Hunové

, středoasijský nomádský národ pocházející z oblasti dnešního Mongolska; ve 3. stol. př. n. l. zde vznikla hunská říše (ohrožovala i Čínu). Po rozpadu říše v polovině 1. stol. př. n. l. rozděleni na jižní a severní Huny. Jižní Hunové byli postupně asimilováni severočínskými kmeny, severní Hunové vytlačováni expanzí Číny; zčásti pronikli do Indie, zčásti putovali na východ a v 2. polovině 4. stol. dospěli do Evropy. V jižním Rusku rozbili říši Ostrogótů, které spolu s Alany a poté i Vizigóty tlačili proti římské říši. Za „stěhování národů“ Hunové s řadou podmaněných kmenů vytvořili novou říši s centrem v dnešním Maďarsku. Postupný rozpad jejich říše v 2. polovině 5. stol. Turkický nebo mongolský původ Hunů zatím není prokázán.

Ottův slovník naučný: Hunové

Hunové (lat. Hunni, v řeckých pramenech Ouννoι), starý kočovný kmen asijský, který snad již dávno před Kristem válčil s Číňany, potom na čas usadil se na stepích západoasijských, r. 375 vtrhl do Evropy, překročil Volhu, porazil pod vedením Balamirovým Alany a udeřil na Východní Goty, jež porazil a podmanil. Západní Gotové ustoupili před vítěznými pluky a tak stali se Hunové pány rozlehlých krajů mezi Volhou a Dunajem, odkudž šířili panství své daleko do střední Evropy, všude strach a hrůzu budíce. Kronikáři líčí nám Hunovény jako lidi vzezření škaredého, ač možná, že, popisujíce obávané nepřátele své, malují barvami příliš temnými. Byliť prý Hunové bezvousí, ploských nosů, malých, hluboko zapadlých, černých očí a širokých ramenou. Odívali se hlavně kožemi zabitých zvířat, živíce se syrovým, nejvýše pod sedlem jaksi zkřehčeným masem a nasbíranou potravou rostlinnou. Muži byli výborní jezdci, ženy a děti dopravovali na vozech. Nepřítele se všech stran obkličovali, nebojujíce v řadách, nýbrž rozptýleně. Za zbraň sloužilo jim kopí, šavle a lasso, jímž dovedli strhnouti nepřítele s koně. Národové již. Ruska, Slované v Podkarpatsku a mnozí kmenové němečtí brzy upadli v poddanství Hunovénů. Největšího rozsahu dosáhla říše hunská za krále Attily. Ale již za jeho synů, nesvorných mezi sebou, říše se rozpadla. Podmanění národové zdvihli se proti utiskovatelům, z nichž jeden padl r. 454, druhý zahynul v boji s východořímským císařem r. 469. Nejmladší syn Attilův, Irnak, odvedl zbytky Hunovénů do stepí při řece Volze, kde v krátce splynuly s ostatními kočovníky, Co se národnosti týče, patřili Hunové nejspíše ku plemeni východotureckému. Deguignes a Neumann považovali je za Mongoly, jiní, jako Klaproth a Hunfalvy, viděli v nich Finy. O poměru Hunovénů k Slovanům psal nejeden učenec. Hojnými styky Slovanů s Hunovény vysvětluje se, že spisovatelé středověcí (jako Theophanes, Beda a j.) nezřídka Slovanům přidávají jméno Hunovénů. Zdá se, že z podrobených prve Slovanů později stali se spojenci. Možná, jak zejména Šafařík učí, že nebyli bez vlivu na slovanskou kolonisaci západních krajů slovanských. Srv. P. J. Šafařík, Starožitnosti § 15. čl. 4. (Sebr. Spisů I. str. 359 a n.); Deguignes, Histoire générale des Huns, des Turcs (1756 – 58); Klaproth, Recherches sur la migration des peuples (příloha k Tableaux historiques de l'Asie atd., 1826) a k tomu stať Fr. Palackého v »Čas. Čes. Mus.« r. 1834; Neumann, Die Völker des südl. Russlands in ihrer geschichtl. Entwickelung (1847 a 1855); A. Thierry, Histoire d'Attila et de ses successeurs en Europe atd. (1856 a p., něm. překlad Burckhardtův 1874). Pp.

Související hesla