Ideál

Ideál (řec.) jest to, co vyhovuje idei. Kde proti představě či pomyslu klademe jako protivu reálnou skutečnost, znamená ideál jen skutečnost pomyslnou. Zcela přesně vyniká význam ten, užijeme-li adjektivní formy slova toho, kde ideální se staví proti reálnému jako obsah pouze pomyslný nebo představovaný proti tomu, co jest dáno v určitém případu skutečném (na př. ideální průřez vrstev zemských), A pokud znamená idea jen tolik jako pomysl či představu, jest totožna v těchto a podobných obratech s idem, jakož i ideový = ideální. Blízkost obou pojmů idee a ideálu ukazuje se však dále i v tom, že, kde znamená idea pojem rázu normativního (jako jsou idea dobra, spravedlnosti, ladu a j.), znamená ideál obraz idei té vyhovující, třeba uskutečnění jeho jen v pomyslu či představě se dálo. Tím uchovává se ideálu jeho ráz noúmenální. Idea jako vzorný pojem jest všeobecna a i se svým výzvem na vlastní uskutečnění čistě theoretická, kdež ideál jest pojmu toho specifikací a jaksi rozhodnutím o pomyslné možnosti idee. Ideál jako vzor, jako to, co býti má, klade se proti skutečnosti, jež, méně dokonalou jsouc, jemu má býti zpodobována. S idem spojujeme pojem nejdokonalejšího obrazu. Poněvadž však o tom, co jest dokonalé, názory se mění podle dob a okolností, není žádného absolutního ideálu ani mravnosti ani krásy, v tom smyslu, jakoby ideál ten in concreto vtěleně a trvale existoval. Co v posuzování aesthetickém jest absolutní, jsou jednotlivé hodnotné soudy, jež vznikají ne ze záliby nad látkou členův, nýbrž nad jich formou. Ideály z jednotlivých hodnotných soudů se budující budou tudíž míti důvod své záliby ve formě a nikoli v obsahu, jejž podávají, a přehlíží-li se tato okolnost, snadno vzniká neoprávněná pochybnost o možnosti normativní aesthetiky a éthiky jako vědách. Zb.