Ibsen Henrik

, norský dramatik; zakladatel evropského realistického dramatu. V raném období byl spjat s norskými divadly, pro něž psal hry v duchu národního romantismu (historické drama Nápadníci trůnu). V roce 1864 odjel do Itálie a téměř 30 let žil v cizině, převážně v Německu. V Itálii vznikly jeho první veršované hry ze současnosti (Brand a pohádkově laděný Peer Gynt, který byl původně uváděn zkráceně s romantickou hudbou Edvarda Griega, se svým moderním tématem hledání smyslu života stal ve světě plném falešných svodů Ibsenovou nejhranější hrou). Poté psal Ibsen v pravidelných intervalech dvou let výhradně dramata ze současnosti s kritickým přístupem k morálce měšťanské společnosti. Vytvořil si v nich pregnantní, hovorové norštině blízkou jazykovou a pevnou stavbu s minimální expozicí a plnou koncentrací na konflikt, v jehož průběhu se teprve odhalují jeho minulé kořeny a charaktery postav. Konflikt se vyhrotil v logickou nutnost zásadního činu mravní povahy, jehož interpretace však často zůstala pro dramaturga otevřená. Prvním vrcholem těchto dramat byl v roce 1879 Domov loutek (česky nejčastěji pod názvem Nora) se základním problémem možnosti ženy osvobodit se od morálních předsudků společnosti, reprezentované manželem. Ve všech svých dramatech kladl Ibsen zásadní otázku, co je život v pravdě a respektive ve lži. V Přízracích (dříve česky Strašidla) stojí ženská hrdinka před otázkou, zda se vypořádat s přízraky celoživotní lži o svém manželovi, v Nepříteli lidu vyslovil lázeňský lékař proti celému městu pravdu o závadné vodě lázní. Ibsen postupně komplikoval významovou náplň svých her a zašifrovával ji také do symbolů, např. v Divoké kachně, Rosmersholmu, Paní z námoří, a otázka po životní pravdě ho nakonec přivedla i k reflexi vlastního života v hrách Stavitel Solness, John Gabriel Borgman, Když z mrtvých procitáme. Za významově nejspornější je považováno drama ctižádostivé ženy ve společnosti Hedda Gablerová, v němž dominují více či méně schopní muži.

Ottův slovník naučný: Ibsen Henrik

Ibsen Henrik Johan, slavný dramatický spisovatel norský (*1828 ve Skienu). Pochází ze staré dánské rodiny, přestěhovavší se do Norska zač. min. stol. Otec jeho Knut byl zdravá a činná povaha, matka, Němka, přísná a nábožná žena. Obě tyto povahy zdědil Ibsen a jsa již sám nespolečenský a plachý, stal se jím ještě více, když otce, zámožného obchodníka, stihl úpadek a rodina octla se v bídě. Proto musil již v 16. roce z domu na učení do lékárny v Grimstadu, kdež strávil 5 let připravuje se na universitu a skládaje drama Catilina a verše opěvující revoluční události r. 1848. R. 1850 odjel studovat do Christianie, kdež se seznámil s Bj. Björnsonem, s nímž a spolu i s O. Vinjem a P. BottenHansenem založil a redigoval (1851) satirickopolitický týdenník »Manden og Andhrimmer« (vycházel pouze 3/4 r. a jest nyní velmi vzácný). Téhož r. seznámil se s virtuosem Ole Bullem, zakladatelem Nár. divadla bergenského, jehož ředitelem Ibsen se stal a pro něž psal, vždy k výročnímu dnu založení (2. ledna), kusy, které později přepracoval. Obdržel zároveň cestovní stipendium ke studiím režisérským a navštívil Kodaň, Hamburk, Berlín a Drážďany. Od r. 1857 byl ředitelem Norského divadla v Christianii do jeho uzavření (1862). Jsa pak úplně bez prostředků, živil se jedině svým pérem, až dostal (1864) státní stipendium cestovní (400 sp.), které potom (po 2 létech) bylo přeměněno v básnickou gáži. Ibsen odstěhoval se do Říma, kde se zcela oddal spisovatelství a napsal velkolepou dram. báseň Brand r. 1865, kritického to roku své spis. činnosti; neboť od té doby datuje se jeho sláva a pověst. Od r. 1868 žil v Německu, hlavně v Drážďanech, odkud vyjížděl do Kodaně, Štokholmu, do Egypta k otevření Suezského průplavu, později (1875) do Mnichova, až r. 1891 přišel do Christianie, kde nyní trvale žije. – Díla jeho bohaté spisovatelské produkce jsou tato: Catilina, 3akt. drama od Brynjolfa Bjarma (pseudonym Ibsenův při prvých jeho pracích, 1. vydání vlast. nákl. 250 ex. v Christianii, 1850, 3. vyd. v Kodani 1891); Gildet paa Solhaug, 4aktové drama (1856, 2. vyd. s předmluvou Kodaň, 1883); Fru Inger til Ősterraad, historické drama 5akt. (1857, 3. vyd. Kod., 1891); Olaf Lilje-krans, romant. 3akt. drama (v rukop.); Haermaendene paa Helgeland, 4akt. (1858, 2. vyd. 1871 konfiskováno, 6. vyd. Kodaň, 1885); Kjaerlighedens Komedie, 3akt. (1862, 2. vyd. s předml. 1867, 6. vyd. 1891); Kongsemnerne, hist. drama 5akt. (1864, 8. vyd. Kodaň, 1894; poslední tištěné v Norsku); Brand, dram. báseň 5akt. (Kodaň, 1866, 13. vyd. 1895); Peer Gynt, dram. báseň (t., 1867, 8. vyd. 1891); De Unges Forbund, 5akt. veselohra (t., 1869, 5. vyd. 1883); Digte, básně (t., 1871, 6. vyd. 1892); Kejser og Galilaeer, histor. drama (t., 1873, 4. vyd. 1892); Samfundets Stötter, 4akt. (t.,1877, 3. vyd. 1893); Et Dukkehjem, 3akt. (t., 1879); Gengangere, 3akt. (t., 1881, 2. vyd. 1894), kterýmžto kusem začíná náklad Ibsenových kusů v 10.000 ex.; En Folkefiende, 5akt. (t., 1882); Vildanden, 5akt. (t., 1884); Rosmersholm, 4akt. (t., 1886); Fruen fra Havet, 5akt. (t., 1888); Hedda Gabler, 4akt. (., 1890); Terje Vigen, báseň s ill. Chr. Krogha (t., 1892); Bygmester Solness, 3akt. alleg. autobiogr. (t.,1892); Lille Eyolf 3akt. (t.,1894); John Daniel Borkman (t., 1896). Poslední práce vycházejí současně v něm., též franc. a angl. autorisovaném vydání. Dramata Ibsenova jsou z větší části přeložena do všech skoro evropských jazyků, jsouce ozdobou repertoirů uměleckých divadel světových. Do češtiny jsou přel.: »Podpory společnostį (G. Eim v Divad. bibl. sv. 157), »Nepřítel lidų a »Noræ (j. Arbes v »Rep. Nár. Div.«), »Příšery« (A. Lucek), »Bílí koně« (Rosmersholm) (E. Pešková v Praze, 1888), Ibsenovy básně od Karla Kučery. Ibsenovo dílo nenáleží jednomu směru literárnímu. Romantická allegoričnost vyznačuje hry prvního období, zachmuřené fresky historické, filosofické traktáty v dramatické formě (Císař a Galilejský Brand.) Po té věnuje se Ibsen realistické malbě soudobého života veřejného i soukromého, ale i tu podložena je všude filosofická tendence. Ibsen je sžíravý kritik společnosti a odhaluje neobyčejně bystře všecky lži, ničemnosti, nespravedlnosti jejích institucí. Ukazuje, jak člověk ve společnosti žijící otupuje své svědomí, absolutní pravdu svého nitra, jež spoutává konvencí ze zbabělosti a prospěchu pod normál hromadný. Ukazuje tyrannii hromad (v Nepříteli lidu), manželství založená na klamu (v Noře, Divoké kachně a j.), starý svět přežilých předsudků sedící jako můra na světě novém, jenž nemá síly se zrodit (Rosmersholm, Hedda Gablerova a j.). V třetí periodě, symbolické, (Stavitel Solness a n.) sestupuje pak k samým metafysickým i biologickým základům lidského bytí a odkrývá poslední vztahy člověka k vůli i mravnosti. Ačkoliv z Ibsena nelze odvoditi jednotnou theorii života a v mnohých velice důležitých otázkách připouští řešení i protilehlé (tak ukazuje na př. v Divoké kachně, že naprostá a zásadná pravdivost, již hlásal v Noře, Nepříteli lidu a j., vede k zhoubnému a škodlivému fanatismu, jenž zbytečně hubí štěstí rodin), přece základní body jeho ideové stavby jsou dosti jasny. Ibsen je v základní linii svého díla filosof individualismu, kterýžto po výtce germánský pojem a názor vyslovil často s neobyčejnou rozhodností a velikolepou grandiosností. Dramata Ibsenova jsou předem dramata svědomí: o vnitřní pravdu, pravdu jedinečnou proti pravdě hromadné a odhlasované se tu jedná. Z nemožnosti žíti život svůj a vlastní, z nemožnosti srovnati v harmonii svou vůli a svou moc, svůj ideál a skutečnost, vzniká většina konfliktů dramatických, z nichž vychází nejednou rek osamocen, ale nepřekonán, naopak vnitřně očištěn a vyzrálý. Ibsen je tak básník ideový po výtce; není psychologický miniaturista, není virtuos, kterému stačí hra psychických polostínů a polosvětel; pevná ideová stavba nese každé jeho drama. Osoby jeho proto často hraničí na typismus a symbolismus, třeba byly i kresleny způsobem realistické drobnomalby a třeba ve všem šetřeno bylo motivace až mathematicky přesné a rozhodné. Odtud i velikolepá grandiosní poesie dramat Ibsenových, která kotví právě v této realistické určitosti spojené s rozhodnou, vědomou, jasnovidnou bojovností ideovou, vrhající se i v zápas s nemožným a v úkoly absolutní, přesahující relativnost lidskou. Odtud i ono většinou trpké, pessimistické, ano i nihilistické naladění, jímž dýší největší práce Ibsenovy a jež je tak podmíněno metafysicky. Technika dramat Ibsenových je vzácné dokonalosti, mathematicky skoro přesná a dokonalá, nikdy však řízená vnější šablonou a tradicí, nýbrž pouze logikou idee, jejího vnitřního nutného rozvoje. Z četných biografií a krit. článků o Ibsenovi ve všech evropských jazycích uvésti sluší práce: dánské: H. Jaeger (Kodaň, 1886, přel. do něm. a j.); Rom. Stefansson, H. Ibsen i England (»Letter. Nordisk. Tidsskrift« 1891); R. Schmidt, Ad egne Veje; švédské: Valfrid Vasenius, Ibsen ett skaldeporträtt (Helsingfors, 1879, Stockh., 1882); G.Brandes, Björnson och Ibsen (t., 1882); O. U. Feilitzen (t., 1882); německé: L. Passarge (Lipsko, 1883); E. H. Schmitt (Berlín, 1889); E. Reich, I.'s Dramen (Dráždany, 1893); G. Brandes, Moderne Geister; Berg L., H. Ibsen (Berlín); hollandský I. H. Roessing (Haarlem, 1887); anglický Wickstead (1892); francouzské: Ibsen Saint Cère (»Rev. d'art. dram.«, 1887); Ch. Sarolea (Paříž, 1891); A. Ehrhard (t., 1892); E.Tissot (»Nouv. Rev.«, 1892, »Correspondant« 1892, vyšlo i zvláště); M. Bigeon, Les Révoltés scandinaves (Paříž, 1894); ruské: N. Minskij (»Sěv. Věstni▽, 1892); A. Volynskij (t., 1893); D. Merežkovskij (»Novostį, 1894) a j. HKa. Šld. Dodatky †23. kv. 1906 v Christianii. Do češtiny přeloženy dramatické práce: »Podpory společnostį (Praha, 1878); »Příšery«, přel. A. Lucek (t., 1890); »Spolek mladých«, přel. týž (t., 1891); »John Gabriel Borkma◁ (t., 1897); »Bílí koně« (Rosmersholm), přel. Eliška Pesková (t., 1888); »Rosmersholm«, přel. K. Kučera (t., 1898); »Nápadníci trůnų, přel. J. Vrchlický (t.,1898,J. Otto); »Divoká kachnæ, přel. H. Kosterka (t.,1899); »Divoká kachnæ, přel. dr. Arnošt Kraus (dáváno v Nár. div. 15. led. 1904); »Stavitel Solness«, přel. H. Kosterka (t.,1905); »Hedda Gablerová«, přel. H. Kosterka, a »Básně«, přel. K. Kučera (t., 1899)

Související hesla