Humus

, soubor odumřelých organických látek v půdě, živočišného i rostlinného původu, v různém stupni rozkladu či syntézy. Tyto látky mohou být velmi pevně poutány na minerální podíl půdy; a) labilní látky, lehce rozložitelné (meziprodukty rozkladu), jejichž obsah lze krátkodobě výrazně ovlivnit (zelené hnojení, organická hnojiva); b) stabilnější látky (humínové kyseliny a fulvokyseliny, málo nebo vůbec nepoutané minerálním podílem); c) velmi stabilní látky, pevně vázané minerálním podílem (tzv. humíny). Humus je nezbytnou součástí půdy, ovlivňuje její vlastnosti, zejména sorpci, tvorbu a stabilitu strukturních agregátů, využitelnost živin, vodní, vzdušný a tepelný režim i odbourávání toxických a cizorodých látek. Viz též humifikace.

Ottův slovník naučný: Humus

Humus (prsť) jsou meziplodiny rozkladů, jimž podléhají ústrojné hmoty, zejména rostlinného původu, jakmile byly vyňaty z obvodu životních processů a dříve, než se byly rozložily v poslední zplodiny: kysličník uhličitý, vodu a čpavek (a v popelniny, jež provázejí hmoty rostlinné a živočišné). Přítomnost kyslíku, vláhy a tepla, resp. drobnohledných organismů, jsou podmínkami těchto rozkladů, jimž říkáme hnití a tlení a jimiž ústrojné hmoty pozbývají původního tvaru, váhy a barvy, měníce se v těla beztvará, žlutá, hnědá až černá, jež se nedají přesně od sebe děliti a tudíž nejsou určitými chemickými sloučeninami. Dle barvy rozeznáváme nejen je, nýbrž i druh i stupeň rozkladu. Jsou-li hnědé, slovou ulmin (a ulminová kyselina) a vznikly tlením; mají-li barvu černou, zovou se humin (a huminová kyselina) a dlužno je odvozovati spíše z hnití nežli z tlení, žluté pak se nazývají zřídlové kyseliny a pocházejí ze tlení. V tom pořádku vídáme je i v přírodě vznikati, takto se tvoří též v rukou chemika, který je dovede připravovati činěním kyselin a žíravin v rozmanité hmoty ústrojné. Dalším rozkladem (vlivem kyslíku) poskytují již bezbarvé hmoty, jež se pak rozpadají v nerostné plynné sloučeniny, výše jmenované. Humus hromadí se na zetlívajícím dříví, opadaným listím, odumírajícím býlím, ze zbytků každé sklizně, v bahně rybníků z bylin pod vodou pohřbených a tudíž také v ornici, v lesní a zahradní půdě (prsť vlastní), v rašelinách a slatinách, v hnoji a j. Drží-li ornice 2 – 20% humusu, jmenujeme ji humosní, nad to humusovou. Srozumitelny jsou zajisté názvy: humosní písek, hum. hlína, hum. jíl, hum. slín a p., nebo: listový, dřevní, vřesový, živočišný humus atd. Důležitost humusu v ornici byla záhy poznána, ale do r. 1840 nikoli správně objasňována. Byl prohlášen za nejpodstatnější potravu rostlinnou a za činitele, jenž řídí úrodnost a výnosnost půdy (humusová theorie od Thaera). Později připisováno jemu (Grandeauem) zprostředkování výživy rostlinné; váže prý určité živiny ve sloučeniny (matière noire), z nichž kořínky tyto živiny snadněji si osvojují nežli z půdy, což nebylo dokázáno. Užitek humusu v půdě spočívá v jeho fysikálních a chemických vlastnostech. Z poslednějších nejdůležitější jest ta, že humus nepřetržitě se okysličuje, uvolňuje teplo a pouští kysličník uhličitý, který pomáhá připravovati rostlinám potravu a dopravovati ji tam, kde jest jí třeba. Také humusové kyseliny mají podobný účinek; neboť rozkládají nerozpustné fosforečnany a křemičitany a mimo to jsou příčinou absorpce čpavku a některých jiných živin. O humusu třeba i to připomenouti, že, pokud je dusíkatý, stává se zdrojem čpavku a kyseliny dusičné. Jakožto zplodina organisovaných hmot jest humus značně kyprý (humusové půdy jsou tudíž lehčí) a proto pohlcuje vzduch a jiné plyny velmi dychtivě, z čehož opět se vytváří nové východiště fysikálních a jmenovitě chemických processů. Pro tuto kyprost jímá a váže i mnoho vody, a sice v práškovitém stavu (za pokročilejšího stadia rozkladu) nepoměrně více, nežli dokud jest vláknitý a kdy také rychleji vysychá. Tím může přispěti k úrodnosti půd písčitých a zase neúrodnými učiniti půdy vazčí, v nichž pak i jeho nepatrná vodivost tepla a značnější absorpce paprsků slunečních zaniká. Půdy prstí přebohaté nejsou vůbec vítány v hospodářství polním, poněvadž snadno nabývají výstředních vlastností a jmenovitě v nich osení rádo vymrzává. Naproti tomu půdy přiměřeně humosní a při tom vápnité jsou pravou komorou obilní, jak toho máme doklady ze středních Čech, z různých krajin černozemných a j. .

Související hesla