Hydrocefalus

, lékařství vodnatelnost mozku – zvětšení množství mozkomíšního moku, obvykle na úkor mozkové tkáně.

Ottův slovník naučný: Hydrocefalus

Hydrocephalus (z řec.), vodnatelnost hlavy, přesněji řečeno mozku. Rozeznává se h. externus a internus. Prvější značí hromaděni se sera ve prostorách subdurálních a subarachnoideálních, druhý výron syrovatečniny do komor mozkových. Po svém průběhu jest hydrocephalus prudký nebo vleklý. Prudký pozorován bývá v zápětí akutního zánětu blan mozkových (tuberkulosního i epidemického), někdy při chorobách, které s překážkou cirkulační sloučeny jsou. Vleklý hydrocephalus jest většinou vrozený. Výjimečně trvá v životě plodovém a jest mocnou překážkou při porodu; častěji začíná se jeviti teprve několik měsíců po zrození dítka. Poznán bývá snadno z neobvyklého vzrůstu hlavy, která pozvolně nabývá obrovských rozměrů: leb se rozstupuje na místech švů lebečných, zvláště v krajině čelní a záhlavní, a pozbývá pravidelné tvářnosti. Přirozeným následkem jest tlak na mozek, nedostatečný psychický a fysický vývoj organismu a sešlá výživa. Dítko většinou zhyne, než se dočká prvého roku, a brzkou smrt hlásají křečové záchvaty a stav komatosní. Časem jest postup vleklejší; horšení a lepšení se střídá, ale posléze přece následuje smrť za příznaků mozkového tlaku (obrny, křečí atd.). Léčení jest beznadějné. Mx.

Hydrocephalus internus jeví se význačným rozšířením komor mozkových, hlavně postranních; nejtypičtějším jest nález u vnitřního vrozeného hydrocephala, který pozorujeme zhusta již u narozených dětí. Lebeční čásť hlavy bývá značně zvětšena a jest nepoměr mezi ní a částí obličejovou prvým pohledem nápadným. Švy mezi kostmi lebečnými i lupínky (fontanellami) jsou široké, blánité, kosti lebečné následkem toho uvolněné, velmi pohyblivé. Nejvíce ovšem roztažen bývá šev šípový a velký lupínek. Otevřeme-li dutinu lebečnou, překvapí nás zpravidla nález jednoho neb i dvou blánitých vaků, které leží na místě obou polokoulí mozkových a vyplněny jsou čirou tekutinou. Stěna, blána vaku hlavně na temeni bývá velmi jemná, průsvitná, někdy pavučinovitá, obyčejně cevnatá. Jindy postihujeme hlavně drobnohledem jemnou vrstvu vláken i buněk nervových ve stěně vaku. Na zpodině vaků nalézáme ve většině případů hmotu mozkovou ve tlustší nebo tenčí vrstvě přináležející lalokům čelním a spánkovým a pak ústřední uzliny. Život při vodnatelnosti takového stupně ovšem jest nemožný; mimo to nutno zpravidla pro nepoměr zvětšené hlavičky ku prostoru pánevnímu operací objem hlavičky zmenšiti, při čemž dítě přichází na zmar. Vylíčený obraz jest jen výrazem choroby neobyčejně vyvinuté již v životě vnitroděložním, ale jsou případy hydrocephalu vrozeného, že choroba počíná v posledních měsících života vnitroděložního nebo brzy po porodu dítěte a teprve dále buď nenáhlým způsobem nebo v jednotlivých postupech, mezi nimiž jsou doby klidu, se rozvíjí až do stupně takového, že funkce mozku jest porušena. V těchto případech nalézáme vždy větší nebo menší roztažení komor mozkových, hlavně rohů komorových. Čím větší jsou komory, tím ovšem méně hmoty mozkové. Závity u časně vzniklých případů bývají nečetné, ploché, rýhy mělké. Z vyšetřování drobnohledného vysvítá, že hlavně bílá hmota mozková tlakem trpí. Kora mozková dlouho zachovává se v pravidelném složení. Pleteně žilné v tele chorioidní i v plexech jsou krví naplněny i v samé bláně někdy možno nalézti ztluštěniny vazivové. Vnitřní povlak komor (ependym) zpravidla bývá buď stejnoměrně, nebo zrnitě a ostrůvkovitě ztluštěn. Lebka hydrocephalika bývá veliká, kosti lebečné dlouho zůstávají odděleny švy blanitými, jež uzavírají se pozdě a to obyčejně četnými sesamskými kostmi. Jsou však i případy hydrocephalu vrozeného, kde tvar lebky zůstává normálním, nebo kde dokonce předčasným srůstem kostí lebka patrně jest menší. Příčina hydrocephalu vnitřního vrozeného jest v podstatě neznáma. Některé případy uváděny jsou ve spojení s chronickým alkoholismem, se syfilidou rodičů; jinde zřejma jest dědičná disposice. Rovněž o povaze choroby málo jest známo; tolik asi jisto, že hydrocephalus podmíněn jest výstupem tekutiny krevní z cevní pleteně plexů a tely chorioidní. Někdy nalézá se srůst tely chorioidní s lůžky optickými, a tu snad mohli bychom stavěním se krve v žilních pleteních vysvětliti vznik některých případů. Hydrocephalus vnitřní získaný na rozdíl od vrozeného není chorobou samostatnou, nýbrž bývá výsledkem různých předchozích chorob mozku i plen, především prudkého i vleklého zánětu plen měkkých, hlavně na zpodině mozku. Jindy vyvíjí se z venostasy nebo přitísnění velké žíly Galénovy nádorem. Konečně známy jsou případy t. zv. hydrocephalus ex vacuo. Při atrofii mozku u dospělého člověka úbytek hmoty mozkové nahrazuje se někdy tím, že komory příslušně se rozšiřují a tekutinou vyplňují. Ale častěji za těchto okolností vyvíjí se vedle pachymeningity internae haemorrhagicae hydrocephalus externus, vodnatelnost mozková vnější. Mezi blanou pavučinovitou a omozečnicí hromadí se totiž s postupem atrofie mozkové víc a více tekutiny vystouplé z cev krevních, zejména v rozšířených ryhách mezi závity ztenčenými. Také ve všech téměř případech, kde i jen určitý okrsek ohraničený povrchu mozkového přicházívá na zmar, zaujímá tekutina pod plenou pavučinovitou místo rozrušené tkani. Kml.

Související hesla