, Das Tragische als Weltgesetz und der Humor als aesthet. Gestalt des Metaphysischen, 1877. Zb.

Související hesla