Hygromorfóza

, tvarování rostliny v důsledku zevního podrážnění vlhkostí.

Ottův slovník naučný: Hygromorfóza

Hygroskopické pohyby. Některé části rostlinné reagují na změny vlhkosti okolního ústředí pohyby zřetelnými, ba namnoze i nápadnými, které se jeví ohýbáním nebo zkrucováním dotyčných částí. Tak listové čepele mnohých trav stepních vysycháním skládají se ve dví nebo svinují se kraji svými; zákrovní lístky úborů chrp, pupavy a jiných spoluložných (Composit) za suchého počasí ohýbají se na venek, kdežto za deště nebo rosy sklánějí se dovnitř a chrání tak plody před provlhnutím. Podobné pohyby pozorují se na dozrálých plodech rozmanitých rostlin, na puklých prašnících, jež za sucha se otvírají a za vlhka uzavírají. Zvláště citlivé na změny vlhkosti, jevící zřetelné pohyby již při pouhé změně relativní vlhkosti okolního vzduchu (v pravém slova smyslu hygroskopické orgány), jsou osiny mnohých plodů trav a ocasaté zobany semenníků rostlin kakostovitých (Geraniaceae), které svým skrucováním (torsí) způsobují, že dotyčné plody zavrtávají se do půdy. – Všechny vytčené tyto pohyby na rozdíl od oněch, k nimž nutně třeba živé protoplasmy v buňkách (pohyby vzrostné, dráždivé), jeví se vlastně teprve na částech odumřelých. Příčina jejich spočívá totiž v hygroskopických vlastnostech stěn buněčných a dokud tyto stýkají se se živou protoplasmou, jsou do té míry stále napojeny a zásobovány od ní vodou, že k nějakým pohybům dojíti může teprve tehdy, když s odumírající protoplasmou počnou vysychati též stěny buněčné. Od té chvíle každé nové navlhčení neb opětovné vysušení způsobuje patřičné protisměrné h. p., které tudíž nejsou povahy fysiologické, nýbrž čistě fysikální. – Kde jde o pouhé zakřivení (ohnutí) nějakého orgánu plochého (bilaterálního) nebo cylindrického, může nastati hygroskopické pohyby.ký pygroskopické pohybyb jen tehdy, když na dvou protilehlých stranách jsou vyvinuta antagonicky působivá pletiva, z nichž jedno účinkem vlhka silněji se prodlužuje (ve směru kolmém na osu zakřivení) a naopak suchem zase více se zkracuje než druhé protilehlé. – V některých případech dociluje se účinku takového jednoduše tím, že na opačných stranách hygrosk. orgánu vytvoří se pletiva, z nichž jedno má stěny buněčné u větší míře botnavé než druhé. Sem bezpochyby náleží známá houba pýchavkovitá Geaster hygrometricus, jejíž zralá plodnice poněkud zploštělá, zvící vlaského ořechu, za sucha jest zahalena okrovkou vnější, silnou to blanou, jež od temene dolů jest hvězdovitě ve více lalokův rozeklána. Účinkem vody nabotnává tlustá vnitřní partie lalokův (t. zv. palisádová vrstva) silněji nežli tenká vnější, následkem čehož se laloky na zevnějšek ohrnou a k zemi přiloží. Při suchém počasí palisádové pletivo silněji se zkrátí nežli vnější vrstva, čímž se opět laloky zvednou a ku plodnici přitisknou. – U hygroskopických orgánů vyšších rostlin suchozemských však namnoze rozhoduje princip poněkud komplikovanější, dle kterého blána buněčná vůbec a hygroskopických buněk zvláště v různých směrech buňky nestejnou měrou nabotnává. Zjev ten dobře se vysvětluje dle theorie micellární, když se připustí, že drobounké ony partikule zvané micellami (shluky molekulární), z nichž se botnavá tělesa skládají, mají dle různých směrů prostorových nestejné rozměry a že jsou vesměs (na př. ve stěně buněčné) stejným způsobem orientovány – as jako cihly ve zdi. Tím se stává, že micelly v jednom směru prostorovém v řadě vedle sebe ležící v tom směru silněji se přitahují a tudíž při botnání méně molekul vody mezi sebe pojímají nežli na př. v druhých dvou směrech prostoru, kdež jest vzájemná přitažlivost menší a tudíž se micelly vodou mezi ně vnikající více oddalují. Hybné buňky hygrosk. orgánů vyšších rostlin, jejichž stěny vynikající měrou jeví vlastnost výše naznačenou, mají rozmanitý tvar, ale vždycky jsou tlustostěnné. Ztlustlé buňky totiž s větší energií mohou překonávati odpor, jenž se jim při hygroskopické pohyby.kých pygroskopické pohybech v cestu staví, než takové, které mají slabé stěny. Tvar hybných buněk hygrosk. jest parenchymatický nebo častěji v jednom směru protáhlý, více méně prosenchymatický. Velmi často jsou to vřetenovité, k oběma koncům přišpičatělé buňky, jež tvoří všechny přechody až do vláken ryze mechanických (lýkových). – Zvláště instruktivní jsou prosenchymatické buňky hybné; nalézámeť mezi nimi buňky dvojí: jedny, jež relativně více dle délky nabotnávají (a při vysychání se smršťují) než dle šířky, a druhé, které zase relativně silněji ve směru šířky se zveličují (resp. zmenšují) nežli ve směru podélném, Jsou-li zároveň též opatřeny skulinovitými póry (tečkami), jak to často bývá, tu dle Zimmermanna stojí skuliny vždy kolmo k tomu směru, v němž stěna nejsilněji botná, tedy v prvním případě směr pórů bývá více méně kolmý k ose vlákna, kdežto v druhém spadá do osy vlákna, nebo ji aspoň pod značně ostrým úhlem protíná. Dle toho lze již z pouhého směru skulin (bez předchozích měření) odhadnouti, botná-li ta která buňka prosenchymatická silněji do délky než do šířky nebo naopak a jaká jest tudíž micellární struktura její blány. Jak antagonická pletiva hygrosk. orgánů musí býti upravena, vysvítá z násl. příkladů. Zákrovní lístky chrp a pupavy obsahují pod zevnější stranou (při vysychání vydutou) podélně probíhající buňky prosenchymatické s póry příčnými, pod vnitřní pak stěnou antagonické pletivo z buněk rovněž protáhlých a s prvními rovnoběžných, ale opatřených skulinami podélnými nebo trochu šikmými. Při vysychání se tudíž první pletivo nejvíce a protější nejméně do délky stahuje, čímž se lístek zákrovní ohne na venek. Podobně stavěny jsou některé plody na př. chlopně tobolky různých zvonků (Campanula). Jiné však plody suché, na př. rostlin liliovitých, routovitých, motýlokvětých, mají poněkud jinou strukturu. Tam totiž na obou antagonických stranách plodolistů nalézají se pletiva z prosenchymatických buněk souhlasné sice struktury micellární a tudíž jevící souhlasné difference botnání, ale kolmo k sobě postavené, skřížené, tak že opět osy největšího a nejmenšího botnání se křižují. Chlopně lusků Papilionaceí zdají se při vysychání stáčeti se spirálně, ve skutečnosti však se toliko zakřivují, neboť osa zakřivení v tomto případě stojí šikmo k délce chlopní, což jest způsobeno tím, že obě se křižující hybná pletiva na přední i na zadní straně chlopně stojí šikmo k délce plodu. Točivé pohyby (torse) osin u trav a Geraniaceí zakládají se na zcela jiné mechanice. Dle Fr. Darwina a A. Zimmermanna složeny jsou totiž dotyčné orgány téměř výhradně z lýkových buněk. Když se tyto vybaví ze své vzájemné vazby pomocí louhu draselnatého, při čemž také stěny buněčné nabubří, viděti jest pod mikroskopem silné stáčení se jednotlivých buněk na pravo, kdežto při vysychání ve vodě nastává pohyb ve směru opačném. Mechanismus ten spočívá opět v tom, že ve dvou směrech k sobě kolmých, ale k ose buňky šikmých a k povrchu jejímu parallelních, jest stěna buněčná nestejně botnavá. – Při hygroskopické pohyby.kých pygroskopické pohybech zhusta hrají vynikající úlohu lokální ztlustliny stěny buněčné, kteréž mohou býti nejrozmanitějšího druhu. Ony jsou příčinou, že se otvírají neb zavírají se změnou vlhkosti prašníky, sporangia kapradin, jakož i tobolky mechů listnatých a jatrovkovitých (obústí čili peristom), ony jsou příčinou, že se zkrucují mrštníky mnohých mechů jatrovkovitých jakož i kapillitiová vlákna (vlášení) některých slizovek čili Myxomycetů z rodu Trichia nebo Hemiarcyria, čímž vydatnou měrou se podporuje a zároveň též reguluje vyprašování výtrusův. Z části aspoň stejný význam mají také hygrosk. přívěsky na výtrusech přesliček (Equisetum), čtyři to úzké ploché stužky povstalé odchlípením a rozpoltěním vnější vrstvy (exiny) blány výtrusné dle čtyř spirálně kolen výtrusu točených jizvovitých car.Tyto přívěsky za sucha se rozvinují a narovnávají, za vlhka však opět kolem výtrusu se svinují; zajisté jest vnitřní vrstva jejich aspoň ve směru délky stužek botnavější nežli vrstva vnější. Mechanika těchto orgánů hygroskopických jakož i předešlých, založených na lokálním ztloustnutí stěn, jest z velké části ještě málo studována a namnoze nevysvětlena. .